FOTO - archiv J. Sojky
Rozhovor Haló novin s historikem umění Jaroslavem Sojkou, hlavním kurátorem uměleckých sbírek Pražského hradu

Pražský hrad není muzeum, ale úžasný pulzující organismus

Být hlavním kurátorem sbírek nejvýznamnější české národní kulturní památky a symbolu české státnosti je určitě zavazující. Je to pro vás profesionálně splněný sen?

Nepochybně je to práce, která zavazuje ke každodenní profesionalitě. Pražský hrad je nejpřednější památka a státní organizace v zemi. Je to živoucí organismus, kde se prolínají různé funkce – duchovní, symbolická, politická a kulturní. Když jsem studoval dějiny umění a učili mě historici umění, jakými byli J. Kropáček, J. Homolka, D. Líbal nebo J. Kybalová, tak jsem už jako student kreslil kamenické značky na velké věži katedrály. Dokonce již tehdy vzniklo přátelství s Petrem Chotěborem, kterého si jako odborníka velmi vážím pro jeho neustálou péči i o pražskou katedrálu. Od první chvíle, když jsem přímo ze studií na Karlově univerzitě nastoupil do hradního zaměstnání, vždy jsem se snažil o vlastní cestu i respektování ostatních lidí – řemeslníků, restaurátorů, policistů nebo zahradníků. I když má práce není zaměstnání, ale poslání, není důvodem se povyšovat. Naopak, musím zůstat v kontaktu jak se sbírkovými předměty, tak s lidmi.

Vzhledem k vašemu nízkému věku je obdivuhodné, že hlavním kurátorem sbírek Pražského hradu jste již docela dlouho. Kolik let vlastně?

S profesionálním přístupem souvisí i kontinuita. Co chybí mnoha našim galeriím a muzeím, je, že se v nich pracovníci střídají, mění, mnohé započnou a málo dokončí. Na Hrad jsem přišel před 15 lety přímo z univerzity a zprvu byl kurátorem uměleckého řemesla, později architektury, lapidária a teprve časem jsem se stal hlavním kurátorem. Za tuto zkušenost jsem velice vděčný, znám celou šíři fondů sbírkových předmětů a je jedno, zda mluvíme o gotických architektonických článcích, renesančních trámových stropech, barokních tapiseriích nebo porcelánu a fajánsi. Je to více než 25 000 sbírkových předmětů, které jsem viděl, někdy nosil, jindy kreslil nebo dokumentoval a nakonec třeba vystavoval. Sbírky Pražského hradu obsahují skutečné poklady i předměty méně významné, vždy ale hodnotné pro historii Hradu. A je zcela jedno, zda začínáme výběr od korunovačních klenotů přes obrazy, sochy a nábytek a končíme třeba odlitky kamenických značek.

Co je na této práci fascinující, co vás denně těší?

Především je to skutečné dotýkání se předmětů a skrze ně i historie Hradu. Žádná kopie nenahradí požárem rozpukanou románskou kvádříkovou zeď nebo žebra kroužené přetínané pozdně gotické klenby… To, že mohu číst v Hradě jako v pomyslné otevřené knize. Současně ale, když se mi podaří uspořádat výstavu, která Pražský hrad přiblíží co nejširší veřejnosti. Dějiny umění nejsou elitní vědou, mají být srozumitelné a popularizace není žádný hřích. Pokud vkusným, kultivovaným způsobem prezentujeme naši minulost, věřím, že se poučíme pro budoucnost. Proto mi dělají radost i studenti a jejich hluboký zájem o detail. Domnívám se, že výuka a kontakt s mladými lidmi je stejně významný jako přednášky pro starší generace.

Zastávám názor, že na Hradě mají být výstavy především o Hradě, a o to jsem se vždy snažil, navzdory mnoha kritikům Hradu. Jenže ti lidé, co kritizují Hrad, zapomínají, kolik kvalitních lidí zde pracuje a denně dělá něco pro naši společnost – každá kustodka hlídající výstavu, každá pokladní, uklízečka, dokumentátorka ukládající restaurátorskou zprávu, správce depozitářů, kolektorů, zahradník, zkrátka každý zde něco vytváří. Hrad není muzeum, ale úžasný pulzující organismus…

Co všechno patří do kompetence kurátora sbírek Pražského hradu?

Péče o sbírkové předměty, jejich stav, uložení a vystavení. Současně kultivování prostředí – to, jak je rozmístěný nábytek, kde je zavěšený jaký obraz, jak je nařasena draperie závěsu, na jakém podstavci je socha a nebo, zda zahradník příliš nevybočí z tradice výsadby a kreativita floristky není za hranou vkusu. Všude tam se tedy setkávám nejenom se zdmi, předměty, ale i s lidmi různých řemesel a povolání.

