Rozhovor Haló novin s předsedou Komunistické strany Slovenska, historikem Jozefem Hrdličkou

Česko-slovenské bratrství je v Evropě i ve světě unikátem

I občané České republiky se zájmem sledovali oslavy 75. výročí zahájení Slovenského národního povstání a mnozí byli potěšeni, jak v Banské Bystrici vše proběhlo důstojně. Kde jste prožil tento srpnový den?

Devětadvacátého srpna, tak jako jiné roky, jsem byl společně s mnohými dalšími komunisty v Banské Bystrici na oficiálních oslavách SNP, takže jsem jejich průběh sledoval naživo. Ano, musím přiznat, že oslavy byly zorganizované velmi důstojně. Ale zároveň jsme odcházeli se smíšenými dojmy. Velmi nás pobouřilo a mrzelo, že organizátoři oslav nám komunistům, ale i dalším delegacím, neumožnili vzdát úctu a položit věnce k památníku v rámci oficiální časti oslav, a to přesto, že jsme byli řádně ohlášenou delegací.

Velmi pozitivně jsme přijali vystoupení předsedy slovenského parlamentu Andreje Danka, ve kterém vyzdvihl zásluhy Gustáva Husáka a komunistů v SNP. To se stalo za posledních 30 let poprvé.

Sympatické bylo – a v současné mezinárodní situaci je to statečný čin – že se oslav zúčastnil i vysoce postavený politik Ruské federace, když také ruští, resp. sovětští partyzáni napomohli povstalcům a Rudá armáda bojovala v Karpatsko-dukelské operaci. I projev prezidentky Čaputové nebylo možné kritizovat. To nelze srovnat například s počínáním Polska na 1. září. Co vy na to?

Je třeba přiznat, že slovenské politické reprezentace za posledních zhruba 13 let respektují podíl bývalého Sovětského svazu na ukončení války a porážce fašismu. Na druhé straně i ve slovenské společnosti je protiruská hysterie velmi silná.

Jaký je váš názor na prezidentku Zuzanu Čaputovou? Na jedné straně se přátelí s Karlem Schwarzenbergem či Tomášem Halíkem, na druhé straně uspokojivě promluvila na oslavách výročí SNP i zahájení Karpatsko-dukelské operace o antifašistickém odkazu.

Prezidentka SR Zuzana Čaputová se totiž v porovnání s bývalým prezidentem Kiskou ukazuje jako smířlivější, ale to je možná tím, že je ženou. Není ovšem možné zapomínat na to, že je neoliberální političkou, jejíž orientace je bezpochyby výhradně na transatlantické struktury. Teprve čas ukáže její skutečnou politickou tvář.

Včera jsme v ČR oslavili státní svátek 28. října, Den vzniku Československé republiky. Mnozí Češi nedobře nesou, že tento den ve slovenském kalendáři není státním svátkem, jen vloni to byla výjimka vzhledem ke 100. výročí vzniku ČSR. Lze to vysvětlit?

Ano. Nenajdeme bližší národy na světě, než jsou Češi a Slováci. Jsme si blízcí kulturně, historicky, jazykově, stylem života. Společně jsme prožili opravdu dlouhé období v rakouské monarchii, desítky let v Československé republice. Rozešli jsme se dvakrát, abychom se nakonec spojili v podmínkách Evropské unie.

A proč neslavíme 28. říjen? Osobně si myslím, že tento den by měl být státním svátkem i u nás. Ale na druhé straně je třeba uvést, že 28. říjen je u nás památným dnem. V souvislosti se vznikem ČSR v roku 1918 je pro Slováky významnějším dnem 30. říjen, kdy byla přijata Martinská deklarace, prostřednictvím níž se slovenský národ přihlásil ke vznikající ČSR. Tento den je na Slovensku také památným dnem. Je tedy možné směle konstatovat, že Slováci se od vzniku ČSR v žádném případě nedistancují, ale oslavují ho datem pro slovenský národ významnějším.

Češi a Slováci se rozešli dvakrát – v roce 1939 a 1993. Jakými peripetiemi prošly česko-slovenské vztahy v období 20. století?

Ačkoli hovoříme o jazykové, kulturní a historické blízkosti obou našich národů, musíme uznat, že byly také v obou národech rozdílné tendence či jevy, které determinovaly příští události.

