Rozhovor Haló novin s politikem, malířem, básníkem, vydavatelem, dobrodruhem a starobním důchodcem Richardem Knotem

Z budovatele erotikem z povolání

Před třiceti lety u nás došlo k zásadním politicko-ideovým, následně hospodářským změnám. Jak jste reagoval po roce od onoho zvratu?

Vydával jsem čtrnáctideník pro nejširší sexuální výchovu a osvětu Československý NEI Report. Tam jsem v den prvního výročí Velké listopadové sametové revoluce uveřejnil tyto verše:

Zlatou barvou dneska září

Sedmnáctka v mém kalendáři.

Je tak krásná, něžná, snová

Jedním slovem sametová.

Vzpomínáte? Máte klid?

Do ulic, když vešel lid

Dělníci i rolníci

Celý národ v jeden šik,

Dubček byl náš Jánošík!

A vyzval jsem čtenáře, aby to dopsali, že bych jim to rád uveřejnil.

To muselo mít velký ohlas u čtenářů, ne?

No, ohlas to mělo ten, že jsem pěkný blbec.

Tak to přeskočme a pojďme k akcím, které byly vyhlášené nejen svojí originalitou. Co k tomu nám můžete říci?

Třikrát ročně jsem pořádal významné akce, na které byli zváni autoři textů, fotografové, lékaři, spisovatelé, politici, všemožní víajpí. Prestižní akce, na nichž se rozdělovala ocenění všeho druhu. Mezi nejprestižnější patřil a patří titul Zasloužilý člen strany. Na pódiu byly vždy nastoupeny zasloužilé členky strany.

Promiňte, že přerušuji, ale kdo byly ty zasloužilé členky strany?

V den, kdy dívka dosáhla osmnácti let, mohla se stát dle zákona členkou politické strany. A pokud měla příslušné kádrové předpoklady, tak se u nás stala zasloužilou členkou s tím, že po pěti letech byla automaticky vyloučena ze strany pro přestárlost.

Pokračujte raději dál.

Takže tucet zasloužilých členek strany v rudých sukénkách a s šerpami mezi ňadry, šest vlevo a šest vpravo ode mě dělalo důstojné dekorum, když jsem na podium zval vyznamenané osobnosti a předával jim jmenovací dekret. Nejprestižnější akcí bylo Rozšířené zasedání Redakční rady NEI Reportu neboli Vánoční besídka. Všechny přítomné jsem hned na začátku kooptoval do strany, aby měli hlasovací právo. Například odsouhlasit program schůze. A jeden z bodů bylo udělování oněch ocenění.

Můžete konkrétně jmenovat některé oceněné?

K největším a nejspolehlivějším perlám patřil režisér Zdeněk Troška. Dokázal překvapeně vyslechnout, že se stal oceněným umělcem, důstojně se dostavit na pódium a z mých rukou, obklopen tuctem mladých soudružek ve stranických stejnokrojích, dojatě přijmout dekret a několika pohnutými slovy poděkovat. Těch ocenění má asi už patnáct.

Vy jste ale spolupracovali řadu let…

Mohu potvrdit, že je to velmi zaneprázdněný intelektuál, přitom velmi družný a kamarádský. Od listopadového puče uplynulo už oněch třicet let a náš boj stále neskončil. Jednou mně uprosil Míla Ransdorf, zda by mohl Zdeňkovým jménem napsat »drobnou recenzi«. Byla to ale taková kravina, že už jsem to potom nikdy nepovolil.

A co vlastně Miloslav Ransdorf, velký politik a vědec. Znali jste se dlouho, není-liž pravda?

Toho bych tentokrát, soudruhu redaktore, raději vypustil, to je fakt kapitola sama pro sebe. Jenom podotknu, že nás začátkem října 1975 seznámil PhDr. Dušan Machovec, CSc., po mém nástupu na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Míla mě později vyhodil od rigorozního řízení a velmi upřímně jsme se nenáviděli. Zdravit jsme se začali až u docenta promovaného matematika Radima Valenčíka, CSc., začátkem devadesátých let.

Tak nám řekněte něco o Radimu Valenčíkovi?

