Rozhovor Haló novin s Nikolou Čechem, představitelem Levé perspektivy a místopředsedou Společnosti přátel LLR a DLR

Chceme navazovat kontakty s antifašisty

Sedmého listopadu jste pořádali úspěšnou protestní akci před Velvyslanectvím Ukrajinské republiky, na níž jste upozornil na porušování lidských práv na Ukrajině a na zločinné prodlužování tamní občanské války. Ale prezident Zelenskyj přece slíbil klid zbraní?

Bohužel, stále zůstává jen u slibů, které konec konců dával i předchozí ukrajinský prezident Petro Porošenko. Realita je však odlišná. Abychom byli spravedliví, je pravda, že za současného prezidenta došlo k oboustrannému stažení bojové techniky na některých úsecích fronty (například u obce Zolotoje), což potvrdili i přítomní zástupci OBSE. Ve stejnou dobu však na jiných úsecích pokračuje nelítostné bombardování a ostřelování území lidových republik bez ohledu na civilisty a životně důležitou mírovou infrastrukturu. Například 27. listopadu ostřelovala ukrajinská armáda minomety a granátomety dělníky doněcké vodárenské společnosti, kteří opravovali vodovodní síť na předměstí Gorlovky. Rekonstrukční práce přitom byly Ukrajině dopředu oznámeny!

Předseda naší Společnosti přátel Luhanské lidové republiky a Doněcké lidové republiky Jaromír Vašek byl očitým svědkem, když 1. prosince Ukrajinci stříleli ze samopalů a kulometů na vesnici Zajcevo v DLR. Kolega Vašek právě nyní pobývá na Donbase. A takových příkladů je bohužel víc, proto je třeba brát sliby prezidenta Zelenského s velkou rezervou.

Uvedl jste, že ukrajinský premiér Oleksij Hončaruk se vyfotografoval na nějaké neonacistické akci u bannerů neonacistické kapely Perunova sekera. Můžete nám vysvětlit, oč šlo?

Ano. To se stalo 14. října, kdy ukrajinský premiér Hončaruk přišel na koncert a slavnostní shromáždění ukrajinské krajní pravice konané u příležitosti tzv. Dne obránců Ukrajiny - oficiální den založení banderovské Ukrajinské povstalecké armády UPA v roce 1942. Akci organizoval přední aktivista jedné z neonacistických organizací, C14, Andrej Medveděnko, který má mimo jiné prsty ve vraždě režimu nepohodlného novináře Olese Buziny v roce 2015. Příchod premiéra Hončaruka a ministryně pro záležitosti veteránů Oksany Koliady a jeho projev jako čestného hosta na neonacistickém shromáždění byl vypočítavým krokem vlády, jak neztratit podporu velmi aktivní a bojovné ukrajinské ultrapravice. Nezapomeňme, že mnoho z účastníků akce patřilo k bývalým nebo i stále aktivním příslušníkům polovojenských praporů zapojených do války na Donbase.

Jak aktivní je v ČR Euromajdan, o kterém jsme už dlouho neslyšeli? Není zapojen do Milionu chvilek pro demokracii?

Rovněž jsem o něm delší dobu neslyšel, prý se jeho členové nedávno dostali do nějaké potyčky s ruskými turisty v Praze, nevím přesně, o co šlo. Pokud je mi známo, Euromajdan aktivně podporuje akce Milionu chvilek, ale nevím, do jaké míry se podílí na organizaci a rozhodování. Nicméně k vedení Milionu chvilek má každopádně velmi blízko aktivista Martin Uhlíř, bývalý zastupitel za TOP 09 v Praze 10, který se »proslavil« konfrontací s poslancem ČSSD Jaroslavem Foldynou při příjezdu motorkářů Nočních vlků do Prahy, a organizuje jak akce na podporu Majdanu, tak – společně s »chvilkaři« – například petici bránící Českou televizi před kritikou nemalé části veřejnosti.

