Rozhovor Haló novin s historikem, religionistou a sociálním psychologem Petrem Schnurem

Američané usilují o vyšachování hospodářské konkurence

Když jsme spolu hovořili před dvěma lety, tak jste upozornil, že přijde čas, kdy USA zasáhnou proti zvyšující se síle a prestiži Číny, neboť hlavním jejich protivníkem bude právě ona. Jako kdybyste to tušil – aféra Huawei a snahy americké administrativy o zákaz působení amerických firem na čínském trhu jsou toho flagrantním příkladem. Souhlasíte?

Ano, je to tak. Spojené státy nejen cítí, ale i zažívají, že se doba jejich všemocného postavení v oblasti ekonomie, financí i vojenství chýlí ke konci, což samozřejmě s sebou automaticky přináší ztrátu politického vlivu. Pro architekty Projektu nového amerického století (PNAC) na pozadí rozpadu východního bloku to znamená traumatický poznatek. Zpět na scéně špičkové světové diplomacie je opět Rusko, které se vzpamatovalo z postsovětské kocoviny, vznikl BRICS, ekonomická a vojenská potence Číny narůstá. Tu Peking systematicky posiloval v relativní tichosti a za velmi aktivního přičinění Západu, který z neoliberalismu udělal státní doktrínu.

Filozofii neomezených trhů a levné pracovní síly využila Čína k vlastnímu růstu, myslím, že není zapotřebí rozvádět jednotlivé aspekty; i můj poslední nákup, lžíce na boty, byla vyrobena v Číně. Lze se zlobit na Čínu nebo na západní firmy, které jdou přes mrtvoly v honbě za co nejmenšími výdaji a co největším ziskem? Nicméně nejde již pouze o firmy, které do Číny přesunuly výrobu, o průmyslové součástky, hračky, trička nebo lžíce na boty. Právě aféra Huawei dokazuje zásadní kvalitativní posun: Huawei neznamená jen mobilní telefon, ale symbolizuje především komunikační technologii, která tentokrát nemá značku Made in USA a nepodléhá tedy americké kontrole. Huawei chce do roku 2021 vyrábět vlastní komponenty takzvané hight-tech, jako třeba Android.

Když americký prezident v květnu oznámil, že hodlá tuto firmu z černé listiny zase vyškrtnout, okamžitě zazněl chór jeho odpůrců, ostatně jako při každém Trumpově kroku, který směřuje ke zmírnění konfrontace s Ruskem nebo s Čínou, ať již přímé nebo třeba skrze syrskou kauzu.

Kritici tvrdí, že Huawei se může stát jakýmsi trojským koněm...

Podívejte, osobně si naprosto netroufám posoudit, do jaké míry se může Huawei stát, jak říkáte, trojským koněm, jak to třeba tvrdí americký senátor John Barrasso; IT a komunikační technika jsou obory, které nepatří k mému světu. Ale selský rozum mi napovídá, že když se jím může stát čínský výrobek pro Spojené státy, tak je jím již dávno pro celý svět produkt americký. Takže pod čarou mi zůstává opět americká obava ze ztráty právě tohoto monopolu.

Podle mého názoru jde na jedné straně o vyšachování hospodářské konkurence všemi prostředky. Připomínám v této souvislosti masivní čínské investice jak v USA, tak v EU. V souvislosti s kauzou Huawei jde i o budoucí provoz plánované sítě 5G, což bude samozřejmě megakšeft. Ruský Nord Stream II a čínská 5G v Evropě? Pro USA horrorová představa.

Pikantní je ovšem ještě něco jiného. Pro výrobu smartphonů, počítačů a celé řady komponentů zbrojní výroby jsou zapotřebí vzácné kovy, ty ale z 90 procent pocházejí právě z Číny. A na nich je dokonce závislá i americká armáda.

A nejen to. V červnu tohoto roku byla podepsána kooperační smlouva mezi koncernem Huawei a ruským provozovatelem mobilní sítě MTS o výstavbě sítě 5G v Ruské federaci. I zde nejde jen z hlediska USA o brizantní aspekt rusko-čínské spolupráce, ale především o to, že na jejím základě lze předpokládat další vývoj mobilních technologií nezávisle na Spojených státech, které navíc prolomí dosavadní americký monopol.

Čili tak jako v jiných oblastech jde o jedno: USA jsou konfrontovány s vývojem, který prolamuje jejich dosavadní roli světového vládce. Jejich reakce je ve všech případech stejná: politický nátlak, hospodářské sankce, barevné revoluce, vojenské intervence. Nynější americké angažmá v Hongkongu jistě není náhoda.

Protože žijete v Hannoveru, musím se zeptat, jak SRN zareagovala na médii šířený poplach, že prý mají mobily firmy Huawei »zadní vrátka« k čínským úřadům. Reakce v ČR byla až na výjimky hysterická.

