Příběh statečného protifašistického bojovníka

Jan Turek z Prahy, který v těchto dnech oslavil nádherné životní jubilem 90 let, prožil bohatý život. Zejména jeho dětství a rané mládí bylo naplněno dramatickými okamžiky, a nebyla to žádná románová dobrodružství. Byl totiž již jako chlapec zapojen do protifašistického odboje a jako 15letý bránil se zbraní v ruce pražské barikády. Za devět desítek let svého života se nezpronevěřil lidství, smyslu pro pravdu a spravedlnost a úsilí o společenský pokrok.

Narodil se 26. září 1929 v Praze v rodině holiče. Rodiče se záhy rozvedli, a tak zůstal se starší sestrou Antonií jen s maminkou. Živobytí to bylo veskrze chudé, matka živila rodinu poklízením, šitím a domovnictvím.

Malý Jan se za nacistické okupace vyučil elektromechanikem, po válce pak pokračoval na večerní průmyslovce a později si vzdělání doplnil na vyšších a vysokých školách. Profesní život Jana Turka patřil v podstatě politické práci, nejprve pracoval ve svazu mládeže, pak v aparátu komunistické strany či ve Sboru národní bezpečnosti. Z SNB odešel v roce 1958 a nastoupil do podniku Energostroj, kam si jen »na chvilku« odskočil zpět ke své původní profesi. Odskočení to bylo vskutku krátké, protože vzápětí pracovně přešel do personálního úseku a úseku obrany závodu, aby svou pracovní kariéru zakončil v aparátu Národní fronty.

Mladý Jan Turek v roce 1947. FOTO - archiv J. TURKA

Jan Turek byl od mládí členem Svazu protifašistických bojovníků, předchůdce současného Českého svazu bojovníků za svobodu. V roce 1981 byl na plénu ÚV svazu zvolen tajemníkem a členem předsednictva této tehdy masové společenské organizace. Na této pozici působil až do odchodu na zasloužený odpočinek v roce 1989. Ale ruce do klína nikdy nesložil, byl aktivní ve veřejném životě, a toto stále trvá. Spoluzakládal například Vlastenecké sdružení antifašistů, jehož je čestným členem. Dosud je místopředsedou Sdružení Českého národního povstání, jež je součástí ČSBS. Je pilný jako publicista, mimo jiné přispěl mnohokrát i do našeho listu.

Nezměnil své komunistické přesvědčení. Celý život byl poctivý vůči sobě, rodině, lidem i společnosti, ke svým povinnostem vždy přistupoval čestně a zodpovědně. Takového jsem jej poznala i já. Redakce Haló novin, Vlastenecké sdružení antifašistů a další protifašističtí bojovníci přejí Janu Turkovi dobré zdraví, aby ještě mnoho let mohl předávat dalším generacím historickou pravdu o protektorátu za druhé světové války, o čs. protifašistickém odboji, o poválečné výstavbě Československé republiky.

Pokroková rodina

Celoživotní neměnné přesvědčení se formovalo od Janova dětství a mládí jednak pod vlivem proletářského Žižkova, kde žil, a také pod vlivem své maminky Žofie, rozené Mikšovské, a jejích bratrů. Zvláště strýce Františka Mikšovského, vzdělaného dělníka, funkcionáře KSČ a Rudých odborů, dokonce zakládajícího člena komunistické strany v roce 1921. Na Jana působila i teta Jana Mikšovská, Františkova manželka, cvičitelka a funkcionářka FDTJ a Spartakových skautů.

Celá rodina Mikšovských byla pokrokovou, děd Alois – sociálnědemokratický funkcionář a činovník odborů byl blízkým spolupracovníkem Bohumíra Šmerala. Padl v první světové válce na rumunské frontě.

