Ilustrační FOTO - Pixabay

Bilance třicetileté agrární krize v ČR (I)

Zatímco v letech 1950-90 se ve stálých cenách roku 1989 zvýšila zemědělská rostlinná produkce o 62,6 %, v letech 1990-2018 se snížila o 30,6 %, resp. se propadla na 69,4 % roku 1990.

Propad zemědělské produkce platí i na hektar zemědělské půdy. Hrubá zemědělská produkce ČR se v letech 1989-2008 ve stálých cenách roku 1989 snížila z 25 564 Kč na 17 904 Kč na hektar zemědělské půdy. Absolutně pak vzrostla z 65 miliard Kčs v roce 1950 na 106 mld. Kč v roce 1990 a poté klesla na 74 mld. Kč v roce 2018, vše ve stálých cenách roku 1989.

Sklizeň obilí se v letech 1986-90 zvýšila proti letům 1946-50 z tří milionů tun na 7,8 mil. t, tedy vzrostla více než 2,5krát. V letech 2016-18 jsme ale sklidili jen 7,7 mil. t, to znamená, že máme stagnaci. Sklizeň luštěnin se za socialismu zvýšila téměř dvakrát, poté klesla o třetinu. Sklizeň cukrovky za socialismu stoupla o 25 %, poté klesla o 10 %. Sklizeň pícnin na orné půdě se za socialismu zvýšila 3,5krát, poté klesla na polovinu. Sklizeň brambor se za socialismu snížila na polovinu, poté ale až na 18 % let 1986-90. Mohutný růst zaznamenala jen sklizeň řepky olejky – za socialismu 24krát, poté 4,7krát.

Dopady na životní prostředí

Tvrdí se, že transformace českého zemědělství významně snížila jeho negativní dopady na životní prostředí. Uvádí se k tomu zejména faktory, jako je rozvoj tzv. ekologického zemědělství, pokles spotřeby průmyslových hnojiv, prostředků chemické ochrany rostlin a výměry zemědělské a zejména orné půdy.

Ekologické zemědělství (značka bez chemie) se rozvíjí u nás až od roku 1990. Nový obor se navzdory nemalým finančním podporám rozvíjel obtížně, počínaje odmítáním potravinářského průmyslu a následně obchodu jeho výrobky odebírat jinak než jako běžné potraviny. To už je snad překonáno. Problémem zůstává, že tzv. ekopotraviny jsou mnohem dražší než potraviny běžné (dvojnásobná cena není nic mimořádného), takže si je mohou dovolit jen ti majetnější. Ze stejného důvodu je ohroženo případným snížením životní úrovně obyvatel. Dosažený rozsah 11,3 % plochy zemědělské půdy není zanedbatelný. Problém je, že jde v rozhodující míře o trvalé travní porosty a na nich vázaný chov skotu, ovcí apod. Takové ekozemědělství národ při jeho značné rozežranosti neuživí.

Zatímco za socialismu se spotřeba průmyslových hnojiv prudce zvyšovala, byť jsme za vyspělými státy západní Evropy zaostávali, po roce 1989 zaznamenává ČR v tomto směru propad. Spotřeba průmyslových hnojiv NPK (dusík, fosfor, draslík) se v letech 1989-2018 snížila z 230 na 138 kg/ha, přičemž v letech 1991-2006 byla pod 100 kg/ha a rok. Jak moc se toto ekonomicky vynucené snížení projevilo na výnosech plodin, není známo.

Hnojení vápenatými hnojivy v letech 1989-2018 kleslo z 2850 na 340 tis. tun, přičemž se v letech 1992-2017 pohybovalo mezi 100-300 tis. tun. To je při našich často značně kyselých půdách špatné.

Tragédií je zásadní omezení v případě statkových hnojiv. Při orientaci mnoha zemědělských podniků jen na rostlinnou výrobu chybí jejich produkce. Dovést je nemají odkud, nemluvě o nákladnosti případného dovozu na větší vzdálenosti. Mnohým se zdá hnojení statkovými hnojivy zbytečně drahé. Důsledkem je ještě větší poškozování ornice, než k jakému docházelo před rokem 1990.

Spotřeba prostředků chemické ochrany rostlin v kilogramech účinné látky se v ČR v letech 1989-2018 snížila asi na 45 %, což je pozitivní.

