Její vírou bylo, že fašisté nikdy nevyhrají

»Skutečně mezi námi byli a snad ještě jsou lidé, jejichž životní osudy vystačí na několik průměrných,« napsal spisovatel a historik Jaroslav Štrait ve své publikaci z roku 2018 mapující učitele východních Čech v boji proti fašismu a válce (1938-1945). Při četbě této pozoruhodné publikace čtenáře jenom mrazí, jakými strastmi a nelidským týráním si prošli stateční čeští odbojáři a odbojářky, v tomto případě z řad těch, kteří předávali to nejlepší ze sebe budoucím generacím. Mezi jejich jmény se mihlo i jméno spojky II. ilegálního vedení KSČ Anežky Malé (1910-1942). V listopadu to bylo 77 let, co byla Němci ve věku 32 let popravena. Narodila se 9. ledna 1910, tedy právě před 110 lety.

V jejím rodném městě Smiřicích se v ulici Anežky Malé nachází pamětní deska na rodném domě. Nápis zní: »Zde žila Anežka Malá, popravena nacisty pro boj a víru v lepší, spravedlivý život 7. 1. 1990 - 24. 11. 1942.« Bronzovou desku s reliéfem hořící pochodně zhotovil akad. sochař Josef Bílek z Hořic. Deska byla odhalena v roce 1949.

Talentovaná a oblíbená

Anežka se narodila jako první dcera Františka a Marie Mládkových. Pocházela ze tří dětí. Její otec pracoval jako železniční zřízenec. Vychodila tři třídy měšťanské školy ve Smiřicích s dobrým prospěchem. Jako žačka vstoupila do Dělnické tělovýchovné jednoty a skautu. Její dětství a rané mládí bylo radostné, jak možno číst ve zdrojích dostupných na internetu (např. na stránkách Městského úřadu Smiřice, který čerpá ze svého archivu). Pro svoji ochotu, laskavost, nebojácnost a kamarádské chování byla velmi oblíbenou u všech. Milovala přírodu a její krásy.

Provdala se velmi mladá již v 17 letech za Karla Malého, člena komunistické strany. Do roka se manželům narodil synek Karlík. Přes své mládí se Anežka stala obětavou maminkou. Manžel, který pracoval jako truhlářský dělník, byl - i pro své přesvědčení - v době krize nezaměstnaný. Její původ a vše, co ve svém životě zažívala, ji přiváděly k přemýšlení, proč je to takto - nespravedlivě - na světě uspořádáno. Zajímala se o vše a odpovědi nalézala i u životního druha. Nebylo náhodou, že své přesvědčení stvrdila vstupem do komunistické strany.

V roce 1935 byla poslána do leninské školy v SSSR. Pobyla tam čtyři měsíce a život v Moskvě a na Kavkaze na ni udělal hluboký dojem. Měla oči jen pro úspěchy sovětského státu. Po svém návratu poukazovala veřejně na nebezpečí války, nabádala do boje proti fašismu, a když se v ČSR organizovala pomoc a výprava interbrigadistů do Španělska, velmi pomáhala. Vypracovala se v dobrou řečnici, vystupovala na Prvních májích a táborech lidu. Organizovala ženské hnutí, pracovala mj. v komisi žen při KV KSČ v Hradci Králové.

Balancovala nad propastí

Přišel 15. březen 1939, protektorát. Komunistická strana byla v ilegalitě. Bylo jasné, že gestapo půjde i po Anežce Malé. Jakmile Němci pozatýkali přední komunistické funkcionáře, kteří zůstali na území protektorátu, Anežka nastoupila na jejich místo. Pracovala v ilegální skupině vedené Jiřím Purkyně, navázala spojení se Dvorem Králové, Českou Skalicí, Červeným Kostelcem, Jaroměří a dalšími městy východních Čech. Od roku 1940 vedla ilegální činnost KSČ v celé východočeské oblasti. Byla spolupracovnicí časopisu Čin, který byl kolportován i ve Smiřicích. Součástí roznášky časopisu byly i letáky.

Jakékoli, i sebemenší vystupování proti nacismu znamenalo v letech okupace balancování nad propastí a smrtí, napsal historik Štrait. A Anežka vskutku balancovala stále nad propastí.

V roce 1940 se situace pro ni stala nebezpečnou, její spolupracovníci byli královéhradeckým gestapem pozatýkáni. Na podzim dostala upozornění, aby se ukryla, že nebezpečí je velké. Dostalo se jí snad i možnosti prchnout. Byla na rozpacích, zda má odejít, ale byla to rodina, co jí v tom zabránilo. Její vírou bylo, že fašisté nikdy nevyhrají. Touto vírou posilovala lidi, s nimiž přicházela do styku.

Jako štvané zvíře

Anežka Malá pracovala v cukrovaru. Osmnáctého listopadu 1940 uprostřed práce dostala spěšnou zprávu, že na ni doma čeká gestapo. Když ji z kanceláře vyzvali, ať se tam dostaví, pochopila, oč jde. Hbitostí se jí podařilo utéct z cukrovaru zadní stranou, úkryt jí poskytli železničáři. Díky nim se ještě nedostala do spárů gestapa. V noci odjela nákladním vlakem do Jaroměře. Pak nastalo dlouhé období skrývání. Žila jako štvanec. Gestapo ji dostihlo až 21. června 1941 v Praze - a stalo se tak snad nešťastným nedopatřením, kdy gestapáci našli u jejího muže dopis pro ni s adresou.

