Ilustrační FOTO - Pixabay

Kuba: Živá, rozvíjející se revoluce

Zkraje roku jsme slavili na Kubě už 61 let od vítězství první socialistické revoluce na západní polokouli. 61 let po této historické události Kubánci i přátelé Kuby ve světě poznávají velikost oné události, jež připoutala oči národů světa k tomu malému karibskému ostrovu, který začal spřádat svůj heroický epos spravedlnosti a důstojnosti pro vlastní lid.

Kubánci mé generace dostali lednový revoluční triumf jako nejlepší dárek od »Tří králů«, jak je popsal oceněný kubánský spisovatel Senel Paz, když připomenul slavnosti, v nichž všechny kubánské děti té doby, ponořeny do našich dětských snů, psaly 6. ledna dlouhé dopisy Třem králům, v nichž je žádaly o nejrůznější hračky. Tyto dopisy byly vhozeny do našich bot a my jsme šli brzy spát a nezapomněli jsme rozházet seno pro obtěžkané a hladové velbloudy, kteří přenášeli kouzlo napříč zemí.

Chudí nesmí snít

Když jsme následujícího dne vstali, ti nejšťastnější z nás zjistili, že z dlouhého seznamu, který jsme vypracovali, našli jen jediný z oněch kouzelných dárečků. Jiní - ti nejchudší - nedostali žádný, i když se chovali slušně. Byla to jedna z prvních lekcí o nerovnosti, jež předrevoluční kapitalistická společnost dala těm z nás, kteří začali žít: prostí nemohou mít kouzla ani sny.

V roce 1981 Fidel Castro řekl: »Myslím, že kdybychom byli zlikvidovali Batistu v roce 1953, imperialismus by nás byl rozdrtil, protože v letech 1953-59 došlo k velmi významné změně v rozložení sil ve světě. A sovětský stát byl v té době relativně slabý. A musíte vidět, že nám sovětský stát rozhodujícím způsobem pomáhal, čehož by nebyl býval v roce 1953 schopen…«

Později dodal: »Postupovali jsme pomalu. Všechny ty agrese revoluční proces urychlovaly. Jaké byly příčiny? Ne, byla by to bývala chyba. Nepředstírám, že původcem socialismu na Kubě je agrese. To není pravda. Na Kubě jsme začali budovat socialismus tak systematicky, jak jen bylo možné - během přijatelného období, s co nejmenším množstvím traumat a problémů; ale imperialistická agrese revoluční proces urychlila.«

Hegemonická, agresivní a netolerantní politika Spojených států pomohla v lidech ukovat antiimperialistické uvědomění, jež (předtím) neexistovalo. Pomohla celý proces urychlit a tříbit; navzdory imperialistům to bylo ukování revolučního uvědomění a vlastenectví.

Triumf z ledna 1959 zahájil konec nekoloniální nadvlády Spojených států nad Kubou. Došlo k mnoha imperiálním střetům, ale muži a ženy v čele revoluce, těsně spjatí s lidem, byli odhodlaní jim odolat.

8. ledna Fidel řekl: »Nenechme se oklamat vírou, že v budoucnu bude vše snadné; bude to asi mnohem těžší. Imperialismus nebyl připravený dovolit společenskou revoluci na Kubě. Imperiální kontrola byla tak rozsáhlá, že jakékoli opatření ve prospěch lidu by se křížilo s jejími zájmy i se zájmy kreolské oligarchie. S podpisem Zákona o zemědělské reformě 17. května 1959 začaly Spojené státy okamžitě považovat kubánský problém za věc národní bezpečnosti a svržení revoluční moci za životně důležitý prvek své zahraniční politiky.«

Agresivní politika zpět

Tato agresivní politika se nezměnila. Po krátkém uvolňování během posledních dvou roků prezidentství Baracka Obamy byly obnoveny diplomatické vztahy, přerušené 3. ledna 1961. Navíc bylo podepsáno 22 vzájemně prospěšných smluv a vzrostl počet návštěvníků ze Spojených států, až na víc než 600 000 ročně - po zmírnění požadavků k návštěvě Kuby (známých jako »výměna mezi lidmi«).

S příchodem Donalda Trumpa v roce 2016 se tato politika ohromně změnila. Byl obnoven agresivní jazyk studené války, poklesla možnost amerických občanů cestovat na Kubu a byl uzavřen konzulát na velvyslanectví USA v Havaně. Kubánci byli nuceni kvůli získání víza do Spojených států cestovat do třetích zemí a aktivací Článku 3 Helms-Burtonova zákona byla utužena blokáda, což umožnilo vznášet žaloby u amerických soudů proti Kubě a proti zahraničním společnostem na Kubě za »pašování« amerického majetku znárodněného v období revoluce.

Trumpova vláda podnítila 187 opatření proti Kubě, včetně pokusu přerušit dodávky ropy do země a vyhrožovat lodním společnostem dopravujícím ropu a pokutovat je. Výsledkem je, že Kuba musí fungovat s polovinou potřebného množství paliva, s následným dopadem na každodenní život i hospodářský rozvoj země.

Výzvy a hrozby

Na Kubě už není nespoutanost, jež provází vítězství revolučních procesů. Dokonce je na vážkách i životaschopnost socialismu coby ekonomického a společenského modelu, a to díky selhání »reálného socialismu« v Sovětském svazu a ve zbytku evropského socialistického tábora, což vyvolalo apatii v určitých složkách nebo i dogmatické rozdíly v samotných revolucionářských řadách.