Rozloha zejména orné půdy klesá

Rozloha zemědělského půdního fondu se po celé období snižovala v důsledku záborů půdy pro nezemědělské činnosti. V případě zalesňování jde o jev spíše pozitivní, v případě záborů pro výstavbu a těžbu pak o jev negativní. Statistika zde není přesná. Nejvíce ji zkreslují dlouhodobé zábory zemědělské půdy pro potřeby povrchové těžby nerostných surovin, zejména uhlí, které zůstávají v zemědělském půdním fondu. V letech 1966-90 dnešní ČR ztratila pět procent plochy zemědělské půdy, v letech 1990-2017 »jen« dvě procenta plochy. Trend tak zůstává nepříznivý. Pozitivní je, že se citelně snížilo jeho tempo.

Při rostoucím počtu obyvatel zejména před rokem 1990 se ještě více snížila plocha zemědělské a orné půdy na obyvatele.

Rychle rostoucí spotřeba potravin za socialismu a snižování výměry zemědělské a zejména orné půdy na obyvatele (i při často bezhlavém rozorávání kdečeho) vedlo k intenzifikaci zemědělství. V 80. letech Československo dosáhlo soběstačnosti, resp. mírné přebytkovosti výroby potravin našeho klimatického pásma. I když převrat v roce 1989 srazil spotřebu potravin nejprve citelným snížením životní úrovně, poté rostoucí příjmovou diferenciací obyvatel a také nabídkou jiného zboží a služeb, hluboký propad domácí zemědělské výroby způsobil vysokou a zatím rostoucí závislost ČR na dovozu potravin, zejména masa. Hlavní tlak na intenzifikaci zemědělství šel i za socialismu od rostoucí domácí poptávky po mase.

Podstatně větší ztráty zemědělské půdy připadají na socialistické období. Je ale zřejmé, že bez tehdy postavených přehradních nádrží, silniční a dálniční sítě atd. se dnes neobejdeme. Rozhodnutí o rekultivaci většiny vytěžených dolů vodou bylo přijato většinou až po roce 1989. Zatímco ztráty zemědělské půdy se po roce 1989 výrazně snížily, ztráty orné půdy se snížily jen minimálně. Hlavní příčinou je rozdílný vývoj zornění zemědělské půdy. To se v letech 1966 zvýšilo ze 74,2 na 75 %. V letech 1990-17 se ale zornění snížilo na 70,4 %. Dělo se tak vesměs zatravněním, takže na těchto půdách lze předpokládat podstatné snížení vodní a větrné eroze. Problém je, že záborci zemědělské půdy pro výstavbu se často i nadále orientují na zábory té nejúrodnější orné půdy a že orgány ochrany zemědělské půdy jsou vesměs bezmocné. Společenská atmosféra opovrhování zemědělskou půdou je zlá.

Nepříznivý vývoj osevních ploch

Plocha orné půdy se v letech 1966-90 snížila o čtyři procenta, v letech 1990-2017 o osm procent. Trvalé travní porosty se v letech 1966-90 snížily o 12 %, v letech 1990-2017 se zvýšily o 21 %. Zatravňování orné půdy představuje nejvýznamnější změnu struktury zemědělského půdního fondu. Tempo růstu plochy zahrad a vinic se po roce 1990 snížilo. Plocha ovocných sadů a chmelnic přešla z růstu v letech 1965-90 do poklesu v letech 1990-2017.

Problematický byl vývoj osevních ploch. Jestliže se v letech 1986-90 proti letům 1946-50 osevní plochy snížily o 5,8 %, v letech 2016-18 se proti letům 1986-90 snížily o plných 25 %. Jestliže se v letech 1986-90 podíl plodin zlepšujících půdu (luskoviny, cukrovka, brambory a pícniny) zvýšil o 3,1 %, v letech 1986-90 došlo k jeho dramatickému poklesu na 58 %. Nepříznivá změna struktury rostlinné výroby (dominující triáda obilí, kukuřice, řepka), citelně zvyšuje beztak vážné poškozování orné půdy zemědělskou výrobou.

V letech 2016-18 proti letům 1986-90 plochy brambor klesly ze 115 na 30 tis. ha, plochy cukrovky ze 127 na 50 tis. ha, plochy pícnin na orné půdě z 1079 na 406 tis. ha, plochy obilovin z 1674 na 1349 tis. ha. Plochy trvalých travních porostů včetně pastvin se zvýšily z 829 na 980 tis. ha, plochy řepky olejky ze 102 na 357 tis. ha.

Propad zemědělství ovlivňuje agrotechniku

Hluboký propad v zemědělství se týkal zejména živočišné výroby. Československo bylo v 80. letech mírně aktivní v potravinách našeho klimatického pásma, přitom zemědělství Česka bylo díky příznivějším přírodním podmínkám efektivnější než zemědělství Slovenska. Poté se ČR v důsledku tzv. transformace stala rychle dovozcem těchto potravin, v prvé řadě masa, a to i při snížení jeho spotřeby. Záporné saldo obchodu s potravinami se po celých 30 let více méně prohlubovalo.