Anežka vytrpěla při výsleších mnoho krutostí. Nacisté se jí mstili i za to, že jim dlouho unikala. Byla mezi posledními z té ilegální skupiny a bylo těžko zapírat. Když odjížděla do Drážďan, měla prý trest vyměřen na osm let. Z Drážďan byla transportována do Budyšína - naděje, že se vrátí jednou domů, ještě žila. Její dopisy byly plny víry, a ačkoliv ve věznici trpěla nedostatkem, nikdy si nestýskala a povzbuzovala rodinu, že bude zase dobře. Přitížila jí heydrichiáda. V létě 1942 byla odvezena do Berlína, kde ji »lidový soud« 26. srpna odsoudil k trestu smrti.

Život dobrosrdečné, pracovité a talentované mladé ženy, obětavé manželky a milující matky Anežky Malé skončil v někdejší nacistické věznici a jejím popravišti v Berlíně-Plötzensee, jak připomněl Jaroslav Štrait v Naší pravdě 6. ledna (Plötzensee – berlínské inferno). Byla jednou z 591 Čechů a Češek zde zabitých zrůdným nacistickými režimem. Čeští odbojáři a odbojářky tvořili plnou třetinu ze všech ubitých! Právě zde by měla každá oficiální česká delegace, která navštíví Berlín, klást věnce a květiny, právě zde!

Karel Malý byl také žalářován, ale Anežka své protifašistické nasazení, svou lásku k vlasti, k českému národu a svobodě, zaplatila cenou nejvyšší. Jejich nezletilý synek byl jako školák vychováván v rodině svého děda ve Smiřicích.

Na statečnou Anežku Malou nesmíme zapomenout. Připomínají ji naštěstí aspoň názvy ulic - v rodných Smiřicích, kde pracovala v obecním zastupitelstvu, a v Praze na Jižním Městě.

Monika HOŘENÍ


POSLEDNÍ DOPIS ANEŽKY MALÉ Z 24. listopadu 1942

Moji nejdražší, milovaní!

Nadešla v mém životě ta chvíle, kdy se mám s Vámi naposledy rozloučit. Je to úžasně bolestné pro vás, já vím, ale nedá se to změnit. Prosím Vás pro vše, jež je Vám drahé, buďte silní, nezoufejte, neplačte. Pro mne je to skoro osvobození, neboť v té strašné nejistotě žít, věřte, to není záviděníhodné. V jedné knize jsem zde četla, že život člověka to je jako kámen, který hodíš do vody. Kámen leží na dně, ale na povrchu dělají se stále kola. A v to já věřím, že mne tam u nás nezapomenete.

Moji milovaní rodiče, odpusťte, co jsem kdy špatného udělala. Nezoufejte, to vše byl můj osud. Nedělejte Karlovi předhůzky, on už bude tak dost strašlivě nešťastný. Ale je přece dnes tolik postižených. A věřte, že kdybych byla u Vás doma, kdo ví, jak by to se mnou vypadalo, a možné, že by to bylo pro Vás ještě horší. Teď jste mi trochu odvykli a musíme zapomínat – pomalu zvykat. Mamičko má milovaná - posílám Ti moje vlasy, nos je po mně na památku. Můžete se informovat, zda byste mohli moje pozůstatky dostat. Mojí Hildě odepište. Bude psát k N. R.

Mého sladkého synka naposledy zdravím, líbám, a s ním se loučím, ale mé drahé dítě, Tvoje máma nepláče. Vím, že můj synek je dobře vychovaný, že doroste a bude moudrý, nadaný a všichni z něho budete mít radost. On a všichni jeho kamarádi budou jednou šťastně žít. Jen co hudby se týče, jak je to krásné, že on umí tak hrát, to budou jednou samé veselé písničky. Jenom až ta první bolest přejde. Dopis pošlete za Karlem, neznám jeho adresu. Zoufat není třeba. Vždyť jsem žila. A kdož ví, jakému utrpení jsem ušla. (Můj kabát, co přijde, ať Marti rozpáře a ušije něco Jiřince.) Pozdravujte mi všechny přátele a známé. Všecky příbuzné. Anička ať se dočká na Staničkovi všeho dobrého. Moji milovaní rodiče, děkuji Vám za vše, za Vaši dobrotu a lásku. Přeneste vše na mé sladké dítě. Loučím se s vámi ještě jednou naposledy, hladím a líbám Vás. Tobě, můj synečku, Tvé růžové tvářičky, Tvé veselé oči, Tvé šikovné ručinky tisknu, objímám ještě jednou. Žijte blaze.

Vaše Anežka

FOTO – www.smirice.eu


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 6.6, celkem 30 hlasů.

Monika HOŘENÍ

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


novotnyjaro
2020-01-13 20:16
Tyto skutečné hrdiny a vlastence by se mělo připomínat každý den!
Vždyť za druhé světové zemřelo více jak 360 000 Českých a
Slovenských vlastenců, kteří vybudovali základy nového státu.
Ročně to bylo 60 000 lidí, 5000 lidí měsíčně a každý den téměř
170 lidí. Takovou hrůzu si dnes ani neumíme představit. Při možném
vítězství nacizmu by došlo k totální genocíde Českého ,
Slovenského národa a většiny Slovanstva!
Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.