Ilustrační FOTO - Pixabay

Noční bolístky a jak na ně

Ne že strašidla nejsou! Jedno zdali na ně věříte či ne. O půlnoci stála nade mnou vnučka, nic neříkala, jen se dívala. Jdi si lehnout, povídám. Pár vteřin se ještě upřeně dívala, pak se otočila a mlčky odešla zpátky do dětského pokoje. Ráno o ničem nevěděla. Tak to už se strašidly je… I dnes již dvanáctiletý vnuk tu a tam v noci přijde, aby se přesvědčil o tom, že je všechno v pořádku…

Ale i jinak. Noční vrzání prken i starých dřevěných schodů, vyvolává v bujné dětské fantazii po rušném dni prapodivné představy. Zřejmě proto, že je dobře v relativním nočním tichu dobře slyšitelné. I »zlověstné« tikání hodin může vyvolat u mnohých dětí, ale i dospělých, neklid. Všudypřítomné, leč přesto tajemné zvuky dobře znají ti, kteří bydlí ve starších domech, či mají chalupu nebo chatu s půdou nebo jen s podkrovím, ať již obydleným či ležícím zatím »ladem«.

Babičky si (jak jinak) věděly rady. Dětem nevyprávěly před spaním hrůzostrašné pohádky, jež by mohly vyvolat v dětech nepříjemné sny, byť byly (jsou) sebekrásnější (ano, pohádky). Co si budeme povídat – některé tradiční, jsou stejně, ne-li více, morbidní než moderní »šílenosti« nabízené televizí. Třeba většina nádherných pohádek bratří Grimmů, ale i některé české klasiky od Erbena, Němcové a Krásnohorské a dalších skvělých autorů. Jen namátkou – O perníkové chaloupce, Sněhurka, Kocour v botách, Jak zima zaspala, Šípková Růženka, Kůzlátka a vlk, O sedmi havranech a mnohé další. Ani se nedivím tomu, že dítka již mírně odrostlá (sedmi a víceletá) tak milují Povídání o pejskovi a kočičce Josefa Čapka, »ujíždějí« na pohádkách Václava Čtvrtka, či Vladislava Vančury a jiných. Ač jsem již postarší, pohádky miluji, čtu je, dětem jsem je četl a vnoučatům čtu. Ale i Zlatovlásku, Tři zlaté vlasy děda Vševěda či Dlouhého, Širokého a Bystrozraké raději převyprávím po svém, alespoň těm nejmenším… Podobně jako to dělala moje babička.

Ilustrační FOTO - Pixabay

Babičky šly ještě dál. Tajemnému vrzání podlahových prken ve starších domech a bytech zabraňovaly pudrem s mastku. Ten vsypaly do mezer mezi prkny a schodovými stupni. A strašidelné zvuky načas zmizely. Naše (jak jinak než moudrá) babička na noc zastavovala tikající hodiny. Věděla totiž, že i tyto noční zvuky mohou vyvolávat v dětech pocity neklidu. Až po letech jsme si na jejich tikání zvykli a bez něj jsme těžko usínali.

Děti mají svůj vlastní rytmus. Usnou, když jsou unavené, kdykoliv a kdekoliv, jedno kolik je hodin, zdali je tma či světlo (jako jejich dědové). Babičky věděly, že špatný nebo neklidný spánek dětí je často následkem rozčilujících denních zážitků, které se v noci jejich myslí prohánějí. A nemusely proto studovat psychologii.

Děti umí vycítit i neshody a konflikty mezi rodiči či prarodiči, i když je před dítětem v rámci možností tají. V noci se dítka budí jen proto, aby se ujistily, že rodiče či prarodiče jsou v jejich blízkosti. Ne náhodou babičky spávaly a někdy i spí s vnoučaty v jedné místnosti. Někdy to vnoučata to dokonce vyžadují. Byť mají doma pokoj jen pro sebe…

A i jiné drobnosti k nočnímu klidu babičky svým dětem a později i vnoučatům dopřávaly. Tak třeba: Masírovaly a masírují jim chodidla, bříško a zádíčka. A pohádečka! Co si budeme povídat – ta musí být! Nejen ta čtená, ale třeba i právě vymyšlená, reagující na situaci, s níž se dítko v průběhu dne setkalo.

Mladší rodičovská generace hledá na internetu a v knihách rady jak s dětmi večer najít soulad. Babičky (ale i dědové) ho dávno našly. Vedle vyprávění příběhů a pohádek vsadily na písničky. Žádná moderna, ale lidová klasika. Rodiče dětí jen nevěřícně od babiček a dědečků slyší, že jejich dítě usnulo při tichém prozpěvování holubičky, která vyletěla ze skály, či holce modrooké sedící u potoka, nebo travičce zelené, která je potěšením. Naše vnučky milují Vínečko bílé. Tu písničku jim musím, když jsou u nás, před spaním zpívat. Učitelky ve školce »dostávaly« od nich svůj díl bílého a červeného vína a maminky měly co vysvětlovat.

Děti nerady usínají v uzavřené tmavé místnosti. Otevřené dveře, kterými proniká nejen světlo, ale i hlasy dospělých, cinkání skleniček, »rachot« mytého nádobí, prostě podvečerní zvuky, je neruší, ale uklidňují. To vše babičky a naše maminky dobře věděly a ví. I za to jim budiž chvála! Díky tomu vyhnaly z našich myslí strašidla… I když ne všechna. Ale to už by byl zcela jiný příběh.

(jan)


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 6.7, celkem 6 hlasů.

(jan)

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.