Je tu období nejistoty, vyjádřené v problémech vládnutí, jež se objevují po celém světě bez ohledu na politický základ vlád; a ačkoli k tomu na Kubě nedošlo s takovou intenzitou, Kubáncům se tyto vlivy nevyhýbají.

Politické prostředí se změnilo také. Kubánci už nejsou negramotní, nejsou ani chránění lidé, jejichž cíle byly shrnuty do přístupu k práci, vzdělání, veřejného zdravotnictví a sociální pomoci, ale v dalším dosahování pokroku shrnutím těchto vymožeností jako nabytých práv, jež si touží zachovat, ale dnes to mnoha lidem nestačí. Za těchto podmínek už nejsou politické cíle tak naléhavé, a je mnohem složitější dosáhnout konsenzu.

Nahradit dogmata a vyčpělá hesla

Zjednodušené odpovědi na tyto obavy neexistují; stará dogmata a vyčpělá hesla musí být nahrazena důmyslnějším přístupem.

Není překvapením, že zvlášť mladí lidé, s životním očekáváním podpořeným jejich vlastním lidským rozvojem vyvolaným revolucí, spojují svou existenční motivaci více s osobním sebezdokonalováním než s kolektivními projekty, jež, i když pokládány za spravedlivé, všechny jejich touhy nenaplňují. Tento zjevný rozpor mezi jednotlivcem a kolektivem… se dnes jeví jako »krize dosaženého lidského rozvoje« a je vyjádřen skutečností, že Kuba produkuje lidský kapitál, který národní (státní) pracovní sektor není schopen pojmout, a vysvětluje nárůst emigrace a deformací domácího pracovního sektoru.

Takové rozpory mají jen jedno konečné řešení: v hospodářském rozvoji; tak je úmysl upevnit »prosperující a setrvalý« socialismus nezbytný ke skloubení politického konsensu. A to je třeba učinit ve složitých podmínkách vnucených vhozením země na kapitalistický světový trh.

Ilustrační FOTO - Pixabay

Rozvíjení jakékoli ekonomiky nestačí. Je víc než dost prokázáno, že samotný ekonomický růst zemím všeobecné blaho nepřináší, tím spíše ani společenskou a politickou stabilitu, ale musí ji vybavit kolektivním smyslem, který povede její postup ke společnému dobru a tudíž ke střetu s iracionalitou a konzumním způsobem života. To je funkce politiky a ideologické práce, ale i samotné ekonomické logiky.

V jedinečné možnosti uvědoměle artikulovat lidovou demokracii k těmto cílům, s plným významem osobní svobody, spjaté s úctou a péčí pro ostatní, leží základní rozdíl mezi socialismem a kapitalismem v současných podmínkách; a na tom spočívá hlavní síla Kuby.

PCC už neletí

Starší straničtí bojovníci s obavami zaznamenávají, že ne nepodstatné množství mladých lidí nemá zájem o členství v Komunistické straně Kuby (PCC). Tento trend je třeba v krátké době zvrátit, protože tu je riziko, že strana se stane stranou starých lidí, bez generační výměny…

Korupce, která zasahuje mnohé části našeho každodenního života, je fenomén týkající se občanů i vedení země. Organizace PCC tvrdě pracují na jejím vymýcení nebo alespoň snížení na zvládnutelnou mez.

Osobně si myslím, že to je nebezpečnější hrozba než americká agrese a že může kubánský revoluční proces zničit. Zkušenost z pádu SSSR je varující!

V roce 2005 se Fidel Castro zeptal posluchačů na Havanské univerzitě: »Věříte, že kubánská revoluce může být zničena?« Posluchárna odpověděla rezolutním NE! Opravil je reakcí: »Ale ano, stejnými lidmi, kteří ji provedli: námi.«

Nejsme naivní; jsme si vědomi mnoha hrozeb, jež visí nad Kubou, zevnitř i zvenčí. Klíčem k vítěznému vynoření bude jednota. Tato jednota nás vedla od vítězství k vítězství, od porážky invaze na Playa Girón k internacionalistickým misím v Africe.

Přesně 61 let od triumfu revoluce je osobnost Fidela obrovská a hrdinství Kubánců nám připomíná hrdinství spartských válečníků, jejichž heslem bylo: »Se štítem, nebo na štítě«. To je a vždycky bude to pravé, se štítem bránícím revoluci a, je-li třeba, padnout v boji na štítě. Tento duch musí být vštípen současným i budoucím generacím Kubánců - ponořených do houževnatého odporu a do naděje, že lepší svět je možný.

Javier DOMÍNQUEZ pro The Socialist Voice, 11. ledna 2020

Překlad Vladimír SEDLÁČEK


(Javier Domínguez, bývalý bojovník kubánské internacionalistické mise v Angole, pracoval pro Kubánský institut pro přátelství mezi národy (ICAP), vyzývající k mezinárodní solidaritě. V polovině 90. let navštívil dvakrát Irsko a pracoval ve Skupině na podporu Kuby. Žije v Havaně.)


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 6.5, celkem 26 hlasů.

Javier DOMÍNQUEZ

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.