Rozhovor Haló novin s historikem a novinářem Jaroslavem Kojzarem

Švermův odkaz stále živý

Od smrti Jana Švermy 10. listopadu uplyne sedmdesát pět let. Jediný poslanec předválečného parlamentu, který zahynul za války. Jak?

Pardon. Jediný poslanec československého parlamentu, který zahynul při bojové situaci. Několik dalších jeho kolegů, poslanců, především komunistů, zavraždili nacisté a maďarští fašisté ve svých koncentračních táborech či přímo na popravištích. Jan Šverma však do posledních svých chvil byl přímo v bojové situaci, ač mu doporučovali, aby odletěl alespoň posledním letadlem, které ještě mohlo vzlétnout z letiště Tri duby, do Moskvy. Přesvědčovali ho, protože věděli, jaký je jeho zdravotní stav, že do hor odchází s horečkou, Gustáv Husák, Karol Šmidke, Rudolf Slánský i sám partyzánský velitel Asmolov. Odmítl to. Tedy choval se zcela jinak, než vyslanci londýnské vlády, kteří rychle nasedli do letadel a odletěli do Moskvy. Nemohl, jak přesvědčovatelům řekl, připustit, aby opustil své soudruhy. Použil prý slova »není se co rozmýšlet. Nemohu odtud odletět, když je tu tak těžká situace. Celý život bych se musel stydět, kdybych opustil slovenský lid v okamžiku tak vážného nebezpečí. Přijel jsem na Slovensko nejen pronášet projevy a psát články, ale bojovat za jakýchkoli podmínek, když to bude třeba…«

To ale není jediný důvod, proč na Švermu vzpomínáme?

Ano, není. Jan Šverma patřil k významným teoretikům předválečné levicové fronty. Byl velmi vzdělaný. Měl výjimečné argumentační schopnosti. Od poloviny dvacátých let, tedy od roku 1925, byl členem vedení strany a v době, kdy Gottwald musel nuceně odjet do sovětské emigrace, ho v čele strany vlastně zastupoval, a to velmi úspěšně, i když jeho postup třeba při volbě dr. Beneše prezidentem v roce 1935 se Kominterně ne zcela líbil. Stejně jako hlasování pro obranné položky státního rozpočtu – nešlo o »lidovou obranu«, jak tvrdili navrhovatelé, ale o obranu tehdejšího buržoazního státu. Kritiku sklidilo také vyjednávání o společném postupu levicových stran, či spíše levicově se tvářících, namísto podpory toho, aby se tato jednota utvářela zdola. Nikoli tedy uměle seshora. Dnes jistě lze leccos z toho chápat jinak. Tehdy však problémy byly vnímány takto. Gottwald, který převzal argumentaci Kominterny, se ovšem o všem rozporném také na zasedání vedení strany po svém návratu z Moskvy zmínil. Jeho argumenty nakonec Šverma i další členové vedení, kteří stranu řídili po dobu Gottwaldovy nepřítomnosti, přijali.

Mám to chápat, jako že se omluvil? Nebo se obával o své odvolání?

Je třeba zdůraznit, že v době, kdy Gottwald nebyl v zemi, ve straně začalo jisté pnutí. Názorů bylo víc a ne vždy odpovídaly situaci. Nezapomeňme, že stále doznívala teorie brát sociální demokraty jako »sociálfašisty«, protože v mnohých antisociálních opatřeních podporovali vládu nebo dokonce na nich participovali. Šverma a jeho vedení tehdy doslova předběhl dobu, ale ve skutečnosti, tak se to alespoň v Moskvě zdálo, hrál podřízenou roli vůči například sociální demokracii. To si uvědomil. Proto uznal, že jeho postup měl být poněkud jiný. Nebál se ani abdikovat ze své stranické funkce politického tajemníka strany či úplně z vedení odejít. Gottwald však měl jiný názor. Za Švermu se postavil s tím, že strana se nemůže zbavovat schopných lidí, protože někdy »šlápli vedle«. A dokonce prosadil, aby Šverma po nuceném odchodu šéfredaktora Budína převzal vedení redakce Rudého práva.

Měl ale k takové funkci Šverma vůbec dostatek novinářských znalostí, vždyť doposud se přece jen zabýval organizačními záležitostmi strany, pracoval ve Sněmovně a několik let v odborech?

