Ukradená svoboda

Vím, že toto téma tu rezonovalo tolikrát, že jsme z něj všichni asi už otrávení. Je ale ještě jiná skupina lidí, kteří jsou z nové svobody ještě otrávenější.

Před třiceti lety nám byla vycinkána svoboda pohybu, svoboda názoru, svoboda cestování, svoboda trhu. Všechny tyto kroky ale postupně vedly ke ztrátě svobody našich nejdůležitějších. Našich dětí.

Pamatujete, jak jsme jako malí lítali venku s tím, že se máme vrátit, až se rozsvítí lampy? A to, i když jsme byli ještě školkou povinní? Nikdo se o nás nebál, všichni se ve vesnicích i na sídlištích znali. Dnes něco takového nepadá v úvahu. Rodiče pouštějí své děti ven samotné jedině, až když jim je nějakých …náct, a stejně je přitom pro jistotu mnohdy monitorují na mobilu.

Pokud jsou děti menší, volný čas jim nezaplňují hry venku s vrstevníky, ale v lepším případě kroužky, které rodiče platí a na které je hezky vozí autem. V horším případě chytré mobily a tablety.

Jak se nedávno rozhořčovala ekoaktivistka Greta, má ukradené dětství. A s ní mnozí další. Není to ale ani tak o tom, že si ničíme planetu pod nohama (i když to samozřejmě také). Je to spíše o tom, že v době, kdy se rodiče honí za prací, aby poplatili všechno, co poplatit musejí a ještě měli na kulturu a kroužky pro děti, nemají na ně čas. A otevřené hranice, anonymní bydlení, kdy se na sídlištích střídají lidé jako blechy v kožichu potulného psa, zasévají pouze strach z neznámých lidí a tváří, strach rodičů o bezpečnost svých dětí i na pouhopouhém hřišti pod domem.

A to je dnes podle mého velký problém. To, že jsme měli možnost řádit venku na některém ze hřišť, zabezpečovalo pro nás prostor pro zdravý pohyb. Ještě důležitější rolí hřišť ale byla role sociální. Děti se na nich od útlého věku bez úpěnlivého dozoru rodičů musely naučit, jak se k sobě navzájem chovat, jak spolu vycházet, co se smí a co se nesmí, za cenu okřiknutí, hádek, stavů kamarád a nekamarád, což vedlo k naprosto přirozené výchově ke slušné komunikaci, spolupráci, vážnosti a důvěře.

A to je něco, co dnešním dětem hodně chybí. Vymetáme jim cestičky, vedeme je za ruku, ze strachu o jejich bezpečí je držíme dlouho v rodinné bublině a nedáváme jim prostor pro přirozený sociální rozvoj. Situace, na které jsme my narazili již jako malí caparti – tedy prohra, odmítnutí, sebrání věci, nesouhlas, ale také pomluva, jsme se naučili emocionálně i prakticky vyřešit záhy. Dnešní děti na takové věci mnohdy narážejí až ve vyšším věku a o to větší problém jim dělá se s něčím takovým vyrovnat.

Přitom náš současný »svobodný« svět pro ně nebude báječným hřištěm ani v dospělosti. Pokud budou chtít uspět a pokud nebudou mít umetené cestičky dopředu, o to těžší pro ně bude prosadit se, urvat kus »žvance« pro sebe, zajistit si bydlení, rodinu, dostatek financí pro život. A co se nenaučily na dětských hřištích, jim bude na těch dospělých velmi chybět…

Helena KOČOVÁ


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 6.1, celkem 46 hlasů.

Helena KOČOVÁ

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


2alsata
2019-11-27 20:09
A když si pan učitel dovolí synáčkovi něco vytknout, tak si to s ním
tatínek dojde vyřídit, někdy i ručně, místo toho aby ručně
domluvil synáčkovi.
hajek.jiri51
2019-11-27 15:48
Technika a technologie se vyvíjí. Vztahy, ty dobré, by se
"vyvíjet" ale nemuseli. Jenže to nejde asi dohromady. I za
socializmu televize "nahnala" lidi z ulic a hřišť do domů.
Nikdy to není a nebylo na 100%, ale markantní ano. Co s tím je otázka.
jen jedno je jasno, Nějaké zákazy nebo příkazy to určitě
nevyřeší. Spíš naopak. Hodně by mohla udělat škola. Ale i to je na
dlouhé lokte a kdo ví.
Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.