Luisa Landová Štychová v mladším věku.

Luisa Landová Štychová – člověk moderní doby

Všichni víme, kým byla Rosa Luxemburgová. Skvělá organizátorka revolučního hnutí, vynikající řečnice a také vzdělaná teoretička, která dokázala vést diskuse s oponenty i příznivci. Jediná v českých zemích, která se jí přiblížila – ačkoli neměla univerzitní vzdělání, byla Luisa Landová Štychová (1885-1969), jejíž 50. výročí úmrtí si 31. srpna připomínáme. Začtěme se do rozsáhlé eseje historika docenta PhDr. Stanislava Holubce, PhD. et PhD., koncentrované na její politickou činnost v letech 1918-1923.

Luisa Landová Štychová, původním jménem Aloisie Vorlíčková, se narodila v obci Ratboř u Kolína v roce 1885. Pocházela z prostředí venkovských středních vrstev. Její dědeček i otec byli obchodníky, otec se později stal v rodné obci starostou a přátelil se s místním továrníkem. Luisa projevovala od dětství zájem o četbu a politiku, v čemž na ni měl prý vliv dědeček zastávající radikální názory a strýc–učitel obdivující husitství. Ambice rodičů svěřit jednou Luise vedení obchodu je vedly k rozhodnutí zapsat Luisu na jeden rok do německé dívčí klášterní školy v České Třebové.

Další rok strávila na německé měšťance v Krásné Lípě, kde se poprvé setkala se sociálními demokraty a zažila nacionální nenávist mezi Čechy a Němci. Rok poté studovala na obchodní škole v Praze a následně absolvovala několikaměsíční praxi ve Vídni v klenotnickém obchodě. Spíše než o koloniál svých rodičů, kde začala pracovat v roce 1902, se ale zajímala o politiku, literaturu a umění. Se svým otcem měla podle svých vzpomínek časté spory, například chtěla zrušit kořalnu, kterou provozoval. Když otec onemocněl zápalem plic, Luisa se o něj výborně starala a snad přispěla rozhodující měrou k jeho vyléčení. Uzdravený otec z vděčnosti vyhověl v roce 1905 jejímu přání odejít do Prahy a studovat zde na soukromé dramatické škole Karla Želenského a za tímto účelem jí vyplatil její věno.

Luisa se tak dostala do zemského hlavního města, kde se věnovala svým koníčkům a snila o založení revolučního divadla. Po absolvování dramatické školy vystupovala v několika pražských divadlech v menších rolích. Přes bývalou spolužačku z pražské obchodní školy měla kontakty na anarchisty a s dalšími takto zaměřenými bohémy se setkala v rámci svého hereckého angažmá. V řadách anarchistů potkala celou řadu později slavných jmen z politiky a umění: Zubního lékaře Bohuslava Vrbenského, básníky Stanislava Kostku Neumanna, Fráňu Šrámka a Jiřího Mahena, spisovatele Jaroslava Haška. Ve svých pozdějších vzpomínkách na první léta v Praze líčí sebe sama jako zcela oddanou myšlence revoluce, případně umění a literatury.

V Praze se také seznámila s Jaroslavem Štychem (1881-1941), absolventem Vysokého učení technického, který pracoval jako úředník na stavebním odboru magistrátu Prahy. Štych pocházel z chudé rodiny a byl poloviční sirotek, ale vlastní pílí dokázal vystudovat a šťastnou náhodou získal zajištěné místo. Luisu zaujal i Jaroslavův koníček, astronomie, která byla taktéž její velkou vášní. Brzy se sblížili a v roce 1908 uzavřeli sňatek, z něhož se jim narodily dvě dcery, Jana a Jarmila. S péčí o dcery jí pomáhala Luisina matka, která se k manželům Štychovým přistěhovala do Prahy poté, co v Ratboři zkrachoval rodinný obchod.

Začátky politické práce

Takto osvobozena od mateřských povinností se Luisa začala naplno věnovat politické práci v anarchistickém hnutí. Z vděčnosti vůči matce si ke svému jménu přidala její jména za svobodna Landová.

Hlavní těžiště Luisiny činnosti spočívalo v přednáškách na nejrůznější témata, organizování oddílů mládeže a psaní článků do anarchistických tiskovin. Záhy dosáhla jisté proslulosti a už v roce 1911 byla v tisku označována jako »známá propagátorka protiklerikálního a monistického hnutí« (jak se tehdy nazýval ateismus). Vedle bezvěrectví přednášela velmi ráda o boji proti alkoholismu a nikotinismu, o rovnoprávnosti mužů a žen a volné lásce. Onu volnou lásku si ovšem Luisa představovala poměrně konzervativně. Rozuměla pod tímto pojmem, že výběr partnera a rozhodnutí mít děti je nechán na svobodné vůli obou partnerů, že nepotřebují k posvěcení svého svazku církevní souhlas, že se muž k ženě chová jako k rovnoprávné bytosti, dělí se rovným dílem o povinnosti a že jsou si celoživotně věrní. Novinář Michal Mareš (1893-1971) s jistou trpkostí vzpomínal, že když se v roce 1911 seznámil s Luisou, přednášela zrovna o volné lásce, ale studenou sprchou pro něj bylo zjištění, že tato »mladá, hezká, chytrá a vzdělaná« dívka je už »s požehnáním církve čtyři roky vdaná« za hlavního městského inženýra, s nímž má »dobré, téměř dokonale buržoazní manželství« a že »tenhle spořádaný manžel svou ženu, které chyběla jen frygická čapka, žárlivě hlídá«. Básník Jaroslav Seifert (1901-1986) vzpomínal na tehdejší vystupování Luisy: »Byla půvabná a zajímavá. Měla černé, krátce střižené vlasy, podmanivé černé oči a podobala se ruským revolucionářkám, které umíraly ve vyhnanství. Luisa měla tichý úsměv, který se podobal pomalu se rozvíjející květině. Mohli jsme na ní oči nechat, všem se nám líbila. Luisa však pohrdala jakoukoliv milostnou hrou a byla cele zapálena svou revoluční ideou. Chtěla rozbourat svět.«

Za první světové války začala v rámci svých skromných možností se svým manželem organizovat odbojové kroužky v pražské Libni, kde bydleli. Pod hlavičkou kroužku astronomů se skupina jejich příznivců scházela k politickým diskusím, později si opatřili cyklostyl a tiskli letáky. Po letech vzpomínala: »Zásadou bylo nepřipustit zbytečné oběti. Nechybělo hrdinů, kteří považovali za věc cti být v žaláři a trpět... Chránili jsme také naše řady před alkoholiky, hysteriky a erotomany, na jejichž charakter nebylo možno pevně spoléhat.« Podle svých pozdějších vzpomínek tehdy nechala zastavit všechny šperky, aby měla peníze na tisk letáků, a od té doby si žádné nepořídila.

Luisiny vzpomínky na pražskou každodennost za světové války zachycuje její deník, v němž nalézáme popisy nekonečných front na jídlo, osamělé existence žen, jejichž muži byli odvedeni na frontu, a různé politické schůze. Její deník také dosvědčuje, že od prvních okamžiků uvítala bolševickou revoluci. Rusko jí ostatně bylo už dávno blízké nejen svou literaturou, ale i zdejším početným anarchistickým hnutím.

V ústředním výboru

V roce 1917 se také v souvislosti s blížící se porážkou ústředních mocností začal aktivizovat český politický tábor. V rámci radikalizace české politiky se během války začali čeští anarchisté sbližovat s národními sociály, kteří se posouvali doleva, zatímco sociální demokraté setrvávali většinou na prorakouských pozicích. V dubnu 1918 byl uskutečněn společný sjezd národně sociální strany s dalšími skupinkami, anarchokomunisty, realisty a bezvěrci, od něhož si národní sociálové slibovali zisk vedoucího postavení na poválečné české politické scéně. Nová strana si s ohledem na všeobecný posun doleva změnila název z národně sociální na socialistická. Pro anarchokomunisty byli čeští socialisté tehdy přijatelnější stranou než sociální demokraté, kteří byli částečně diskreditovaní prorakouskou orientací. Převažoval nicméně názor, že časem dojde k vytvoření jednotné politické síly. Luisa zasedla do ústředního výboru nové strany, což bylo v tehdejší politice naprosté novum.

