Tak to vidím já

Jakou Marii vlastně chceme?

V zamyšlení nad opakovanými a naposledy už dokonce na hraně zákona prováděnými pokusy o obnovení Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí bychom si měli položit následující otázku: Jakou Marii vlastně chceme?

Posametovou politickou atmosféru v Čechách, na Moravě a ve Slezsku vytrvale zamořuje hrstka témat, z nichž některá jsou fakt už otravná jako bolák na zadku. Benešovy dekrety, »usmiřovačky« s landsmanšaftem, církevní restituce… řadu dalších podobných si jistě dokážete doplnit sami. Je zajímavé, že většina z nich se jaksi točí kolem jednoho základního sporu, který lze s trochou nadsázky formulovat následovně: Byli Habsburkové, Němci a církev římská v podstatě nositeli kultury a dobrodinci českého národa, nebo to spíše byli pěkní rošťáci, kterým šlo hlavně o moc a o nadvládu nad slovanskými národy? Byla cyrilometodějská mise pro Slovany to pravé ořechové, nebo to byl spíš civilizační omyl?

Jednou z mnoha variací na dané téma je podle mne i spor o obnovu Mariánského sloupu (dále jen pomník, sloup) na Staroměstském náměstí v Praze.

Připomínka výročí popravy 27 vůdců českého stavovského povstání se 21. 6. 2019 stala protestem proti instalaci repliky Mariánského sloupu. FOTO – Haló noviny/Monika HOŘENÍ

Nechtěl bych tu pouze omílat informace, které si můžete dohledat jinde, takže jen velmi stručně: Dotyčný sloup nechal roku 1650 postavit císař Ferdinand III. podle rakouských (a španělských) vzorů. Pomník měl údajně vyjadřovat dík Panence Marii za pomoc při obraně Prahy před švédským obléháním roku 1648, podstatnou částí českého národa byl ale vnímán jako symbol habsburské poroby a násilné rekatolizace. Nedlouho po vyhlášení samostatného Československa byl sloup davem Žižkováků za pomoci hasičů stržen; spontánního výbuchu protihabsburského hněvu se tehdy účastnila i mladá vlastenka Milada Horáková. Akce samozřejmě přispěla k dlouholeté roztržce mezi Vatikánem a předválečnou republikou.

Od roku 1989 jsme svědky urputných snah o to, aby byl zničený památník v plné slávě obnoven. Podotýkám, že někomu v římské církvi na obnově zřejmě velmi záleží. Za účelem obnovy sloupu byly totiž, světe, div se, nabídnuty dokonce jisté ústupky. Za těmito všemi snahami stojí především konzervativní kruhy a některým ani není hanba ohánět se pojmem »usmíření«. Proč uvozovky? Inu to jejich usmíření dosti připomíná ono »usmíření« á la landsmanšaft. Omluvíte se nám za to, že jste nám dali do nosu a věci se pokud možno vrátí do stavu před bitkou. O tom, že jste nám do toho nosu dali, protože jsme vás předtím přitlačili do samého kouta, o tom už se mluvit nebude, to by narušovalo samou podstatu usmíření. Za takové usmíření ale pěkně děkuji!

Argumenty proti obnově sloupu byly vysloveny mnohokrát, naposledy je v probíhající diskusi formulovala skupina historiků počátkem tohoto července; jejich otevřený dopis si můžete přečíst v Literárních novinách. Opět jen velmi stručná rekapitulace. Staroměstské náměstí je v českém národním povědomí místem velice citlivým, například po Bílé hoře se zde konala poprava 27 českých pánů. Původní sloup z roku 1650 byl naopak nepokrytě triumfalistického a protireformačního ražení. Andělé na něm zobrazení nebyli žádní roztomilí andílci od Bourgeroua, byli to andělé ve zbroji a poráželi ďábly, kteří průhledně odkazovali k husitským a jiným »kacířům«. Jak by se třeba panu Dukovi líbil pomník, na kterém by svalnatý husita zašlapával vyžraného preláta? To by teprve bylo žalob!

Nejzajímavější z posledních událostí je to, co proti autorům výše zmíněného otevřeného dopisu vytáhl pan Duka. Ve svém, taktéž otevřeném dopise neuvedl žádné přesvědčivé protiargumenty, zato velice zdůraznil vazbu celé tradice mariánských sloupů s Marií de Pilar. Tahle španělská tradice je svázána s legendami o tamním působení apoštola Jakuba Staršího, který je pak mimo jiné… zkuste hádat… patronem reconquisty. Pro ty, kteří potřebují trochu osvěžit španělské dějiny: Reconquista byla série náboženských válek, směřujících k obnovení křesťanského panství nad Iberským poloostrovem. Na to, co následovalo brzo po jejím skončení v roce 1492, uchovávají mnozí Židé a muslimové vzpomínky ne nepodobné tomu, co Alois Jirásek zvěčnil ve svém slavném Temnu. Tušíte také něco mezi řádky? Začínáte větřit podobné souvislosti jako já?