Tři Turkovi – Žofie, Jan a Antonie – žili od roku 1937 v domě v ul. Brněnská (nynější Koněvova), kde maminka vykonávala činnost domovnice. Byt byl situován v prvním patře, přičemž jeden z pokojů měl okna vedoucí k vrchu Vítkovu, což se ukázalo velmi zásadní pro protiněmeckou činnost za protektorátu. »Toto výhodné umístění našeho bytu, jeho prostory i s možností úniku vedlo maminku k tomu, že v roce 1938 nabídla komunistické straně náš byt k dispozici pro úschovu materiálů a majetku strany. Sama však byla bezpartijní, « vzpomíná Jan Turek. Po krátké době ohlásil strýc Mikšovský souhlas ilegálního vedení KSČ, že takto bude byt využit. Již na podzim 1938, po zákazu KSČ vládou generála Syrového, byly do bytu přesunuty kusy nábytku, rozmnožovací stroje a politická knihovna, které již v ilegalitě působící komunistická strana musela někde ukrýt. »Po příchodu německých okupantů dostala maminka pokyn, aby knihovnu ukryla nebo zničila – bylo to na 200 kusů knih. Na ukrytí jsem se jako kluk podílel, a tak jsme například knihy uložili ve staré nepoužívané kanalizaci v domě,« vzpomíná dále. Takto knihy přetrpěly válku a po ní byly předány strýci Františku Mikšovskému.

Byt pro ilegální činnost

Od poloviny roku 1939 byl jejich byt používán k ilegálním schůzkám komunistů, kteří pracovali v odboji. Schůzky se většinou konaly přes den, kdy byl malý Jan ve škole a Antonie v zaměstnání. »Přesto jsem několikráte zastoupil matku, když nepředvídaně musela jít na magistrát pro potravinové lístky nebo jinam a na ten samý den byla domluvena schůzka, kterou již nebylo možné odvolat. Heslem bylo ‚jdu od tety Žofi‘ a zpravidla přicházeli tři lidé, i pět,« pokračuje pamětník. Když se schůzka časově protáhla a malý Jan přišel ze školy, měl za povinnost hlídkovat před domem a v případě nebezpečí dát zvonkem výstrahu.

Jan Turek si pamatuje, že do bytu k nim takto přišel bývalý komunistický senátor Svoboda a dvakrát či třikrát také Jan Zika (1902-1942). Konspiračním bytem Turkových prošlo během okupace mnoho odbojářů, kteří ilegální prací přibližovali porážku fašismu a osvobození. V bytě se nejen radili, ale také tiskli letáky, spali, jedli, vykoupali se – a pak prchali na jiné místo.

Tyto schůzky probíhaly v bytě Žofie Turkové od poloviny roku 1939 do května 1942, kdy byl zatčen strýc Štěpán Mikšovský, nejstarší bratr matky, ruský legionář. Gestapo ho odvleklo za odbojovou činnost v organizaci Obrana národa ve skupině generála Bílého. Bohužel, Němci strýce Mikšovského, statečného Čecha, během heydrichiády odsoudili k smrti a 27. června 1942 zastřelili na Kobyliské střelnici v Praze. Na tamní pamětní desce stojí tedy v bronzu vyryto i jeho jméno: Štěpán Mikšovský.

Zároveň došlo k zatčení Jana Ziky, což vedlo k rozhodnutí ilegálního vedení tiskovou techniku a další předměty, které se staly v nastalé situaci »vstupenkou na popraviště«, z bytu odklidit. Toto rozhodnutí, jak vysvětlil Jan Turek, se ukázalo jako správné, neboť v krátké době provedlo gestapo u Turků »šťáru«. Naštěstí Žofii, Jana a Antonii nezatkli, ale dostavily se následky jiného rázu: německý majitel domu vystěhoval domovnickou rodinu do méně komfortního bytu v přízemí se vchodem ze dvora. Tím pádem nebylo možné dále provozovat konspirační byt v tom rozsahu jako dosud.

Malý kolportér

Kromě této obrovské pomoci československému protifašistickému odboji pomáhali Turkovi i jinak. Obstarávali potravinové lístky pro potřebné, předávali ilegální tiskoviny, například V Boj, Rudé právo a další (některé tiskoviny z doby válečné si Jan Turek dosud uchovává), také peníze – vše pro české rodiny, jejichž příslušníci byli vězněni nebo byli již Němci zavražděni. Právě na distribuci ilegálních tiskovin se podílel malý Jan se sestrou. »Sám jsem dlouho nevěděl, co vozím ve školní tašce,« říká po desetiletích od těchto strašných let již s lehkým úsměvem. »Objížděl jsem příbuzné a známé. Také jsem přebíral od dobrých lidí peníze, které pak posloužily těm, kteří je potřebovali.«

V této významné činnosti pokračovala maminka Turková i její dvě děti i po zatčení, a dokonce po zastřelení strýčka Štěpána. Kolik odvahy se našlo v paní Žofii, malém Jendovi a jeho sestře! Vždyť i ostřílení muži se báli, zvláště pak v období zvýšeného teroru proti českému národu v době heydrichiády, dát najevo jakýkoli odpor proti nacistům. Žofie, Antonie a Jan však nikoli.