Anarchisté se nicméně sžívali se socialisty s obtížemi. Např. před Prvním májem 1918 diskutovali, zda má být transparent »Socialistický národ« v barvě černo-rudé, nebo rudo-bílé. Na fotografii z Prvního máje 1918 slaveného společně všemi českými socialisty vidíme Luisu kráčet v čele průvodu po Václavském náměstí: Vedle ní jde národní sociálka Fráňa Zemínová, v čele davu vidíme sociálního demokrata Antonína Němce a předsedu národních sociálů Václava Klofáče.

V červnu 1918 byla Luisa společně se svým manželem, Fráňou Zemínovou a dvěma dalšími vypovězena policií jako politicky nespolehlivá osoba z Prahy.

Když byl v červenci 1918 ustanoven Národní výbor československý, Luisa usilovala, aby v něm zasedly za socialisty i ženy. Ve čtyřicetičlenném tělese měli čeští socialisté podle výsledků voleb z roku 1911 ale jen čtyři mandáty, z nichž měl být jeden přenechán zástupci pokrokářů (realistů) a jeden zástupci Moravanů. Jestliže strana chtěla vyslat do Národního výboru své dva nejvýraznější politiky, Václava Jaroslava Klofáče a Jiřího Stříbrného, bylo zřejmé, že pro zástupkyni žen místo nezbyde. Luisa byla proto zvolena jen náhradnicí. Když se o tom bavila s Karlem Kramářem, ten jí prý namítal, že politika není »nejvhodnějším polem k uplatnění ženských sil«. A že už dnes se množí námitky, že »národní výbor je až příliš široký, dodatečné požadavky (přicházejí) ze všech stran«.

Socialistická rada

V září k sobě konečně nalezli cestu socialisté a sociální demokraté a založili tzv. Socialistickou radu, která měla koordinovat jejich činnost a byla zamýšlena i jako protiváha k Národnímu výboru obsazenému podle výsledků voleb z roku 1911, tedy z doby, kdy byla česká společnost o hodně méně radikální než v roce 1918. Luisa se stala její členkou, a dokonce byla zvolena do jejího pětičlenného akčního výboru. Do deníku si napsala: »A tak se moje jméno objevilo v pochybném sousedství jména Šmeralova«.

Socialistická rada vyhlásila 14. 10. 1918 generální stávku a tato událost se pro Luisu stala později nejdůležitějším okamžikem její politické kariéry. Během následujících desetiletí vynaložila mnoho energie, aby dokázala, že rozhodujícím dnem ve vzniku republiky nebyl 28., ale 14. říjen. Také mnohokrát uváděla, že se slovo republika objevilo v prohlášení Socialistické rady toho dne na její popud a že v tento den byla česká společnost nejblíže k uskutečnění podobné revoluce, k níž došlo v Rusku. Velké hnutí lidu podle jejího názoru vyznělo do ztracena, jelikož nebyli k dispozici revoluční vůdci Leninova formátu. Je příznačné, že v říjnu 1918 byla Luisa tak zaneprázdněna, že stránky deníku o těchto dnech mlčí.

V Revolučním národním shromáždění

Když 14. listopadu vzniklo Revoluční národní shromáždění, bylo mezi jeho 269 členy devět žen, z toho dvě socialistky, Luisa a Fráňa Zemínová (1882-1962). Luisa společně s ostatními poslanci a poslankyněmi hlasovala pro vystoupení ze svazku monarchie, pro vyhlášení republiky a zvolila prezidentem T. G. Masaryka. Když se prezident v prosinci vrátil z exilu do Prahy a promluvil ve sněmovně, Luisa si do deníku zapsala: »Přišel Masaryk, řekl svoje poselství, a my všichni okřáli. Ne politické čachraření, ne chytráctví a diplomatizování. To už je přežilé. Ale naučit se býti silní a nezlomní v poctivosti, jednat a mluvit otevřeně, a to my dovedeme. Proto jsme se vrhli do politiky, abychom zbudovali nové, lepší řády a zjednali platnost podmínkám čestného života.«

Druhá socialistická poslankyně Františka Zemínová se podobně jako Luisa angažovala již před válkou v ženském hnutí, ovšem byla na rozdíl od ní dlouholetou národní sociálkou. Jejich vztah byl všechno jiné než přátelský: Luisa nazývala Zemínovou staropanenskou, která si vše prý maluje růžovými barvami manželství, neboť ho sama nepoznala: »Celý její socialismus spočívá v tom rozřešit bytovou otázku, sehnat výbavu, a ženy, perte se o samečky, je vás o 20-30 % více, která samečka uloví, bude šťastna...« (Luisa zde měla na mysli nedostatek mužů po válce.) Také si stěžovala na intriky, domýšlivost a nedůtklivost Zemínové. Zároveň ji charakterizovala jako zdatnou a demagogickou řečnici: »...kde jde o práci s bengálem, je vždy na svém místě.« Ve svém deníku se také kriticky vyslovovala o jejích antisemitských postojích.

O tři roky starší Zemínová na Štychovou žárlila a prohlašovala: »Ač za války byla zbabělá a nic pro stranu nevykonala, byla zvolena do výkonného výboru jako já. Do Národního výboru povolána ona, ne já. Do chystaného revolučního Národního shromáždění mnohem dříve než já, na sjezd práce do Washingtonu vyslána ona, ne já.«

Třetí významná představitelka žen u národních socialistů, Františka Plamínková (1875-1942), sice tehdy v parlamentu nezasedla, ale vedla ženskou komisi strany a její přátelství s Luisou přežilo všechny politické konflikty a skončilo až popravou Plamínkové za heydrichiády.

Luisa i Fráňa Zemínová svůj poslanecký mandát obhájily v parlamentních volbách dubnu 1920 a vedle nich tehdy zasedla do parlamentu za socialisty ještě úřednice Ludmila Pechmanová-Klosová, což znamenalo, že strana měla klub s nejvyšším podílem žen (tři z 24). Luisa kandidovala v pražském volebním kraji na sedmém místě. Zdejší kandidátku vedl Edvard Beneš, dvojkou byl Jiří Stříbrný, trojkou Františka Zemínová. Zvoleno bylo 10 poslanců, neboť se jednalo o velký kraj s největší podporovou socialistické strany. Jako své povolání uvedla Luisa při zvolení poslankyní roku 1920 choť úředníka. Později v dotazníku poslance uvedla povolání žurnalistka. Jako své další funkce uváděla: »Člen ústředního výkonného výboru Socialistické strany, člen ženské komise této strany, redaktorka časopisu Ženské slovo, náčelnice Svazu socialistických skautek a třetí místopředsedkyně Mezinárodní komise pracujících žen (za Slovanky).« V  roce 1920 byla navíc zvolena místopředsedkyní Masarykovy ligy proti tuberkulóze.

Organizovala skauty a skautky

Aby dokázala povinnosti spojené s politikou zvládnout, po celou dobu svého poslancování si držela služebnou, což bylo v rodinách Luisina postavení poměrně běžnou záležitostí. Mít služebnou ale nebylo vždy jednoduché a dívky se v její domácnosti dost střídaly. Někdy od ní odešly za lepším, jindy prý i z politických důvodů. V dopisu Františce Plamínkové se svěřila: »Od nového roku třetí služebná dívka ode mne odchází. Bez příčiny. Jsem zoufalá. V domě je žena, kterou blíže neznám, ale která z důvodů politických každé děvče ode mne vyštve. Teď jsem se vrátila z Vídně na smrt znavena. Mám psáti různé zprávy a články, tobě dotazník, a zatím se musím postavit k neckám a doprat prádlo, od kterého mi děvče uteklo.«

Ačkoli byl Luisin manžel velmi dobře placen, rodina nevlastnila žádnou nemovitost, ale bydlela v nájemních bytech. I když měla Luisa jako poslankyně dobrý plat, nepochybně vložila do politiky mnoho vlastních peněz, a když se stala v roce 1925 komunistickou poslankyní, musela odevzdávat podstatnou část platu straně.