Tyto změny znamenají zásadní zhoršení agrotechniky. Těžko tomu může být jinak, když ztrátovost živočišné výroby dohnala velkou část zemědělských podniků k provozování jen rostlinné výroby. Zásadní snížení stavů dobytka, zejména skotu, způsobuje, že není dost kvalitních statkových hnojiv na pole. Ta ale zásadně zlepšují půdu. Významně v ní podporují život. Stejným směrem působí pěstování meziplodin, které ale po roce 1990 téměř vymizelo. Rok 2019 je po dlouhé době první, kdy se k nim některé zemědělské podniky vracejí. I když spotřeba prostředků chemické ochrany rostlin se pod tlakem nouze v čistých účinných látkách v ČR snížila na polovinu, je v našich zejména orných půdách stále více mrtvo, o vysušeném středním horizontu půdy nemluvě. Mizí i žížaly, což je velmi zlé.

Přispěla k tomu i hloupá politika podpory výroby tzv. biopaliv ze strany Evropské unie. Miliony lidí ve světě umírají hladem a EU prosazuje pálení potravin, a ještě to vydává za přínos k ochraně životního prostředí a klimatu. Nejen hořící pralesy v Indonésii o tom vědí své. Asi třetina vyrobené kukuřice jde u nás na výrobu bioplynu. Eroze půdy se pěstováním kukuřice zvětšuje. Kukuřice nejvíce ničí drobtovitou strukturu půdy. Asi třetina vypěstované řepky olejky jde na výrobu tzv. bionafty. Řepka sice asi 11 měsíců pokrývá ornou půdu a omezuje tak odpar vody z ní a větrnou erozi, ale také vyžaduje asi 10 chemických postřiků za sezónu, a tak přispívá k mrtvé půdě. Navíc se pěstuje nejednou příliš často po sobě. Nelze ale nadávat zemědělcům, když zůstává jednou z mála plodin, na které slušně vydělají.

Byl rozbit přijatelný osevní postup. Na místo relativně vyrovnaného osevního postupu z dob socialismu nastoupila kontroverzní triáda »obilí – kukuřice – řepka«, ještě více narušující půdu, než se dělo za socialismu. V letech 1946-50 se podílela na orné půdě 52 %, v letech 1986-90 zhruba 54 %, v letech 2016-18 přibližně 71 %. Tyto tři plodiny na našich polích dominují a vytvářejí tristní situaci, kdy po dešti se není voda s to do půdy vsakovat a po jejím vyschnutí se na povrchu půdy vytváří ničivý krunýř.

Sílící klimatické změny

Klimatická změna, přes zaklínání různých Václavů Klausů, rychle sílí. Podstatně zhoršuje přírodní podmínky existence lidí na Zemi. K razantnímu snižování emisí skleníkových plynů se nemá ani světové společenství, EU, ani ČR. O moc lepší to není ani s adaptačními opatřeními na sílící oteplování klimatu. Jejich účinnost má zjevné meze. Zemědělství přitom patří mezi silně ohrožené. Mnoho tváří v tvář sílící hrozbě nedělá ani stát, ani resort zemědělství, ani kraje, ani obce, ani zemědělské podniky. Naopak, připuštění obrovské kůrovcové kalamity a hynutí dalších druhů stromů za vydatného přispění rostoucích veder a suchých období vede k destrukci mimoprodukčních funkcí lesů a k dalšímu zhoršení přírodních podmínek pro život lidí i pro zemědělství.

Kromě nutné obnovy lesů (bude to těžké) je potřebná přísná ochrana a rychlá obnova územních systémů ekologické stability krajiny, tj. rozptýlené zeleně, protierozních mezí, větrolamů, renaturalizace koryt vodních toků. Uměle napřímená koryta podstatně urychlují odtok vody z krajiny a přispívají k jejímu vysoušení. Výstavba nových vodních nádrží příliš nepomůže. Malé vodní nádrže mají jen malý dopad, velké jsou silně kontroverzní. Škody nejednou v úhrnu převyšují užitek. V situaci, kdy rychle přibývá malých i větších vodních toků, které se v horkém suchém létě ocitají bez vody, kdy se vyprazdňují na nulu i středně velké vodní nádrže přehrad, taková strategie nemůže stačit. Pro zemědělce bude jistě důležité naučit se zavlažovat ke kořenům, protože zavlažování na list není příliš efektivní, o nemalém plýtvání se zavlažovací vodou nemluvě.

Jan ZEMAN


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 6.3, celkem 18 hlasů.

Jan ZEMAN

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.