Rozhovor Haló novin s místopředsedou ÚV KSČM Stanislavem Grospičem

Nový rok bude takový, jak k němu přistoupíme my sami, naše společnost

Je rok 2020. Jaký podle vás bude, tedy – může být?

Předem, než odpovím, by se slušelo popřát všem do nového roku hodně zdraví, spokojenosti v rodinném i pracovním životě, radosti, úspěchů. Ta slova je třeba nevnímat jako klišé, které se ze zdvořilosti opakují, ale jako upřímné vyjádření přání, aby se lidem v naší společnosti, v České republice, dařilo lépe. To je, myslím, to podstatné.

V naší společnosti totiž vzrůstá nevraživost, nesnášenlivost, nenávist. Jednotlivé sociální skupiny jsou rozdělovány, stavěny proti sobě. Renomované ekonomické odhady nás přitom stále ujišťují o trvajícím období ekonomické konjuktury. Jen občas se zvolna objevují varovné hlasy o možném zpomalení ekonomického růstu či o nové hospodářské krizi. Společnosti je zároveň podsouváno ohrožení demokratických principů, na nichž je postaven ústavní pořádek České republiky. Zdůrazňuji ústavní pořádek buržoazně demokratické republiky. Nelze pominout, že tuto roli sehrávají různé neziskové organizace, spolky, které nacházejí oporu i u některých médií a politických představitelů, což ovšem není záležitost jenom České republiky. Nebezpečné totiž je, že se tím vytváří velký prostor pro autoritářské politické síly a otevřený nástup fašistických tendencí, včetně revanše za odsun sudetských Němců, jenž byl uskutečněn na základě Postupimských dohod vítězných mocností druhé světové války.

Pozitivní nejsou ani neustále se vyhrocující mezinárodní vztahy mezi velmocemi USA, Francie, SRN, Velké Británie, Ruské federace, Číny. Není dobrým signálem stability, že ekonomicky slábnoucí USA se snaží politicko-ekonomickým tlakem a vojenskou silou udržet svou světovou převahu. Evropská unie je svazkem kapitalistických států a po brexitu Velké Británie její rozpory a individuální zájmy vystupují ještě zřetelněji do popředí.

Buďme ale optimisty. Nový rok bude takový, jak k němu přistoupíme my sami, naše společnost.

Také letos nás čekají významná výročí. Neméně tak důležitá, jako tomu bylo v roce 2018 a v roce 2019. Která stojí za to si především připomenout?

Letošní rok bude opravdu bohatý na mnoho významných výročí. Jak historických osobností, tak i historických událostí, vnitropolitických i zahraničněpolitických. Zmíním jen některé z nich. Velkou pozornost si zaslouží 75. výročí ukončení druhé světové války a osvobození Československa od nacistické okupace. Bude také rokem založení celé řady významných mezinárodních pokrokových a levicových organizací, například Světové odborové federace, která si rovněž v tento rok připomene 75 let od svého vzniku. Pokrokový svět si zcela určitě připomene 65 let od agrese fašistické Itálie do Habeše. V roce 1910, tedy před 110 lety, začal proces protestů proti diktatuře Porfirio Díaze označovaný za začátek Mexické revoluce. V roce 1975, 30. dubna, došlo také ke sjednocení Vietnamu.

Z těch domácích by bylo špatné nepřipomenout tábor lidu 1. května 1890, počátek české tradice prvomájových dělnických oslav, na Střeleckém ostrově v Praze, který tolik očaroval Jana Nerudu a inspiroval jej k napsání slavného prvomájového fejetonu. Nemohu pominout ani prosincovou stávku a střet o Lidový dům v roce 1920 a vlastně celý proces vedoucí následujícího roku k založení KSČ. Neměl by být pominut 5. duben 1945, kdy byl vyhlášen Košický vládní program, ani tragická událost vypálení Javoříčka 5. května 1945. Velkou pozornost a úctu si zaslouží Ostravsko–opavská operace a Květnová povstání českého lidu, včetně slavného Pražského povstání, a den 9. května, kdy byla osvobozena Rudou armádou Praha.