V minulých letech jsme v Haló novinách informovali o tom, jak byl neonacisty fyzicky napaden jeden z mladých ukrajinských antifašistů a jeho zranění bylo vážné. Jak se mu daří?

Šlo o ukrajinského antifašistu Stanislava »Stase« S., který byl 20. dubna 2017, v den výročí narozenin Adolfa Hitlera, napaden a pobodán neonacisty kousek od svého domu v Kyjevě. Akce solidarity na Stasovu podporu proběhly i v Praze. V současnosti pobývá Stas v Německu, kde studuje. Nedávno jsem se s ním setkal, příležitostně navštěvuje své přátele i v České republice.

V loňském roce jste navštívil lidové republiky na Donbase. Pojedete tam zase? A pokud ano, co vás tam láká, vždyť každý, kdo se tam objeví, má na sobě Kainovo znamení.

Ano, mám v plánu lidové republiky Donbasu opět navštívit, a to už poměrně brzy. Naše Společnost přátel LLR a DLR má již za sebou několik úspěšných humanitárních počinů, zejména v pomoci školám a dětem na Donbase, a v této aktivitě – navzdory nepřízni českých úřadů (neudělení souhlasu s vypsáním veřejné sbírky od MZV ČR) – hodláme pokračovat. Dále se nám podařilo založit v Luhansku na univerzitě České kulturní centrum Julia Fučíka, které si klade za cíl rozvíjet a podporovat kulturní styky a přátelství mezi lidem ČR a Donbasu. Organizuje besedy se studenty, přednášky, půjčuje rusky psané knihy českých autorů, nyní se mu s velkou pomocí KSČM podařilo zorganizovat návštěvu členek pěveckého souboru Eťud-Tais z Alčevska v České republice spojenou s jejich vystoupeními.

Toto vše chceme dále rozvíjet a zároveň přirozeně poznávat pamětihodnosti, historii a společnost Donbasu, navazovat kontakty se stejně smýšlejícími komunisty a antifašisty i s dalšími lidmi dobré vůle majícími zájem o spolupráci.

Levá perspektiva je antifašistický spolek. Jaké kroky jste učinili nebo hodláte učinit ve jménu záchrany sochy maršála Koněva, která je již chápána jako celostátní symbol osvobození od fašismu?

Levá perspektiva se zcela jednoznačně staví za zachování památníku maršála I. S. Koněva v Praze 6 a zároveň za odstranění »vysvětlující«, ve skutečnosti však mystifikující a jednostranně pojaté informační tabule, kterou tam radnice městské části před časem umístila. Památník chápeme jako poctu všem vojákům Rudé armády, kteří bojovali a v nemalém počtu položili život za osvobození Československa a Prahy od německo-nacistické nadvlády. Hodláme zde proto i nadále příležitostně pokládat květiny jako vyjádření naší úcty těmto lidem a zároveň se na tomto symbolickém místě shromažďovat k protestům proti fašizujícím tendencím v dnešní společnosti. Naposledy jsme tak učinili na vámi již zmíněné akci 7. listopadu.

A pokud jde o aktivity směřující k zachování sochy, lze využít petice, interpelace na zastupitelstvu, veřejné protesty, šířit kritické články v médiích, informovat partnerská města Prahy 6 o hanebných úmyslech místních politiků s pomníkem… Možností je mnoho, hlavní je nesložit ruce do klína a nevzdat se bez boje.

Co pro vás znamená 17. listopad?

Sedmnáctý listopad považuji za tragické datum českých dějin. O roku 1939 asi není třeba více hovořit, i když na druhou stranu je smutnou skutečností, že právě jeho význam je dnešním režimem dlouhodobě upozaďován. Proto jsem rád, že se navzdory pravičákům po delším úsilí podařilo vrátit do připomínky tohoto dne v ČR Mezinárodní den studenstva, tak jak byl původně vyhlášen v roce 1941 v Londýně.

