Rozhovor Haló novin s antifašistou Miroslavem Prokešem

Rodiče nám vštípili vděčnost sovětským osvoboditelům

Letos a předloni jste se svými bratry zajistil pro věčnou památku vašich prarodičů a otce vložení kamenů zmizelých, tzv. stolpersteinů, na konkrétním místě v Praze na Florenci. Co to pro vás znamená?

Spousta lidí zavražděných německými nacisty za druhé světové války v koncentračních táborech nemá nikde hrob. To se týká také všech mých prarodičů. Stejně jako desetitisíce pozůstalých po obětech nacismu jsem přivítal nápad mnichovského umělce Guntera Demniga, který je připomíná kameny zmizelých vkládanými do chodníku před domy, kde bydleli, než byli odvlečeni do ghetta, koncentráku, vězení nebo rovnou na popraviště.

Máte nějakou vzpomínku na své prarodiče, kteří byli všichni zavražděni německými nacisty - tři v Osvětimi, dědeček v Terezíně?

Jen pár fotek v rodinném albu a jména na zdech Pinkasovy synagogy, kde tehdejší vláda zřídila v roce 1959 památník 77 972 obětí nacistického vyhlazování židů v Čechách a na Moravě (jako součást Židovského muzea v Praze). Žádná materiální památka po nich nezbyla.

Jaký byl životní osud vašeho tatínka Felixe Porgese? Vím, že psal a režíroval kabarety, které v tísnivých časech terezínského ghetta dávaly tam internovaným židům jakousi jiskřičku naděje. Jen uvedu pro čtenáře, že tatínek byl v Terezíně osvobozen Rudou armádou.

Před německou okupací stihl absolvovat práva na Karlově univerzitě a jednoroční vojenskou službu důstojníka Československé armády. Právnickou kariéru však začít nemohl - taková povolání židům zakázali již čeští fašisté za druhé republiky a definitivně němečtí nacisté po okupaci českých zemí.

Jeho koníčkem byla také hudba, studoval také dirigování orchestrů. To mu v terezínském koncentráku zachránilo život - organizoval tam divadelní život, a tak nebyl zařazen do transportů směřujících do vyhlazovacích táborů. Napsal a režíroval tam druhý český kabaret a hrál v něm jednu z hlavních rolí.

Jeho hru, která se jmenuje, Smějte se s námi, již někdy někdo znovu inscenoval, podobně jako se hraje Krásův Brundibár?

Poprvé po válce byl kabaret proveden až v roce 2006 studenty brněnské JAMU pod vedením mého bratra Zdeňka Prokeše. Tým amerických historiků z Minnesotské univerzity vedený Lisou Peschelovou podle něj napsal výborné vzdělávací pásmo pro středoškoláky (je k dispozici v češtině). Gymnazisté z jižních Čech ho nacvičili a sehráli. Svěřili se mi, že je vzalo za srdce a že už oběti nacismu neberou jako čísla z učebnice, která se musí naučit nazpaměť, ale jako osudy jedinečných lidí.

Proč není tento kabaret hrán častěji, více? Však máme stovky divadelních souborů.

Víte, vtipkováním na téma »rekreačního ghetta« si vězňové dodávali naději, že válka brzy skončí a oni se vrátí domů. Problém je, že takovým koncentráčnickým vtípkům by dnes těžko někdo rozuměl, a i kdyby, vůbec by se jim nezasmál. Třeba takový Tomio Okamura bohužel podobné výroky o nacistickém cikánském koncentráku v Letech u Písku vůbec jako vtip nemyslel.

Proto se americká autorka Kira Obolensky nechala terezínským kabaretem inspirovat a napsala hru Proč se smáli, kde to téma dotáhla do současnosti, kdy se po světě nenávist a fašismus zase šíří jako tenkrát. Hra je k dispozici v češtině a divadelníkům bych ji moc doporučoval.

Jaký byl osud vaší maminky? Kde se vaši rodiče seznámili?

Maminka byla před válkou svobodomyslné děvče, dokud ji s celou rodinou nevyhnali místní Němci z rodné Jihlavy, která byla i s okolím po mnichovském diktátu připojena k Říši. Bylo jí dvacet pět let, když šla i s rodinou do transportu směr Terezín. Tam se seznámila s tatínkem a v jeho kabaretu hrála hlavní ženskou roli. V prosinci 1943 měli vězeňskou svatbu a hlavně velké štěstí, že to přežili. Jejich rodiče a také polovina herců českého kabaretu totiž skončila v Osvětimi - a tam už bylo po veškerých nadějích.

