Rozhovor Haló novin s Lubomírem Ledlem, místopředsedou Strany demokratického socialismu

Byli jsme naivní, když jsme si neuvědomili, kde se o našem osudu rozhoduje

Sedmnáctý listopad 1989. Tehdy jste byl jedním z předních představitelů tehdejšího Socialistického svazu mládeže (SSM). Jak jste ten den prožíval?

Nedávno jsem byl hostem jednoho televizního pořadu, kde jeden z účastníků na otázku, co dělal 17. listopadu 1989, řekl, že asi zrovna šel z šachového kroužku – byl to totiž pátek. Druhý řekl, že asi jel na zahrádku a do úterka neměl tušení, že se cokoli děje. Když jsem řekl, že jsem byl na pražském Albertově, protože celou akci organizoval Socialistický svaz mládeže, respektive Městská vysokoškolská rada SSM, tak jeden z prominentních moderátorů veřejnoprávní televize koukal »jako puk«. To, že akci k připomenutí 17. listopadu 1939 organizoval SSM, nebyl zřejmě schopen pobrat.

A jen pro pořádek, v té době už jsem nebyl tajemníkem ÚV SSM, ale pracoval jsem na Výboru pro lidská práva s panem profesorem Zdeňkem Dienstbierem. Stále jsem ale zůstal členem předsednictva a měl jsem na starost spolupráci s opozičními mládežnickými organizacemi.

Nebyl jsem tehdy v republice, ale vím pochopitelně o akci Albertov Městského výboru SSM. Byla už i ona protikomunistická?

No, musím se přiznat, že asi po hodině jsem z této akce odešel, protože se mi zdálo, že celá organizace shromáždění směřuje jinam, než jak to organizátoři původně zamýšleli. Nikoli tedy k dialogu, ale ke konfrontaci.

Co si vlastně tehdejší vedení SSM dávalo za cíle?

Stručně řečeno, byli jsme toho názoru, že pokud je nějaký politický spor, má se řešit politickými prostředky. Tedy rozhovorem a komunikací. Asi jsme tušili, že opozice není příliš jednotná (cca 60 procent chartistů tvořili bývalí členové KSČ). A my jsme si přáli, s našimi tehdejšími »nic moc« zkušenostmi, aby se vše řešilo jednáním. Je pravda, že naše usilování nemělo jednoznačnou podporu ve vedení KSČ, bylo to tak »50 na 50«.

My jsme začali jednat s různými skupinami už tak rok před listopadem 1989. Spoustu požadavků, na kterých jsme se shodli, jsme potom také prosadili v jednání s vládou a ostatními centrálními orgány. Je fakt, že jsme byli maličko naivní a měli jsme pocit, že o tom, jak to u nás bude vypadat, se bude rozhodovat v ČSSR.

Tehdy prý ale hlavní slovo měl »vysokoškolský výbor« a s ním pak tzv. studentští vůdci. Je to pravda, anebo se úloha těchto vůdců začala dotvářet po Listopadu?

Formálním organizátorem byla opravdu Městská vysokoškolská rada, pozvánku na Albertov podepisoval Jirka Jaskmanický (tehdejší předseda Městské vysokoškolské rady), ale samozřejmě to tehdy chodilo tak, že by to nešlo bez souhlasu vedení SSM a bez získání podpory z ÚV KSČ.

Kde se program, který si tedy připravilo vedení pražského SSM, zvrtl?

No, o tom už se napsalo mnoho článků a mnoho knih – kdo vedl studentský průvod na Národní třídu, komu se to hodilo do krámu, kdo hrál mrtvého studenta atd. Ale to už asi dnes není důležité. Prostě se to tak odehrálo. Že se možná někdo přepočítal, že měl jiné plány, to už je asi dnes jedno.

Oč šlo tehdejším studentům, protože že by šlo o to, aby byl svržen režim, nevěřím...

To už jsem, myslím, řekl. Nám, členům vedení SSM, šlo o to, nastolit ve společnosti dialog. Musím ale říci, že ani v opozičních strukturách neviděli rádi, že SSM komunikuje, organizuje dialog a jedná s »jejich« mladými. A také se tomu snažili různě bránit. V tom jsme na tom vlastně byli stejně. Na všech diskusích a fórech, které jsme tehdy organizovali, se vždycky zvedl nějaký »zkušený« starší chartista a pokusil se to nějak »umravnit«.

Kde jsou podle vás příčiny toho, že se všechno zvrtlo do antisocialistického směru, když – a já jsem o tom přesvědčen – většině studentů a mládeže vůbec nešlo o destrukci socialismu, ale o změny v politice tehdejšího stranického a státního vedení a o nápravy věcí, které byly obecně kritizované?

Abych byl upřímný, to byla asi ta naše klíčová naivita, že jsme si neuvědomili, kde se o našem osudu rozhoduje. V okamžiku, kdy sovětské vedení řeklo »éto vaše dělo« (to je vaše věc – pozn. red.), měli jsme si uvědomit, že ve střední Evropě žádné mocenské vakuum být nemůže a že věci půjdou podle nějakého plánu. Ale to nám, myslím, tak trochu zůstalo, že máme pořád pocit a iluzi, že o tom, co se v naší zemi děje, se rozhoduje ve Strakově akademii a v českém parlamentu. Ale myslím si, že bychom se o to alespoň mohli pokusit.

Jaroslav KOJZAR


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 5.7, celkem 84 hlasů.

Jaroslav KOJZAR

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


donald.kaczerowski
2019-11-15 12:34
Kdo má blbou náladu, udělal asi něco blbě, chlapci, kteří se
stěžujete.
hajek.jiri51
2019-11-14 02:06
Ta blbá nálada vyplývá z blbé reality. A z něčích blbých názorů.
fronda
2019-11-13 16:17
Jak se zbavit blbé nálady? Slušný člověk jedině tak, že odejde do
vnitřní emigrace nebo si dá jointa. Lump tak, že si vzpomene na své
"úspěchy", k nimž má v tomto režimu ideální podmínky.
jarprchal43
2019-11-13 10:11
slechta48 - Máte blbou náladu? Neudělal jste někde chybu?
slechta48
2019-11-11 16:39
Po třiceti letech tu máme "proruské trolly" a jejich weby na
"indexu" a probruselskou elitu s jejími Kavčími Horami,
Evropskými hodnotami i BIS, atd, atd, ... a "Blbá nálada" jen
graduje.
Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.