Myslím ale, že není účelem udělat výčet historických událostí, některý čtenář by jistě mohl mít na mysli další. Na závěr jen připomenu 31. březen 1990, kdy byla založena Komunistická strana Čech a Moravy.

Myslím, že bude podstatné, aby žádné výročí a nikdo nebyl opomenut, protože neznat minulost, znamená nepochopit, co se vlastně ve společnosti děje.

Zastavme se u půlkulatého výročí osvobození, tedy konce války, jak dnes, aby se vyhnula slovu »osvobození«, můžeme slyšet z některých médií. Jak toto výročí vnímáte vy?

V době, kdy se dral k moci německý fašismus, který došel své zrůdnosti v podobě nacismu, měl velkou inspiraci již ve fašistické Itálii. O něco později, za mlčenlivého, někdy však i aktivního souhlasu rozhodujících evropských mocností Francie a Velké Británie se počet států v Evropě, kde hlavní slovo měl v různých podobách fašismus, podstatně rozrostl. Bylo patrné, že vzájemné soupeření mezi hlavními imperialistickými mocnostmi Velkou Británií, Francií, USA, Japonskem o vliv ve světě a udržení svých kolonií také směřovalo k oslabení a likvidaci socialistického Sovětského svazu.

Proto cítím povinnost a chci důrazně odmítnout jakékoliv snahy vytvořit »oficiální« scénář, v němž hlavní vinu za rozpoutání druhé světové války měly dva »totalitní režimy«, tedy nacistické Německo a Sovětský svaz přepadením Polska. Věřím, že takový výklad by byl jistě v souladu s usnesením Evropského parlamentu ze září loňského roku a byl by také v souladu s přáním vládnoucích světových elit. Nikoliv náhodou čelní naši představitelé, a to dokonce i vládní, jezdí na srazy Sudetoněmeckého landsmanšaftu. Je tragické, že jsou zapomenuta slova Edvarda Beneše a že se najdou politické síly, které by takový sraz tzv. sudetských Němců chtěli uspořádat v České republice. S velice smíšenými pocity se dívám i na dílo »samozvané« komise některých historiků o společném výkladu dějin Rakouska a Česka.

Největší oběti ve druhé světové válce a tomu, co jí bezprostředně předcházelo, přinesli Židé a slovanské národy. Byli jeho první obětí spolu s antifašisty různých politických přesvědčení, sociálních demokratů a komunistů. To je třeba neustále zdůrazňovat. Sovětský svaz, jeho národy a Slované vůbec také přinesli největší oběti v boji proti německému nacismu za jeho konečnou porážku.

Mám hlubokou vnitřní úctu k Sovětskému svazu, k Rudé armádě a jejím spojencům, i západním, kteří nám přinesli svobodu od nacismu. Zároveň si se stejnou úctou vážím všech obětí v domácím i zahraničním odboji. Ano, šlo o osvobození.

Současné vedení města Prahy se nám pokouší namluvit, že Prahu osvobodili vlasovci, a Rudá armáda, která sem přijela, neměla vlastně už nic na práci. Je to tak?

Ruská osvobozenecká armáda, tedy vlasovci, vznikala z rozhodnutí hitlerovského Německa primárně jako boj proti Sovětskému svazu. Verbována byla z přeběhlíků, válečných zajatců chtějících si zmírnit válečné utrpení, lidí nenávidících Sovětský svaz, z esesáckých hord, do nichž cestou na východ nacisté sebrali všelijakou spodinu. Když propuklo Pražské povstání, nacházela se dislokována zčásti v blízkosti Prahy a jejím primárním cílem bylo dostat se do zajetí k západním spojencům. To ovlivnilo z větší části i její počáteční aktivity v povstání. To Česká národní rada pochopila, když odmítla jejich pomoc, načež se vlasovci stáhli a nechali hlavní město na pospas hitlerovským hrdlořezům.

Fakt, že konečnou pomoc a svobodu Praze přinesl příjezd tanků Rudé armády, je však nesmazatelný. V Praze se totiž stále ještě bojovalo. Stačí si připomenout odpor nacistických bojůvek v Praze 6, na Letné, kolem Stromovky, v některých okrajových čtvrtích, smrt velitele prvního tanku na Klárově, a to, že až do večerních hodin 9. května se bojovalo v prostoru Zlíchov – Zbraslav, a lidé zde dokonce byli bestiálně vražděni. Dodnes tam stojí památník, který zarůstá travou a nikdo o něj nepečuje. Pomník maršála Ivana Stěpanoviče Koněva postavený v blízkosti těchto bojů má své oprávněné a důstojné místo.