Americký tlak na Německo je samozřejmě velký, a to jak z ekonomického, tak strategického důvodu. Opakuji znovu: tak jako v případě ruského plynu jde i v tomto případě o křečovitou snahu udržet Evropu pod vlastní kontrolou. No a koho dnes ještě může překvapit, že na čele odpůrců udělení licence Huawei stojí němečtí Zelení? Jejich šéf Habeck nevyslovil obavy o lidské zdraví v souvislosti s riziky, která s sebou technologie 5G může přinést, jak by se to vlastně na zelené bojovníky za záchranu lidstva hodilo, a je jedno, od koho toto záření pochází. Starosti mu prý způsobuje to, jak Čína prosazuje ve světě vlastní strategické a mocenské zájmy. Jako by spolkovou kancléřku, se kterou si Zelení tak dobře padli do noty, odposlouchávali Číňané, a ne Big Brother z Washingtonu. Transatlantický politický lobbismus v zeleném nátěru je přesně týž jako útok Zelených na Nord Stream II, ve kterém jde o jakousi bizarní, nicméně zcela průhlednou směsici pseudoargumentů na ochranu životního prostředí a antiruské psychózy.

Jinak německý průmysl nevykazuje prozatím žádný strach z kontaktů k Huawei a většina politické scény rovněž ne. Aktuální zpráva je, že Německo nevyřadí Huawei Technologies, navzdory USA, z dodávek pro mobilní síť páté generace. Nicméně všichni víme, že se situace může změnit, když Američané pohrozí nějakými sankcemi nebo trestními postihy vůči německým firmám.

A politická reprezentace? Ta se skládá z oportunistů křečovitě se držících svých prebend. Takže uvidíme… V každém případě je zcela signifikantní pro dnešní dobu, že provoz této technologie je prostě hotovým faktem, bez ohledu na eventuální dopady na lidské zdraví a přírodu. Jako by všechno bylo jaksi shůry dáno, jako by člověk neměl jinou volbu. Jenže dnes to není »Bůh«, který absolutně rozhoduje, ale všemocný konglomerát finančních trhů a globálně operujícího průmyslu.

Čím bude pokračovat tato americko-čínská obchodní válka? Kdo je silnější?

Čína má obrovský lidský potenciál, což v podstatě říká mnohé, ne-li všechno. A její diplomacie je nesrovnatelně chytřejší, kultivovanější než americká. Ta má kořeny v dobývání amerického západu v 19. století, kterému padla za oběť indiánská populace a její kultura a která de facto trvá dodnes, jen v celosvětovém měřítku. Dnes ovšem již neplatí go west, ale go east, její hlavní atributy jsou porušené smlouvy, vojenské násilí, ekonomická závislost, bezpodmínečná politická podřízenost vůdcovskému nároku USA. Jak všichni víme, pravidelné násilné změny režimů po celém světě nepraktikuje Peking, nýbrž Washington.

Problém je v tom, že boj za lidská práva byl a je USA a »Západem« podporovaný buď selektivně, nebo zcela účelově. Po rozpadu východního bloku obojí splynulo. Nejkřiklavější důkazy na evropské půdě byly Jugoslávie, a tím nemíním jen podporu ozbrojené narkomafie v Kosovu, ale i kauzu chorvatské secese – dobří ustašovci versus zlí srbští »četnici«, no a samozřejmě kyjevský Majdan. Zatímco se v rámci EU vede boj proti pravicovým populistům, jsou ukrajinští neonácci »naši« prozápadní spojenci a oslavy lotyšských příslušníků SS v Rize nikoho z transatlantických kádrováků nevzrušují.

Jak ovlivní postavení Číny demonstrace v Hongkongu?

Lidská práva se stala politickým klackem proti těm státům, které nezapadají do transatlantické ekonomické a politické šablony. A do této zásuvky bezesporu zapadá i americký přístup k demonstracím v Hongkongu. Schéma bylo a je všude stejné: kreace nějakého symbolu popřípadě »loga« a identifikační figurky, aby protesty dostaly »lidskou tvář«: třeba Kličko na Ukrajině, Guaido ve Venezuele nebo Jošua Wong v Hongkongu. Následuje varování před použitím násilí, samozřejmě jen na straně příslušného státu, nikoliv demonstrantů, logistická podpora protestu, stále nové a nové požadavky, neboť cílem není férová dohoda na základě všeobecně nosného kompromisu, ale totální kapitulace dotyčného státního vedení. A následky byly a jsou povětšině katastrofální – Kosovo, Afghánistán, Irák, Libye a Ukrajina jsou toho brutálními příklady.

