Stanislav Synek (sedící) a duchovní otcové Tatry kolem světa 2

Tatrovák Synek a jeho 60 let na cestách

Stanislav Synek je posledním žijícím členem celé výpravy Tatra kolem světa 1987-90, cestovatel, překladatel, tlumočník, spisovatel, původním povoláním jaderný fyzik, v 82 letech neskutečně vitální a duchem mladý muž, který zažil nejen čtyři režimy u nás, ale další spoustu v přibližně 165 zemích světa šesti světadílů, které za léta svého putování navštívil. Letos mu po 30 letech knižně vychází právě příběh významné československé expedice z přelomu režimů. Knižní zpracování její první třetiny, pokrývající Evropu a Severní Ameriku, vyšlo v úctyhodném nákladu 75 000 již v průběhu výpravy. Text popisující druhou část trasy (Jižní Amerika, Austrálie, Asie, Afrika) se dostává do rukou čtenářské veřejnosti nyní, a to v původní, nezměněné podobě z doby svého vzniku (1990), aby zůstala zachována jeho dokumentární podoba. Doplněn je několika aktuálními dodatky. K tomu rozsáhlá paleta informací, zážitků, postřehů, vzpomínek, úvah a porovnání z autorova života plného cestování od 50. let do současnosti. Knihu Tatra kolem světa, 60 let cestovatelských zkušeností seženete v knihkupectvích, nebo přes e-shop serveru tatrakolemsveta2.cz.

+* Než došlo k tomu, že jste osaměl – z celé té party, která se před více než 30 lety vydala po stopách Hanzelky a Zikmunda, jak často jste se stýkali a na tuto životní cestu vzpomínali?

No ono je to trochu složitější. Teď se mluví a píše o tom, že jsem poslední žijící člen výpravy, ale není to přesné. Ještě žije řidič, který se v polovině cesty vystřídal se svým předchůdcem. S tím jsem občas v kontaktu. S ostatními jsme v kontaktu prakticky nebyli. Pokud jsme se potkali, tak spíš čirou náhodou… Zajímavé ale je, jak ti lidé »odcházeli« (umírali) v opačném pořadí, než by se to bylo dalo čekat. Já byl nejstarší a prakticky jediný jsem tu zbyl. Vedle nejmladšího člena, který zemřel ještě během expedice, pak zemřel druhý nejmladší, potom třetí nejmladší, až letos v lednu odešel i náš tehdejší vedoucí výpravy Jiří Stöhr.

+* Aha, tak člověk by si představoval, jaká z vás nebyla parta a ona spíš vyhrála pověstná »ponorka«?

Tak nějak. A asi u nás chyběl takový ten sjednocující prvek, jaký mají třeba horolezci v týmu, kteří se chtějí dostat na vrchol…

Ale to neznamená, že není na koho vzpomínat. Třeba právě v Číně jsme dostali k ruce místního průvodce, který provázel i Reinholda Messnera při jeho výstupech na osmitisícové vrcholy z čínské, tibetské strany, a to byl ohromný člověk, velice inteligentní mladý muž. Doprovázel nás v terénní toyotě při celém průjezdu Čínou. Zachránil nás na Žluté řece, kde v důsledku událostí na náměstí Nebeského klidu docházelo k lokálním nepokojům, studenti dokonce v některých městech stavěli barikády a napadlo je právě jako velice vhodnou součást jedné z nich použít i naši tatrovku. A jen díky tomu mladému průvodci, který to s nimi vykomunikoval, nás nakonec nechali odjet…

+* Tatrovka jako barikáda, to je fakt perlička. Nicméně, vrátíme-li se ještě před start expedice, kdo tedy vlastně dával dohromady tu sestavu, která nakonec vyjela?

Cestu, myslím si, vymyslel právě Jiří Stöhr, kameraman z Filmového studia Barrandov, který měl přítele Petra Bártu, s nímž společně byli na studentské tatrovácké výpravě Lambaréné v roce 1968. A proto oba byli základem i pro Tatru kolem světa. Já se do sestavy dostal přes konferenční servis MON (Mezinárodní organizace novinářů), na který se obrátili s žádostí o člena výpravy, který bude znát jazyky a má už zkušenosti s cestováním. Oba tyto požadavky jsem splňoval jako jediný, jazyků jsem tou dobou ovládal pět, ačkoli ani nebyly všechny zapotřebí pro cestu – kolegové si kladli požadavek na angličtinu a španělštinu. Nakonec jsem ale použil i francouzštinu, němčinu a ruštinu. Ale nebylo to nic zásadního.

