Rozhovor Haló novin s ochráncem přírody a vodařem Jiřím Malíkem, zakladatelem občanského sdružení Živá voda a členem Výboru pro krajinu, vodu a biodiverzitu při MŽP ČR

Není nic důležitějšího než voda

Letošní léto, ale vlastně už i jaro, nám opět připomnělo, že sucho bude patřit k životu současných a budoucích generací. Vy se snažíte v okolí Zdoňova na Broumovsku napomoci tomu, aby příroda více zadržovala vodu. Jaké máte recepty?

Receptem je právě celá krajina. Abychom nevyschli, nebo naopak mohli čelit do budoucna stále větším srážkám a povodním vlivem klimatického ohrožení a abychom mohli nadále užívat výhod pitné vody z přehrad, musíme napravit zničenou krajinu. Zejména zemědělství vysušuje krajinu obrovským způsobem. Proto obnovit její vodu zadržující funkci jak na zemědělské, tak na lesní půdě je kategorický imperativ a bude muset být ukončena etapa průmyslového zemědělství, které ničí samu svou podstatu – tedy půdu a vodu. Jedná se ale nejen o nápravu pórovitosti půdy, ale i o obnovu potoční a říční sítě a její návrat do přírodě blízkého stavu apod.

Myslíte, že lidé jsou schopni myslet na víc než na vlastní prospěch? Tj. na více než na svou zahrádku, na svůj útulný byteček, na své zájmy?

Lidé jako celek zatím neslyší, nebo jen málo. Proto jsme i na prahu klimatické katastrofy. Ale zájem veřejnosti obecně stoupá s tím, jak se tomu konečně začínají věnovat média, vidí na vlastní oči, jak vysychá krajina a v řadě případů i vodovodní kohoutky. A roste dokonce skupina aktivních lidí, kteří se sami zapojují do nápravy okolí svého domova a část se zapojuje i do našeho projektu obnovy retence ČR pomocí Krajinného plánu ČR na podkladu našeho Modelu Zdoňov, což je studie proveditelnosti na 20 km2, jak zadržet vodu a obnovit komplexně krajinu. Toto know-how je možné dále volně a zdarma šířit a model je možné postupně replikovat nejen pomocí expertů, ale i vyškolené veřejnosti, což by umožnilo maximální rychlost postupu mapování a návrhu obnovy retence krajiny ČR.

Na semináři Spojenectví Práce a Solidarity, kde jste v dubnu vystupoval, jste zdůraznil, že naše půda se vyznačuje značnou utužeností. Míníte tím vlastně mlat, po němž voda steče jako po betonu. Jak proti utuženosti bojovat?

Ano, mlat je jedno z možných označení. Nebo nepropustná střecha Evropy, pro lepší představu. Proti utužení se překvapivě dá »bojovat« návratem vody do krajiny na co největší plochy a návratem organické hmoty do půdy. Cílem je návrat půdního života (edafonu) a klíčového vlajkového druhu, žížal. Zejména jejich činností je půda porézní a nasákne pak vodou. Když napravíme všechnu dosud zničenou půdu, zadrží objem vody rovný cca deseti Orlíkům (Orlickým přehradám). Pokud bychom realizovali know-how modelu Zdoňov po celé ČR, je to dalších deset Orlíků. Což je dvakrát tolik než objem všech 165 přehrad ČR. Je tedy nasnadě, kde leží největší potenciální možnost zádrže vody v ČR – v krajině, zejména zemědělské.

K tomu však ČR však musí projít systémovými změnami – změnit legislativu podporující sucho, změnit grantová schémata, urychlit financování nápravy krajiny. A budeme muset investovat obrovské prostředky do »opravy« krajiny – minimálně 800 mld. Kč.

Vědci, kteří před 30 lety varovali před příchodem velkého sucha, byli tehdy označováni za katastrofisty a nikdo jim nevěnoval pozornost. Jak se takto může chovat nejvyspělejší tvor na Zemi, když máme stovky ústavů, které právě tyto trendy mají vysledovat a varovat?

