Rozhovor Haló novin s brněnskou básnířkou Marií Veselou

Jsme tu nejen pro sebe, ale i pro druhé

Zanedlouho jsou zde vánoční svátky, které nazýváme svátky pohody a radosti, zastavení se ve shonu běžných dnů. Nejsou to jen církevní svátky, ale všelidské. Co znamenají pro vás? Shon, anebo pohodu?

Vánoční svátky nás vedou především do dětství. Tyto pocity umocňuje ještě více náš věk. Člověk otevírá své srdce především pro ty, které má rád, ale i pro všechny ostatní. Vynořují se vzpomínky na ty, kteří už s námi nejsou, které jsme milovali.

Troška starostí a shonu k Vánocům také patří.

Většina z nás žije velmi hekticky a typická naše odpověď na otázku »jak se máš?« zní »jako štvanec«. Je toto cíl života?

Říká se, že právě o Vánocích je čas se zklidnit. Jenže čím je doba zdánlivě vyspělejší, tím více mizí prostý smysl Vánoc – narodilo se dítě a přineslo radost. Bylo chudé, proto všichni spěchají ho obdarovat. To je cíl Vánoc, a měl by to být cíl života. Jsme tu pro ostatní. Náš život by měl být naplněn pocitem, jsme tu nejen pro sebe, ale i pro druhé. Zastavme se proto a obejměme očima vánoční českou krajinu.

Ve veřejné dopravě lidé hledí do svých chytrých telefonů. U oběda sedí proti sobě dva lidé a též sledují své mobily. Umíme si ještě prostě popovídat a dívat se do očí?

Technika nás odlidšťuje. Pohled z očí do očí je nenahraditelný most. Teplé slovo je pohlazením, a je nutno přiznat, že jsme v tomto světě tak trochu všichni bezdomovci a všichni potřebujeme lásku.

Právě básně by mohly vést k zamyšlení se nad životem, láskou, smyslem našeho pozemského usilování. Jenže, jsou takříkajíc v kurzu?

Je smutný fakt, že básně, myslím skutečně dobré básně, nejsou v kurzu. Přitom hudba a poezie jsou dvě krásné sestry – možná, že hudba snáze vchází do lidských srdcí, poezie potřebuje slovo, které se stává hudbou a poté vchází do lidského nitra.

Je dneska vůbec moderní říci, že se nám líbí verše? Že si čteme ve Wolkerovi, Nerudovi, Seifertovi, Máchovi, Holanovi, Florianovi, Erbenovi, Hrubínovi...?

Od mládí mě vždy oslovovali všichni čeští básníci. Věřím, že přijde doba, kdy se opět začneme k našim básníkům vracet. Ke všem, které uvádíte, přidám ještě – protože jsem z Brna – básníky Oldřicha Mikuláška (1910-1985), Jana Skácela (1922-1989) a Ivana Blatného (1919-1990). Jedno naše dobré přísloví říká, že hyne strom, který nedbá o kořeny.

Nechybí vám Nedělní chvilka poezie, která se kdysi v Československé televizi vysílala?

Naše Nedělní chvilka poezie, to byl fenomén. Stále slyším její nezapomenutelnou znělku. Slyším procítěné recitace našich předních umělců, které vždy donutily posluchače ke ztišení, a účinek nádherných hlasů ještě dlouho dozníval. Stále se mi vybavuje například František Halas »... Ryba je hastrmaní lžička, víš, a slza, slza je voda, co je sama«.

Co k tomu dodat? Stýská se mi po těch televizních večerech.

V prozatím poslední vaší sbírce básní nalézáme verše věnované městům – Praze, Brnu, Telči, také skutečným historickým postavám (L. N. Tolstému, zpěváku Statisi Prusalisovi, herečce Jiřině Švorcové). O jakou sbírku se jedná?

Má sbírka, v pořadí třetí, má název Pouť k horizontu (nakladatelství Kmen, 2018). Jsou to vyznání místům, kde jsem zanechala své vzpomínky, své lásky. Dále tam jsou básně, které vyšly v básnickém almanachu Hej, Slované (nakladatelství Kmen, 2016). Lidé jako například Jiřina Švorcová a Statis Prusalis jsou a budou navždy zapsáni, věřím, nejenom v mé paměti. Ztráty lidí, které jsme milovali, jsou smutné, člověk ale i s bolestí v srdci musí putovat dále – k horizontu. To je lidský úděl.

Vaše původní profese je zdravotní sestra. Pomáhají verše lidem při zotavování, ve chvílích, kdy chtějí zapomenout třeba i na zlou nemoc?