Radim Valenčík se v druhé polovině sedmdesátých let vrátil do vlasti z Oděsy, kde na červený diplom vystudoval matematicko-fyzikální fakultu tamější univerzity. Nastoupil však na VŠE, kde přednášel filozofii, a ihned dal dohromady kroužek mladých marxistů, který jsem mu pomáhal založit. Uplynula léta a začátkem devadesátých let pořádal Radim ve svém bytě za Národním divadlem v Praze silvestrovské mecheche. V obrovském pokoji s výhledem na posvátné panorama Pražského hradu byla v rozích celkem čtyři centra pozvaných přátel. S manželkou jsme byli spolu s existencemi bez vyhraněné určitosti. Zato Radim seděl spolu s předsedou KSČ Jiřím Svobodou, Miloslavem Ransdorfem a dalšími korifeji strany. Ve 22.00 hodin si zvolna stoupnul režisér a předseda Svoboda a pozvednul číši vína. Když se přidali společníci u jeho stolu, celá místnost postupně ztichla.

»Soudruzi«, pronesl předseda tichým, ale pevným hlasem. Ne pateticky, ale velmi důrazně. »Hodiny na moskevském Kremlu právě odbíjí půlnoc. Připijme si se sovětskými soudruhy na příchod nového roku.« V hrobovém tichu všech asi pětadvacet přítomných důstojně povstalo a připilo si na nový rok.

A Ransdorf nic?

Ale jo. Po půlnoci, té naší, tehdy ještě československé, ke mně přišel, sklopil oči a poprosil mě, abych mu odpustil jeho obstrukce s mým rigorózem. To je ale vážně jiná kapitola. Tam u Radima Valenčíka jsme si k ránu s Mílou přísahali věrnost až do konce života. Než umřel, tak jsme se na život a na smrt pohádali a rozešli asi už jenom dvakrát.

Z doby budování socialismu se ale znáte také s básníkem Karlem Sýsem?

Byl jsem nesmírně pyšný, že šéfredaktor prestižního týdeníku Kmen, básník a literát ing. Karel Sýs mně uveřejňuje téměř všechno, kdejakou blbost. Hřešil na to, že ho za to nebude nikdo peskovat, protože jsem byl pracovníkem Federálního úřadu pro tisk a informace, kam jsem přešel z Tiskových podniků KSČ. Jediný konflikt, který jsme měli, se týkal AIDS. Zahájil jsem proti němu boj, tedy proti viru HIV, dřív, než se u nás začalo připouštět, že vůbec existuje. Na tom se Karel zasekl. Odmítal mě přijmout a poslal na mně svého podřízeného oblíbence PhDr. Ondřeje Neffa. A Neff, už tehdy renomovaný spisovatel, plnil šéfredaktorovo pevné stanovisko – Knota s AIDS nebrat!

A máme tu další osobnost. S doktorem Radimem Uzlem jste ale problémy stran AIDS neměl, že?

To si pište, že ne! MUDr. Radim Uzel, CSc., porodník, gynekolog a sexuolog je renesanční člověk. Spolu jsme sice nezakládali, ale posléze vybudovali novou, progresivní politickou sílu naší země – Nezávislou erotickou iniciativu. A protože jsme měli úspěch, začali jsme pomýšlet, že bychom založili církev. Erotickou! Doktor Uzel se do této myšlenky zamiloval. Už jsme měli vymyšlenu strukturu, poslání a tak dále, ono je toho hodně, jen to vyjmenovat. Zarazila mě Radimova skromnost, že by byl jako hlava církve titulován jako 1. světící biskup. Nechtěl být, asi ze skromnosti, papežem.

Proč k tomu ale nedošlo?

Na ÚV sociální demokracie si nás pozval ing. Miloš Zeman. Měl čerstvě narozenou dceru, já stejně starého syna, kouřili jsme cigarety, s Radimem pili Becherovku, bylo to u Miloša fajn. Vybízel nás, ať se k němu přidáme, tedy rozpustíme NEI-ku v ČSSD. Garantoval nám, že po vítězných volbách budeme poslanci v dolní komoře parlamentu. Přišlo nám to směšné, takže ani druhá konzultace neměla úspěch. Jenom dodám, že jsme později tloukli hlavami o zeď, proč jsme tu nabídku nepřijali a nepokračovali s ním v parlamentě. Takže sešlo i z církve a naše kroky se s Radimem Uzlem na čas rozešly.

Na začátku kapitalistického období jste poznal řadu jiných lidí…

Začátkem tohoto prosince jsem byl na velmi zajímavém školení, tedy na přednášce, na jednom velvyslanectví v Praze. Mezi pěti pozvanými byl ing. Miroslav Pavel. Vydavatel řady literárních časopisů, osvětář. Byli jsme překvapeni, dlouho jsme se neviděli. V tu chvíli tomu však bylo přesně třicet let a tři dny, kdy jsme se seznámili. V pátek 1. prosince 1989 jsem ho totiž střídal na Úřadu předsednictva vlády ČSSR v roli tiskového mluvčího. On tehdy odcházel dělat generálního ředitele Československé televize.