Složitá odpověď. No, v ČR stovky ústavů nemáme a většinou, až na výjimky, pracují skvěle. A většinou jen díky nim a podpoře výzkumu státem i privátními zdroji máme současné informace. Bohužel však dnešní informační šum požírá sám sebe a vytváří »nekonečné« pole pseudoproblémů neustále »rožněné« voňavou reklamou na výrobky, které často ničí životní prostředí ve velkém.

A na relevantní informace také »nezbývá čas«. Případně jsou ještě stále odsunovány na vedlejší kolej jako »nezajímavé«. Nebo si novináři často myslí, že to »nebude lidi zajímat«, nebo že to je »moc složité«. Tento trend šumu podporují politické strany a kampaně, které vyzdvihují schopnost řešit pseudoproblémy, protože na ně je většinou nějaká rychlá odpověď. Řešení klimatu, náprava krajiny, ochrana přírody, ochrana vody, biodiverzity jsou však eminentně složité a mnoho času vyžadující problémy, v drtivé většině za horizontem volebního období. Navíc zde účinkuje psychologie »vytěsnění« problémů nebo jejich trvalý odsun do budoucna (až budeme mít na ekologické třešničky na ekonomickém dortu). A podařilo se nám to. Dnes se nám to vrací jako bumerang, o to silnější za ten čas, co jsme s tím skoro nic nedělali.

K inteligenci: V dnešní době nejde ani tak o inteligenci jako o přístup k informacím. I když již relevantní informace dnes znějí, informační šum společnosti je překrývá. A jejich relevanci dále podkopává koncerny koupená propaganda, ze které se dozvíme, že globální oteplování neexistuje nebo že za něj člověk nemůže apod. Je to stále dokola. Nejdříve cigarety neškodily, pak neškodilo DDT, freony, dioxiny, PCB, glyfosát. A musel se dokázat opak. To je opravdu neinteligentní praxe.

K ústavům: Ústavy i vědci vysvětlují, seč jsou schopni, ale výše uvedený mišmaš novodobé Babylónie nepřekonají. Problém je i s lidmi. Většina lidí není vzdělána natolik, aby složité problémy pochopila. Navíc jsou opravdu v řadě případů manipulováni – ať již reklamou přímou, nebo podstrčenou nově například sociálními médii (trolling). Lidé pak nejsou schopni v běžném uspěchaném životě rozlišovat pravdu a lež. Znám řadu lidí, kteří třeba věří na prokazatelný blud o »sprejování světa« pomocí chemtrails, ale naprosto jim nedochází, že skutečný problém leží jinde – v normálních spalinách za letadly, které jsou jedovaté a planetu oteplující, kdy je každý den ve vzduchu 10 tisíc letadel! A to jim divné nepřijde, možná o tom ani neuvažují, protože stejně jako jízdu autem to považují za normální. Když se posadíte do auta na ropu a jedete, maličko oteplíte planetu a maličko pomůžete suchem všude. Takže z vašeho pohledu to je zanedbatelné. Když to samé každý den udělá miliarda lidí po celý rok, po dekády a k tomu připočteme všechno ostatní průmyslové výrobky a zemědělství – kdy každý výrobek směřuje za »jediným« zákazníkem na konci řetězce, máme globální problém. Ale jak to vyřešit? Tak to raději neřešíme.

Kvůli suchu mohou z naší krajiny zmizet i lípy, náš národní strom; lipové listy jsou součástí národní symboliky. Jak se musí podle vás proměnit skladba stromů v zeleni mimo les, aby snášela velké vedro v létě a současně překonala i zimní období?