Ano, určitě. Rozhodla jsem se před půlstoletím pro profesi zdravotní sestry. Poezie stejně jako hudba je živá voda. Je skutečností, že mnoho básníků a literátů se věnovalo lékařskému povolání – například Vladislav Vančura (1891-1942), Antonín Trýb (1884-1960) ad.

Básně mohou dát útěchu, radost i potěšení těm, co je píšou, ale i těm, kteří jsou posluchači.

Miloš Hudec, Zdeňka Kršková – to jsou dvě osobnosti, kterým jste věnovala in memoriam své verše ve zmíněné sbírce Pouť k horizontu. Kým byli?

Od listopadového převratu v roce 1989 jsem potkávala lidi, kteří nezištně a s oddaností pracovali pro myšlenky levice. Takových lidí jsem si velmi vážila, a proto jsem jim chtěla poděkovat alespoň básní. A upřímně jsem želela jejich odchodu.

PhDr. Miloš Hudec st. byl pedagogem a pracovníkem v kultuře, historikem a teatrologem – divadelním kritikem. Navíc pracoval pro Výbor národní kultury v Brně.

Zdena Kršková bravurně psala na stroji a počítači. Oba dva byli velkým přínosem pro brněnský levicový občasník ECHO.

Jedna z vašich básní Lidické děti byla věnována Marii Uchytilové, sochařce Pomníku dětských obětí války, umístěném na lidickém pietním území. Měla jste možnost se setkat s jejími potomky a předat jim tuto překrásnou báseň?

Zmiňujete báseň Lidické děti. Já ještě doplním toto: V mé sbírce Básně a písně (Balt-East, 2011) na straně 20 najde pozorný čtenář báseň Růžový sad. Tuto báseň jsem celá léta rozdávala a otiskovala ji naše periodika. Zanechala jsem ji v Památníku Lidice. Sousoší lidických dětí na mě zapůsobilo nesmírným dojmem, který ve mně přetrvává dodnes. Nevím, jestli má svět něco podobného.

Hluboce se skláním před velkým uměním sochařky Marie Uchytilové, a bylo by mi potěšením předat jejím potomkům tyto verše. Bohužel je neznám, ale budu se snažit to napravit.

Co vaše citlivé básnické srdce nejvíce v poslední době znepokojilo či znepokojuje?

Co mě znepokojuje? Úbytek lásky mezi lidmi, úbytek zodpovědnosti za válečná utrpení, úbytek tolerance mezi lidmi a ztráta umění vést dialog.

Jste předsedkyní spolku Výbor národní kultury Brno. Jakou činností z poslední doby se můžete pochlubit?

Ano, od roku 2014 působím jako předsedkyně Výboru národní kultury v Brně. Jsem jeho zakládající členkou. VNK byl založen v Praze 4. prosince 1993. Brněnský pobočný spolek vzpomíná letos 26 let své nepřetržité činnosti. Jsme neziskovou organizací, pořádáme přednášky, koncerty, autorská čtení, vlastivědné zájezdy apod. Je to hodně práce, kterou děláme s láskou a obětavostí, lidově řečeno vše »na oltář vlasti«.

Ptáte-li se na naše aktivity z poslední doby, pak 18. prosince jsme pořádali Vánoční koncert. Samozřejmostí je, že diváci neplatí vstupné. Tento koncert tradičně uváděla se svými studenty emeritní profesorka JAMU Jarmila Krátká. Sál na radnici Brno-střed nám obvykle nepostačuje. Důchodci, invalidé, studenti – to je tradiční složení našich diváků a posluchačů.

Jaký bude podle vás nový rok 2020?

Jaký bude, nevím. Ale přeji všem dobré zdraví a radost, mír a klid naší zemi i naší planetě. Musíme se snažit, abychom pokračovali každý na svém díle, abychom pokračovali k horizontu. Pokud potřebujeme posílit, povzbudit, pak mám připravena slova Jiřího Mahena: »Za nocí nejtmavších – na slunce pamatuj.«

Prostřednictvím Haló novin posílám vám i nám své PF 2020:

Když putujete

pod hvězdami,

ať nejste nikdy,

nikdy sami.

Ať ruka Vaše

jinou hřeje,

když putujete

pod hvězdami,

ať nejste nikdy,

nikdy

bez naděje.

Toto je mé poselství a přání pro rok, u jehož bran zanedlouho staneme.

Monika HOŘENÍ


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 4.5, celkem 26 hlasů.

Monika HOŘENÍ

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.