O tom, jak opravdu šlo o život, se Jan přesvědčil někdy v roce 1942 či 1943, kdy měl předat vyprané prádlo a k tomu ilegální tiskoviny Marii Brunclíkové. Rodina byla již zatčena gestapem, které hlídalo jejich byt, a Jan měl v plánu právě u nich zazvonit. Naštěstí chlapce viděla dobrá sousedka, varovala ho a poučila. »Pochopil jsem tehdy, že v této činnosti nejde o dobrodružství, ale o život!« říká po letech. Manželé Brunclíkovi skrývali ve svém bytě několik měsíců uprchlého anglického zajatce, kterého později gestapo zadrželo, a on je prozradil. Snad nevydržel při mučení? Kdoví. Manželé Marie a Emil Brunclíkovi svou dobrosrdečnost zaplatili životy.

Od počátku roku 1944, kdy Janovi šlo na 15. rok, mu maminka sdělila heslo, na základě kterého mohl pouštěn do bytu »náhodné návštěvy«. Od té doby až do osvobození přespalo takto u nich, v malém přízemním bytě, několik ilegálních odbojářů. Jedna příhoda se mu obzvláště zapsala do paměti, a mohlo to opět dopadnout tragicky. Na heslo se ohlásila mladá komunistka. Po několika dnech k nim v noci vtrhlo do bytu gestapo, vše prohledalo a ukázalo Turkovým fotografii této mladé ženy. Maminka se vymlouvala, že těsně před zavřením domu »přistoupila mladá slečna, která jí zaplatila, a že hotely jsou plné a nemá kde přespat«. O tom, že se legitimovala heslem, gestapo však naštěstí nevědělo, a tak matčinu výmluvu přijalo. Bylo to obrovské štěstí!

V březnu 1945 musel odejít do ilegality strýc František Mikšovský, jenž byl napojen na zpravodajský oddíl Rudé armády operující v Čechách jako člen vojenského štábu Ústřední rady odborů. Sbíral informace o situaci v závodech z hlediska připravenosti občanů na povstání proti Němcům. František jen tak tak ušel zatčení 7. března 1945 v Nuslích, když se tam konala schůze ilegálního KV KSČ, na níž se projednávala příprava povstání českého lidu. I když žil v ilegalitě, Jan se s ním scházel, předával jemu i pro potřeby členů tohoto oddílu potravinové lístky, peníze apod. I toto je statečný čin. Jaké nebezpečí podstupoval jako mladý chlapec, si my současníci dnes nedokážeme ani představit.

Nejmladší barikádník

Květnového povstání se Jan Turek účastnil jako nejmladší barikádník na Žižkově v bojové jednotce »Památníku národního osvobození«. Se zbraní v ruce sloužil od 5. května 1945. »Zúčastnil jsem se několika bojových akcí, stavby a obrany první barikády na pražském Žižkově, obrany barikády na Ohradě, při likvidaci kulometného hnízda na vrchu Vítkově, obrany barikády u Hrabovky a byl jsem členem devítičlenného družstva, které přebíralo od ustupujících fašistických vojsk vrch Vítkov a dnešní objekty VHÚ a Národního památníku.« Jako příslušník Revolučních gard sloužil do 18. května 1945, kdy byl zařazen do pohotovostní jednotky k obsazení pohraničí v okrese Česká Lípa. V obci Bohatice dohlížel na dobrovolný odchod Němců z ČSR. »Odcházeli bez jakéhokoli násilí,« zdůraznil Jan Turek. Na podzim 1945 byl pro své mládí demobilizován, však mu bylo pouhých 16 let.

Za statečnost obdržel řadu vyznamenání: pamětní medaili II. národního odboje Za věrnost, pamětní odznak Barikádníka Prahy XI., v roce 1946 vojenskou medaili Za zásluhy o ČSR. Významným oceněním byl Čs. válečný kříž 1939. Za obětavou práci v dalších již mírových desetiletích svého života získal státní vyznamenání Za zásluhy o výstavbu, Za obětavou práci pro socialismus a Za vynikající práci.

Přemýšlím, co všechno dokázal mladinký Jan Turek v době německé okupace a Pražského povstání. Zvládli by to dnešní náctiletí?

Monika HOŘENÍ


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 6.3, celkem 25 hlasů.

Monika HOŘENÍ

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.