Češi byli součástí rakouské části monarchie, která byla průmyslově vyspělá, a z toho plynuly i větší české emancipační snahy. Slováci byli součástí uherské části monarchie, která byla spíše zemědělská a zaostalá. V rakouské části si Češi postupně vydobyli vysoké a střední školství, učitelé a profesoři byli Češi. Na území Čech působily různé české kulturní instituce, spolky, akademie.

Zato na Slovensku to bylo jiné, nacházelo se pod obrovským maďarizačním tlakem. Slovenské kulturní instituce fungovaly víceméně ilegálně, možnosti šíření slovenského jazyka byly velmi omezené, téměř žádné a o slovenském školství není vůbec možné hovořit. Jednoduše řečeno, Maďaři se snažili o likvidaci Slováků jako národa. A to byly rozdíly, které určovaly další vývoj.

Když pohlédneme více než 100 let dozadu, tak myšlenkové koncepce o budoucím postavení Čechů a Slováků byly různé - rusofilní, nebo usilující o federalizaci rakouské monarchie. Až poté začal vznikat jiný proudm, proud T. G. Masaryka, který hovořil o sbližování Čechů a Slováků. Ale do vypuknutí první světové války neexistovaly koncepce společného tažení Čechů a Slováků, ty přišly až pod vlivem zničující války. Ta v monarchii vytvářela silný tlak protičeský a protislovenský, a proto se národně osvobozovací boj našich národů přesunul především za hranice monarchie.

Postupem času se v českých zemích i na Slovensku začaly vytvářet proudy blízké Masarykovi, do tohoto proudu patřil například Vavro Šrobár, jediný Slovák mezi aktéry vzniku Československé republiky v Praze, a Milan Rastislav Štefánik.

Rád bych připomněl dvě významné dohody: Clevelandskou a Pittsburskou. Ve Spojeným státech pod významným vlivem Masarykovým došlo ke sbližování krajanských organizací slovenských a českých. Právě v Clevelandské dohodě se američtí Slováci a Češi přihlásili ke společnému postupu v česko-slovenské otázce. A vězte, že v tomto dokumentu z roku 1915 se píše již o požadavku federativního svazku Čechů a Slováků!

Zajisté vaši čtenáři a čtenářky znají také Pittsburskou dohodu z roku 1918. Masaryk se v ten okamžik nacházel v americkém Pittsburghu. V ní je zformulován požadavek spojení Slováků a Čechů v samostatném státě a také požadavek, aby Slovensko mělo vlastní administrativu a sněm.

Jedním z prosazovatelů slovenské samostatnosti byl římskokatolický kněz Andrej Hlinka, který zemřel v srpnu 1938. Druhým nejvyšším státním vyznamenáním současné Slovenské republiky je Řád Andreje Hlinky, tj. Hlinka se ve vaší zemi těší úctě. Přitom když se řekne hlinkovci, tak to mezi Čechy nezní příznivě. Jak to vysvětlíte?

Andrej Hlinka byl jedním z významných politických reprezentantů slovenské lidové strany, později nazvané Hlinkova slovenská ľudová strana. Patřil k jejímu umírněnému křídlu. V období vzniku ČSR, tak jako po jejím vzniku, Hlinka jednoznačně stál na pozicích společného státu Čechů a Slováků. V rámci něho však usiloval o rovnoprávné postavení obou národů, což mělo být podle něho realizované autonomií Slovenska. Nepožadoval samostatnost Slovenska. Nerealizováním těchto požadavků v první ČSR došlo k posilňování radikálního křídla lidové strany na Slovensku a k její postupné fašizaci.

Připomenu, že když Masaryk lobboval u slovenské reprezentace, aby se vyslovila za Československou republiku, tehdy Hlinka řekl: Je třeba vyslovit názor, zdali půjdeme s Maďary, nebo s Čechy. Jsme za orientaci československou. Tisícileté manželství s Maďary se nevydařilo, musíme se rozejít. To je jeho výrok z května roku 1918.

A jak se stalo, že se Hlinkův obraz posunul během Slovenského štátu k fašismu?

