Pohled na ústavní ochranu vody

V Poslanecké sněmovně se objevily v relativně krátké době tři návrhy ústavních zákonů. Nelze upřít, že všechny tři návrhy se týkají závažného tématu nedostatku vody v krajině. Tento problém se vytvářel dlouhodobě a často je skloňován s nastupující celosvětovou změnou klimatu, která se nevyhýbá ani České republice. Skutečnost, že za posledních třicet let se v naší zemi sice slovně velice silně hovoří ochraně životního prostředí, ale v každodenní realitě dochází k výrazné devastaci zemědělského a lesního půdního fondu. Například zatímco v roce 1918 se hospodařilo na 5,1 milionu hektarech půdy, pak po roce 2010 to bylo jen na 3,5 milionu hektarech půdy. Rapidní úbytek zemědělského půdního fondu nastal v po roce 2000. V letech 2014 např. činil celkem 6351 ha, tj. 18,6 ha denně. Následující rok 2015 denní úbytek zemědělské půdy činil již 19,2 ha. V následujících letech pak o něco tento úbytek poklesl na 17,4 ha denně. I tak jde o alarmující číslo. Nejde jen o primární ochranu zemědělské půdy, ale i o schopnost půdy dlouhodobě vázat a zadržovat vodu v krajině. Tento proces byl v devadesátých letech dlouhodobě narušen a v současném desetiletí se stává vážným celospolečenským problémem majícím dopady nejen do ochrany přírody a trvale udržitelného životního prostředí, váže na sebe závažné ekonomické a sociální problémy. Je velkou odpovědností těch, kteří stáli za divokou privatizací všeho společenského v naší zemi. Stojí za zmínku, že období do roku 1989 je velice často ostrakizováno. Po tomto roce však za uplynulých třicet let nebylo postaveno žádné větší národohospodářské vodní dílo, zhodnocen zemědělský či lesní půdní fond k zadržení vody v krajině. Naopak v enormním množství docházelo k budování děl zastavujících užitné zemědělské pozemky a urychlenému odvádění vody z krajiny. Proto kritika socialismu zde není nijak namístě.

I z těchto důvodů poslanci KSČM předložili novelu Ústavy České republiky, která text čl. 7 ve znění »Stát dbá o šetrné využívání přírodních zdrojů a ochranu přírodního bohatství.« nahrazuje z našeho pohledu textem výraznějším, a to: »Voda, jakož i ostatní přírodní zdroje a přírodní bohatství, je ve vlastnictví České republiky. Česká republika chrání a zvelebuje toto bohatství a je povinna zajistit ochranu a šetrné využívání vody jako základní životní potřeby i ostatních přírodních zdrojů a přírodního bohatství ve prospěch svých občanů a následujících generací. (2) Způsob využívání a ochrany stanoví zákon.«

Následný návrh KDU-ČSL, který jen doplňuje čl. 7 Ústavy o slova »zejména vodních zdrojů a půdy« je čistě deklaratorní jako současné znění Ústavy a nic nového nepřináší, ani neřeší. Třetí návrh v pořadí hnutí STAN opouští dikci Ústavy jako takové a soustřeďuje se na Listinu základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku České republiky. Navrhuje se v něm čl. 31 o odst. 3 až 5 ve znění cituji: »(3) Vodní zdroje jsou statkem veřejného užívání a jsou ve správě státu. (4) Zdroje pitné vody mají být využity prioritně a udržitelným způsobem k zásobování pitnou vodou ke spotřebě. (5) Zásobování pitnou vodou zajišťují obce na neziskovém základě.«  I toto je znění čistě deklaratorní, navíc nezavazující stát k žádnému reálnému kroku, a pro obce, které namnoze hospodaření s vodními zdroji svěřily dlouhodobě obchodním společnostem, často zahraničním, velice obtížnou situaci.

Návrhu KSČM se často vyčítá šíře záběru návrhu ústavní změny s dopadem do vlastnických struktur. Myslím si, že to není na místě, byť říkáme v návrhu, že voda, jakož i ostatní přírodní zdroje a přírodní bohatství je ve vlastnictví České republiky. Vychází to však z logiky, že primárně společnost zastoupená státem má rozhodovat o nakládání s přírodním bohatstvím, nerostnými surovinami a vodou. Neříkáme, že by tyto statky nemohl zákonným způsobem vlastnit či obhospodařovat někdo jiný. Chceme-li, ale chránit voní zdroje, zadržovat vodu v krajině, jde o cíl vyšší, než může zabezpečit jednotlivec, soukromá neveřejná obchodní společnost, občanský spolek, ale i sama obec či krajská samospráva. A budou-li primárně vodní zdroje ve vlastnictví např. obcí, měly by být vázány jejich nezcizitelností třetím osobám, zejména nikoliv do zahraničí. Návrh KSČM dává prostor k vícestranné diskuzi nejen o vodě, ale o přírodním bohatství jako takovém. Pro inspiraci stačí jít třeba do Ústavy Slovenské republiky. Není třeba strašit znárodňováním. Jde o to nastavit celospolečenské priority, které budou sloužit všem občanům bez rozdílu a pomohou vytvořit trvale udržitelné životní prostředí i pro budoucí generace. To soukromý vlastník, byť bude v jeho pozici veřejná korporace, při nejlepší vůli a filantropickém odhodlání nemůže dokázat. Konečně úplně na závěr. Do roku 1992 i v naší ústavě voda požívala nejvyšší možné ochrany.

Stanislav GROSPIČ, místopředseda ÚV KSČM


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 5.4, celkem 19 hlasů.

Stanislav GROSPIČ

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.