Vedle práce politické pokračovala se svým manželem v organizování skautů a především jejich letních táborů. Luisa tehdy dokonce připravila osmitýdenní rekreaci v Jugoslávii pro děti severočeských horníků a sehnala za tímto účelem státní subvence. S manželem založila krátce po válce Sdružení socialistických skautů, ve kterém propagovali myšlenku společné socialistické výchovy, nenáboženské, bez tělesných trestů, koedukované hrou a prací a spojili ji s polovegetariánskou životosprávou. Hlavní skautské sdružení, Svojsíkův Junák, vnímali jako spolek kolaborující za války, který v roce 1918 rychle obrátil a přispěchal s projevy loajality k novému režimu.

Parlamentní iniciativy

Poprvé na sebe Luisa jako poslankyně upozornila v únoru 1919, kdy společně s Alicí Masarykovou, národní demokratkou Boženou Vikovou Kunětickou a sociální demokratkou Boženou Ecksteinovou navrhla zavedení protialkoholní a protikuřácké výchovy do škol, stejně jako měla být pro dospívající zavedena výchova pohlavní. Školský výbor parlamentu sice souhlasil s první částí o alkoholismu a kuřáctví, ale vyslovil se odmítavě o pohlavní výchově: »…takové problémy nelze vykládati ve třídách školních, nýbrž že k tomu na prvním místě jest povolána rodina (zvláště matka u dcer) a přednášky poučné ve spolcích vzdělávacích.« Naopak školský výbor inspirován tímto návrhem doporučil, aby vláda předložila návrh zákona o zákazu kouření mládeže. Pozoruhodné bylo, že v diskusi v plénu používal předseda školského výboru obrat »páni navrhovatelé«, přestože čtyřmi hlavními navrhovateli byly ženy.

Druhou významnou iniciativou, kterou navrhla společně s Fráňou Zemínovou a desítkou dalších poslanců v září 1919, bylo zrušení veřejných domů, stíhání tajné prostituce (prostitutek i jejich zákazníků), povinnost hlásit nakažení pohlavní chorobou a zřizování nápravných zařízení pro bývalé prostitutky. Kampaň proti veřejným domům měla podporu většiny tisku a zákon byl po mnoha diskusích a v méně radikální podobě schválen v červenci 1922. Sice zrušil veřejné domy, ovšem nezavedl kriminalizaci prostituce a nezřizoval síť péče o prostitutky. Prostituce se poté rychle přenesla do barů a hodinových hotelů a kvetla i nadále. Luisa vzpomínala, že byla předmětem nevybíravých útoků odpůrců zákona: »Povolení k otevření veřejných domů se dostávalo zpravidla pensionovaným policajtům, kteří se zvlášť vyznamenali ve štvanicích proti demonstrujícím dělníkům. Bohatli z hanby a bídy proletářských bílých otrokyň a pochopitelně nás při projednávání zákona zahrnuli anonymními dopisy takového obsahu, že mne můj muž požádal, abych to nečetla a dovolila mu pálit to nečtené.« Jeden z těchto dopisů se nicméně v její pozůstalosti našel: »Ubohý národe, ubohá strano národně sociální! Tak jsme to dopracovali až tak daleko, že mezi poslance české zvolili jsme si ženu, která prosadila zákon na ochranu prostitutek čili kurev. … Řekněte upřímně: Všechny bordely v Praze zrušili jsme proto, abychom ku pohodlí P.T. obyvatelstva udělali z našeho krásného města, naší matičky, bordel jeden… Večer vyjděte si po kterýchkoli pražských ulicích, všude samá prostitutka obtěžující chodce… K vám ovšem je těžko mluvit, vždyť jistě patříte k těmto vrstvám. Běda národu, který takového kurvy volí si za své představitele.«

Dále se Luisa podílela na návrhu absolutního zákazu podávání lihovin mládeži do 18 let, který nicméně také nebyl schválen. Podle nového zákona bylo pití piva a vína dovoleno již od 16 let a pouze tvrdé lihoviny od 18 let. Navíc za porušení nebyly sankce nijak vysoké, jenom napomenutí.

Luisu zejména rozlítilo, že v parlamentní diskusi zaznělo, že hostince byly centrem našeho národního probuzení: »Takto mísit vysedávání u piva se schůzkami pracovníků, kteří neměli jiných místností než hospody a byli by je velmi rádi zaměnili. To už přesahuje meze zdravého rozumu. Petrovický, Najman (první byl poslancem za národní demokracii, druhý za živnostenskou stranu – pozn. aut.), jaké to typy tupých ignorantů a nevzdělanců.«

Z jejich dalších návrhů zmiňme ještě iniciativu za zrušení tzv. čeledních knížek, tedy opatření, že zaměstnanec v zemědělství, který bydlel společně s rodinou majitele, neměl dovoleno ze dne na den své zaměstnání opustit a bezdůvodný odchod byl dokonce trestný.

Dále navrhla s poslankyněmi Zemínovou a Pechmanovou v listopadu 1920 zákon o povinném mateřském pojištění, podle něhož měly mít ženy nejméně 16 týdnů okolo porodu nárok na dovolenou. Pochopitelně podporovala návrhy na odluku církve od státu a také chtěla zřídit parlamentní komisi, která by vyšetřovala případy, kdy v rámci kázání v kostele zaznívá požadavek »modlit se za nešťastnou panovnickou rodinu«.

Mezinárodní sjezd pracujících žen

Vrcholem Luisiny parlamentní kariéry byla její cesta na Mezinárodní sjezd pracujících žen pořádaný americkými odbory ve Washingtonu v říjnu 1919. Z jejích tehdejších zápisů v deníku je zřejmé, že byla za rok v politice již značně frustrovaná a v té době procházelo krizí i její manželství. Svému deníku se svěřovala: »Nechtělo se mi (jet autor), bože můj, po té strašlivé věci, každý nerv mne bolel, studeno mi bylo v srdci, úzko teskno. Tajná naděje, že uniknu touto cestou a prací, která nebude snadná, všemu mému trápení, že se moje raněná duše vzpamatuje, uzdraví, že nabudu zase síly, sebevědomí, snad i důvěry, ku které jsem se marně nutila, to všechno mne hnalo pryč. Vrbeka (míněn Vrbenský), když jsem se ho ptala jako poslední instance, řekl, jeď, jen se ničeho neboj. Jarka byl na rozpacích. Jak jsem si přála, aby byl rozhodným. Tedy jsem jela.«

Druhou členkou československé delegace byla spisovatelka a sociální demokratka Marie Majerová (1882-1967), na níž Luisa obdivovala velký rozhled po světě. Majerová uměla francouzsky, zatímco Luisa pouze německy. Katolický tisk se dokonce pozastavil nad tím, že je do Ameriky posílán někdo, kdo neumí anglicky. Luisa měla také ráda Majerové smysl pro humor: »Její smích mne uzdravoval a smiřoval s některými velmi nepříjemnými vlastnostmi jejími.« Luise vadilo značně sobecké jednání Majerové, například v deníku uvádí, že si pro sebe zabrala jedno ze dvou lůžek, ačkoli byly v kupé čtyři osoby.

Už na tomto sjezdu Luisa a Marie narážely se svou radikálností. Např. navrhovaly, aby sjezd požadoval zahrnout v právních normách do ženské pracovní doby i čas věnovaný péči o domácnost, což by bylo ovšem obtížně proveditelné, a většina delegátek se s tím neztotožnila. Luisa také odmítala požadavky zákazu práce žen v noci a argumentovala, že toto opatření mívá za následek, že ženy nejsou do takových, mnohdy dobře placených, zaměstnání přijímány a požadovala tuto regulaci jen pro těhotné ženy. Po jednom jejím projevu, který se dostal i do novin, označil jistý americký senátor československou delegaci za »skrznaskrz bolševickou« a navrhl její okamžité vypovězení do Evropy. Šlo o projev, kde Luisa pronesla slova, že »je hanbou našeho století, jestliže si velcí lidé hrají a malé děti musí výdělečně pracovat«. Věty se »zmocnil americký tisk, udělal z toho sensaci, potkala jsem se s ní i v biografu, doprovázenou příšerným snímkem, jak hovořím s norskou delegátkou. Obě jsme vypadaly jako štěbetavé husy«.

