Rozhovor Haló novin s Olegem Muzykou, přímým účastníkem událostí v Oděse v roce 2014 a politickým azylantem

Přeji si, aby výbuch bomby nezazněl a aby děti neplakaly hrůzou

Olegu, děkuji vám za pozvání na vaši tiskovou konferenci. Prezentujete zde knihu, v níž podáváte svědectví o hrůzné tragédii v Oděse 2. května roku 2014.

Kniha, kterou jsme dnes na knižním veletrhu ve Frankfurtu nad Mohanem představili, je přesněji »Oděsa. 2. května o pět let později«. Kniha obsahuje několik kapitol, které říkají, jak moji přátelé přežili druhý květen 2014. Jak se události odehrávaly na Antimajdanu v Oděse, co se stalo na Řeckém náměstí a co se stalo v budově Domu odborových svazů.

Kniha přináší také příběh německého novináře Saadiho Isakova o tom, jak navštívil Oděsu a jak byl deportován z Ukrajiny. V knize je i jedna kapitola, ve které další německý novinář Frank Schumann mluví o tom, co na vlastní oči v Oděse viděl, když tam přijel. Také vypráví o všech setkáních, výstavách, diskusích, které jsme s přáteli prožívali déle než pět let. Kniha obsahuje všechny tyto příběhy.

Nechápu, proč byl německý novinář Isakov deportován z Ukrajiny?

V září 2014 se mnou udělal Saadi Isakov rozhovor, který byl zveřejněn v ruské jazykové publikaci Europa Express v Německu. Když v roce 2016 odletěl do Oděsy, byl zastaven ukrajinskou SBU a deportován. Kniha obsahuje fotografie jeho pasu, kde je uvedeno, že byl deportován na pět let z území Ukrajiny jako osoba představující nebezpečí pro integritu státu. Když šel k letadlu, zeptal se člověka, který ho doprovázel: »Můžeš mi vysvětlit, proč jsem deportován?« A dostalo se mu odpovědi: »Pamatuješ se na rozhovor před 1,5 lety?« V tu dobu dělal rozhovor jen se mnou.

Mohl byste v kostce zrekapitulovat, co se odehrálo na oděském Kulikově poli?

Byl jsem 2. května 2014 od osmi hodin na Kulikově poli, takže jsem viděl všechno, co se děje. Viděl jsem i policisty, kteří se tam přišli podívat na situaci. Měli za úkol zkontrolovat naše aktivisty, jestli u sebe máme střelné zbraně, Molotovovy koktejly a podobně. Já na různých besedách a konferencích opakuji a uvádím jméno policejního podplukovníka Anatolyje Ivanoviče Madejeva, který u toho byl a může být přímým svědkem všech událostí, které se na Kulikově poli odehrály.

A teď k samotným událostem: 2. května 2014 byl zahájen koncert na jevišti Kulikova pole, lidé odpočívali, byl jeden den volna. Před 13. hodinou začaly přicházet informace o tom, že v centru města nastala střelba. Někteří lidé se začali schovávat do budovy Domu odborových svazů na Kulikově poli, jiní zase požadovali, abychom se přesunuli do centra města a zúčastnili se tam nepokojů a pomohli ostatním. Já sám osobně jsem z pódia Kulikova pole požádal lidi, aby nikam nechodili, že bychom neměli podlehnout této provokaci. Někdo mě poslechl, někdo ne.

Krátce před 16. hodinou jsme se přemístili na Řecké náměstí a tam jsem viděl, jak všechno hoří, dokonce se tam i střílelo. Bylo tam skutečné, opravdu neuvěřitelné a hlavně nepochopitelné peklo, opravdu hrůza. Někteří lidé byli raněni, ale viděl jsem už i mrtvé. Mně osobně je velmi líto, že jsem během své přítomnosti nedokázal nic změnit, nebo to celé zastavit. Jako každý, kdo tam byl a viděl, co za hrůzy se děje, jsem začal lidi chránit a pomáhat jim. Nedokázal jsem však zorganizovat nic, co by pomohlo situaci nějak změnit.