Četl jsem, že historie je »děvka prodejná«, každý si s ní prý může dělat, co chce. Dnešek jako by tomu nahrával, ale historie je i učebnice chyb, omylů a naopak ukázkou cest, jak dál, abychom se nevraceli zpátky. Jaký je váš názor?

Nevracet se zpátky? To je zapeklitá otázka. Společnost, která si nebude připomínat svou historii a i tragické momenty, se nevyvaruje podobných chyb a cest v budoucnu. Měli bychom brát výsledek druhé světové války stvrzený vítěznými mocnostmi SSSR, Francií, Velkou Británií, USA a později i Čínou jako jeden ze základů dnešního mezinárodního práva, které nebude zpochybňováno. Nelze vyvinit německý národ z německého fašismu a jeho specifika - nacismu, ale lze vzít v úvahu fakt, že německý národ se s pomocí mezinárodních institucí, například i Norimberského tribunálu, vítězných mocností, ostatních států Evropy a světa, i když jistě obtížně, s touto otázkou vyrovnal.

Je namístě ovšem další otázka: kdo a v čím zájmu a s jakým cílem toto chce znovu přehodnotit a změnit? Věřím, že to není v zájmu dnešního německého národa. Ostatně vidíme, jak obtížné je vyrovnat se s dědictvím fašismu například ve Španělsku či Řecku. Vidíme také, jak mocnosti Evropské unie tolerují, přehlížejí jeho opětovný nástup v Evropě. Je to velice nebezpečná hra, snad si představitelé Unie v letošním roce uvědomí, že zašli již příliš daleko.

Letos budeme mít i dvě zajímavá výročí, totiž narozeniny dvou velkých státníků. Tomáše Garrigua Masaryka a Vladimira Iljiče Lenina. Myslíte, že bychom v životě těch dvou našli spojovací list? A vůbec, v čem byly jejich rozdílnosti?

Obě výročí si zaslouží připomenutí a určitě samostatné téma než jen několik řádek v rozhovoru. Obě osobnosti jsou si v lecčems zdánlivě podobné, ač při tom jsou velice rozdílné. Tomáš Garrigue Masaryk má titul »Prezident osvoboditel«. Narodil se 7. března 1850 v Hodoníně. Vladimir Iljič Uljanov–Lenin se narodil 22. dubna 1870.

Oba pocházeli z odlišných sociálních poměrů. Oba spojili svůj život s aktivní politickou prací. Zatímco T. G. Masaryk se věnoval jak činnosti vysokoškolské, filozofické a politické, včetně parlamentní, V. I. Lenin se od raných studií věnoval dráze revolucionáře, zaníceného bojovníka proti carismu. Byl osobností zcela oddanou učení Karla Marxe.

T. G. Masaryk se v roce 1915 rozhodl pro myšlenku samostatného československého státu. Jeho představy sociální po roce 1918 byly ovlivněné výsledkem první světové války, tužbami po sociální spravedlnosti. První Československá republika přinesla řadu nadějí, iluzí i zklamání. Oprávněné sociální požadavky dělnictva byly však často řešeny střelbou do stávkujících a tvrdými represemi.

V. I. Lenin byl rovněž ovlivněn první světovou válkou, krutostí carismu, se silným sociálním cítěním budoval stranu s cílem vytvořit jinou spravedlivou společnost. Zkušenost krátkého období Prozatímní vlády jej utvrdila ve správnosti jeho rozhodnutí. Říjnová socialistická revoluce přes obrovské problémy následné občanské války, intervence zahraničních mocností, ukázala celému světu možnost jiného, daleko spravedlivějšího společenského řádu, než byl kapitalismus.

