Martin Vrba: Na obzoru velmi temná mračna

Martin Vrba vystudoval filozofii a teorii interaktivních médií na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity a intermediální tvorbu na brněnské FaVU. V současnosti je doktorandem Německé a francouzské filozofie na FHS v Praze, kde se věnuje současné francouzské politické filozofii a teorii komunismu. Pracoval jako výtvarný redaktor v magazínu FlashArt a v současnosti je redaktorem kulturního čtrnáctideníku A2, kam také přispívá sociální a uměleckou kritikou. Na volné noze se věnuje publicistice pro převážně česká média, jako jsou Salon Práva, A2larm, Deník Referendum, Tvar nebo Radio Wave ČRo. Jeho dlouholetý zájem o změnu klimatu a politický aktivismus jej nakonec přivedly ke spolupráci s hnutím Extinction Rebellion. Kromě filozofie, umění a politické ekologie mezi jeho zájmy patří i hard sci-fi nebo grafický design.

Přiznám se, že jsem vás oslovil kvůli nestandardnímu rozptylu vašich aktivit a zájmů. Ale když jsem si vás »projel« internetem, tak jsem zjistil, že je toho ještě víc, než jsem tušil. Čím jste chtěl být, když jste byl malé dítě?

Pamatuji si, že jsem se chtěl stát hokejovým brankářem. Ale vzhledem k tomu, že pocházím ze skromných vesnických poměrů, jsem se hokeji nikdy nemohl skutečně věnovat, protože tréninky nebo hokejovou výbavu bychom si nemohli dovolit. Myslím si, že to byla spíš taková projekce nenaplněné dětské touhy. Jinak se ale nedokážu moc koncentrovat na jednu věc a spíš mě baví věci a témata propojovat než se na jedno konkrétní specializovat.

V kolika letech se začal rodit váš zájem o Francii a následně o francouzskou politickou filozofii? Nebo to bylo spíš obráceně? Že jste jako obdivovatel německých a francouzských filozofů získal zájem o tyto evropské mocnosti?

Myslím, že filozofie existuje v zásadě jen řecká, německá a francouzská. Angloamerická filozofická tradice je podle mě jen ztrátou času. Německo a Francie jsou pochopitelně zajímavé svým politickým vývojem a svojí klíčovou rolí v evropském integračním procesu. Až Británie z EU skutečně vystoupí, bude to znát o to víc. V tomto ohledu každého Evropana přirozeně musí zajímat, co se děje v Německu a Francii.

A v kolika letech jste začal studovat teorii komunismu? Jste hodně mladý, takže pod vlivem zkušeností s minulým režimem, který dnešní mainstream tendenčně nazývá komunismem, to asi nebylo?

Kdepak, vyrůstal jsem v antikomunistické rodině. K současné teorii komunismu jsem se dostal právě prostřednictvím studia filozofie. Myslím, že je to společným generačním znakem tzv. nové levice, která se s emancipačními myšlenkami setkává hlavně během svých vysokoškolských studií, spíše než ve stranických, odborových nebo dělnických organizacích, jako tomu bylo v minulosti. Velká část oné nové levice mojí generace ostatně pochází z relativně vzdělaných městských vrstev než třeba z chudého dělnického prostředí. V továrnách se dnes už s emancipačními idejemi moc nesetkáte, zbyly už jen na univerzitách, kde jsou poměrně neškodné.

Pracoval jste i jako výtvarný redaktor, baví vás grafický design – jasně, pro internetovou generaci je tohle všechno snazší než pro nás, kteří jsme s elektronikou přišli v dětství do kontaktu leda přes vlkovo chytání vajíček díky tehdejšímu fenoménu Nu pogodí (Jen počkej). Ale přece, jak moc náročné je stát se profíkem i v tomto oboru?

Profesionálním grafikem nejsem. Během mého studentského aktivistického období jsem se grafickému designu začal věnovat proto, že mě bavil, a zároveň v našich kolektivech nebylo moc lidí, kteří by byli schopni udělat plakát na demonstraci, přednášku nebo veřejnou debatu. Co se práce výtvarného redaktora týče, myslím, že není ani tak výsledkem vzdělání jako spíše socializace do světa umění. Platí to obecně o porozumění současnému umění – jeho interpretace a hodnocení nemají žádná jasně daná kritéria, ale odvíjí se od intuitivní znalosti toho, »jak to chodí« a v jaké vkusové komunitě se cítíte jako doma. Současné pole výtvarného umění ostatně není nic jiného než oblast vzájemného soupeření různých vkusových komunit o dominantní výklad toho, co je a co není aktuální a dobré umění. Bylo pro mě vlastně fascinujícím zjištěním, že v umění není nic tajemného nebo poetického, ale je to v zásadě velmi pragmatické emocionální inženýrství prosycené marketingovou mentalitou a hnané osobními ambicemi.

Přesto jste i redaktorem kulturního čtrnáctideníku, sociálním a uměleckým kritikem. Čemu všemu v mantinelech umění rozumíte, do kterých kritik se pouštíte bez rozpaků?