Pak se tedy musím zeptat, proč i vaše maminka nemá svůj kámen zmizelých?

Má ho od loňska v Mahlerově ulici v Jihlavě, jakož i její rodiče.

Kdy jste se poprvé dozvěděl o této strastiplné a tragické historii své rodiny?

Rodiče nám třem synům, mně, Zdeňkovi a Janovi, o Terezíně moc nevyprávěli, spíš až když jsme dospěli, začali odpovídat na otázky, ale jako děti jsme měli úplně jiné zájmy. Vštípili nám také vděčnost sovětským osvoboditelům. Zapomíná se, že vojska maršála Koněva neosvobodila jen Osvětim, Berlín a Prahu, ale také Terezín - nejen židovské ghetto, ale i hrůznou věznici gestapa Malou pevnost. Rodiče nám netajili, že někteří vojáci po civilistech vyžadovali hodinky slovy »Davaj časy!«, ale nad takovou cenou za záchranu života mávli rukou.

Jak předáváte tuto památku na prarodiče a rodiče dalším generacím, to jest svým synům a vnukům?

Těm jsem to samozřejmě vyprávěl, stavějí se k tomu dost podobně jako já zamlada, a navíc je to pro ně něco jako středověk. Mnohem efektivnější je moje činnost průvodce na volné noze. Provádím turisty v šesti jazycích pro celou řadu cestovních kanceláří včetně Židovského muzea, které je nejnavštěvovanějším muzeem Česka. Tu rodinnou historii zarámovanou do dějin diskriminace nepohodlných vyprávím i dvakrát denně také žákům a studentům základních, středních a vysokých škol od nás i z ciziny, ale také vysoce postaveným hostům, naposledy šlo o předsedu rakouského parlamentu Wolfganga Sobotku.

Jaké jsou jejich reakce, když zmíníte osud své rodiny? Pokud jsou ze vzdálených míst, jsou schopni vůbec pochopit, co se dělo v Evropě, u nás, a třeba dokonce na východní frontě?

Reakce jsou různé, citlivější povahy doženu i k slzám a musím je konejšit. Někteří pochopí velmi rychle, že moji rodiče měli pravdu, když nás varovali, že by se podobná zvěrstva mohla opakovat. Lidstvo je jaksi nepoučitelné.

Kameny zmizelých mohou být zasazeny i v upomínku lidí, kteří se vrátili a přežili hrůzy fašismu a nacismu, a aniž by to byli židé. Mohl by mít takový mosazný kámen také například komunistický novinář a spisovatel Julius Fučík, novinářka a členka pražského zastupitelstva Jožka Jabůrková a další protifašističtí odbojáři z řad autentické levice, kteří byli nacisty umučeni?

Nejenže by stolpersteiny mít mohli, ale už je dávno mít měli! Je mi divné, že o ně ještě nikdo nepožádal. Gunter Demnig ty kameny pokládá za všechny oběti nacistického řádění, nejen za každého zavražděného, ale i za ty, co se dočkali osvobození jako moji rodiče.

Kdo má zájem se dozvědět více o kamenech zmizelých, odkazuji na Wikipedii a také na webové stránky www.stolpersteinecz.cz.

Slyšela jsem názor, že není vhodné, že po »hlavách«, tedy po těchto mosazných destičkách, chodí lidé, kteří využívají celou dlažbu chodníků v našich městech. Jaký na to máte pohled?

Takové diskuse probíhaly u nás i v Německu, ale zvítězilo pochopení, že pamětní »dlažební kostky« poutají pozornost kolemjdoucích mnohem účinněji než pamětní deska na zdi, na které se dívá málokdo. Pod nohy každý.

Co říkáte převracení historie, jaké nyní předvádějí někteří »znalci«, kteří tvrdí, že maršál Koněv neosvobodil Prahu od fašismu?

Kdo nepoužívá hlavu jako schránku na piliny, ví, že milionová armáda esesáků z Čech neutíkala na západ před pražskými civilisty (byť před jejich odvahou a oběťmi je třeba smeknout), ale právě před obávanou Rudou armádou. A rudoarmějci za nás umírali ještě po německé kapitulaci.

A co vysloveně vulgární názory typu jakéhosi Kremlíka na jakémsi blogu, že »soudruh Hitler byl socialista«?

Takové bláboly přece nestojí za komentář.

Monika HOŘENÍ


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 6.5, celkem 41 hlasů.

Monika HOŘENÍ

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.