Vraťme se tedy o několik let zpět, abychom pochopili správnost tohoto rozhodnutí. Do počátku dvacátých let Šverma, který se přihlásil po válce ke studiu lékařské fakulty, pochopil, že pomáhat slabším může víc jakožto právník, než jako lékař. Tedy stejně jako to dělal jeho předčasně zemřelý otec, který v Mnichově Hradišti provozoval advokátní praxi a veřejně se stavěl za ty nejchudší a zároveň jim pomáhal svými radami či dokonce nechtěl po soudních jednáních často zaplatit ani náklady na řízení. Tak se mladý Jan přihlásil roku 1920 na práva a úspěšně je studoval. V té době byl jedním z vůdčích představitelů komunistické mládeže a jako takového ho zvali na jednání vrcholných stranických orgánů. V té době už také psal do Rudého práva. Takže jeho myšlení a novinářské schopnosti nebyly věcí neznámou. Tehdy si ho pozval Bohumil Jílek, generální tajemník KSČ. Šlo o obsazení redaktorských funkcí ve Večerníku Rudého práva. Řekl mu, že strana ho potřebuje právě tam. Námitku, že má před poslední státnicí a že by chtěl školu dokončit, Jílek nevzal. Šverma si byl vědom, že dohromady s dokončováním studia redakční práce nepůjde. Nejen Jílek, ale i další však naléhali tak dlouho, až nakonec souhlasil a studia, ač se nesetkal s pochopením u své maminky, přerušil. Tady se naučil redakční práci, a to vedle takových postav, jako byl Ivan Olbracht, Josef Hora, Antonín Bouček, Marie Majerová, kteří byli buď úzkými spolupracovníky listu anebo se přímo účastnili jeho tvorby.

Později, to již nepracoval v redakci, psával zásadní články do tehdejšího stranického tisku, polemiky i odborné studie. Jen jako příklad připomínám jeho článek O nové cestě Rudých odborů, jenž byl napsán po Haisově revoltě a pokusu odvést tuto ústřednu od komunistické strany. V té době už dostal jako stranický úkol věnovat se odborové práci. Nebo jiný příklad: brožura Mostecká stávka, kterou napsal společně s Antonínem Zápotockým. Či jeho velmi fundovaná studie Česká otázka ve světle marxismu, která vlastně byla jakýmsi jiným pohledem na Masarykovu Českou otázku a dotvářela ji, i když pochopitelně z jiného úhlu pohledu. Takže jeho jmenování do funkce šéfredaktora z hlediska těchto faktů není zas tak překvapivé.

Jak se vůbec Šverma dostal na Slovensko?

»Jak« bylo jasné. Přiletěl společně s Rudolfem Slánským, Bohumilem Laušmanem a Markem Čulenem letadlem z Kyjeva, kde tehdy sídlil »partyzánský štáb«. Otázka však zní proč? Zase se musím vrátit kousek zpátky. Šverma v té době již po několik let vedl redakci českého vysílání moskevského rozhlasu, pracoval v redakci Československých listů, v Kominterně se stal pověřencem pro mezinárodní styky a byl členem Slovanského výboru. Měl obecnou důvěru. I sovětského vedení. Proto byl dokonce pověřen koordinací rozhlasových vysílání v české, slovenské, maďarské a polské řeči, tedy jejich redakcí. Také na rozdíl od celého tehdejšího moskevského vedení strany nebyl přestěhován se svými redakcemi do Ufy či v jeden čas Kujbyševa, ale zůstal i přes nebezpečí, že nacisté proniknou do sovětského hlavního města, v Moskvě.