Pokud jde o rok 1989, za nejasných okolností nařízený a nic neřešící tvrdý zásah Bezpečnosti proti shromáždění na Národní třídě ve spojení s rozšířením lživé zprávy o mrtvém studentu Šmídovi urychlil rozklad systému vlády KSČ, který přes svoji postupnou zjevnou degeneraci představoval autentický a historicky cenný pokus pracující třídy o překonání kapitalismu a nastolení sociálně spravedlivější, socialistické společnosti. V listopadu 1989 nešlo o žádnou revoluci, ani sametovou ani následně zrazenou (mýtus udržovaný levicovými liberály, kteří nikdy nevynikali analytickými schopnostmi), ale o vyjednané předání politické moci skupinám usilujícím o obnovu kapitalismu, a tedy konec konců o přechod do otevřené fáze kapitalistické kontrarevoluce a o dějinnou porážku pracujících. Důsledky vidíme v následné přeměně Česka na montovnu s levnou cenou pracovní síly, v každoročním »desátku« ve výši stovek miliard korun odtékajících k zahraničním nadnárodním korporacím a bankám, které ovládají rozhodující sektory české ekonomiky, na postupném rozchvácení státního a společenského vlastnictví, na dlouhodobé bytové krizi, obrovském rozsahu veřejného i soukromého zadlužení, na podfinancovaném školství, vzniku a šíření ghett, bezdomovectví apod.

Skutečností ale také je, že pokračovat dál plus minus ve stávajících kolejích už prostě nešlo. Listopad 1989 nespadl z nebe!

Jak jste si tento den připomněli?

Jako každý rok jsme se i letos sešli na pietním shromáždění organizovaném KSČM před Hlávkovou kolejí v Praze, kde jsme si připomněli Jana Opletala, Václava Sedláčka, stejně jako nacistickými okupanty popravené a uvězněné studenty z listopadu 1939. Velmi zdařilé projevy zde mimochodem letos měli mladí komunisté Petra Prokšanová a Adam Nainar. Škoda, že jsem nevěděl o další akci Komise mládeže KV KSČM Praha připomínající oběti kapitalismu na místě, kde v roce 2010 tragicky uhořelo devět lidí bez domova. Příště se zúčastním.

Vaše organizace je známa tím, že ačkoli je relativně méně početná, srší nápady. Například s dalšími subjekty a spolky pořádáte letní Antikapitalistický kemp. Jaký byl ten letošní?

Letošní Antikapitalistický kemp měl určitá prvenství – prvně se konal již během června, což byl nezvyk oproti obvyklým prázdninovým termínům, a poprvé za více než 20 let se konal na Moravě, což byl zase, musím uznat, náš nemalý dluh. Jinak ale přinesl tradiční mix zajímavých přednášek, moderovaných diskusí, zábavy, výletů do blízkého okolí spojených s poznáváním revoluční minulosti i současných reálií regionu, proběhl táborák, levicový antikvariát, praktická ukázka techniky, výstroje a činnosti příslušníků SNB a mnoho dalšího.

Všechny přednášky měly, troufám si říct, vysokou úroveň, osobně mě nejvíce zaujaly debaty o ekologické krizi kapitalismu a také otázka charakteru současné Číny, kde se neshodneme ani mezi sebou v rámci Levé perspektivy, zajímavé byly nesporně i informace poskytnuté polskými soudruhy o zesílené antikomunistické perzekuci, která se dnes proti celé polské radikální levici vede.

Rok 2020 je také plný výročí. Která byste chtěli vyzdvihnout, připomenout?

Z historických kulatých výročí bych jmenoval hanebnou střelbu do průvodu komunistické mládeže za první republiky v Radotíně (duben 1930), kterou se chystá Levá perspektiva připomenout, a také generální stávku dělníků v roce 1920. A z těch nedávných bych zase rád zmínil 20 let od masových protestů proti zasedání Mezinárodního měnového fondu v Praze. Toto výročí můžeme jistě pojmout i jako reflexi současného stavu a dosažených úspěchů i proher světového hnutí proti kapitalistické globalizaci.

Monika HOŘENÍ


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 3.7, celkem 38 hlasů.

Monika HOŘENÍ

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.