To bych opravdu rád věděl, protože je těžké definovat, jak velké sucho a vedro čekáme. Mohu jen říci, že pokud oteplování bude pokračovat jen o maličko dál, jehličnany uvidíme asi jen na horách, pokud vůbec. Jednoduchá poučka: stromy nemají nožičky, aby utekly za teplotou, na kterou jsou zvyklé. Otepluje se tak rychle, že stromy uschnou a dokonce některé už nestačí chladit, i kdyby vodu měly. Jenže my dnes nevíme, zda si do konce století oteplíme planetu o 1,5 stupně, jak je zbožným přáním z Paříže, což by u nás v nejvyšších polohách možná nějaké jehličnany přežily, nebo to bude do konce století pět stupňů.

Rovnou řeknu: to bude taková katastrofa, že opravdu nevím, co by u nás vydrželo. Olivy, palmy? Možná. Dnes se i o tom přeme, zda nechat přírodu, jak se dalšímu oteplení bude přizpůsobovat, nebo zda jí nějak pomoct – například předběhnout oteplení v dosadbách výběrem již teplomilnějších druhů, než současné stanoviště nabízí. Potíž je v tom, že počasí je vlivem narušených jet streamů (proudění vzduchu ve výškách od 9 do 17 km) natolik nestabilní, že dochází k velkým teplotním výkyvům - teplomilné druhy zase nepřežijí mrazy, dokud budou, než nebudou. Velká otázka, velké téma. Stromy, voda, potrava - to je skutečně důležité. Není nic důležitějšího.

Se zvyšující se průměrnou teplotou se v naší české kotlině usidluje nový hmyz, který pro nás nikdy nebyl typický, a i nebezpeční jedovatí brouci. Jaké to bude na lidi pohybující se v přírodě klást nároky?

V tom nevidím příliš velký problém pro člověka pohybujícího se v přírodě. Stačí se jim prostě vyhýbat, jakkoli to je důkazem oteplování a narušení přírodní rovnováhy. Nesrovnatelně hlubší problém je ztráta hmyzu vlivem vyšší teploty, používáním jedů a ničením biotopů. Problém nového hmyzu u nás představuje hlavně to, aby nebyl invazivním druhem – známým případem je například napadání listů »kaštanu« klíněnkou jírovcovou, jejíž nejsevernější výskyt byl ještě cca před 25 lety u Ochridského jezera v bývalé Jugoslávii. Základní naší snahou totiž do budoucna musí být udržet přírodní rovnováhu na maximu. Mít co největší rozlohy zeleně a divočiny. Vrátit močály, predátory. Jen příroda rozmanitá a v rovnováze má nejlepší možnost čelit globálním změnám, byť jen do jisté míry. A co děláme my? Tuto stabilitu ještě podkopáváme špatným zemědělstvím a lesnictvím, používáním jedů, přílišné chemie i v domácnostech, ničením biotopů, vysušováním krajiny apod.

Co říkáte návrhům na ústavní ochranu vody a nerostného bohatství?

Tady si nejsem zcela jist, co se ústavní ochranou vody myslí. Ohledně nerostného bohatství – ano, obecně. Ohledně vody: je jistě správné i v dobách jejího dostatku vodu maximálně chránit, ať co se týče její kvality tak objemu. Zatím nám to moc nejde. Ale stávající legislativa na ochranu vody není vůbec špatná. Vodní zákon praví, že »povrchové a podzemní vody nejsou předmětem vlastnictví a nejsou součástí ani příslušenstvím pozemku, na němž nebo pod nímž se vyskytují«. Dá se říci, že voda je všech nebo že není ničí. Má to svoje pro i proti. Neboť vždy záleží na lidech. Jako je dobrý vlastník, který vodu šetří a hájí, může být i vodu nevlastnící kolektiv, který plýtvá. A může vodou plýtvat i kolektiv vlastníků nebo vodou plýtváme proto, že je všech a z toho plyne pocit, že vody je mnoho, nebo že jedinec nemusí vodou šetřit, ať šetří ti druzí atd.