Luisa tak poprvé poznala sílu masových médií. Výsledkem sjezdu byla deklarace požadující vedle obvyklých sociální práv žen také ukončení blokády bolševického Ruska. Luisa byla dokonce zvolena místopředsedkyní organizace z tohoto sjezdu vzešlé. Na dobové fotografii 200 delegátek sjezdu, z nichž byly tři desítky ze zahraniční, vidíme Luisu s obvyklým zarputilým výrazem v tváři v první řadě, jak se drží za ruku s předsedkyní sjezdu Margaret Dreier Robinsovou.

Návrh na legalizaci potratů

Asi nejznámější Luisinou iniciativou v parlamentu, díky níž se stala známou širší veřejnosti, byl její návrh legalizace potratů do tří měsíců od otěhotnění z října 1920, který podala společně se svými kolegy, bývalými anarchisty Vrbenským a Bartoškem, a většinou socialistických poslanců.

Legalizace potratů patřila k dávným požadavkům feministického hnutí. Tento zákon byl poprvé na světě schválen v bolševickém Rusku ve stejném měsíci, jako jej Luisa navrhla v Československu, a můžeme se domnívat, že její návrh byl sovětským zákonem přímo inspirován. Tento návrh byl motivován jak snahou umožnit ženám rozhodovat o vlastním těle, tak byla jeho motivem radikální představa, že by ženy v kapitalistické společnosti neměly rodit nové otroky a vojáky do válek.

Návrh byl ostře odmítnut zejména lidovou stranou a nezískal podporu ani většiny ostatních poslanců. Dostal se tak pouze do legislativního výboru parlamentu, kde ležel několik let a byl jím zamítnut v roce 1922, takže o něm ani sněmovna nehlasovala. Návrh také odmítla většina československých odborníků, kteří byli ochotni legalizovat potraty pouze v případě, že by ohrožovaly zdraví ženy.

Návrh pochopitelně vzbudil velkou pozornost tehdejšího tisku. Luisa vzpomínala 30 let po podání tohoto návrhu takto: »... na mou hlavu (se) sesypalo tolik demagogických obvinění, tolik hany a lží, když se odpůrci dokonce tak snížili, že se pokoušeli rozbít soulad v mé rodině a vzít mi z těch nejdražších pokladů života důvěru mého druha a úctu mých dětí«. Kampaň pravicového tisku proti Luise nabyla skutečně rozsáhlých rozměrů. Katolický tisk psal: »Je to urážka ženství a krutý cynism proti přírodě a lidství. Celá nahota hrubého a materialistického požitkářství se nám odhaluje tímto ztřeštěným návrhem na výrobu andělíčků ve velkém.«

Ženský list Eva uvedl: »U nás, k věčné hanbě našich žen, dosáhla poslankyně Landová-Štychová v tom ohledu světového rekordu návrhem na uzákonění beztrestné vraždy dítek v lůně mateřském. Jak znemravnělý pohanský Řím césarů se charakterizuje dvěma pověstnými jmény Messaliny a Agrippiny, tak bude na věky nejnižší nízkost ženských moderních snah spojena se jménem této ‚naší‘ české socialistky.«

Humoristické listy zveřejnily celkem dobromyslnou Luisinu karikaturu Štychové, jak ji v okně jejího bytu obléhá hejno čápů, to vše s komentářem: »Landová-Štychová navrhuje zákon, podle něhož dovoleno by bylo vyhnání plodu.« Týž časopis komentoval její vyloučení ze socialistické strany v roce 1923: »Tak dlouho bojovala pro vyhánění plodů, až byla konečně vyhnána sama.«

Velkou podporu nezískala Luisa svým návrhem ani v řadách spolustraníků. Koncem roku 1920 jí psala brněnská stranická organizace: »Vážená sestro poslanče, Tvůj návrh poslední na zákon o beztrestnosti vyhánění plodu do třech měsíců velmi vzpružil naše protivníky k činnosti. Včera uspořádána byla schůze žen…, na které mluvili muži… a ostře odsoudili návrh i navrhovatele… My tu nemáme ani doslovné znění návrhu ani neznáme přesně pohnutek, které tě k němu vedly.« Brněnští straníci žádali Luisu o nějaké statistiky dokládající oprávněnost jejího požadavku, odpůrci prý argumentovali, že potraty často podstupují i vdané ženy, které dosud nemají žádné dítě.

Dále Luisu žádali, aby jim sdělila, zda podobné zákony existují i v Německu a v Americe. Její odpůrci prý argumentují, že žádné takové nejsou, ač to Luisa prý tvrdila. Dopis končí výzvou: »Očekáváme, že nám hned odpovíš, je to akutní a tažení nár. dem. a kler. S tímto novým heslem bude hodně nebezpečné tu u nás, snad více než v Praze a v Čechách.«

Luisina poslanecká kolegyně Zemínová, která dopis četla pravděpodobně jako první, na něj připsala: »To je zlá věc, měla jsem vždy také vojnu na schůzích. Podepři to rychle vlivnými autoritami lékařskými, jinak budeme biti na celé čáře na venkově, na Moravě i Slovensku.«

Podobně psala opavská organizace: »Vedle klerikálů, kteří přirozeně velice sprostě se proti tvému návrhu zákona postavili, jsou tu agrárníci, kteří proti nám zahájili kampaň. Žádáme tě tedy dle usnesení našeho krajského výboru o následující: 1. sežeň nám asi 2-3 lékařské posudky, 2. Napiš sama článek, 3. Hlavně přijeď v neděli 19. prosince do Opavy na schůzi.«

Roztržka se socialistickou stranou

Luisa byla nepochybně velice rychle zklamána vývojem v popřevratovém Československu. V roce 1924 vyjmenovává, jaké reformy marně očekávala v roce 1918: »Úplná svoboda politická i kulturní, odluka církve od státu a vyvlastnění bez náhrady nejen jmění církve, ale i dolů, velkoprůmyslových podniků, bank, panství a velkostatků a jich socialisace. Z osvobozené vlasti měli být vypovězeni všichni nepřátelé svobody lidu, zejména šlechta, vysoké kněžstvo a známí štváči klerikální a podobná, lidu nepřátelská havěť.« Za viníky selhání těchto revolučních plánů považovala přirozeně buržoazii, která se nové republiky rychle zmocnila, stejně jako oportunistické vůdce socialistických stran. Na vině byl také lid, který »… z 28. října udělal slavnost posvícenskou, a nikoliv den vyúčtování se svými tyrany a vyssavači, takže vůbec nebylo u nás užito práva revoluce, kterýmž mohl osvobozený lid za vedení statečných vůdců naráz vypovědět nepřátelskou šlechtu, buržoasii i církevní římské hodnostáře a jich agenty...«

Luise bylo už během roku 1918 jasné, že se svými sympatiemi k bolševismu ocitá v rámci socialistické strany, která byla navíc stranou vládní, v menšině. Už v červnu 1920 si stěžuje v deníku, jak je izolována v rámci vlastní strany: »… je možno soustavně pracovat, je-li člověk poslancem, tj. děvečkou pro všechno. Bylo by to možné, ale se ‚svými‘ lidmi. Nejsem mezi svými, nejsem a to jest mojí kletbou.«

Víra ve Vrbenského

Zdá se, že především doufala, že se v rámci strany vytvoří revoluční křídlo, které se stane jádrem formování bolševické strany v Československu. Své naděje si spojovala zejména s Bohuslavem Vrbenským (1882-1944), který se v jejích představách měl stát hlavním vůdcem čs. komunistů. Podle Luisy bylo promyšleným trikem vedení republiky jmenovat Vrbenského ověnčeného aureolou několikaletého rakouského věznění do nové vlády hned v listopadu 1918, navíc na nevděčné ministerstvo »výživy lidu« (hlad byl po válce samozřejmě hlavním společenským problémem) a tím jej neutralizovat: »Když se v převratových dnech k údivu ‚mužů 28. října‘ najednou objevil s. Vrbenský, byl hned jmenován ministrem zásobování. Ošidné ministerstvo, které vzhledem k málo nadějné situaci nikdo nechtěl. Vrbenský si měl na něm zlomit vaz, měl ztratit důvěru dělnictva, a nejen on, ale i idea socialismu.«

Vrbenský, který se jako ministr pokoušel zlepšit zásobování lidu, neměl podle Luisina mínění čas na vytváření revolučního hnutí a historická šance tak byla promeškána. Vzhledem k existujícím podmínkám sice nemohl jako ministr uspět, ale to jej neodradilo a přijal místo ve vládě ještě dvakrát. Podle Luisy bylo zásadním okamžikem, který oslabil levici v socialistické straně, zejména Vrbenského přijetí křesla ministra v září 1921, kdy byl v plném proudu boj pravice a levice v sociální demokracii. Kdyby tak neučinil, mohl se věnovat pouze stranickým záležitostem a bylo by se mu možná podařilo strhnout k levici více členů socialistické strany.

