Ilustrační FOTO - Pixabay

Klimatická politika v letech 1989-2019

Předně, hodnotit klimatickou politiku v České republice není vůbec jednoduché. Do přijetí takzvaného Kyotského protokolu v roce 1997 o politice ochrany klimatu jako cílevědomé činnosti lidí nelze mluvit. ČR dostává opakovaně tak měkké závazky, že k jejich plnění nemusí dělat nic, a to dokonce i při velkém maření snižování emisí skleníkových plynů (GHG), tedy oxidu uhličitého, metanu, oxidu dusného, freónů ad.

Aktivní politiku ochrany klimatu ztěžují omezení datové základny.

Energetická politika ČSSR a ČR

Energetická politika někdejšího socialistického Československa (ČSSR) byla založena v prvé řadě na rozsáhlé těžbě a spalování hnědého a černého uhlí, dále na spalování stále více ze Sovětského svazu dodávaného zemního plynu (vesměs s vysokými emisemi GHG) a od 70. let i na výstavbě jaderných elektráren s nulovými přímými a nízkými nepřímými emisemi GHG. Z hlediska GHG bylo pozitivní masové využívání tepla kondenzačních elektráren k vytápění a tepláren ke kombinované výrobě elektřiny a tepla, dále rozvíjející se výstavba spaloven odpadu s energetickým využitím spálením odpadu získaného tepla. První velká spalovna tuhého komunálního odpadu SAKO v Brně byla ale zprovozněna až v roce 1989. Negativní byla politika levné energie, podlamující její úspory. Dopravní politika byla proti dnešku nezvykle vyvážená jak ve vztahu údržba a opravy komunikací versus velké rozvojové investice, tak dopravně oborově. Motorové druhy dopravy zásadně závisely na rozsáhlém dovozu ropy ze Sovětského svazu s vysokými přímými i nepřímými emisemi GHG. Zatímco nahrazení parní trakce na železnici trakcí elektrickou a motorovou přinášelo velmi vysoké úspory paliv a energie a tím i emisí včetně emisí GHG, velmi rychlý rozvoj silniční a letecké dopravy přinášel prudký růst spotřeby paliv a energie a tím i nárůst emisí včetně emisí GHG.

Metodické problémy měření emisí GHG ilustruje první tabulka. Vysoký růst emisí GHG v letech 1950-89 při vysokém sociálně ekonomickém rozvoji ČSSR nepřekvapuje. V řádku 1948-89 A je prostý mechanický součet možných (autorův odhad) emisí GHG za léta 1948-89. Tato data ale nezohledňují přirozené odbourávání metanu v přírodě a opětné vázání emisí oxidu uhličitého při použití cementu a vápna ve stavebnictví. V roce 1989 jsou tudíž celkové, toho roku účinné emise GHG nižší, viz řádek 1948-89 B. Kyotská metodika výpočtu efektivnosti výpočty komplikuje zahrnutím emisí metanu při těžbě a dopravě fosilních paliv do jiné škatulky a při dovozu i do jiné země, popsaným defektem u cementu a vápna a nízkým uvažováním asimilace oxidu uhličitého lesy. Vychází z počtu hektarů lesa, nikoliv z vývoje zásoby dřeva na pni. Různé metodické problémy výpočtů emisí GHG a absence údajů o komplexní emisní náročnosti získávání elektřiny a tepla z jednotlivých zdrojů, podobně základních surovin a materiálů, politiku snižování emisí GHG ztěžují.

I když nepřímé emise CO2ekv. u zemního plynu a u ropy vypadají hrozivě, při tehdejší jen 10-12leté životnosti metanu v ovzduší se zásadně snižují, protože všechny emise metanu před rokem 1979 již k 1. 1. 1990 zoxidovaly. Podobně je tomu i později.

Pro srovnání, ČHMÚ pro ČR a rok 1990 vypočetl oficiální metodikou IPCC cca asi 192 miliónů tun CO2ekv., zatímco mně pro ČSSR 1990 vychází cca 284,5 mil. tun celkových emisí CO2ekv. Nemám zahrnuty emise oxidu dusného ve výši 12,4 mil. tun CO2ekv. a emise metanu ve výši 18,6 mil. tun CO2ekv., obojí jen za ČR.

Skutečnost se nejspíš pohybuje někde mezi oběma uvedenými výpočty. Jisté je, že příspěvek ČSSR k oteplování klimatu byl a stále je na obyvatele výrazně nadprůměrný (indikátor emise na jednotku hrubého domácího produktu je zavádějící, neboť ho určuje málo říkající HDP). Absence minulých dat neumožňuje mezinárodní srovnání. Problém oteplování začal být zkoumán až v roce 1988, kdy byl zřízen mezivládní klimatický panel IPPC.