Málo lidí si uvědomuje, že dnes je mnohé zatíženo přemírou administrativy – připravit výběrová řízení pro restaurování, podklady pro soutěž, dohled nad samotnou prací, kontrolní a kolaudační zápisy atd. Nerad ztrácím osobní kontakt s uměním, reálný kontakt je důležitý a nenahraditelný. Připodobním to situaci, když předměty osobně znám, a přesto jsou uložené ne za mnou v poličce, ale v depozitáři na Pohořelci, kde s nimi manipuluje jiný pracovník. Přirozeně, muzejník by měl rozpoznat stáří, hodnotu a kvalitu i umět selektovat, vybírat, co je hodnotné a co méně a přitom nikdy neztratit osobní kontakt s konkrétním artefaktem – tento vztah je důležitý a nenahraditelný.

Abych mohl svou práci vykonávat svědomitě, musím být diskrétní a přísný. A především neztratit důvěru dalších a dalších institucí, se kterými spolupracujeme na mezinárodním poli zvláště při zapůjčování nebo vypůjčování exponátů.

Lidé rádi navštěvují na Pražském hradě různé výstavy. Kterou z těch v současnosti připravovaných byste nejvíce doporučil?

Hrad připravuje řadu výstav ať již klasického nebo současného umění či věnovaných historii. Protože má výstava Václava IV. již skončila, mohu vám doporučit připravované Předjaří. Již osmým rokem lidem přibližuji sbírkové předměty ve spojení s přirychlenými cibulovými květinami. Na tuto nevšední podívanou, vlastně květinové korzo, přicházejí tisíce lidí. Letos je tématem výstavy obraz Olympských bohů od Petra Pavla Rubense z hradní Obrazárny. Na konci roku se potom uskuteční výstava věnovaná J. A. Komenskému. Pokud ale čtenáři budou letos například v Itálii, mohou tam vidět hradní obrazy na skvělých výstavách v Pordenone a ve Forli. Obrazárna Pražského hradu se potom představí ve slovinské Lublani.

Kdo určí, jaká výstava se na Hradě koná? Vychází to z vašeho odborného návrhu nebo do toho vstupují další lidé, a třeba i hlava státu? Jak se prezident zajímá o vaši práci?

Prezident republiky se živě zajímá o výtvarné umění. Jeho oblíbeným tvůrcem je malíř Kamil Lhoták. Protože znám i jeho zájem o T. G. Masaryka, zavěsil jsem do jeho kanceláře rozměrnou podobiznu našeho prvního prezidenta. Velká pracovna tak okamžitě získala jiný vzhled – na jedné straně při oknech Mařákovy obrazy Řípu, Velehradu a Vyšehradu a na druhé Masaryk. Mýtus, velebná historie, pravda, sen a realita…

Při přípravě jakékoli výstavy je základem úspěchu kvalitně zpracované libreto a následně scénář. Za čtrnáct let jsem měl 14 výstav – malé, střední a velké. Některé byly výstavnicky grandiózní. Na Hradě je i výstavní oddělení a tam pracují produkční, které pomáhají s realizací výstav. Nutná je spolupráce s marketingem, třeba při přípravě doprovodných publikací, plakátů a reklamy. Turistický ruch potom zajištuje kustodní služba atd. Vidíte, zase týmová práce. Autor, lídr, by měl být silný, protože každá výstava je silový sport, přetahování, přesvědčování. Cílem jsou přece co nejkrásnější exponáty a nejčitelnější texty.

Kdybyste věděla, kolik jsem už viděl výstav nepovedených, kde bylo malé písmo, špatné osvětlení, nevhodné klima atd. Tomu všemu se snažím u projektů, které vedu, předejít. A jsem rád, že pro to nachází pochopení i vedení Hradu – vždyť je to veřejná vizitka práce nás všech.

Kde jsou hradní sbírkové předměty uschovány? Již jste zmínil Pohořelec.