Je ovšem nutno zdůraznit, že Vrbenský nebyl ve svých názorech zdaleka tak radikální jako Luisa. Je otázkou, na kolik podléhal jejímu vlivu, což tvrdil jejich tehdejší spolustraník František Schwarz: »Jako ministr byl zcela ochoten k všelijakým kompromisům. Arci nesměla být při tom paní Štychová. Jak ta zatroubila na revoluční trumpetu, bylo s Vrbenským zle. Tak trochu, nechť mi promine to přirovnání, připomínal vyřazeného vojenského koně, jenž docela mírně a poslušně táhne pluh, dokud odněkud nezazní polnice.« Naopak Luisa se ve svém psaní nikdy takovýmto vlivem na Vrbenského nechlubila, ale zdůrazňovala, že jej musela dost složitě přesvědčovat, aby se přidal na stranu radikálů mj. i za přispění jeho manželky Konstantiny: »Myslím, že její pomocí, pomocí jejího dobrého srdce, dostanu Vrbenského ze zajetí této proklaté společnosti politických komediantů a zločinců,« psala si v deníku. Zároveň vždy vyjadřovala naprostý obdiv k Vrbenskému, o dost větší než ke svému manželovi. Píše o něm, že v něm vidí »jediného vůdce, který … by byl ochoten za revoluce jednat rozumně a neukvapeně. Má potřebný k tomu klid, široký rozhled, je ušlechtilý a čestný člověk, přes různé jiné vady, ale kdopak z nás nemá vady«.

Jejich blízký vztah v polovině 20. let ochladl, pravděpodobně především proto, že Vrbenský zapudil svou manželku a Luisinu kamarádku, a začal si s téměř nezletilou dívkou, kterou předtím přijali bezdětní manželé Vrbenští za svou schovanku a která mu povila dvě děti. Je také možné, že Vrbenský poněkud žárlil, že komunistická strana Luise umožnila pokračovat v kariéře poslankyně, zatímco on, podle komunistů zdiskreditovaný působením v několika vládách, byl přijat pouze za řadového člena KSČ a nebyly mu svěřovány žádné funkce.

Výhrady ke Šmeralovi

Luisa také cítila sympatie k sociálnědemokratické levici, ačkoli je nemohla projevit veřejně. Když v září 1920 eskaloval vnitrostranický konflikt v sociální demokracii, vyjadřovala jí ve svém deníku sympatie. Ovšem stále ji odrazovala osobnost Bohumíra Šmerala a nedostatek dalších výrazných osobností. Do deníku si psala, že zatímco na pravici jsou lidé, kterých si osobně váží, na levici nezná nikoho. V zápise ze září 1920, kdy eskaloval konflikt mezi oběma křídly a stranická levice začala vydávat svůj list nazvaný později Rudé právo, nacházíme v deníku tento zápis: »Zachvěla jsem se úzkostí, když jsem držela v rukou obě Práva lidu… levice by rozhodně měla více důvěry a úspěchu, kdyby v jejím čele nestál Dr. Šmeral, který je neštěstím strany přes trochu snad dobrou vůli. Dr. Šmeral není komunistou, tím méně revolucionářem a nikdy jím nebude, prostě proto, že celou svou povahou, jak jsem ho poznala v Nár. výboru i v Soc. radě, je dobrácký buržoa, slaboučký a zbabělý.«

Dále Luisa psala, že nevěří, že by Šmerala změnila bolševická revoluce, ačkoli oceňovala jeho inteligenci. Můžeme si klást otázku, nakolik Luisu ovlivňoval fyzický vzhled, zda jí protiklad mezi maskulinním Vrbenským a obézním Šmeralem nesváděl k chybnému posuzování jejich dispozic k revolučnímu vůdcovství.

V červnu roku 1921 se její názor na Šmerala začal měnit: Zmiňuje, že v rozhovoru s ním ji překvapilo několik jeho »nepolitických poznámek« řečených »s vysokou mravní úrovní« a že kdyby měla jistotu, že je opravdu takový, jaký se jí v rozhovoru jevil, ráda by s ním spolupracovala.

Boj o Lidový dům v prosinci 1920 jednoznačně prohloubil Luisino vzdalování od vlastní strany a vlády. Do deníku si tehdy zapsala: »V Praze se střílí, jsou mrtví a ranění. V Mostě se střílí, 10 mrtvých…. Vrátila jsem min. předsedovi Černému pozvánku na čaj do hradu s poznámkou, že nemohu být hostem představitele vlády, která dává střílet do dělníků. Klub rozhodl hlasovat pro vládní opatření proti dělnictvu. Odpírám hlasovat. Bartošek a Vrbenský vyjadřují se mnou solidaritu. … Mám být vyloučena ze strany.«

Dne 21. prosince 1920 psalo Luise předsednictvo strany, že muselo řešit po mnoha odkladech řadu stížností vznášených vůči ní z poslaneckého klubu a sekretariátu strany. Poslanecký klub Luise vytýkal nejrůznější činy ve spojení se sociálnědemokratickou levicí: Hlasování v parlamentu proti vyloučení Vrbenského z poslaneckých schůzí za rvačku, podpis pod interpelací pro amnestii mladíka zapojeného do atentátu na Karla Kramáře, podpora snah o propuštění organizátorů »komunistického puče« z vazby (mínila se tím prosincová generální stávka v roce 1920), svolávání tajných schůzí strany a návštěva konferencí mládeže bez povolení předsednictva. Předsednictvo strany Luisu upozornilo, že jedná »proti jasnému znění reversu, který jsi podepsala, dne 26. května (1920… a zakazuje Ti, abys do budoucna tímto způsobem postupovala«.

Ačkoli by možná Luisa už v tom okamžiku ze strany ráda vystoupila, mohla pokládat za pravděpodobné, že by ztratila poslanecký mandát, což možná její ochotu zahájit otevřenou roztržku brzdilo a tak vydržela ve straně ještě další dva roky. V lednu 1921 připravili Luisini nepřátelé jakousi past, která měla být popudem k jejímu vyloučení. Svolali tehdy stranickou schůzi na Smíchově a Luisa zde dostala za úkol promluvit proti komunismu. Organizátoři předpokládali, že ji na základě jejího prokomunistického postoje přítomní členové odmítnou. Štychová si na pomoc s sebou přivedla Dr. Vrbenského, kterého se zde přítomní členové přeci jenom neodvážili okřiknout a který zde několikrát vystoupil v její prospěch a schůze vyzněla do ztracena.