Poté byla naše skupina rozdělena do několika menších skupinek. Znovu jsem se vrátil do budovy Domu odborových svazů na Kulikově poli. Moje rodina mi volala a informovala o tom, co vidí na televizních kanálech v Oděse, že se na nás valí proudy ukrajinských nacionalistů, a požádala mě, abych okamžitě odtamtud odešel. Neodešel jsem, nemohl jsem. Zůstal jsem jako někteří Oděsané. Nebylo nás mnoho, podle mého názoru už jen 450 až 500 lidí. Zabarikádovali jsme se v budově Domu odborových svazů. Ale nic to nepomohlo. Kdo dveře otevřel nebo kdo rozbil zámek na dveřích, to opravdu nevím. Ale mohu s jistotou říci, že každý měl nějakou příležitost odejít. Ale byli lidé jako já, kteří nechtěli odejít, nikomu jsme neudělali nic zlého, jen jsme si stáli za svými prohlášeními. Kromě toho byla naděje, že se v budově můžeme chránit, byly tu zdi a dveře.

Ale jak se ukázalo, ti, kteří zůstali v budově, byli udušeni nebo spáleni kvůli tomu, že do budovy byly vhozeny dýmovnice, petardy a hlavně Molotovovy koktejly. Někteří zemřeli skokem z okna, jiní měli rány po kulkách, což značilo, že jak dopadli, přiběhli k nim a zastřelili je. Další měli zranění lebky. Pak tam byli lidé, kteří byli zabiti uvnitř budovy. Viděl jsem sám, jak lidé vyskakují z oken, jak jsou lidé zranění a vyděšení, když po požáru opouštěli tuto budovu. Pokud to byly ženy, jednoduše je zbili, pokud to byli muži, byli ubiti k smrti.

Zůstal jsem v této budově až do konce. To už byla dávno tma, možná půlnoc, možná později. Následně přišly do budovy policie a tajná služba a já byl zadržen SBU z ministerstva vnitra spolu s těmi lidmi, kteří zůstali naživu. A byl jsem poslán do vězení.

Tajná služba ministerstva vnitra SBU přišla do domu až po všem?

Ano. Když bylo méně kouře a v Domě odborových svazů se zapnula elektřina. Policisté nás zadrželi a nacionalisté paradoxně jim ještě pomáhali. Zajímavé je, že právě nacionalisté vůbec nebyli zatčeni, byli propuštěni z této budovy. Viděl jsem, jak nacionalisté, kteří vyšli z budovy, zvedli límec a něco ukázali u východu, a nechali je. Co to bylo za znamení, nebo jestli to byl odznak či co, tak to opravdu nevím.

Co potom následovalo?

Každý, kdo přežil, byl doprovázen do městského odboru ministerstva vnitra, které se nachází v Oděse, Preobraženskaja 4. Vzhledem k tomu, že bylo zadrženo více lidí, než bylo možné umístit do cel, byly ženy propuštěny. A nás, 67 mužů, umístili do cel po třech lidech. Se mnou v cele byl jeden mladý muž jménem Sergej a druhý muž, který měl v té době 73 let. Každý z nás byl obviněn ze dvou článků trestního zákoníku: článek první 294, část 2 – hromadné nepokoje, kde došlo k zabití. A článek druhý 115, část 1 – vražda. Všichni jsme toto obvinění podepsali. Čtvrtého května nás pod tlakem veřejnosti, která oficiálně masivně demonstrovala a kterou vedli obyvatelé Oděsy, propustili. Policie i státní zastupitelství oblasti Oděsy byly tak vyděšeny strachem z eskalace konfliktu, konfrontace, nových úmrtí a pohnání k odpovědnosti, že nás všechny propustily. Samozřejmě značný vliv na propuštění měli právě ti mrtví na Kulikově poli.

A proč jste tedy po propuštění odešel z Oděsy?

Byl jsem v Oděse do 21. května 2014. To znamená, že jsem tam byl ještě další dva týdny. Ale protože jsme se s rodinou schovávali, musel jsem rychle odejít ze svého bytu, ve kterém jsme žili. Když začaly proudit informace o tom, že lidé v civilním oblečení začali přicházet do mého bydliště, a také do práce a začali se o mě zajímat, a když jsme pochopili, že naši přátelé, kteří byli propuštěni z vězení, beze stopy mizí, rozhodl jsem se opustit Ukrajinu a rodinu přestěhovat.