Na řadě míst. Začnu popořádku. Především v depozitářích, tj. v centrálním depozitáři na Pohořelci, anebo ve specializovaných úložištích ve Starém královském paláci a v Nových zemských deskách. Mnohé obrazy a sochy tvoří vybavení kanceláří. Jiné předměty historické povahy jsou ve stálých expozicích, jako je Příběh Pražského hradu, Zlatá ulička, Rožmberský palác, dům Sokolníka a již brzy např. Nejvyšší purkrabství. Přirozeně, že mnoho umění a řemesla spoluvytvářejí reprezentační prostory Hradu a zámku Lány. Jiné sbírkové předměty jsou zapůjčené do muzeí a galerií u nás a příležitostně i v zahraničí. Řada uměleckých děl tvoří nedílnou součást vybavení architektury a jsou s ní přímo spojená. Zcela výjimečné postavení potom má soubor českých korunovačních klenotů.

Je nějaké místo či kout na Hradě, nějaké předměty, staré tisky, knihy atd., které nejsou historiky umění dosud plně prozkoumány?

Nepochybně jsou a zůstávají tajemstvím Hradu. Znám tolik místností, kam vás nemohu vzít, a kreseb a plánů. Stavebně historický vývoj Hradu od prvotního hradiště přes hrad románský z bílé opuky nebo gotický ze zlatavého pískovce s blyštícími se střechami císařské rezidence, odkud vyzařovalo dvorské umění za Karla IV. i za Rudolfa II. do celé tehdejší Evropy, si přece musí ponechat i tajemství a skryté významy.

Vyslechla jsem váš rozhovor pro Český rozhlas v roce 300. výročí narození panovnice Marie Terezie (1717–1780), která byla také českou královnou. Zaujalo mě, kolik detailů z jejího života znáte. To je vaše oblíbené historické období?

(Směje se.) Ale vůbec ne, miluji středověké umění, zvláště gotiku, dobu krásného slohu na přelomu 14. a 15. století. A také empír. Ten francouzský (pařížský), německý (mnichovský) a ruský (petrohradský). Tereziánské období je pro mne přitažlivé kvalitou uměleckého řemesla a zahradního umění, ale i nastupující dobou osvícenství, racionalizací státní správy, změnou významu církve atd. Je to těžké, říci, zda se mi opravdu líbí více gotická ruina v Panenském Týnci nebo složité klenby ve Vladislavském sále než zámek Dobříš či letohrádek Amerika. Mým ideálem je absolutní krása, tak ji asi v těch dřívějších dobách nalézám více než v té naší, nic víc… (Zesmutní.)

Sledoval jste čtyři díly historické fresky ze života Marie Terezie, které vysílala ČT ve spolupráci s dalšími zahraničními produkcemi? Pokud ano, bylo z vašeho pohledu historika ve filmu vše pokud možno podle skutečnosti?

Něco jsem viděl, něco ne. Moc se na televizi nedívám, což způsobily některé tendenční pořady. Film je barvitý a scénář má různé linky, kostýmy pěkné a triky zdařilé. Takže nemám výhrady. Sám vím, jak je něco těžké vytvořit, a všeználků, co vše kritizují, je mnoho. Jsem rád, že tvůrci dali příležitost radám od odborníků a specialistů. Nesmíme si ale tehdejší dobu idealizovat. Vládl přísný společenský řád a hierarchie. Samotná Marie Terezie nemyslí na rodinu, ale skrz rodinu na dynastii a ta spoluvytváří monarchii. Stát a církev tvoří harmonii; politika oltáře a trůnu. Vždy, když se mě na Pražském hradě někdo zeptá na Marii Terezii, řeknu, podívejte se nahoru, tam, výš – ano, na věži katedrály je český dvouocasý lev a drží dvojramenný kříž…

Které z 16 dětí Marie Terezie bylo ono nemanželské, kolem něhož se točí »pikantní« děj ve 4. dílu jmenované historické fresky?

Marie Terezie byla žena, která dbala na svou pověst. Samozřejmě, že i ona se vyvíjela, dospívala a zrála. Na zálety byl její manžel František Štěpán. A v intimních chvílích mu jeho žena »nevoněla«… A přitom jej tolik milovala. Mimochodem, oba měli řadu jiných zájmů. Například úpravy rezidencí, budování zahrad, kabinetů, podporu podnikání. Celý svět nám může závidět první vzorkový veletrh na Veltrusech a pozdější tradici spojenou s Pražským hradem. A to nemluvím o podpoře vídeňské porcelánky nebo fajánsové manufaktury v Holíči.

Císař Josef II. svými reformami monarchii posunul k modernosti. Josefínské reformy stály v linii tereziánských reforem, nebo se děly tak trochu Josefově matce navzdory? Napadá mě třeba rušení klášterů Josefem II., přičemž Marie Terezie byla bigotní katolička.