Vesměs se snažím věnovat tomu, co je mi nejbližší, tedy politickému umění. Lhal bych, kdybych tvrdil, že rozumím současnému umění jako celku. Jak už jsem zmínil výše, předpokladem porozumění uměleckým dílům je hlavně být součástí určitě vkusové komunity a zvnitřnění jejích nepsaných pravidel.

I když se bavíme pro lifestyleovou víkendovou přílohu, tak se nemohu nezeptat, jak se coby redaktor kulturního periodika díváte na víc než dvouměsíční odvolávání ministra kultury?

Vypadá to, že jsme se po dvou měsících už konečně dočkali. Původní spor Antonína Staňka s Jiřím Fajtem jako tehdejším ředitelem Národní galerie podle mě skončil nejlepším možným výsledkem, kdy jsou nakonec ze svých funkcí odvoláni oba.

Takže to byla i pro vás tak trochu hard sci-fi? Asi nikdo z nás ještě na jaře nepředpokládal, že se něco takového bude dít tak dlouho?

Prezident Zeman je nevypočitatelný element české politické scény, takže čekat lze prakticky cokoliv.

Mimochodem, co to je hard sci-fi, které máte rád? Jde o filmy, nebo i knihy?

Hard sci-fi představuje skutečnou vědeckou imaginaci, kdy se skutečně držíte aktuálních vědeckých poznatků a na základě nich vytváříte spekulace o možné budoucnosti, nových technologiích atd. Je to tedy sci-fi, které se snaží držet vědeckého rámce a domýšlet je do mnohdy bizarních, ale přesto logických důsledků – například setkání lidstva s mimozemskou rasou. Klasiky takového žánru jsou typicky A. C. Clarke nebo Isaac Asimov. Z poslední doby jsem byl ale nejvíc nadšený z trilogie Vzpomínka za Zemi čínského spisovatele Liou Cch‘-sina, který za své knihy sbírá ocenění už i mimo Čínu, a to zcela právem.

Co obecně čtete nejraději, když si odmyslíme filozofická díla a odborné knihy?

To bude trochu problém, protože mi občas připadá, že nic jiného moc nečtu. Dost času ale trávím čtením novinových zpráv. Nedávno jsem se ale začetl do skvělých comicsů Alejandra Jodorowského.

Jste novinářem s vystudovanou intermediální tvorbou na fakultě výtvarných umění, plánujete i spisovatelskou budoucnost?

Teoreticky bych měl dopsat hlavně svojí dizertační práci. Nevím ale, jestli se někdy dostanu ke skutečnému psaní knih, role intelektuála mě vlastně příliš neláká. Myslím, že ze všeho nejvíc jsem zkrátka homo politicus. Funkce intelektuála je podobná jako funkce sportovního komentátora – snažíte se druhým lidem interpretovat dění na hřišti. Pokud ale chcete toto dění změnit, musíte se prostě stát jedním z hráčů.

Asi společensky nejaktuálnějším je v tomto smyslu váš zájem o změnu klimatu. Coby politický aktivista jste vstoupil do mezinárodního společenství Rebelie proti vyhynutí. Máme šanci vyhynutí ještě zabránit? A proč podle vás i některé kapacity liberálního politického proudu mají tendenci alarmující stav planety, resp. rozhodující lidský podíl na něm, marginalizovat?

Skutečně si nemyslím, že by lidstvo mohlo vyhynout. V nějaké podobě bude v každém případě pokračovat dál. To, co akutně hrozí, je civilizační kolaps, tedy rozpad globální civilizace tak, jak ji dnes známe. Nejednalo by se ostatně o první lidskou civilizaci, která by na svém vrcholu prodělala strmý pád. My si dnes stále ještě užíváme relativního blahobytu a stability, ale na obzoru se stahují velmi temná mračna. Takové zprávy mohou znít jako laciná apokalyptická proroctví, ale bohužel jsou naší realitou.

Podobně jako v případě obou světových válek nikoho ani v nejhorším snu nenapadlo, že by něco takového mohlo skutečně nastat. Paradoxně mám ale větší pochopení pro některé lidi, kteří existenci klimatické změny popírají, protože je pro ně zkrátka příliš děsivá. Alespoň ji chápou správně. Pochopení ale nemám pro ty, jak říkáte, kapacity liberálního politického proudu, které na jedné straně tvrdí, že o klimatické změně vědí, ale zároveň se domnívají, že k překonání této krize nám budou stačit nějaké kosmetické změny – trocha regulací, podpora obnovitelných zdrojů, uhlíková daň a nové technologie. Ne, změnit se musí úplně všechno – naše zemědělství, tržní ekonomika, soukromé podnikání, státní instituce… A právě tady je místo pro staré dilema: Socialismus nebo barbarství.

Roman JANOUCH

FOTO – archiv M. VRBY

 


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 5.8, celkem 49 hlasů.

Roman JANOUCH

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


1958Jirka
2019-08-06 09:17
Bude pršet!
Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.