Zamysleme se nad paralelou již zažité ústavní ochrany práv občana na zdravé, dobré životní prostředí. V Listině práv a svobod (která je součástí Ústavy), se praví, že každý má právo na příznivé životní prostředí. To ale je celosvětově poškozeno víceméně všude. Jistotou tedy je, že o příznivém životním prostředí si můžeme nechat zdát a prakticky ho nemá na planetě už nikdo, bez ohledu na to, co praví zákony. U nás výměna režimu znamenala asi kladný posun, ale spíše od jednoho typu znečištění k jinému a některé typy přetrvávají nadále (azbest, jádro, uhlí apod.). Takže klidně zvyšme ochranu vody Ústavou, ale pokud neopravíme jako společnost náš vztah k vodě, přírodě a sobě navzájem, že budeme prostě více vědět a budeme hodnější k sobě navzájem i přírodě, Ústava to za nás nevyřeší. Tuto snahu tedy chválím a beru to jako skvělé cvičení pro zvýšení informovanosti národa o problému sucha apod.

V Senátu projednávali petici s více než 100 tisíci podpisy na »právo bránit život svůj či život jiného člověka i se zbraní«. Toto chtějí petenti vložit do Listiny základních práv a svobod. Podle stejné logiky by tedy do Ústavy mohla být zanesena i ochrana vody, která je rozhodně důležitější než vlastnictví zbraní...

Není nic důležitějšího než voda. Podívejme se, jak dopadla »svoboda pro zbraně« v USA. Zemře zde ročně několik desítek tisíc lidí. Množí se případy šílených střelců. Na druhou stranu chápu, že nechat se zabít jako ovce nějakým šílencem rychlopalnou zbraní je chucpe. V USA po těchto zkušenostech mají určitě petice za omezení držení zbraní. Typický odezdikezdismus. Kdy se poučíme? Podstatou stavu problému není nedostatek zbraní, ale to, že společnost jako celek přestává být psychicky zdravou. Je nemocná agresí, strachem. Takovou nemoc nevyléčíme držením zbraní. Lékem není přebíhat od jednoho extrému k druhému, jak se nyní snažíme, ale nalezení rovnováhy a lásku k lidem a ke světu, kterou ztrácíme, protože systém, který jsme stvořili, lze vnímat jako nelidský. Kdo miluje sebe i svět, nemůže přeci střílet do lidí ani zbytečně ničit přírodu.

V některých obcích lidé již silně pocítili nedostatek vody, studny jsou prázdné. Jinde však si lidé plní soukromé bazény, protože »na to mají«. Nemělo by dojít k nějakému jednotícímu zásahu veřejné moci, aby se vodou šetřilo? Nejde mi na rozum ten nepoměr: jedni občané mají bazén, jiní nemají vodu ani na vaření.

Nevím, zda existuje všeobecně spravedlivé paušální řešení tohoto problému, jakkoli ho musíme najít rychle. Váš příklad je zřejmý, ale může být ve stejné relaci i tento příklad? Dejme tomu jsem člověk, který v potu tváře na svých pozemcích zadržel množství vody, zatímco přede mnou zde bylo sucho. Vytvořím si vodní blahobyt a napustím si bazén (bez chemie), což prakticky ničemu nevadí. Bude mi to státem či komunitou zakázáno, protože o 100 km dále (kam »moje«, tedy zdejší voda nedoteče - jiné povodí je prostě jiná voda!) si sucho způsobili tím, že se o »jejich« vodu starali špatně? Obecně ale určitě platí: co je levné, tím se plýtvá. Čeho je málo a začíná to ubývat nebo co při masovém používání působí problémy, to prostě musíme zdražit. To donutí i k recyklaci vody. Jsem tedy pro to, aby se více šetřilo, a doporučuji zdražit ropu i vodu. A je nutné jistě uplatňovat jiná pravidla pro maloodběratele vody a jiná pro firmy, odlišit postupy pro období sucha.