Když jsem se dostal do Moskvy, potkal jsem své přátele z Oděsy, a tak jsme se rozhodli, že o tom všichni musíme mluvit. Pak jsme přišli s projektem, kvůli kterému jsem se po dobu pěti let pohyboval po Evropě a mluvil o té oděské tragédii.

Nyní jste v Německu a máte status politického uprchlíka. Jaký je život s tímto statusem?

Tuto otázku mi položili moji přátelé, kteří jsou nyní na Ukrajině. A já vždy odpovídám: Je snadné žít a být v Německu. Má to jen jednu nevýhodu, vaši přátelé a příbuzní nejsou blízko vás. Neexistuje vaše město, vaše ulice, vaše moře. To znamená, že je to život člověka, který byl vytlačen ze své milované rodné vlasti. Řeknu vám, mám tu sice lednici, postel, mám co jíst, ale jestli se domů vůbec vrátím, to nevím. A to opravdu moc bolí, věřte. Kdo něco podobného neprožil, snad ani nemůže pochopit. Nejdříve jsem byl jednoduše hysterický. Šel jsem do bytu a jen jsem křičel, protože jsem byl plný bolesti, protože jsem se nemohl vrátit domů. Nevidím svou matku, bratra, už mám vnučku šestiletou, chodí do školy, ale nevidím ji. A vnučka, když mluvíme po Skypu, říká: »Tady je můj dědeček, který byl v televizi.« Zná mě jen z monitoru počítače.

Říkal jste, že pouze devět lidí získalo tento status. Jsou to Ukrajinci, nebo i lidé jiné národnosti?

V dokumentu, který mi dal poslanec Bundestagu z Die Linke Andriy Hunko, je uvedeno, že od roku 2014 do začátku roku 2018 žádalo v Německu o politický azyl 7000 ukrajinských občanů. Z toho pouze devět lidí získalo tento status. Jedním z nich jsem já. Protože Evropa nevěří, nebo dělá, že neví, že je u nás občanská válka nebo nějaký válečný konflikt. Asi věří, že s námi je všechno v pořádku a vše je mírové. Ukrajina sama nepřijímá skutečnost, že máme občanskou válku. Proto Evropa říká, že vlastně válku nemáme. Nevnímáte nás dobře v Evropě.

Nyní jste na knižním veletrhu, kde prezentujete svou knihu. Jak Němci na ni reagují?

Dokud váš svět existuje bez válečného konfliktu, ať už v Německu, v České republice, v Polsku, lidé nevěnují pozornost problému někoho jiného. Je to pro ně někde daleko. Proto se o tuto tragédii, která se stala na Ukrajině a zejména v Oděse, nezajímá mnoho lidí – protože to na tyto lidi nemělo vliv a zármutek druhých je pro ně vzdálený.

Ti, kteří o té tragédii něco slyšeli, se o naši knihu zajímají daleko více. A tito lidé přicházejí a ptají se nás. Nebo se zapojují do diskuse s námi. Existují lidé, kteří se pokoušejí dozvědět více o tom, co se stalo, a hovoříme s nimi o tomto tématu.

Setkáváme se však také s těmi, kteří pocházejí z opačného tábora, a s těmi, kteří nám nechtějí věřit. Jsou to lidé z evropského publika. Ale samozřejmě častěji se setkáváme s našimi krajany, kteří nechtějí věřit tomu, že se to vůbec stalo, protože to není podle nich vůbec možné. Například dnes jsem od krajanů slyšel, že jsem novému prezidentovi Zelenskému nerozuměl správně, když řekl, že udělá vše pro zajištění míru na Ukrajině. Řekl přesně: Jsem připraven spolupracovat s ďáblem (označen prezident V. V. Putin – poznámka aut.) kvůli míru. Ukázalo se, že řekl, že je připraven na mír pouze tehdy, pokud naši soupeři vyhrají.

Řekl jste, že na Kulikově poli zemřelo přesně 48 lidí?

Přesněji 42 lidí bylo zabito na Kulikově poli a šest lidí na Řeckém náměstí.

Ano, ale nerozumím tomu, proč tento zločin není vyšetřován mezinárodním soudem.