Dlouho vám to ale nevydrželo. Co se vám vlastně povedlo? Církev jste nezaložili, z vlády vás předtím také vyhodili, Kmen vás nechtěl publikovat. Co vlastně dělá ta vaše erotická strana?

Z těch cca 360 na Ministerstvu vnitra ČR řádně registrovaných stran a hnutí patříme alespoň trochu k těm známějším. Naše strana ale stárne. Každý měsíc se vždy v sobotu schází na zasedání předsednictvo strany. Erotické. Když jsem před šesti lety požádal správu budov, zda bychom na posvátné půdě v ulici Politických vězňů mohli zasedat, byla správa nesmírně nedůvěřivá a skeptická. Když ale viděla členy ÚV NEI, jak přicházejí rokovat na ÚV KSČM, vydala souhlas. Máme totiž úplně nejstarší politbyro v republice! Nedávno jsem si udělal pozorování a bedlivě fixoval, co vlastně na politbyru probíráme. Začíná to tím, jaké párky budou na svačinu, zda je dobře vychlazené pivo a kořalka. Po mé Zprávě o činnosti NEI a nezbytné administrativě následuje diskuse, usnesení, závěr a občerstvení. S hrůzou jsem zjistil, že za půl roku nepadlo na zasedání orgánu erotické strany ani jednou slovo SEX.

Jak se vlastně stal z odpovědného budovatele socialismu erotik z povolání?

Když to všechno na začátku devadesátého roku tak nějak končilo, požádal mně vydavatel budoucího měsíčníku LEO, čili Lákavé Erotické Osvěžení, Pavel Kvoriak, zda bych pro něj mohl udělat rozhovor s představiteli nové politické strany Nezávislé erotické iniciativy. Ten časopis jsem mu na FUTI zaregistroval pár týdnů předtím. Teď jsem bral kde co, abych uživil rodinu.

Pokud vím, v osmdesátém devátém jste publikoval na třicet rozhovorů…

Ano, a v devadesátém jsem jich třicet poskytnul. Ale teď jsme na jaře devadesátého po puči. Takže jsem našel v Břevnově dům, starý zvetšelý činžák. A dole v suterénu to bylo úplně filmově stylizované. Třetí dveře vpravo a za nimi místnost, haluzna, osvětlená slabou žárovkou visící na drátě uprostřed místnosti. Za stolem seděli dva muži, kteří se mi představili jako »představitelé NEI!«, já se představil jako externí spolupracovník budoucího titulu LEO a požádal je o rozhovor. A vtom se ze tmy u zdi ozvalo nesmělé: »Ahoj Ríšo«. Zaostřil jsem a po chvíli poznal, že mně pozdravil čerstvý, od podzimu před převratem zasloužilý umělec ing. Karel Sýs. Padli jsme si do náruče i s jeho společníkem, taky čerstvým zasloužilým umělcem. Titul získali ještě se spisovatelem ing. Vladimírem Páralem z rukou mého budoucího účetního, náměstka ministra kultury PhDr. Františka Stoklasy. To víte, »když se cukaj dějiny, padají i balvany«. Ale zpátky do suterénu. S pohlaváry NEI jsem si domluvil termín a spolu s Karlem a tím druhým zasloužilým jsme šli na tramvaj.

Dobře, ale co s tím vedením strany?

Karel brblal po cestě na tramvaj samé stížnosti na dobu, já den před tím měl svátek, bylo tedy 4. dubna k jednadvacáté hodině a uvědomil jsem si, jak Karel říká: »Vždyť jsou to úplní pitomci. Kdyby to vzal do ruky nějaký organizátor, tak to by byla jiná«. A já si uvědomil, že jsem se ocitl na křižovatce. Křesťan by řekl, že ho osvítil Duch svatý. Druhý den jsem se tam vrátil, vyplnil přihlášku do strany, další den byl přijat a za čtrnáct dní udělal puč a jmenoval se do čela strany. A tak jsem se stal erotikem z povolání. Na sjezdu za tři měsíce jsem byl řádně zvolen a v čele partaje jsem dodnes.

Zajímavé. A teď nám, pane předsedo, řekněte, jak a kdy se z vás stal marxista?