Daleko lepší mně ale přijde napravit krajinu a zadržet vody dostatek, bude-li k nám klimatická změna trochu milostiva. Zde však je daleko důležitější rozměr této úvahy: bez venkova zadržujícího lépe vodu velká města nepřežijí - nebudou mít vodu (viz Kapské Město a mnoho dalších, co se nacházejí blízko bodu nula, kdy jim dojde voda). Krajina (venkov) zadržuje vodu, ne města (zatím). Krajina se odvodňuje toky. Na nich jsou přehrady, jejichž vodu pije půl národa. Takže venkov pracuje nebo bude více pracovat na zádrži vody i pro přehrady – tedy vody pro města. Lidé z měst tedy budou muset za tuto práci venkovu a zejména zemědělcům a lesníkům zaplatit. Tedy těm, kteří obnoví či udrží dobrou, potřebnou retenci vody v krajině. To je řešení sucha a ceny vody. Ocenit mimoprodukční funkci zadržovat vodu na lesní a zemědělské půdě. Jen tak budou stávající přehrady moct fungovat i nadále a jen tak udržíme produkci potravin.

Podle mne bychom si měli jasně uvědomit, že hazardujeme s limity umožňujícími udržet počet obyvatel ČR na 10 milionech lidí v zemi a nenutit je migrovat například za vodou.

Vidíte souvislost nedostatku vody a skutečnosti, že voda je v drtivé většině v rukou soukromých, dokonce zahraničních korporací?

Opravdu zde žádnou souvislost nevidím. Voda v krajině ubývá vlivem klimatické změny, špatné skladby lesa (příliš mnoho jehličnanů, smrku zejména) a katastrofálního způsobu ničení půdy průmyslovým zemědělstvím (jedy, příliš těžké stroje, špatná skladba plodin, špatné agrotechnické postupy, milion hektarů zemědělské půdy odvodněno tzv. melioracemi). Souběh všech těchto faktorů by i bez klimatické změny Českou republiku vysušil – s klimatickou změnou to pak šlo obrovsky rychle. Rok 2018 s ohledem na srážky, teplotu a sucho očekávaly klimatické modely až v roce 2100!

Privatizace do zahraničních rukou byla zcela jistě chybou. A nevím, zda korporace iniciovaly zdražení vody, to nedokážu posoudit. Pokud ano, pro naše vodní zdroje to bylo dobré. Přechod od komunismu k trhu znamenal, jakkoli nevím, zda to souvisí, že dnes spotřebujeme v průměru, tuším, kolem 80 l vody na hlavu za den. To je o 100 l méně než před rokem 1989, což je vynikající. Jinak přesněji řečeno voda není v rukou vodárenských společností, ale odebraná voda. A odběry povoluje stát.

Slyšela jsem názor: já mám svou studnu, pracně a draze vybudovanou, tam je dobrý zdroj vody, takže já si s vodou mohu dělat cokoli. Je to tak?

Jak jsem naznačil výše, zdá se to logické, ale není tomu tak. Voda na povrchu či v podzemí nepodléhá institutu vlastnictví, ale povolení k odběru. Stát vám ho skoro jistě umožní, ale s podmínkami. Což je jistě rozumné, neboť platí věta o plýtvačích. Tento institut je aplikován od roku 1955, pokud neprokážete, že studna byla zhotovena před tímto datem. Zde se má za to, že provozujete studnu řádně povolenou a máte proto odběr povolen automaticky, ale pouze jen pro svou vlastní potřebu v domácnosti.

Jaká je situace v jiných zemích Evropy, jaké tam mají zásoby vody? Velkou inspirací mohou být zkušenosti z Izraele, kde recyklují drtivou většinu vody a zavlažují až těsně u rostlin po kapičkách.