Bylo to především tím, že Hlinka byl v letech první ČSR předsedou lidové strany, která se po vzniku Slovenského štátu stala rozhodující. Strana měla v názvu jeho jméno tak jako vojenské oddíly Hlinkovy gardy. Správně jste předeslala, že Hlinka se vzniku Slovenského štátu 14. března 1939 nedožil. Jako bojovník za práva slovenského národa byl využit jako ikona ve válečné slovenské republice, a je tomu tak i dnes.

Dne 28. října 1918 došlo k vyhlášení ČSR, přičemž tohoto aktu se zúčastnil ze Slováků jen Šrobár, který je považován za jednoho z »mužů 28. října«. Co v Praze dělal?

Nebyly žádné komunikační prostředky tak, jak je dnes známe. Na Slovensku nevěděli, co se v Praze děje. A Šrobár byl ve dnech kolem 28. října 1918 v Praze právě za účelem zjištění, jaká je situace a co je nového. A v tom ho zastihlo vyhlášení ČSR.

O dva dny později, 30. října 1918, se v Turčianském Svatém Martinu setkaly politické špičky slovenské reprezentace, a to ještě »za dozoru« uherských represivním orgánů. V prohlášení, které tam bylo přijato a vstoupilo do dějin jako Martinská deklarace, se vyhlašuje ve jménu československého národa - povšimněte si, že tehdy již použili právě tento termín - žijícího v hranicích Uherska, že jedině Slovenská národní rada je oprávněna hovořit jeho hlasem. Národní rada osvědčila, že slovenský národ je »jednotkou československého národa« a chce pro něho sebeurčovací právo.

ČSR vznikla na základě koncepce čechoslovakismu. Z pohledu Slováků to bylo přijatelné, či nikoli?

Československá koncepce byla v dané historické etapě správná, protože druhým nejpočetnějším národem žijícím na území vznikajícího Československa byli Němci. Muselo se zabránit tomu, aby Němci početně přečíslili Čechy a Slováky. Ano, tato koncepce se stala dominantní. Vytvořením Československa se realizovala optimální varianta, jak fungovat po první světové válce na troskách rakouské monarchie.

Ovšem byla to právě tato československá koncepce, která postupně zakládala na problém mezi Čechy a Slováky. Uvědomme si tehdejší situaci: došlo ke spojení dvou rozdílných ekonomik, relativně vyspělé české části s kulturně vyspělým národem s jasnou výzvou a koncepcí, a nevyspělé slovenské části bez vlastní inteligence, bez koncepce. Navíc probíhala poválečná hospodářská krize a její negativní následky odnesli, bohužel, Slováci – Slovensko se stalo odbytištěm zboží z české části republiky a národ to začal pociťovat jako křivdu. Na Slovensku narůstala více než v českých zemích nezaměstnanost.

Rozdílná byla motivace obou národů při vstupu do společného státu. Slováci usuzovali, že do vznikajícího státu vstupují jako partneři Čechů, neztotožnili se s československým národem. Proto také se užívalo na Slovensku označení Česko-Slovensko, s pomlčkou, což moje generace zná až z »pomlčkové války« v době, kdy se federace trhala. Slováci chápali vznik ČSR tak, že za pomoci českého národa bude pokračovat jejich emancipace, věřili, že v ČSR dojde postupně k nápravě koncepce čechoslovakismu a Slováci budou uznáni jako samostatný národ.

K tomu však nedošlo, a zde je základ toho, jak se Slováci zachovali v roce 1938. Nedostatečně naplněné teze Pittsburské dohody byly zneužity slovenskými separatisty k proklamování samostatného Slovenska.

Vznik ČSR ale jednoznačně zabránil maďarizaci Slováků a, jak jste uvedl, totálnímu pomaďarštění slovenského národa, tedy jeho likvidaci.

To bezpochyby, ČSR měla jednoznačně tento pozitivní vliv. Stejně tak musíme ocenit postupnou industrializaci Slovenska, která začala již za první ČSR. Byli to čeští učitelé a profesoři, kteří přicházeli na Slovensko vyučovat. Ale neřešením požadavků slovenské reprezentace došlo k rozštěpení slovenské politiky na čechoslovakisty a nacionalisty. V Hlinkově lidové straně posilovaly radikální a později i fašistické tendence.