+* Jak jste se naučil tolik jazyků?

To byl můj koníček. Tak ony jazyky a cestování jdou ruku v ruce. Hodně jsem četl a už v 50. letech, tedy v dobách Hanzelky a Zikmunda, začal dělat příležitostně i průvodce pro zájemce z NDR, kteří jezdili do Tater. Takže i na tu praxi postupně došlo…

+* Zmiňujete Hanzelku a Zikmunda – proto jsem se divil, že jste na rozdíl od nich neutvořili partu ve vaší tatrovácké výpravě…

Tak oni byli jen dva a oba museli ovládat všechno, co bylo na takové expedici zapotřebí - museli to být skuteční univerzálové. U nás to bylo naopak. V té naší početnější sestavě byla jasná dělba práce. Tam jsme byli všichni specialisté na něco. Já jsem byl tlumočníkem výpravy, navigátorem a zvukařem. Ačkoli jsem samozřejmě toužil si aspoň kousek cesty s tím kolosem odřídit, ale řidičák na kamion nemám. Na osobní auto ano, a tak si plním tuhle část a formu cestovatelských snů nyní, kdy každý rok vyjedu na dva, tři měsíce po Evropě a auto nejen řídím, ale i v něm spím. Jezdím bez dálnic, pokud možno silnicemi třetí třídy nebo ještě horšími – abych toho víc poznal a nestresoval se troubícími tiráky za mnou (úsměv)…

+* To jsou ty paradoxy… Každopádně, když jsme zmínili vaši tatrováckou expedici, nemůžeme se nezastavit u té nadcházející, která má 22. 2. 2020 vyrazit částečně i ve vašich stopách, také má v plánu nějakých 69 zemí – po etapách. Nabídli vám její organizátoři, pánové Havlíček a Holeček, abyste se nějaké z etap, coby jakýsi symbol, také zúčastnil?

Bylo mi to nabídnuto, i jsem byl dotázán, které z těch etap bych se chtěl zúčastnit, no a mou představu o Sibiři a Mongolsku pánové předběžně akceptovali. Takže to, že se zapojím i do nové Cesty kolem světa takto symbolicky, je pořád ve hře.

+* To znamená, že byste tam letěl a jak by to následně probíhalo? Organizátoři nabízí účast na jednotlivých etapách libovolným zájemcům, dokonce s sebou chtějí vzít i děti z dětských domovů – úplně si neumím představit, jak by to technicky chtěli realizovat, všichni se přece do jednoho kamionu nevejdou, ne?

To určitě ne. V té obytné nástavbě kamionu je nahoře čtyři krát tři řady - čili 12 sedadel pro hosty, víc ne. Zatím nevím přesně, jak se to všechno zvládne. Jedna možnost je, že můžou spát na střeše ve stanech, pak nějak nouzově dole v autě s posádkou, nebo ve stanech venku v přírodě, pokud to tedy umožní okolní konfigurace a vše ostatní. A co vím, tak každý třetí, čtvrtý den bude zajištěno ubytování v kamenných prostorách – kvůli hygieně atp.

+* Jak vás vlastně oslovili autoři expedice Tatra kolem světa 2?

Přes šéfa jakéhosi fanklubu té naší původní expedice, pana Martina Zikmunda, který toho pomalu o té naší expedici ví víc než já jako přímý účastník (úsměv). Ten má na mě kontakt a organizátorům ho rád předal. Vůbec se nás všemožně snažil propojit…

+* S původní expedicí jste projeli méně než 70 zemí, ale na kontě jich máte 165. Je jasné, že hodně jste toho stihl po návratu, v nových podmínkách, ale něco jako už před expedicí zkušený cestovatel jste musel projet i v době ostnatých drátů. Jak to šlo - cestovat tehdy?

Tak když jste v tom uměl chodit, tak se jezdit dalo. Zpočátku ano, to šlo jen do satelitních východních zemí, paradoxně s výjimkou Sovětského svazu, ale už tak nějak od roku 1963, 64 došlo k velké změně a od té doby jsem jezdil každý rok.

+* I za normalizace pak?