Jenže Čína není Jugoslávie, její obranný potenciál ve všech oblastech je jiný než u všech předchozích obětí barevných revolucí. Již hospodářské sankce proti Ruské federaci poškodily víc jejich autory než Rusko samotné, proti Číně by to s největší pravděpodobností znamenalo hospodářské a finanční harakiri. A vojenská intervence? Na takovou myšlenku by nepřišel ani Hollywood…

Předpokládám víc alibistické rétoriky než konkrétních činů proti Pekingu, nedávná návštěva Číny kancléřkou Merkelovou za doprovodu ministra zahraničních věcí Heiko Maase se zástupem průmyslníků je toho nejlepším dokladem.

»Jestliže v oblasti vzájemných vztahů mezi národy platilo něco jako civilizační pokrok, potom to bylo dosažení internacionálního konsenzu ohledně mezinárodního práva pod střechou OSN. Není pochyb o tom, že se nejedná o stav ideální, nicméně alternativou k němu je mezinárodní džungle. V ní vítěz požírá poraženého a silný soudí slabého.« To je citát ze stanoviska Českého mírového fóra, jehož jste představitelem. Dostali jsme se již do fáze džungle, kde si každý ve světě dělá, co chce?

Ano, dostali, a sice nikoliv »díky« Rusku nebo Číně. Nejstrašnější na tom je to, že tato destrukce proběhla pod praporem demokracie a lidských práv, tedy vskutku úctyhodných hodnot, za které v minulosti položily životy miliony lidí. Nicméně dovolil bych si malou korekturu. Ne každý si dělá, co chce, nýbrž doposud pouze USA a jejich spojenci. Ti mohou nejbrutálnějším způsobem pošlapávat lidská práva a ještě k tomu vést ničivé války. Připomínám Saúdskou Arábii, z hlediska »evropských hodnot« brutální diktaturu, proti které byly z hlediska práv žen, náboženských a etnických menšin režimy v Libyi a Sýrii výspou demokracie. Ti (míněni lídři USA, NATO, EU) mohou podporovat nebo trpět řádící oddíly neonácků, mohou provádět nebo podporovat protiústavní puče jako třeba na Ukrajině nebo rádoby ve Venezuele, kde se vůdce »demokratické opozice« setkává se zástupci paravojenského kartelu podezřelého z pašování drog: Kosovo nechá pozdravovat! A ti mohou posilovat vojenskou moc s odkazem na »agresivní Rusko«, které předtím oproti všem slibům a ujištěním, daným naivnímu Gorbačovovi, obklíčili a nadále obkličují. Zde několik údajů, ze kterých je snad ten celý podvod patrný. Někdy jsou čísla docela užitečná.

Podle Stockholmského institutu pro mírový výzkum (SIPRI) vypadaly minulý rok vojenské výdaje na zbrojení ve světě takto: V rozmezí 1998–2018 byl zaznamenán nárůst o 70 procent, a sice skrze tyto státy: USA, Čína, Saúdská Arábie, Indie a Francie, které pokryly 60 procent světových výdajů. Figuruje zde snad Rusko? To podle švédského institutu v minulém roce oproti roku 2017 vojenské výdaje snížilo o 3,5 procenta a nachází se na šestém místě světového žebříčku. USA naopak výdaje zvýšily, a sice o 4,6 procenta na 649 mld. dolarů (sic!), což odpovídá sumě výdajů osmi zemí, které Spojené státy následují. A to, prosím, bez výdajů ostatních členských států NATO.

Na pozadí těchto faktů, na pozadí všech těch lží a vykonstruovaných důvodů pro válečné akce, na pozadí obětí těchto agresí, které z fungujících států udělaly ekonomické a sociální ruiny a z mezinárodního práva cár papíru, je dovoleno položit otázku: jak by se k tomu všemu stavěla ona mlčící atlantická frakce »slušných« v české politice, kdyby jen setinu z toho novodobého drancování měly na svědomí Rusko nebo Čína?

Ponechme ale nyní Rusko stranou, zůstaňme u Číny. Není pochyb o tom, že tato agresivní, absolutistická politika Spojených států od počátku 90. let musela jednoduše Čínu vyprovokovat ke zbrojení. Problém ovšem vidím v tom, že nikdo si dnes netroufne předpovědět, kam tento vývoj povede. Jednak co se týče americko-čínské konfrontace a budoucí role Ruska v ní, jednak ohledně zahraničně-politických metod, pokud by nastupující supervelmoci převzaly americké manýry. Lze pouze doufat, že se tak nestane.

Opakuji znovu, s mezinárodními vztahy je to jako se silničním provozem. Buď existují pravidla a fungují semafory, nebo je lépe být na cestách s buldozerem. Problém je v tom, že ne každý ten buldozer může mít.

Monika HOŘENÍ


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 6.5, celkem 36 hlasů.

Monika HOŘENÍ

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.