Když vypuklo Slovenské národní povstání, jak píše historička Věra Holá, která napsala velmi obsažný Švermův životopis, si Jana Švermu pozval Gottwald, aby ho pověřil cestou na Slovensko. Tam totiž docházelo k problémům v komunistických stranických řadách, vyskytly se některé teorie, názory, jež byly až pseudoradikalistické. Například i o tom, že Slovensko by se mělo jako další sovětská republika připojit k SSSR. Gottwald proto chtěl, aby nějaký člen moskevského vedení situaci na místě zklidnil a prosadil linii, kterou přijalo moskevské vedení, tedy jednotné Československé republiky. Bylo třeba také velmi vážně promyslet, jak na povstaleckém území dál, když původní plán přechodu přes Karpaty se ukázal odzbrojením Talského východoslovenské divize nacisty jako nereálný. Musel sem přijít někdo, kdo uměl přesvědčit a měl i nový pohled, dejme tomu zvenčí. Bylo potřeba, aby na Slovensko jel člověk, který byl schopen vysvětlovat, analyzovat situaci a aniž by se odchýlil od přijaté linie, dokázal modifikovat cesty k jejímu naplnění. Takovým člověkem byl Jan Šverma. Problémem ovšem bylo, že nebyl zcela zdráv. Jeho pracovní vypětí a to, že nedostatečně léčil předchozí respirační a další nemoci, způsobilo, že se musel potýkat s pravidelně se opakujícími vysokými horečkami a dalšími zdravotními problémy. To Gottwald věděl. Přesto za Švermou jakožto za člověkem, který je schopen řešit nepředvídatelné situace, šel. A Šverma, přes jistý odpor v rodině, přijal. A tak na Slovensko přes několik dnů pobytu v Kyjevě, odletěl. Ukázalo se, že šlo o naprosto správné rozhodnutí. Mohu zmínit nejen jeho jednání se slovenskými komunisty, ale i vystupování na schůzích, poradách, ve Slovenské národní radě či dokonce na konferenci závodních rad v Podbrezové, kde jeho vystoupení bylo přijato velmi pozitivně, stejně jako poslední schůzky vedení KSS v Donovalech. Připomínám i články v Pravdě, do jejíž činnosti se okamžitě zapojil. Nemohu nevzpomenout také jeho vystoupení k výročí Října, tedy 7. listopadu, přímo v horách. Tam hovořil už ve vysoké horečce. A další cesta? Šverma byl nedobře oblečen, šel v nevyhovujících botách, se samopalem přes rameno. Bylo málo potravin, ale on prý už skoro nejedl. Postupovali směrem na Chabanec. 10. listopadu právě pod Chabancem zůstal pozadu a dál už nedošel. Našli ho až po několika hodinách, kdy se pro něho vrátila skupina partyzánů.

Jak on, dítě z tzv. lepší rodiny, se dostal do tak levicové strany, jako byla Komunistická strana Československa?

Celá jeho rodina měla vysoké sociální cítění. O otci jsem mluvil. Po jeho smrti se Janova maminka rozhodla s oběma svými dětmi odstěhovat do Prahy, na Smíchov. Tehdy tato čtvrť byla plná továren, a tedy i dělníků. S nimi se mladý Jan setkával a uvědomoval si jejich bídu. V té době ani jeho rodina neměla na růžích ustláno. Pro maminku jeho studia byla velkou přítěží, i když nelze zřejmě říci, že by přímo strádali. Přece jen tu byla podpora ze strany jejích rodičů. Nemůžeme se tedy divit tomu, že se maminka velmi rezolutně postavila proti Janově neukončení vysoké školy, ač byl velmi nadprůměrným žákem. Nakonec se s jeho prací smířila, i když nikdy prý nepochopila, proč školu nedokončil a teprve pak se nevydal na politickou dráhu. Po převratu v roce 1918 se student Šverma totiž zapojil do všech studentských levicových hnutí, zřejmě i do Volného sdružení marxistických akademiků, kteří upevňovali své politické myšlení na přednáškách především profesora Nejedlého, a později i do Kostufry, která už na vyšší úrovni sdružovala komunistické a levicové studenty. Byl i členem Komunistického svazu mládeže. To byly jeho další »univerzity«.

Proč byla v Praze odstraněna socha Jana Švermy, když vlastně zahynul v boji proti fašismu, z nábřeží před dnes již přejmenovaným mostem přes Vltavu?

Tato otázka by neměla směřovat na mne, ale na vedení radnice v Praze 1. V roce 1989 ji tehdejší ódéesácké vedení v čele se starostou Janem Bürgermeisterem (v předlistopadové době odsouzeným za krádež ve sklepě svého domu) odstranilo. Prý to byl, jak řekl Bürgermeister, jejich cíl, tedy zdejší ODS. To se stalo dokonce proti vůli prezidenta Clintona, který Švermovu rodinu znal a o dehonestaci se dozvěděl. O čtyři roky později Bürgermeisterův nástupce ve funkci, také z ODS, nechal do Krannerovy kašny, také na nábřeží, ale o kus dál, vrátit jezdeckou sochu císaře Františka, která byla odstraněna po roce 1918. Habsburk František byl znám jako konzervativec, protičesky a protislovansky orientovaný, vystavět mu pomník prosadila prohabsburská a schwarzenbersko-bachovská šlechta po událostech v osmačtyřicátém, tedy v roce 1850. Zdůvodnění starosty Vladimíra Vihana si stojí za to připomenout. Prý je načase skončit s ideologickými pohledy na historické památky. To už socha Jana Švermy byla čtyři roky údajně v depozitáři na opravě. Kde, to nebylo nikomu sděleno. Nebýt tlaku veřejnosti, zřejmě by se ztratila nebo byla zničena. Dnes Švermova socha, díky komunistům a dalším levicovým organizacím, stojí na Olšanských hřbitovech v blízkosti hrobů rudoarmějců a pražských barikádníků. Ostatně, jeho socha v roce 1992 zmizela i ze svého místa v Mnichově Hradišti, kde stála od roku 1976. Jejím autorem byl sochař Jan Hána. I tady byly tzv. ideologické důvody.