Jsem absolventem Střední umělecko-průmyslové školy v Uherském Hradišti v atelieru národního umělce Jana Blažka. Na Akademii výtvarných umění jsem se nedostal, takže jsem narukoval na dva roky k VÚ 8008 v Plzni na Slovanech. Na vojně jsem se ale rozhodl, že budu raději intelektuálem než malířem, takže jsem si podal přihlášku na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. V Praze! Jakožto umprumák a ve výkonu základní vojenské služby jsem byl poměrně tupý a neodpovědný rebel. Na tu školu jsem ale chtěl! Testy jsem měl mizerné, pohovor se svazáky byl dobrý, ale stěžejní byl pohovor, který jsem absolvoval u jakési vyučující.

Už se konečně blížíme k onomu bodu, kde začala vaše životní cesta?

Ta profesorka si mně nejdřív dlouze prohlédla, jak tam sedím v zeleném, s černým baretem dělostřelců v ruce. Ona byla v mých očích taková starší žena, po pětatřicítce, spíš ke čtyřicítce, ale velmi elegantní, v perfektním kostýmu. »Ty vaše testy, soudruhu vojíne, nestojí za nic.« Prohlížel jsem si své ruce s polámanými a okousanými nehty. »Víte, soudružko profesorko, je nás málo. Pořád chodíme do strážní služby. Nebyl jsem schopen se lépe připravit.« Dlouze se zamyslela a rozhodla se, »Dobrá. Uznávám to, soudruhu vojíne. Potřebuji ale vyjádření od vašeho velitele a svazu mládeže. Za čtyřicet osm hodin mně ho osobně doručíte. Můžete odejít.«

Pokračujte, ale zestručněte to prosím. Jinak budu muset škrtat!

Ihned po návratu do kasáren jsem šel k veliteli útvaru plukovníku Balounovi, vysvětlil situaci a požádal, protože vojáci neprosí, o napsání vyjádření. Druhý den jsem si vyzvednul zapečetěnou obálku a vyrazil na druhý konec kasáren k předsedovi SSM, vojáku z povolání, čerstvému rotmistrovi Josefu Pokornému. Posadil mně naproti sobě a mlčel. Před čtvrt rokem mě pro nekázeň vyhodil ze všech svazáckých orgánů. »Sereš mě, Richarde. Hodně piješ.« A vzal tu zapečetěnou obálku a k mé hrůze ji surově roztrhnul. V dopise bylo uvedeno, že nejsem dobrý voják a k žádnému dalšímu studiu se nehodím.

Potom vytáhl rotmistr Pokorný ze šanonu tři různé obálky, troje dopisní papíry, dvě propisovačky a jedno inkoustové pero, tři razítka, jedno pečetidlo a vosk a dva psací stroje. Za velitele pluku, předsedu plukovního a předsedu ZO SSM napsal tři dopisy, podepsal, orazítkoval a ten hlavní zapečetil.

No to je hezké. A kde je pointa? A ten začátek nové cesty?

Než mně dal dopisy do ruky a rozloučil se, zeptal se mě, jestli vůbec vím, kdo je to ta profesorka ing. Zoe Klusáková–Svobodová, CSc. Nechápal jsem, proč se mě ptá na podružnosti. »Její manžel Klusák je ministrem kultury ČSSR. A její otec armádní generál Ludvík Svoboda nám dělá prezidenta. To znamená, že je to vrchní velitel ozbrojených sil naší země. A protože jeho dcera ctí celý život uniformu, tak ti dala šanci, vojíne Knote!«

A v tu chvíli jsem prozřel. Po téměř dvou letech vojny ve stejnokroji jsem získal k uniformě úplně jiný vztah, profesorko Klusáková a soudruhu podplukovníku Pokorný. Navždy!

Už vám rozumím. A co byste popřál do nového roku?

Na fakultě začala má cesta nejen za vzděláním. Začal jsem chápat, co to je vykořisťování člověka člověkem, lidská solidarita, nesmiřitelný boj tříd. Před téměř pětačtyřiceti lety začala má cesta budování socialismu. Mnoho se nepovedlo naší vinou. Asi se nedočkám, až bude člověk člověku člověkem, ale to nevadí. Bojovat musíme už tady a teď! To znamená, že i v roce 2020 budeme potřebovat zdraví a sílu, což z celého srdce přeji nejen čtenářům Haló novin.

Roman BLAŠKO


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 5.4, celkem 27 hlasů.

Roman BLAŠKO

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


slechta48
2019-12-31 19:05
Fakt super ☝
znovacek
2019-12-31 17:42
Výborný. To překonává i mistra Kojzara. Já také na stará kolena
jsem prozřel jedinou větou ze spisů: Marx věděl jaký je proletář
zlomyslný chlapík. Potom mi bylo jasno jako patronu BSP!
Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.