Hrubé chyby po roce 1989

Údaje ČR o vývoji emisí GHG vypadají příznivě. Dle aktuálních dat (původně se uváděla vyšší) v ČR v roce 1990 šlo bez propadů (například v dřevní hmotě) asi o 198 mil. tun CO2ekv., v roce 1992 asi o 149 mil. tun, v roce 2007 asi o 150 mil. tun a v roce 2016 asi o 130 mil. tun. Problém je, že vykazovaný pokles z 90. let obnáší především těžkou destrukci našeho průmyslu a zemědělství a tím i přesun části emisí z ČR do Číny, Indie a dalších rychle se rozvíjejících států a že velmi špatná dopravní politika způsobovala hypertrofii energeticky a emisně náročné silniční a letecké dopravy a tím i podstatné zvýšení emisí GHG. Energii, ušetřenou v pěti nedopravních sektorech, spotřebovala rychle rostoucí silniční a letecká doprava. Tomu odpovídal i vývoj emisí včetně emisí GHG. Problém je, že v politice ČR po roce 1989 se spojily tyto hrubé chyby:

1. Militantní obrazoborectví.

2. Militantní protijaderná politika radikálních ekologů, doplněná odmítáním spaloven odpadu a využívání tepla kondenzačních elektráren k vytápění.

3. Bezhlavá liberalizace ekonomiky včetně silně kontroverzní privatizace.

4. Bezhlavá politika rozvoje využívání obnovitelných zdrojů paliv a energie.

5. Velmi silná prosilniční a proletecká dopravní politika.

Tyto hrubé chyby jsou úzce vzájemně propojené, byť nepřátelství mezi liberálními ekonomy v čele s projaderným Václavem Klausem st. a radikálními protijadernými ekology může budit opačný dojem. Mohou si ale reálně hrát do ruky. Klasikou je obří, převážně fotovoltaický tunel do peněženek spotřebitelů elektřiny v úhrnné výši 400-1000 miliard korun v režii tehdejšího předsedy Strany zelených Martina Bursíka a spol. a pravicové vlády Mirka Topolánka (ODS), vzniklý prosazováním tzv. obnovitelných zdrojů za jakoukoliv cenu – ekonomickou, sociální, energetickou a ekologickou. Využili jej různí solární baroni, včetně těch z řad tehdejších politiků. Ironií je, že zajistil pracovní místa v Číně a vítězství čínských solárních panelů vyráběných s emisemi dvou silných skleníkových plynů, takže úhrnné emise GHG na Zemi zvýšil.

Někdejší Československo po roce 1989 je především zemí velikých zmařených možností. Vezměme to popořadě. Plán výstavby a zprovozňování jaderných elektráren socialistického Československa ukazuje druhá tabulka. Stávající jaderky v ČR svou výrobou elektřiny odvrátily v letech 1990-2018 asi 612 mil. tun oxidu uhličitého, pokud vezmeme v úvahu jako alternativu uhelné elektrárny, v menším rozsahu doplněné zemním plynem. Takový model je v ČR reálný. K tomu musíme připočítat jadernými elektrárnami odvrácené emise oxidu uhličitého na Slovensku a odvrácené emise dalších skleníkových plynů.

Vyjdu-li z dat druhé tabulky, lze od emisní náročnosti uhelných elektráren společnosti ČEZ odvodit, že blokování výstavby jaderných elektráren způsobilo v letech 1990-2019 v ČR a v SR vyšší emise oxidu uhličitého asi o 800 mil. tun. Přidám-li předčasné zavření Jaslovských Bohunic I, jde o 869 mil. tun oxidu uhličitého. Jak se na tom podílí polistopadoví obrazoborci, protijaderní ekologové, ekonomičtí liberálové a u předčasného zavření Jaslovských Bohunic i nekompetentní Evropská unie, se můžeme jen dohadovat.

Někdo může namítnout, že by výstavba jaderných elektráren i za socialismu měla zpoždění. V ČSSR měla zpoždění výstavba Jaslovských Bohunic (naše první průmyslová jaderka), ne však Dukovan. Ty byly dokončeny včas a kvalitně. Československé ekonomice v roce 1989 rozhodně nehrozil kolaps, jak tvrdí apologeti nového režimu. Ale i když vezmu možné průměrné zpoždění výstavby a zprovoznění nových jaderných elektráren o dva roky, činily by zbytečné emise v důsledku ochromení výstavby jaderek v ČR a v SR »jen« 701,5 mil. tun emisí oxidu uhličitého. Navíc by nedošlo k předčasnému zavření Jaslovských Bohunic.

Nejen jádro obětí šílenství

Elektrárna Dukovany měla vytápět Brno, ale nevytápí. Projekt výstavby horkovodu do Brna byl v roce 1989 na rýsovacích prknech projektantů, ale obrazoborci vedení některými ekology jej po převratu smetli ze stolu. Že by mělo Brno málo znečištěné ovzduší? Při 6 626 113 tunách emisí oxidu uhličitého za rok jde v letech 1993-2019 navíc o asi 106 mil. tun.