Nejsem schopen posoudit, zda se u pana Duky jednalo o pouhou necitlivost, o podřeknutí se ve freudovském stylu, nebo zda na protiislámskou strunu brnkl promyšleně. Pokud by další události potvrdily variantu 3, ztratil by zbytek mých sympatií. To by tak ještě chybělo, aby se k obraně Mariánského sloupu sešikovali všichni ti hurávlastenci a rádoby křesťané. Všichni ti samozvaní obránci Evropy před barbarským nebezpečím, kteří do stejného pytle házejí Avicennu a bin Ládina, Averroese a tálibánce. To už by bylo to snoubení tragédie a frašky naprosto dokonalé. Víte, z tábora PRO se někdo nedávno načepýřil, a že tady jde o základní hodnoty, že jde o to, jaký svět chceme. Souhlasím a dodávám: Samolibý triumfalismus se dost těžko snáší s pluralitním světem. Dokonce si přisadím: Pokud bych dostal na výběr, zda se chci ve Španělsku narodit za Córdobského kalifátu nebo raději za časů Jejich Nejkatoličtějších Veličenstev, bez váhání bych bral to první a švédské vítězství by mi bylo milejší i s následným drancováním Prahy. Dnes bychom byli úplně někde jinde.

Když někdo řekne NE, měl by sám přijít s nějakým konstruktivním návrhem, tak se to říká, že? Jeden nápad doopravdy mám a chtěl bych se tu teď s vámi o něj podělit.

Nápad je odkoukán z umění navýsost současného, spousta moderních autorů umí naštěstí daleko víc než jen červené trenýrky, vztyčené prostředníky a růžové tanky. Na mnoha místech Evropy si získaly oblibu neokázalé pomníky 1:1, bez oněch mramorových soklů, které při změnách režimů tak sváděly k nekompromisnímu kácení. Pomníky, které připomínanou osobnost znázorňují v každodenním životě, jak se prochází mezi svými spoluobčany, nebo si třeba kupuje noviny. Takto mile například město Brémy uctilo svého dlouholetého primátora Wilhelma Kaisena.

Jak tohle ale propojit s mariánskou úctou? Napadlo mě jedno prastaré téma. Pokud si dobře vzpomínám, dostalo se do italského renesančního malířství z východní ikonopisné tradice a vztahuje se k událostem, popsaným v Matoušovi 2,12-16. Svatá rodina je zobrazena, kterak prchá do egyptského exilu před zuřícím Herodem; sv. Josef zpravidla kráčí pěšky o hůl se opíraje a Bohorodička s děťátkem se vezou na skromném oslátku. Představte si na Staroměstském náměstí něco takového, zcela nenápadně mezi fotícími se turisty! Není právě tohle mariánské téma dneška? A není to právě tohle mariánské zobrazení, se kterým by se mohli identifikovat i potomci pobělohorských exulantů? Nemohla by se s ním ztotožnit i spousta katolíků (přinejmenším ze zemí, kde náboženské války prohráli…)? Nebylo by to krásné symbolické místo na rozdávání vánoční polévky chudým nebo ke kolektám pro naše méně šťastné bližní ve třetím světě, válkami sužované, hladovějící a na útěku?

A klidně by mohli na Staroměstském náměstí naaranžovat pár zbytků toho strženého sloupu (údajně jsou uschovány v nějakém lapidáriu), tak jak tehdy padly, tu kousek dříku, tu část balustrády. Připomínaly by jak původní kontroverzní pomník, tak kontroverze kolem jeho stržení a k navrhovanému sousoší by se měly podobně, jako kukla k motýlovi, a pokud někdo čte Svatá rodina pohledem zdola, vidí mi do karet. Ani nějaká vysvětlující tabulka by mi výjimečně nevadila, pokud by tedy historické souvislosti popisovala mnohem objektivněji než ta, kterou nedávno poctili maršála Koněva v Praze.

Jenže stoupenci sloupu se možná docela nechtějí doopravdy usmiřovat, ale jen znovu triumfovat. Mám takové neblahé tušení, že má pro ně sloup ve skutečnosti velmi podobný význam, jako mají pro pejsky jejich značky na patnících. Tady je moje, moje, moje! Mám takový nepříjemný pocit, že se Dostojevský v Bratrech Karamazových docela trefil, když napsal něco v tomto smyslu: Římská církev vyznává falešného Krista. Toho, jenž neobstál ve třetím pokušení na poušti (Lukáš 4,1-13).

Ale třeba jim křivdím.

Ludvík DIVIŠ


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 5.3, celkem 20 hlasů.

Ludvík DIVIŠ

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


hajek.jiri51
2019-08-23 20:54
Postavení sochy tak jako její shození a rozbití nic reálně nemění.
Tak nač ji stavět, že? ASI proto, že na to tlačí pár exhibicionistů
a církevních politikářů? Troch málo. Ale ve státě, kde se běžně
překrucuje historie a třeba z vrahů se dělají "národní
hrdinové" a demontuje se nebo aspoň dehonestuje vše, co se do toho
"krámu" nehodí, je možné vše. I zastrčit někde pamětní
desku se slovy Edvarda Beneše. Prostě ubohost.
Hlasování
Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.