Tak musel jsem v době devizových příslibů a výjezdních doložek pochopitelně přijít na určité průchozí postupy. Stávalo se, že někteří lidé, co dostali po kolečku asi sedmi podpisů, které bylo nutné získat pod výjezdní doložku, povolení, tak nakonec nemohli odjet. No a když jste to zkoušel znovu a znovu, urgoval to, tak z těch vratek se tu a tam poštěstilo.

+* V každém režimu cestování chtiví nadšenci něco honí. Vy jste čekal na vratky, dnešní generace hledá na internetu pověstné cenově dostupné dírky při nabídkách letenek. Tyhle zkušenosti nabízíte i ve své knize?

Ne nijak detailně, ale něco se v rámci těch vzpomínek do textu dostalo. Díky tomu, že jsem nejdřív prosadil, aby nebyl vydán bez jakékoli návaznosti jen 2. díl původního cestopisu, ale že tu jedničku, která vyšla už v průběhu expedice, jsem stáhl na zhruba deset stránek tak, aby čtenář přece jen měl k dispozici nějakou kontinuitu. Následuje v plném rozsahu ten původně psaný 2. díl, a to (z důvodu jakési dokumentární hodnoty – jak se člověk tehdy díval na svět) záměrně bez úprav, které bych dnes zpětně určitě nějaké dělal…; no a pak naopak ty dodatky. Plus mě napadlo, že zařadím také kapitoly o mém cestování před expedicí a po ní. Aby čtenář mohl vyčíst, jak se ten svět po 60 letech, co do něj jezdím, změnil. Třeba si vezměte takový Himálaj. To je dnes už úplně jiný svět. Z vesniček jsou města, místo ani živáčka naopak davy - dneska už by mě to tam nelákalo!

V jedné kapitole najdete také takové moje cestovatelské »sedmkrát bez«, které, si myslím, je originální a lecčím překvapí. Třeba ježdění bez navigace, bez focení atp.

+* Bez foťáku? To je zajímavé!

No já jsem si kdysi, když jsem měl malou cestovní agenturu, fotit odvykl – jak jsem se staral hlavně o klienty a servis pro ně, no a pak jsem zjistil, že už to ani nepotřebuju. Že to při těch cestách samotných zdržuje a že bych stejně neměl čas se tím doma probírat a prohlížet si to zpětně atp. A mě ani moc nebaví vzpomínat a dívat se do minulosti. Naopak, já pořád hledím do budoucna. Třeba vymýšlet, kam pojedu příště (úsměv).

+* Je ještě nějaké místo, země na planetě, kde jste nebyl a rád byste ho stihl?

Už snad ani ne. Kromě té Sibiře a podrobnějšího poznání Mongolska. Jinak jsem se třeba dostal i do vysněného Jemenu, v kratičkém údobí, kdy se tam odcestovat dalo, a to bylo úžasné, skutečně jedna z nejlepších cest, co jsem kdy absolvoval! Takže já už jsem spokojen a teď se věnuju spíš těm evropským návratům ve vlastním voze, rád se vracím na Balkán, do italských Alp, do Pyrenejí, naposledy jsem byl doslova nadšen z úchvatných kaňonů, které jsem objevil ve Španělsku…

+* Jak jste to měl během svých cest se svátky? Teď jsou tu Vánoce, tak určitě nějaký zážitek z netradičního prožití těchto nejoblíbenějších svátků na druhém konci světa máte?

Ale to víte, že ano. Pamatuju na jedny osamělé mrazivé Vánoce ve Washingtonu, kde jsem se ohříval u takových prohlubní dvoumetrových, na jejichž dně hoří velké poleno, říká se tomu yule log, poskytuje to vánoční teplo potřebným. Při cestě s Tatrou kolem světa jsme jednou trávili Vánoce na Samoji v Tichomoří, jednou jsme šli na mexický Popocatépetl a třetí vánoční svátky jsem trávil v nemocnici v Zimbabwe. To jsem chytil nějakou chorobu, o které se ani zpětně nezjistilo, co to bylo. Ale dobře to dopadlo (úsměv).

+* Tak ať vám všechno dobře dopadne i v roce 2020 a letech dalších! A třeba někde venku na viděnou.

Třeba…

Roman JANOUCH

FOTO - archiv

 

 

 

 


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 4.4, celkem 9 hlasů.

Roman JANOUCH

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.