Elektrárna Temelín měla vytápět České Budějovice, Písek, Strakonice a Tábor. Zpoždění zprovozňování Temelína a nerealizace uvedených horkovodů obnáší asi 932 790 tun emisí oxidu uhličitého za rok. Za 23 let to je asi 21 454 170 tun navíc. Útěchou prý je, že začala výstavba horkovodu s uvedením do provozu koncem roku 2021, ale jen do půlky Českých Budějovic.

Teplárna Karviná měla být nahrazena teplem z Elektrárny Dětmarovice. Teplo z Elektrárny Kolín mělo být nahrazeno z Elektrárny Chvaletice. Parovod byl v roce 1989 rozestavěn.

Všechny výše uvedené podniky se ale privatizací dostaly mimo ČEZ a noví majitelé usoudili, že teplo z kondenzačních elektráren nepotřebují, čert vem kapsu spotřebitelů, silně znečištěné ovzduší a klima. Opuštěný parovod z Chvaletic do Kolína nakonec rozkradli zloději. Za léta 1992-2018 jde u Elektrárny Kolín asi o 4 625 000 tun emisí oxidu uhličitého navíc. O kolik se zvýšily emise v případě Teplárny Karviná, si netroufám soudit.

Zpoždění výstavby mělnického horkovodu do Prahy o čtyři roky znamenalo mimo jiné navíc asi 4 220 680 tun emisí oxidu uhličitého. Nekalkuluji čtyřleté odvrácení emisí následným rozšířením vytápění mělnickým horkovodem na Jižní Město, Modřany, Komořany, Vysočany, Palmovka, Holešovice… nad rámce původního projektu.

Terčem útoků některých ekologů byly také spalovny odpadu. Rozestavěná Praha Malešice měla šestileté zpoždění. Tři roky dám na zajištění přísnějších emisních norem, tři roky na řádění obrazoborců. V roce 2012 pálením necelých 300 000 tun tuhých komunálních odpadů odvrátila emise oxidu uhličitého ve výši asi 245 673 tun. Tolik emisí oxidu uhličitého by vzniklo při alternativním spalování uhlí. Za tři roky může jít o 737 020 tun emisí oxidu uhličitého, dále o 54 tun tuhých emisí, 1125 tun emisí oxidu siřičitého, 1152 tun emisí oxidu dusíku, 132 tun emisí oxidu uhelnatého a 50 tun emisí těkavých organických látek. Reálně by emisí bylo odvráceno víc, protože v roce 2012 bylo spalování proti letům 1994-97 emisně šetrnější a protože se také odvrátily nemalé emise metanu na spalovnou odvrácených skládkách odpadu.

Spalovna komunálních odpadů Chotíkov u Plzně byla postavena a zprovozněna přes četná napadání některými ekology. Jak hodně ji zpozdili a jaký to mělo dopad na emise GHG, netroufám si odhadnout.

ČR významně zvýšila emise skleníkových plynů svou zběsilou prosilniční (a proleteckou) dopravní politikou. Vezmu-li za základ rok 1990 s emisemi z motorové dopravy ve výši necelých deseti milionů tun oxidu uhličitého, pak v letech 1991-2018 činily tyto emise přes všechna technická zlepšení letadel, aut a silnic asi 15,5 mil. tun. Pokud jen polovinu toho připočtu na vrub špatné dopravní a další politiky (jde o vytváření zbytečné dopravy nekomplexní výstavbou a o zbytečný přesun přepravních toků z kolejové na silniční dopravu), pak zvýšení emisí oxidu uhličitého z dopravy v letech 1991-2019 činí asi 77,5 mil. tun.

Závěr

ČR se ráda chlubí, že citelně snížila emise skleníkových plynů. Tím, že si zničila podstatnou část průmyslové a zemědělské výroby je ale jen odsunula do zemí, jako jsou Čína, Indie a další. Při celoplanetárním působení emisí GHG se mnoho nezmění. Bržděním rozvoje jaderné energetiky, spaloven odpadu a využívání tepla kondenzačních elektráren zmařila odvrácení velkého objemu emisí GHG. Významně zvýšila emise v dopravě svou velmi špatnou prosilniční a proleteckou dopravní politikou.

Mám za to, že se ze zbytečně emitovaných cca 1 014 mil. tun oxidu uhličitého měla pořádně zatočit hlava nejen ohroženým domorodcům na korálových ostrovech. Není ale prý nad víru obrazoboreckou, protijadernou, ekonomicko liberální, automobilovou. Jistě i proto je ČR v první dvacítce států s nejvyššími emisemi GHG na obyvatele a rok. Lze důvodně čekat, že nám toto přední místo někdo dříve nebo později pořádně omlátí o hlavu.

Jan ZEMAN


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 5.8, celkem 5 hlasů.

Jan ZEMAN

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.