Ovšem i nacionalistický proud měl dvojí tvář. Jednou tváří byl Jozef Tiso, jenž reprezentoval umírněné nacionalisty. Tak například volba Edvarda Beneše za čs. prezidenta v roce 1935 byla velmi tvrdě propagována právě zásluhou kněze Tisa, což možná čeští čtenáři málo vědí. Beneše podporoval i Vatikán. Tiso byl zastáncem Československé republiky s autonomií.

Druhý proud, radikálně nacionalistický, reprezentoval Vojtech Tuka – ten se pak stal ve »vojnovém Slovenském štátě« předsedou vlády, a Alexander Mach, pozdější ministr vnitra.

Šestého října 1938 došlo k vyhlášení autonomie Slovenska v rámci již okleštěného státu. Tiso se stal na Slovensku předsedou autonomní slovenské vlády, a to na základě souhlasu čs. vlády.

Jaké okolnosti provázely skutečnost, že se Slovensko přiřadilo k satelitům nacistického Německa?

V prvé řadě to byly mezinárodní okolnosti a zahraniční tlak Německa – především mnichovská dohoda, jakož i vnitřní podmínky v ČSR a v nich neřešení národnostních konfliktů mezi Slováky a Čechy, což posilňovalo radikální křídlo Hlinkovy strany. I toto napětí mezi Čechy a Slováky Hitler využil… Krátkou epizodou byl také vpád čs. armády na Slovensko v březnu 1939, která usilovala o udržení Slovenska v rámci ČSR.

Pravdou je, že představitel radikálního křídla HSĽS Tuka už v daných podmínkách orodoval u Hitlera za vznik samostatného slovenského státu. Celé to vyvrcholilo tím, že dne 13. března 1939 na pozvání Hitlera přijel Tiso do Berlína jako představitel lidové strany a Hitler mu předložil dvě možnosti »řešení« slovenské otázky: buď bude Slovensko samostatným státem a německá říše to bude garantovat, nebo bude rozděleno mezi sousední státy, zejména Maďarsko.

Tiso se vrátil na Slovensko a svolal slovenský sněm, který 14. března 1939 odsouhlasil vyhlášení samostatného slovenského státu. Dnes si je možné položit otázku: Měl Tiso jinou možnost? Osobně se domnívám, že v tomto momentě na základě geopolitické situace Tiso neměl jiného východiska, ať se na to díváme jakkoli.

Je zřejmé, že ČSR byla rozbita na základě Mnichova a tlaku hitlerovského Německa, o tom nejsou pochyby. Jinou otázkou je, že radikální ľuďáci využili ty problémové momenty, které nebyly v rámci buržoazní ČSR řešeny.

Následující válečné roky a události netřeba připomínat. Největší tragédií Slovenského státu bylo především pronásledování mnoha antifašistů, komunistů a demokratů. Více než 70 000 židů bylo transportováno do koncentračních táborů. A za to nese odpovědnost i Jozef Tiso.

Pro Slovensko bylo významné Slovenské národní povstání, protože to byl akt, kterým se slovenský národ přihlásil k obnovení ČSR. Stalo se tak na Vánoce 1943, kdy došlo ke sjednocení všech demokratických protifašistických proudů. Slovenská národní rada byla ustavena jako hlavní orgán povstání, jenž deklaroval, že po osvobození budou Slováci znovu součástí ČSR.

Období po zničující druhé světové válce, kdy se v protifašistickém odboji propojili spolu s dalšími národnostmi i Češi a Slováci, nevytvořilo možnosti pro jiné postavení slovenského národa?

První vládní program v Košicích byl jasným svědectvím toho, jak se po druhé světové válce měla ČSR budovat. Na konci války byly vytvořeny pozitivní podmínky, aby nedošlo k opakování chyb první republiky.

Volby v roce 1946 v českých zemích vyhráli komunisté, na Slovensku Demokratická strana, slovenští komunisté byli druzí. To byla velká rána, neboť komunisté chtěli naplňovat svůj program celostátně. A tak tři pražské dohody postupně odebraly slovenským národním orgánům některé kompetence a národnostní program byl odsunut do pozadí. Z hlediska mocenského zápasu KSČ to bylo sice logické, ale po národnostní stránce to narušilo vztahy mezi Čechy a Slováky. Postupně docházelo k centralizaci moci.