Odcizení Luisy od vládní moci v Československu dále prohloubily události ve slovenské obci Krompachy, kde došlo 21. února 1921 k policejní střelbě do davu rozzlobených dělníků nespokojených s nízkými příděly potravin, jíž padli za oběť čtyři z nich. Luisa si zapsala do svého deníku: »Nikdy jsem nebyla v duši tak rozlícena jako nyní.« Poslanecký klub socialistů odmítl Vrbenského návrh, aby klub apeloval na vládu vyslat tam vyšetřující komisi. Luisa si tehdy poznamenala do deníku: »Odmítám hlasovat pro důvěru vládě. Pravice s Laubem zuří, neboť jsem strhla s sebou i Bartoška. Draxl byl v Mostě tuším a Vrbenský kvůli té facce neměl do sněmovny přístup. (Luisa naráží na Vrbenského rvačku ve sněmovně s lidoveckými poslanci z prosince 1920). Prohlásil však v klubu, že by byl rovněž nehlasoval... Prohlásila jsem Vrbenskému, že za žádných okolností pro vládu hlasovat nebudu.«

Sympatie ke komunistům

V květnu 1921 vznikla KSČ a Luisa už v červnu vystoupila v Brně na schůzi socialistické strany, která pod jejím vlivem přijala stanovisko nespolupracovat ve vládě s buržoazními stranami, ale vytvořit s komunisty »jednotnou proletářskou frontu«. Toto stanovisko bylo ale v socialistické straně menšinové. Na sjezdu v květnu 1921 čelný představitel strany Emil Franke v referátu vyjadřujícím mínění předsednictva jasně vyhlásil, že zásadou strany je »opatrnost vůči tak zvané jednotné socialistické frontě, pokud se levice hlásí otevřeně k moskevskému bolševismu a třetí internacionále a pokud Němci a Maďaři jsou především nacionalisty a teprve v druhé řadě socialisty«. To, že se strana vypořádá s levým křídlem, už naznačovalo, že v těchto dnech byla vyloučena levicová část socialistických skautů za to, že se chtěli v prvomájovém průvodu ozdobit rudými máky, a nikoli červenobílými karafiáty, jak pravila směrnice strany.

Další konflikt s vládou nastal v prosinci 1921 ohledně vládního návrhu vynětí učitelstva z kategorie státních úředníků, což znamenalo snížení jejich platů. Luisa byla proti, ač se svému deníku svěřovala, že si nedělá iluze, že by učitelstvo bylo nějak pro socialismus. Přesto ji toto rozhodnutí šokovalo: »Bylo mi jako člověku před popravou, a proto se mi vtiskly podrobnosti místnosti v paměť… Pětka je všemohoucí a vládní poslanci jsou hlasovací stádo, které nesmí míti svědomí, zásad, ani vlastního mínění.« Luisa se svěřila do deníku, že společně s poslancem Draxlem nechtěla hlasovat pro vládní předlohu, ale nakonec je Emil Franke přemluvil. »A hlasovali jsme. Nic nás neomluví. Hlasovali jsme a zneuctili své dosud poctivé ruce.«

Na počátku roku 1922 se zdálo, že se situace uklidňuje, nicméně během tohoto roku uzrálo ve Vrbenského skupině rozhodnutí oddělit se ve vhodný okamžik od socialistické strany a zkusit štěstí samostatně. Snahu oddělit se asi podporovalo vědomí, že vedení socialistické strany ve volbách 1925 nedovolí, aby byl kdokoli z levicového křídla znovu zvolen a Vrbenský ztratil v říjnu 1922 už definitivně ministerské křeslo.

K dalšímu konfliktu došlo 13. listopadu, kdy se Luisa nechala zvolit do tzv. Rady nezaměstnaných hl. města Prahy, která byla orientována komunisticky. Pod tlakem předsednictva národně socialistické strany z tohoto orgánu vystoupila. O několik dnů později, 21. listopadu, přednášela na komunistické schůzi na Žofíně a v letácích zvoucích na tuto schůzi byla označována za představitelku levého směru v socialistické straně. Aféru lakonicky komentoval Ferdinand Peroutka: »Paní Landová Štychová, význačný člen Vrbenského skupiny, chovala se z ní nejnedočkavěji. Málem by byla způsobila, že celá tato skupina by byla vyloučena ze strany o čtvrt roku dříve, než se skutečně stalo.«

Ještě v prosinci 1922 nebyl Bohuslav Vrbenský ve straně vnímán na rozdíl od Luisy jako kandidát na vyloučení, ale jako osoba požívající autoritu. Tehdy napsal o Luise dobrozdání určené pro vedení strany, které pro ni vyznívalo pochopitelně příznivě: »… postup sestry Štychové, třebas svérázný a některým bratřím nemilý, nijak nepřekročil program strany naší z r. 1918, nijak nevymkl se z hranic taktických určených pro politický postup na posledním zastupitelstvu strany, nijak neporušil organizační řád strany. Osobně sestra Štych. nikdy proti žádnému příslušníku strany tím méně kol. poslanci na veřejnosti nevystoupila a nikdy po straně jinak se veřejně než s láskou nevyslovila. Považují-li někteří příslušníci strany práci její za levičáckou, není to na škodu strany, neboť i takových radikálně založených lidí je ve velké straně zapotřebí…«

Zákon na ochranu republiky

Definitivní roztržka mezi Vrbenského skupinou a stranou nastala následkem hlasování o návrhu zákona na ochranu republiky, který byl vládou navržen v reakci na atentát na ministra financí Aloise Rašína spáchaný v únoru 1923. Paradoxní bylo, že s myšlenkou zákona na ochranu republiky přišla původně Luisa s ostatními kolegy z řad levice socialistické strany a měl být namířen proti pozůstatkům rakušanství v národě. Nový návrh zákon byl ale podle názorů Luisy, Vrbenského a dalších zaměřen především proti radikální levici, a proto bylo nutno jej odmítnout.

Parlamentní schůze o návrhu zákona proběhla 6. března 1923 a byla velmi bouřlivá. Zejména komunističtí poslanci ji narušovali takovým způsobem, že šest z nich muselo být vyvedeno sněmovní stráží ze sálu a byla jim zakázána účast na několika dalších schůzích. Komunisté předložili řadu pozměňovacích návrhů, které byly ale ostatními odmítnuty. Následného hlasování se nezúčastnili luďáci a němečtí poslanci. Proti hlasovali komunisté a čtveřice socialistů - Theodor Bartošek, Václav Draxl, Bohuslav Vrbenský a Luisa. Z 24 socialistických poslanců s touto skupinou sympatizovali i někteří další, ti ovšem hlasovali pro a v socialistické straně zůstali. Ze senátorů tuto skupinu podporoval bývalý realista František Krejčí, ovšem k přímé roztržce se taktéž neodhodlal. Luisu podporovala i významná aktivistka strany Františka Plamínková, která ale nebyla poslankyní.

Ještě téhož dne vyloučil socialistický poslanecký klub tyto čtyři poslance (18 hlasů pro, šest proti) a 8. března byli také vyloučeni ze strany jejím výkonným výborem (25 pro, šest proti). Vedení také vyloučilo okamžitě ty, kteří hlasovali proti. Skupina se odvolala k ústřednímu výboru strany, ale ten 19. března rozhodl, že vyloučení platí (117 pro, šest proti). Luisa a další tři vyloučení poslanci se rychle spojili se skupinou tří poslanců tzv. nezávislých sociálních demokratů, kteří opustili stranu společně s levým křídlem, ale nepřidali se ke KSČ a založili si vlastní straničku. Společně vytvořili poslanecký klub nazvaný Socialistické sjednocení.

Zbavení mandátů

Dne 31. března stranický výkonný výbor požádal Volební soud zbavit vyloučené poslance mandátů. Volební soud to opravdu o tři měsíce později, 22. června, schválil. Toto rozhodnutí se stalo významným precedentem, neboť až do té doby nebyli poslanci za vystoupení ze strany zbavováni mandátů. Např. lidovci se nepokusili zbavit mandátů slovenské luďáky, kteří s nimi v roce 1920 společně kandidovali, ale po volbách se rozhodli vytvořit vlastní poslanecký klub. Podobně nebyli zbaveni mandátů sociální demokraté, kteří se přiklonili ke komunistům. Levicový tisk sympatizující s Vrbenského skupinou nazval zbavení mandátů ústavním převratem: »Tím byl ve skutečnosti učiněn průlom do zásady, že poslanci rozhodují ve sněmovně jen dle svého nejlepšího vědomí a svědomí, neboť ti, kdož neuposlechnou výkonného výboru své strany, mohou být kdykoliv odvoláni, aby učinili místo poslancům, ke každému hlasování ochotným.«

Volební soud se ve svém rozhodnutí opíral o formuli, že poslanec ztratí mandát, »přestal-li býti z důvodů nízkých a nečestných příslušníkem strany, z jejíž kandidátní listiny byl zvolen«. Důvody nízkými měl na mysli porušení reversu, který Luisa a další poslanci podepsali po zvolení v roce 1920.