Mimo jiné nelze však pominout ani výročí dalších dvou osobností, a to Bedřicha Engelse a Ho Či Mina. Bedřich Engels měl zásadní vliv a podíl na práci Karla Marxe. Ho Či Min dovedl myšlenku národně osvobozeneckého boje proti francouzským kolonialistům využít v budování lidově demokratické země, prosazením myšlenek socialismu a za svého života vést i podstatnou část boje proti americkému imperialismu za sjednocení Vietnamu.

Ale když už jsme u těch osobností – ono bude také kulaté výročí narození Bohumíra Šmerala. Není on postavou, kterou bychom si měli také více připomínat?

Nabízí se to. Dne 25. října 1880 se před 140 lety Bohumír Šmeral narodil. Poté, co na jaře 1920 navštívil Sovětské Rusko a osobně jednal s V. I. Leninem, se po návratu do vlasti postavil do čela marxistické levice a stál u zrodu Komunistické strany Československa. Ostatně měl bohaté zkušenosti s dělnickými boji coby poslanec Říšské rady v Rakousku-Uhersku, a v jeden čas dokonce i předseda sociálně demokratické strany. V Československé republice zastupoval KSČ v Národním shromáždění a poté v Senátu. A přes i nesouhlasné postoje s politickými změnami v roce 1929 se myšlence komunistické strany a marxismu nezpronevěřil. Určitě patří k čelným osobnostem našeho hnutí.

Četl jsem, že komunistické hnutí nemá budoucnost. Že nikdy se nemůže uskutečnit vize Marxe a Engelse, že lidé budou »dostávat podle svých potřeb«, že je to proti Darwinově teorii a lidské přirozenosti. Co si o tom myslíte?

Jsem přesvědčen, že není správné hovořit takto o vizi Karla Marxe, Bedřicha Engelse. Darwinova teorie popisuje vývoj živočišných druhů a jejich vzájemný boj o přežití. Marxismus, dovolím si toto zjednodušení s úctou k dalším klasikům a jeho pokračovatelům, je dílem společenských zákonů a zákonitostí včetně ekonomických. Dialektický pohled na společnost ukazuje, že boj jednotlivých tříd, velkých sociálních skupin vedený z ekonomických důvodů, není utopií, je realitou i dnešního kapitalismu a jeho imperialistických projevů. Řada států jde stále cestou boje za překonání kapitalismu a jejich řady se rozšiřují. Podstatné je, že z hlediska společenského vývoje nejde o žádnou krátkodobou záležitost. Boj za lidskou důstojnost není utopií.

Jde však o dnešek. Zanechme dlouhodobé vize. Co komunisté musí nabídnout, aby se znovu stali stranou, která plně ovlivňuje dění v naší zemi? V těchto letech se podařilo svým přístupem vytvořit stabilní vládu, která přece jen musí, i díky komunistům, prosazovat některé sociální cíle. Ale co v letech příštích?

Musí si uvědomit, že žijeme v kapitalistické společnosti ve stadiu nelítostného dravého imperialismu. Tím po desetiletí vybojované sociální i politické jistoty padají s každou další hospodářskou krizí, větším či menším válečným konfliktem. Vědět, že dnešním mocnostem je těsný rámec »klasických« buržoazních republik či konstitučních demokracií, že jim je těsné široce pojaté volební právo, pevná pracovní doba, jistota starobních důchodů, že odborové hnutí je záměrně rozdělené a oslabené.

Také si musíme uvědomit, že kapitalismus mění své formy působení na společnost. Tradiční struktury politických stran nahrazuje občanskými aktivitami a není mu cizí znovu tolerovat autoritářské a neofašistické režimy.

Komunisté musí ukázat, že umí převzít odpovědnost, například ve veřejné správě, ale na druhou stranu bojují především za lidskou důstojnost, za mír, za udržitelný rozvoj společnosti, za ochranu toho, co pozitivního nám tu zanechali naši předci, za nezkreslenou historii, jako poučení a východisko pro budoucnost.

Jaroslav KOJZAR


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 5.2, celkem 36 hlasů.

Jaroslav KOJZAR

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


svaty_vaclav
2020-01-06 14:25
Nazývejme věci pravými jmény - nejedná se o výročí ukončení 2.
sv. války, ale o výročí porážky Německa sovětskou Rudou armádou a
vítězství nad německým fašismem.
Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.