V květnu 1948 byla přijata čs. ústava, to již byly rozdílné postoje mezi českou KSČ a slovenskou KSS zřejmé. Protože slovenští komunisté usilovali o řešení národnostních otázek, stali se někteří z nich obětí politických procesů. Byli obviněni z tzv. buržoazního nacionalismu. Známe dramatické životní příběhy Gustáva Husáka, který i v krutém vězení vydržel a smyšlená obvinění odmítal, či Vladimíra Clementise, jenž byl popraven.

V ústavě z roku 1960 došlo k další degradaci slovenských národních orgánů. Neštěstím pro slovenský národ byl prezident Antonín Novotný, který neměl cit a pochopení pro slovenskou část ČSR. Takto to bylo na Slovensku vnímané. Jsou dokonce svědectví, že se Novotný choval ke Slovákům arogantně a necitlivě. Čs. vláda se snažila vztahy mezi oběma národy kompenzovat angažováním Slováků do ústředních orgánů, které sídlily v hlavním městě Praze.

Proces vztahu mezi Čechy a Slováky byl završen v rámci obrodného procesu v roce 1968, který požadoval nastolit otázku federalizace. Teprve federalizací byly vyřešeny dlouhodobé problémy mezi oběma národy. Vznikly Federální shromáždění se Sněmovnou lidu a Sněmovnou národů - v ní bylo shodné zastoupení poslanců z české a slovenské části federace, ČNR, SNR. Vedle ústřední vlády byly česká vláda a slovenská vláda.

Ironií osudu je, že »díky« zákonu o čs. federaci bylo osamostatňování České a Slovenské republiky v roce 1993 jednodušší. Existovaly již národní orgány výkonné i zákonodárné, a tak to bylo svým způsobem velmi jednoduché.

Existovaly v roce 1989 objektivní podmínky pro rozchod Čechů a Slováků?

Rozhodně ne. Rozpad federace byl způsoben politickými elitami, na Slovensku i v Čechách. Dva kohouti se nedovedli dohodnout – Mečiar a Klaus. V roce 1990 bylo čs. federaci vytýkáno, tedy hlavně na Slovensku, že byla formální. Že sice byla, ale hlavně rozhodoval ÚV KSČ. Přesto výzkumy veřejného mínění v roce 1992 nedokládaly zájem občanů o rozpadu federace, například na Slovensku jen 18 procent občanů by bylo pro samostatné Slovensko. Přesto k rozchodu došlo.

Kde spatřujete význam Československa?

Osobně si myslím, že vznik ČSR byl tím nejlepším, co se mohlo Čechům a Slovákům ve 20. století stát. I první ČSR měla na svou dobu prvky demokracie. Jako Slovák vzešlý z československého manželství - tatínek byl Čech, maminka Slovenka - vím, že Slovensko v ČSR vyspělo, naplnilo svou tužbu po svrchovanosti. V Československu jsme se stali kulturním a demokratickým národem.

Dále tu vidím antifašistický rozměr spojení Čechů a Slováků. Češi ani Slováci se nesmířili s fašistickým režimem, který tu v dobách druhé světové války panoval. A speciálně vidím velký význam v sociálním experimentu, který jsme uskutečnili v letech 1948-1989. Čs. model socialismu měl svá specifika, dosáhl vysoké úrovně, Československo bylo státem vyspělým po všech stránkách. Uvědomme si, jak obdivuhodná byla míra industrializace Slovenska. To je velmi významný odkaz čs. dějin.

Dvakrát jsme se museli rozejít, abychom se nakonec sešli v Evropské unii. Ano, je to Unie kapitálu, ale je cenné, že jsme se v tomto útvaru sešli.

Peter Pellegrini vloni, v roce 100. výročí vzniku ČSR, při setkání premiérů ČR a SR řekl, že náš způsob dlouhodobého bratrského spolužití je v Evropě i ve světě unikátem. Věřím, že vztahy mezi Čechy a Slováky budou dále bratrské, a možná někdy v budoucnosti přistoupí oba národy k hledání nových a hlubších forem integrace. Kdoví?

Monika HOŘENÍ


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 5.4, celkem 38 hlasů.

Monika HOŘENÍ

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


znovacek
2019-10-30 09:31
Nic neni cernobile. Ja chodim na hrad ke kocurovi vpominat!
Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.