Tento revers zněl: »Podepsaný přijímá kandidaturu do poslanecké sněmovny a prohlašuje, že v případě svého zvolení říditi se bude zásadami, programem a organizačním řádem československé strany socialistické a zavazuje se v intencích usnesení ústředního výkonného výboru i poslaneckého klubu jednati a hlasovati.« (Luisa k tomu rukou při podpisu dopsala: »pokud ovšem nebudou odporovati programu strany«.)

Revers dále pokračoval: »V případě porušení závazků výše uvedených prohlašuje, že k výzvě širšího výkonného výboru čsl. strany socialistické kdykoli mandát svůj složí.« Vedení strany se ve svém návrhu Volebnímu soudu opíralo o formulaci z reversu, že se »zavazuje v intencích výkonného výboru i poslaneckého klubu jednati a hlasovati«. Podle názoru vedení tuto zásadu Luisa a ostatní porušili.

Luisa se před volebním soudem bránila, že v reversu byla zásadní formulace, že bude dodržovat volební program a navíc, že revers podepsala až po volbách a »...jako pouhou formalitu, poněvadž jsem stejnou loyalitu k zásadám a programu strany předpokládala také u jejího ústředního výboru…« Dále argumentovala, že revers byl v rozporu s poslaneckým slibem, kde se hovoří o tom, že bude zastávat mandát dle svého nejlepšího svědomí. Konečně zdůrazňovala, že revers představuje odklon od parlamentní zásady, že rozhoduje většina. Dodržování požadavku podvolit se většině v klubech by znamenalo, že by se vláda mohla opírat za stávající situaci pouze o 81, a nikoli minimálně 150 poslanců z 300, aby měla většinu.

Proti těmto argumentům se nabízela logická otázka, proč tedy Luisa revers vůbec podepisovala, když je tak protiprávní?

Vedle hlasování o zákonu na ochranu republiky se jako další důvody Luisina vyloučení dostaly před volební soud i její aktivity v předchozích dvou letech: Schůze v Brně v červnu 1921, členství v Radě nezaměstnaných, účast na komunistické schůzi na Žofíně v listopadu 1921 a podíl na přípravě časopisu Československý socialista kritizujícím vedení strany, který vyšel poprvé několik dnů po jejich vyloučení, 14. března 1923.[3]

Ihned po svém vyloučení se Luisa a další se rozhodli odpovědět založením strany nové, do níž chtěli převést křídlo svých sympatizantů. Ostatně vytvářet struktury této strany začali již v předchozích měsících, kdy bylo zřejmé, že se blíží roztržka. Začali navštěvovat své příznivce v jednotlivých českých krajích a agitovali pro nový subjekt. Ke stávajícímu vedení loajální členové z Brna např. psali na ústředí: »Vrbenský a spol. mstí se proto straně, jak kde mohou. Minulý týden v sobotu uspořádali v Dělnic. domě v Břeclavě za velké agitace komunistů veřejnou schůzi lidu, na které Landová-Štychová 2 ½ hod. třískala do strany jako rozumu zbavená. Poněvadž bylo nutno lživá tvrzení Štychové vyvrátiti, svolává strana na sobotu veřejnou schůzi lidu, na které promluví sestra posl. Zemínová a br. posl. Langr.«

Vznik nové strany vyhlásil Vrbenský v květnu a nazval ji Nezávislí socialisté. Adjektivum nezávislí pravděpodobně odkazovalo k  Nezávislé sociálně demokratické straně Německa, která se jako levé křídlo oddělila za války od většinové sociální demokracie. Podle sociálnědemokratického tisku do Nezávislých socialistů vstoupilo 7300 členů socialistické strany, zatímco 50 tisíc zůstalo věrných Klofáčovu vedení. V roce 1925 uváděla strana 4000 členů. Byla koncentrována v severních Čechách, 3200 členů bydlelo v Lounské župě. V jejich řadách byla čtvrtina žen, což byl počet v tehdejší době mimořádný. Jejím listem byl týdeník Socialista.

Strana se krátce po svém vzniku zúčastnila komunálních voleb a získala v několika obcích v Lounské župě starostu, ale jinde byla slabá. Zúčastnila se také voleb do pražského zastupitelstva, ale postavila zde jen 27 kandidátů, zatímco velké strany jich dokázaly postavit přes stovku. Pražskou kandidátku vedl Vrbenský a Luisa byla na druhém místě. Pouze Vrbenský byl zvolen, ale záhy Luise přenechal svůj mandát a tak se stala členkou komunistického poslaneckého klubu.

Stranu zastupovali v parlamentu po ztrátě mandátů Luisy a dalších pouze tři bývalí sociální demokraté, ale když začalo být během roku 1924 zřejmé, že nový subjekt není perspektivní, začali se vracet do mateřské strany a dvěma z nich bylo umožněno po patřičném pokání pokračovat v politické kariéře.

Od počátku nebylo jasné, zda je strana projektem usilujícím vytvořit si vlastní identitu nekomunistické radikální levice, nebo zda je jen taktikou, jak převést co nejvíce bývalých anarchistů a národních sociálů do komunistické strany, jelikož by okamžitý přestup byl pro většinu z nich neakceptovatelný. Zdá se, že vůdce strany Vrbenský doufal v zachování strany jako samostatně působící složky, byť úzce kooperující s komunisty. Naopak Luisa od počátku snila o spojení s KSČ, zejména poté, co nabyla důvěry ve Šmerala. Např. už v červenci 1923 požadovala vstup strany do Kominterny, což by znamenalo faktický zánik strany, neboť základním pravidlem této organizace bylo, že v jedné zemi smí existovat pouze jedna členská strana tohoto spolku, která musí nést název komunistická. Když psala v roce 1951 své vzpomínky, zdůrazňovala, že měla zájem přestoupit už v roce 1923 rovnou do KSČ, ale byla upozorněna, že by to nebylo taktické, neboť jejím úkolem bylo přivést do KSČ i řady svých příznivců, kteří museli být k tomuto kroku náležitě připraveni a marxisticky přeškoleni. Je ovšem nutno klást si otázku, zda Luisa přeci jenom poněkud neupravuje svou minulost a nevykresluje se jako od počátku sympatizující s českými komunisty, ačkoli její dochované deníky napovídají, že z počátku nesympatizovala s žádným vůdcem sociálně demokratické levice a až do června 1921 projevovala nedůvěru k hlavnímu vůdci levice Bohumíru Šmeralovi.

Nepochybně byla ale nadšená ruskou revolucí. Zůstává otázkou, proč sympatiemi bývalé anarchistky k bolševické revoluci neotřásly ani kronštadtské události v březnu 1921, během kterých nechal Lenin brutálně potlačit vzpouru anarchistů, resp. nedochovala se žádná Luisina reflexe těchto událostí. V každém případě není pravda, že by byla nová strana Socialistické sjednocení ustavena pod přímou taktovkou KSČ, což Luisa tvrdila v 50. letech.

Vrbenský a další přinejmenším během roku 1923 doufali, že založí novou úspěšnou politickou sílu. Jak se blížily parlamentní volby plánované na rok 1925, bylo zřejmé, že Nezávislí socialisté nemohou pomýšlet na zisk poslaneckých mandátů. K názoru Luisy začlenit se do KSČ se ale přidali až pod vlivem malých úspěchů strany, zejména v komunálních volbách 1923. Není jisté, zda Vrbenský a Bartošek předpokládali, že z nich udělá KSČ poslance, a s touto motivací do ní vstupovali, nebo zda jim bylo zřejmé, že na dlouhou dobu žádné vyšší posty nezískají a rozhodli se ke vstupu do KSČ z čistě ideových (ba idealistických) pohnutek.

Vstup do KSČ

V listopadu 1924 schválilo předsednictvo nezávislých socialistů rozhodnutí požádat sjezd strany o sloučení s KSČ. Návrh podala stranickému předsednictvu Luisa a získal většinu hlasů, zatímco menšina se zdržela hlasování. Co bylo ale pozoruhodné, že v rámci utajení nebyla tato zpráva zveřejněna a Vrbenský ji oznámil stranické veřejnosti až v červnu 1925. Sjezd strany se konal v září téhož roku a sloučení schválil.