Slovo bigotní katolička není vhodné. Marie Terezie byla zbožná žena a panovnice. Ale jinak se chovala, v rámci státu, velice racionálně. Josef jen vše chtěl příliš rychle. Oba byli tak rozdílní – stačí se podívat na formu náhrobku matky a otce v kapucínské hrobce ve Vídni a na rakev jejich syna. K čemu byly mnohé ty reformy, když byly tak rychle později rušené? Ano, můžeme si myslet, že Josef II. předběhl svou dobu. A ne vždy jen rušil kláštery. Díky jeho reformám se zlepšila farní síť, a dokonce vznikla nová biskupství.

Oba vladaře vidím přes umění – a tak si sami porovnejte, co bylo postaveno za vlády matky a co vzniklo za vlády syna… Ovšem hybatelem dějin už nebylo Rakousko, ale Francie, Anglie a Rusko… Dnes se například zapomíná, jak Josef II. projel carské impérium v roce 1787 a připravoval společný rusko-rakouský úder na Osmanskou říši. Kateřina II. Veliká a Josef II. např. společně zhlédli černomořskou flotilu na Krymu.

Co říkáte návrhu na novou pražskou sochu Marie Terezie od sochaře Jana Kováříka? Lidé již mohli vidět vizualizaci, socha je velmi strohá. Měla by být umístěna v parku poblíž Pražského hradu, který nese jméno panovnice...

Paní redaktorko, mohu vám odpovědět ze srdce? Přiznám se, že pomník české královny jsem si vždy představoval jinak než jako šachovou figurku před zdí nad výjezdem z tunelu. Současně obdivuji ty, kteří kritizují pomník maršála I. S. Koněva pro jeho, prý, nízkou uměleckou hodnotu. Radši vidím takovýto pomník než výjezd z podzemní garáže. Navíc, maršálův pomník je poplatný době vzniku a jeho sochařská forma mi nikdy nepřipadla tak zlá, dokonce si myslím, že je urbanisticky výborně umístěný.

Traduje se, že když působil na Hradě prezident Václav Havel, někteří jeho spolupracovníci jezdili po chodbách na koloběžce. Bylo vůbec něco takového v historických prostorách možné?

Dvorní architekt Nicolo F. L. Pacassi přestavěl pro Marii Terezii Pražský hrad tak šťastným způsobem, že vzniklo nejenom optické scelení a hrad se změnil v zámek, ale též i celá řada reprezentačních i kancelářských prostor. Ty byly později různě upravované – doslova každý uživatel do nich vnášel něco. Hrad je vrcholné státní pracoviště, a ne muzeum – takže tu jsou především pracovny prezidenta, kanceláře a správy, administrativy, vojáků, policistů, knihovny, archivy, depozitáře aj. No a také chodby. Někdy velice dlouhé – jako ty v někdejším Tereziánském ústavu šlechtičen. A věřte mi, že všechny tyto prostory mohou vyprávět – o době monarchie, republiky, nacismu, socialismu i spontánního uvolnění po roce 1989.

Je něco, co vám dělá osobní radost?

Osobní potěšení mi dělá zahradničení. Mám tři zahrady a ty vyžadují péči a údržbu. Rád získávám mladé rostlinky, přesazuji je, vysazuji a je jedno, zda to jsou stromy, keře, trvalky nebo třeba palmy, citrusy či kaktusy. Je to uklidňující a tichá práce. Samozřejmě, že se nevěnuji jenom rostlinám, doma máme kocoura, který si také řekne, zamňouká, o své, ale mazlí se jen, když chce. Jinak je to čtyřnohý samotář, který rád předstírá, že mne potřebuje jenom k přísunu potravy.

A co plánujete v letošním roce a v nejbližší budoucnosti?

Již delší dobu se snažím zvýšit renomé Sbírek Pražského hradu v zahraničí. Naší práce si váží v Curychu, Římě, Benátkách, Moskvě nebo Los Angeles. Ale vždy je co zlepšovat. Připravuji cyklus přednášek věnovaných posluchačům v nejpřednějších muzejních institucích a píšu knihu o Petru Pavlu Rubensovi a jeho pobytu v italské Mantově, díky kterému vzniklo veledílo – obraz Shromáždění olympských bohů, který je mistrovským dílem z fondu Obrazárny Pražského hradu. Tak jako tam sklízejí pozornost obrazy Tiziana, Tintoretta a Veroneseho.

Monika HOŘENÍ


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 6.9, celkem 38 hlasů.

Monika HOŘENÍ

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


znovacek
2020-02-01 11:09
Zavidim. Vas obdivovatel.
Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.