V těchto dnech uplyne 75 let od Švermovy smrti. Bude možné někde na jeho památník položit kytičku?

Vzpomínkovou akci pořádá v pondělí přímo v Mnichově Hradišti několik společenských organizací. V 15 hodin na zdejším hřbitově budou pokládány věnce a květiny k rodinné hrobce Švermů. Poté v místním kinosále po krátkém vystoupení bude promítnut film. Účastnit se může pochopitelně každý zájemce.

Helena KOČOVÁ


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 6.1, celkem 60 hlasů.

Helena KOČOVÁ

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


halonoviny
2019-11-10 13:55
Frondo, že vás huba nebolí... A Hájku, vy taky - že si nedáte pokoj s
obhajováním neobhajitelného. Copak neznáte oficiální postoj KSČM k
procesům 50. let?! Nepřál bych vám, Hájku, zažít mučení z procesů
50. let. Ať těch pražských, moskevských, tak ale i washingtonských
samozřejmě... R. Janouch
halonoviny
2019-11-10 13:52
Salektive, díky za připomenutí skutečnosti. Také jsem přesvědčen,
že kdyby se Jan Šverma neobětoval ve slovenských horách během SNP,
skončil by jako Slánský... Osud jeho paní je toho zjevným důkazem.
Skutečný komunista to měl totiž v 50. letech daleko těžší, než
pseudokomunisté, čili kariéristé a prospěcháři do KSČ nalezlí... A
právě ti, až na výjimky, ochotně prováděli instrukce z Moskvy... Na
druhou stranu v poslední větě máte chybu. Paní Marie se žádné
revoluce a žádného návratu demokracie nedočkala. Před 30 lety totiž
nešlo o žádnou revoluci, ale o majetkový převrat, a svobodu, potažmo
demokracii, jsme tu neměli minimálně do roku 2004, neboť V. Havel
přece prohlásil, že bude prezidentem jen do prvních svobodných
voleb... R. Janouch
hajek.jiri51
2019-11-09 15:27
Salekiv-e. Co to melete o jakémsi "krutém mučení"? Myslíte
jako Vytrhávání nehtů, lámání kostí a tak podobně jak to
praktizovali Germáni v bavorském seriálu Ponorka? Že by Komančové až
tak?
fronda
2019-11-09 00:31
No, jak je vidět, tak zrovna v tomto případě o žádný omyl nebo exces
nešlo.
salekiv
2019-11-08 22:50
Nikde ani zmínka o manželce Marii Švermové, která zdaleka nesdílela
osud Gusty Fučíkové. Sice zasedala v předsednictvu ÚV KSČ, ale již
v únoru 1951 musela na svou funkci rezignovat. Následovalo zatčení a v
roce 1954 po krutém věznění a mučení byla odsouzena v rámci
vykonstruovaného tzv. procesu s krajskými tajemníky k doživotnímu
vězení. Původně měla být dokonce podle „scénáře“ celého
procesí hlavou spiknutí, ale moskevským poradcům se na takovou
„roli“ zdála být příliš „malou rybou“. Ve vězení strávila
pět let. Na tom, aby pro Marii Švermovou prosadil odsouzení a co
nejtěžší podmínky při věznění, si dal záležet ministr kultury a
hlavní ideolog KSČ Václav Kopecký. Zřejmě mu přitom šlo o osobní
pomstu, neboť Švermová dříve bez špetky ohleduplnosti odmítla jeho
nabídku k sňatku a oponovala mu na stranických schůzích, což si
dovolil jen málokdo. Švermová přitom udržovala několik let intimní
poměr se ženatým Otto Šlingem, který byl odsouzen k trestu smrti v
Slánského procesu. Z vězení byla Marie Švermová propuštěna v roce
1956. Později byla rehabilitována a roku 1968 jí byl udělen Řád
republiky. Znovu byla politicky pronásledována za normalizace. V roce
1977 podepsala prohlášení Charty 77. Zemřela 4. února 1992, dočkala
se tedy Sametové revoluce a návratu demokracie
Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.