V listopadu 1925 se konaly parlamentní volby. Z bývalých představitelů Nezávislých socialistů byla kandidována a zvolena mezi 41 poslanci KSČ pouze Luisa, která byla na třetím kandidátky místě v druhém pražském volebním kraji. Luisa později nadsazovala počty nových členů strany, které s sebou přivedla do KSČ. Nejednalo se o deset tisíc, jak uvádí v roce 1951, ale v nejlepším případě o 4000, což byl počet členů uváděný touto stranou v roce 1925, ovšem není jisté, zda všichni z nich skutečně do KSČ vstoupili.

Již dříve než obě strany se sloučily jejich dětské organizace: komunističtí skauti a skauti-nezávislí socialisté. Skauti socialisté měli asi 2000 členů, starostou byl Vrbenský a náčelníky Luisa a její manžel. Spolu s nimi se ke komunistickým skautům přidala Liga lesní moudrosti a také dost neortodoxní Sdružení zálesáků, charakterizované pravicovými Národními listy jako »několik desítek učňů a příručích z velké Prahy, kteří chodí s děvčaty ve fantastických krojích po pražském okolí a tropí neplechu«.

Vnímala to jako zázrak?

Luisa je příkladem člověka moderní doby hluboce prožívajícího politizaci společnosti, kterou přinesl vznik parlamentarizmu, politických stran a občanské společnosti. V době jejího mládí byla masová politika stále novinkou. Pro Luisu bylo klíčovým zážitkem její politické socializace zavedení všeobecného volebního práva v roce 1907, vzestup sociální demokracie a kritika této strany zleva od nejmladší generace sympatizující s anarchismem. Politika se pro lidi její generace stala svého druhu hračkou a vášní. Když v roce 1918 zasedla do Revolučního národního shromáždění a stala se tak první generací českých političek, musela to nutně vnímat jako zázrak. Možná, že zde jsou kořeny jejího mimořádného historického optimismu a radikalismu.

Dobová svědectví zdůrazňují Luisinu radikální povahu. O jejích projevech z 20. let čteme, že »řádila«, »třískala jako smyslu zbavená«, »křičela«. Ačkoli je možné, že se nechovala emotivněji než mnozí muži, dobové představy o přiměřených ženských rolích a překvapení, že je porušovala, možná způsobily, že ji takto konzervativně založení muži vnímali. Pravděpodobně ji hluboce oslovila ruská revoluce roku 1905 a tradiční české rusofilství se u ní pojilo s obdivem k zdejším anarchistům-nihilistům. Jak světová válka, tak propuknutí bolševické revoluce a pád monarchií v roce 1918 ji bezpochyby utvrdily v jejích názorech na svět, ačkoli na rozdíl mnoha svých generačních souputníků nemůžeme v jejím případě hovořit o nějaké radikalizaci.

Luisina představa světa byla podle jejích deníkových záznamů okolo roku 1918 pevně dána, s jasně narýsovanými hranicemi mezi dobrem a zlem a bez připouštění si nějakých rozporů. Všechny pochybnosti by patrně smetla ze stolu poukazem na miliony mrtvých v první světové válce. Její radikalitu prohloubilo po roce 1918 i zklamání ze vzniku republiky, od něhož si slibovala daleko více.

Můžeme jenom spekulovat o hlubších příčinách této radikality: Jakou roli mohl hrát Luisin pocit dvojitého útlaku, třídního i genderového? Ačkoli rozhodně nepocházela z proletářského prostředí, její vlastní původ stejně jako původ jejího manžela je činil empatickými k problémům nižších společenských vrstev. K radikalitě nepochybně přispívaly i kontakty s mladými básníky a dalšími bohémy před rokem 1914. Chtěla si snad Luisa vydobýt v těchto kruzích autoritu i manifestovaným sexuálním asketismem a sebestylizací do revolucionářky-světice? Kořeny jejího radikalismu můžeme snad hledat i v její životní dráze, která víceméně naplňuje oblíbené klišé, že mnozí radikálové nemuseli nikdy pracovat. Tak se i Luisa mohla po ukončení školní docházky a krátkém intermezzu v otcovském obchodě od svých 18 let plně věnovat poltickému aktivismu.

Je překvapivé, že Luisu, zdá se, příliš neproměnilo rodičovství, které bývá koncem mnoha mladých bouřliváků. Soudě alespoň podle jejího psaní jí byl revoluční ideál snad i milejší než její dcery, kterým zase tolik místa ve svých denících a dopisech nevěnuje (ačkoli nepsat o něčem, ještě neznamená, že na to nemyslíme). Nevíme, nakolik byl její vstup do profesionální politiky jistým útěkem z mateřství.

Zjištění, že se každodennost s jejími ideály neslučuje a společnost se nevyvíjí směrem, po kterém toužila, vedlo u ní k pocitům neporozumění ze strany druhých a dlouhodobé frustraci, kterou často svěřuje svému deníku. Léta strávená v řadách socialistů popisuje v deníku jako nešťastná, neboť nemůže být mezi svými. Je ale příznačné, že se v její pozůstalosti nenalézají deníky komentující její působení jako poslankyně v řadách KSČ v letech 1925-1929 a ve 30. letech jako funkcionářky Rudé pomoci. Skutečnost, že u ní podle jejího životopisu propukla v roce 1928 nervová choroba, která ji znemožnila pokračovat v parlamentní kariéře, naznačuje, že ani zde možná příliš štěstí nenalezla. V každém případě ji během 30. let zastihujeme jako přesvědčenou stalinistku, v čemž ji pravděpodobně především utvrzoval nástup fašismu.

Její návrhy se staly skutečností

Luisa představuje pozoruhodný případ rozporuplného úsilí o emancipaci člověka. Mnohé z věcí, o něž celoživotně usilovala, se uskutečnily a mnohé nikoli. Téměř všechny parlamentní inciativy, se kterými Luisa přišla počátkem 20. let a které byly tehdy odmítnuty, se později uskutečnily. Příkladem je rovné postavení žen a mužů v oblasti práva, pronikání žen do vysokých funkcí, legalizace potratů, zákaz kouření ve veřejných prostorech, zavádění pohlavní výchovy do škol, zákaz podávání alkoholu mládeži, koedukace žáků nebo v posledních letech nástup mnoha žen do čela mnoha zemí, genderové kvóty a kampaně proti sexismu. Na druhou stranu se neuskutečnil hlavní Luisin ideál, vytvoření nekapitalistické společnosti. Neuspěla také tam, kde její inciativy předpokládaly příliš mnoho zákazů, což byl případ prostituce, která je ve většině západních zemí (s výjimkou USA) dodnes legální. Nebo pornografie včetně ukazování odhalených ženských těl.

Mezi Luisinými ideály a jejich uskutečněním po roce 1945 je ještě jeden rozdíl: Zatímco otázky emancipace a ochrany žen a mládeže byly u Luisy motivovány kolektivisticky, alespoň v západních společnostech se prosadila jejich individualistická verze. Luisa obecně nedokázala postřehnout schopnost kapitalismu se reformovat a využít emancipaci žen a mládeže ve svůj prospěch (ženy na trhu práce jako profesionálky a manažerky, ženy a mládež jako konzumentky).

Luisa si také nedovedla představit, že by kapitalismus přinesl stoupající životní úroveň širokých vrstev a s ní spojenou ztrátu zájmu o revoluční řešení. Při pohledu na dnešní západní společnosti by u ní nepochybně převažovalo zklamání, v první řadě způsobené tím, že se neuskutečnil socialismus a že přetrvaly některé věci, které Luisa nenáviděla, jako je kult ženského těla (navíc rozšířený o kult těla mužského, který byl v jejích dobách nepředstavitelný), nebo prostituce. Můžeme ale jen hádat jak moc by ji těšilo uskutečnění alespoň některých jejích snů.

FOTO - archiv


Stanislav HOLUBEC

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Hlasování
Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.