Podle mých informací a podle mezinárodního práva, pokud by počet obětí byl 51, bylo by to považováno za genocidu. A evropské instituce, jako je OSN, PACE, OBSE, by měly okamžitě tuto tragédii vyšetřovat. Ale u nás provádíme naše vyšetřování. A existuje kniha autorů Oděsy, která říká, že zemřelo asi 70 lidí. Protože mnoho lidí zemřelo na následky zranění, popálení, v nemocnicích až několik dní po tragédii, existují ještě vyšší čísla. Ale Ukrajina zastavila toto vyšetřování u počtu 48 lidí. A znovu opakuji, vyšetřování tragédie v Oděse stále není dokončeno. Nebyli nalezeni žádní viníci. A v průběhu let jsou stopy zločinu zničeny.

A pokud by počet obětí přesáhl 51?

Okamžitě by do tohoto vyšetřování byl zapojen mezinárodní soud pro lidská práva, OBSE a OSN.

Také jste se zmínil o tom, že dodnes není tato tragédie uzavřena, mimo jiné se v Domě odborů už dokonce provedly opravy, vyměnila se nová okna. Vždyť se ničí samotné důkazy?

Ano, stopy zločinu jsou už zničeny. Druhý den po zločinu vstoupili do budovy lidé a začali odtud všechno stahovat. Všechno, to znamená, že stopy zločinu jsou likvidovány. Ale pak jsou tu ještě svědci tohoto zločinu, s nimiž můžete mluvit, a ti něco řeknou. Nechte evropské nezávislé vyšetřovatele, aby přišli, vyslechli si je a porozuměli jim.

Jak si myslíte, že lze vyřešit ukrajinský problém?

Když o tom někdy mluvím, obávám se, že existují lidé, kteří sledují projevy, jako jsou ty moje, a shromažďují materiál, aby později vytvořili rozsudek viny. Ale vždy se snažím říci, co jsem řekl dnes: pokud evropští politici tvrdí, že jsou demokraté, že život má nevypočitatelnou lidskou hodnotu a je nad vším, pak mám výzvu k politikům Evropy, USA, Ruska: nechte je zasednout u jednacího stolu a rozhodnout o Ukrajině. Možná to bude jugoslávská verze. Rozejdeme se různými směry, pokud Donbas spolu s Lvovem nežije, Mariupol nemůže žít společně s Kyjevem. Pojďme se tedy rozvést. Protože Krym se už nevrátí na Ukrajinu. Ať je to třeba decentralizace, nebo federální struktura státu. Cokoli, jen aby se zastavil občanský konflikt.

Obávám se však, že mnoho politiků jak v Evropě, tak v Americe takové rozhodnutí o Ukrajině nechce. Američané a evropští politici byli odhodláni udělat z Ukrajiny předměstí NATO. A Ukrajina ztratila Krym pouze proto, že Ruská federace ho v této geopolitické hře ztratit nemohla. Rusko pochopilo, že poté, co budou existovat základny NATO, tak Ruská federace vždy musí učinit takováto rozhodnutí, ačkoli autonomní republika Krym dříve byla součástí Ukrajiny se svým parlamentem, ústavou. A občané Krymu měli jasné právo uspořádat referendum o vyhlášení samostatnosti a následně se připojit k RF a navrátit se ke skutečným demokratickým hodnotám. Vyvstává také otázka, proč Evropa zakazuje krymským občanům žít bez války?

Co na závěr krátce vzkážete do České republiky a našim čtenářům?

Přeji čtenářům vašich novin a občanům vaší země, aby žili v míru. Aby výbuch bomby nezazněl a aby děti neplakaly hrůzou, aby se nemocnice a školky nezhroutily, aby slunce svítilo nad vaším státem, abyste si budovali budoucnost a prosperovali. Byl jsem v České republice, mám rád Prahu.

Roman BLAŠKO


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 6.2, celkem 28 hlasů.

Roman BLAŠKO

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


hajek.jiri51
2019-10-27 12:04
O Ukrajinu se zajímá hodně lidí. Aspoň v mém okolí, a téměř
všichni mají stejný názor. Je to svinstvo a ostuda EU a pařáty USA. O
lidi tam vůbec nejde, pouze o zájmy.
Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.