Protože se globálně otepluje, vysychá celý svět. Táním ledovců a permafrostu vysychají a patrně vyschnou celé části kontinentů. Již dnes komunity závislé na horských ledovcích hlásí problémy s vodou – v Andách, Alpách, Himálajích. Na oteplování doplácejí vysycháním řek a pramenů často ti nejchudší. To je skutečná nespravedlnost, kdy za oteplování mohou nejvíce bohatí, bez ohledu na stát.

Nemyslím si, že Izrael je příklad hodný slepého následování. Nejsme přímořský stát, těžko budeme odsolovat mořskou vodu. Na druhou stranu, pokud neuděláme nic s mitigací (zmírňováním změny klimatu – pozn. aut.), do fáze polopouště míříme. Obě země jsou každá v jiném podnebném pásmu, s jiným rozložením srážek a nikdo nezaručí, že Izrael a další dnes již suché státy nadále vydrží růst teplot. Izrael taky určitě není tak uměle odvodněn jako ČR. Izrael navíc, tuším, nijak zvlášť neřeší horizontální srážky a je přímořskou zemí. My vnitrozemní, kdy u nás loni pršelo někde o mnoho méně než v některých izraelských částech, kde prší pravidelně a silně. Pokud tak zůstane, opět nikdo neví. Takže inspirace dobrá, ale jeví se mi, že naše řešení celoplošné zádrže vody v krajině bude nejen pro mírný pás stěžejní. Ohledně kapkových závlah: i na ně někde musíte vzít vodu.

Nebojíte se, že je blízko okamžik, kdy se bude bojovat o vodu? Uvědomme si například, jaké vodní zásoby se nacházejí na území Ruské federace, např. Bajkalské jezero. To může zvyšovat politický a vojenský tlak na tuto zemi s cílem rozchvátit jednou její surovinové bohatství, což ostatně už pozorujeme.

O vodu se už dávno bojuje. A bojovalo se o ni patrně poprvé ve starověkém Sumeru kolem roku 2500 př. n. l. A patrně se o ni bojovat bude. Když jste nakousla Izrael, asi se jím nebudeme inspirovat zcela také proto, že právě on už o vodu válčil v tzv. šestidenní válce s Araby, kteří měli asi oprávněný pocit, že jim Izrael vodu Národním rozvaděčem vzal.

Ohniska potenciálního rizika sporů či války o vodu jsou Tibet, Eritrea, Egypt, například. Světovou migraci generuje měnící se klima a nedostatek vody – zčásti se jedná o jasné klimatické uprchlíky. Část z nich má vody málo a opouští sucho, část prchá, protože je vody, té mořské, moc – zaplavuje například zemědělskou půdu v Bangladéši. Zatím se i velké koncerny a oligarchní rodiny připravují spíše na obchod s vodou. Často namísto ropných polí skupují území bohaté na podzemní vodu (Argentina). Situace je ale nepřehledná a složitá. Celá obrovská území trpí nedostatkem vody (Sahel), vodovody neexistují. Vzdálenost donášky roste.

Co se Bajkalu týče, zatím o jeho vodu zájem pro pitné účely asi nebude žádný, protože tamní čističky špatně čistí a do Bajkalu se dostávají fosforečnany a detergenty. Spolu s globálním oteplováním pak roste teplota vody, takže celý Bajkal dnes čelí patrně největší ekologické katastrofě ve známé historii růstem řas a úbytkem druhů.

Kdo má pod čepicí, nebude se spoléhat na zranitelné zásoby povrchových vod, ale na ty více chráněné, podzemní. V tom bychom se měli poučit i u nás doma.

Monika HOŘENÍ

FOTO - Tomáš BINTER


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 6.5, celkem 19 hlasů.

Monika HOŘENÍ

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


fronda
2019-08-23 02:59
Největší sucho bylo v roce 1947. Tedy před zavedením průmyslové
podoby zemědělství. V tom asi problém nebude.
Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.