Zázraky v životě velké umělkyně

V loňském roce vyšla pozoruhodná životopisná kniha vynikající cembalistky Zuzany Růžičkové (1927-2017) nazvaná Sto zázraků. Z jejích vzpomínek ji připravila britská novinářka Wendy Holdenová. Zuzana Růžičková jako židovská dívka prošla peklem nacistických koncentračních táborů, které se jí a její mamince podařilo s neuvěřitelným štěstím přežít. Po válce si svou pílí vydobyla renomé vynikající umělkyně. Podtitulem knihy je Z koncentračních táborů na mezinárodní koncertní pódia.

Kniha z nakladatelství Ikar o více než 400 stránkách je poutavým čtením se strhujícím dějem. Překvapí drsným svědectvím o praktikách, kterých se dopouštěli příslušníci německého národa na - v jejich terminologii - »podlidech« během druhé světové války. Zuzana Růžičková, která byla Židovka, s obdivuhodným smyslem pro detail popisuje v knize život v protektorátu, ústrky, jimž museli Židé čelit, což i ona a její rodiče pocítili. Pocházela z bohaté, dnes bychom řekli podnikatelské rodiny, a proto různá omezování a zákazy plynoucí z protižidovských opatření se jí dotýkaly o to citelněji. Zuzana jako dívka projevující hudební talent se totiž již záhy učila pod vedením soukromé učitelky hře na klavír, a tento její hudební vývoj byl násilím přetnut deportací do Terezína.

Čtenářům a čtenářkám, kteří se zajímají o ne/život v židovském terezínském ghettu, přijde velmi zajímavá právě tato část vzpomínek. Detaily, co všechno se ve stísněných podmínkách Terezína odehrávalo, jsou i po tolika desetiletích a po tolika informacích, které jsme z pořadů, filmů a knih získali, objevné. Wendy Holdenová se se Zuzanou Růžičkovou setkala teprve v roce 2017, krátce před její smrtí, a knihu zpracovala podle všech možných rozhovorů, dokumentů, televizních a rozhlasových pořadů, videí apod., které o ní a s ní vznikaly po druhé světové válce v době její slibné a rozvíjející se umělecké kariéry. Holdenová stihla s Růžičkovou ještě uskutečnit několik osobních rozhovorů v jejím bytě v Praze. Žel, vydání knihy se umělkyně již nedočkala.

Byl-li život v ghettu, kde zemřel na následky strádání a neposkytnutí lékařské péče mj. otec Zuzany Růžičkové, skličující, pak další její martýrium bylo opravdovou křížovou cestou. Zuzana Růžičková i její matka měly štěstí, že se stále držely spolu a vzájemně si pomáhaly. A to jim oběma dodávalo sílu k životu i ve chvílích, které si my, žijící již jen v míru, bezpečí a dostatku, nedokážeme ani zlomkem představit. Obě ženy prošly KT Auchwitz-Birkenau a Bergen-Belsen, prožily všechny nejděsivější hrůzy, které nacisté vymysleli pro ponižování lidské důstojnosti a zabíjení lidí. V Bergen-Belsenu se na kost vyhublé a skoro polomrtvé dočkaly osvobození americkou armádou.

Milovaný Bach jako zachránce

Umělkyně milovala skladatele Johanna Sebastiana Bacha, který právě pro cembalo složil řadu hudebních děl, jež ona neopakovatelným způsobem interpretovala. »Podržel mě ve všech zkouškách mého života a zůstal se mnou jako útěcha i ve stáří. Vděčím mu za život. Když se mě lidé ptají, co pro mě Bach znamená, říkám jim: v Bachově hudbě nalézám řád v chaosu. Je to krása v ošklivosti. Viděla jsem ve svém životě dost obojího, abych věděla, o čem mluvím. Doufám jen, že až umřu, řeknou lidé – snad – že jsem žila smysluplný život a že jsem svou hudbou pomáhala obracet pozornost ke krásám tohoto světa,« vyznala se.

Kniha popisuje i pestrý poválečný život, její spokojené manželství s hudebním skladatelem Viktorem Kalabisem a nastartování kariéry úspěšné klavíristky a cembalistky. Jakkoli mám hlubokou úctu k životnímu osudu Zuzany Růžičkové a vážím si jejího interpretačního mistrovství (vychovala také bezpočet dalších umělců a ve svém oboru získala titul profesorky), přesto mě mnohé její výroky o poválečném vývoji v Československu překvapily a, přiznávám, zamrzely. Stačí snad uvést jako příklad její větu vyslovenou v roce 1989 (str. 364): »Naposledy jsem byla svobodná v roce 1939, před padesáti lety. Od té doby to byly už jen různé formy otroctví, pro mě, pro Viktora i pro všechny ostatní vrstevníky v této zemi.« Ačkoli byla Zuzana Růžičková velmi kritická k poúnorovému období v Československu, a lze to i vzhledem k jejímu původu chápat, ve svém ostrém výroku si protiřečí. Na jiném místě knihy (str. 384), kde hodnotí komplet svých nahrávek Bachových skladeb z let 1964-1975, říká: »Nejvíce ke mně ty nahrávky, když je poslouchám, promlouvají tím, že doba, kdy vznikaly, byla nejšťastnějším obdobím mého života.«

Stejně nelze přijmout tvrzení, že »pro někoho, kdo nebyl ve straně, byla taková pocta (získat titul národní umělkyně) samozřejmě nemyslitelná« (str. 378). Není pravdou, že národními umělci byli jen komunisté. Ale možná, že je to jen zkratka, jejíž původkyní není Růžičková, nýbrž britská zpracovatelka textu, která nemůže mít cit pro naše reálie.

Zanechala svědectví

»Jsem přesvědčená, že Zuzana stála o to zanechat svědectví historii. Nejen o válečných letech, ale také o desetiletích po válce, která byla často mimořádně složitá. Navždycky se skláním před její odvahou a houževnatostí tváří v tvář utrpení, předsudkům a těžkostem,« napsala v Poznámce autorky Holdenová. »Navzdory tomu všemu vytrvala, uchovala si radost ze života a byla – a zůstává – velkou inspirací pro všechny, kteří stojí o to, aby se svět dozvěděl, že jejím lékem byla hudba a láska její matky a manžela.«

Prof. Růžičková, která také objížděla školy a přednášela o holocaustu, si přála, aby byl svět zbaven nenávisti a závisti. Obávala se, že jako lidský druh máme v sobě pořád »ještě mnoho zvířecího«, a protože nemáme žádné přirozené nepřátele, zabíjíme se navzájem. Přesto pevně doufala, že náš mozek se má ještě kam vyvíjet a že budeme stále schopni předávat své zkušenosti mladým lidem, »aby se nedopouštěli těch stejných chyb«.

Když se jí lidé jako přeživší holocaust na besedách ptávali, jestli by dokázala odpustit Němci, vždycky odpovídala: »Především by musel o odpuštění požádat on a potom bych teprve mohla zvážit, zda mám sílu odpustit. Nikdy však nemohu zapomenout.« Nejen skvělé hudební nahrávky a osobní prožitky z její mistrovské hry při koncertech, ale také tyto myšlenky jsou odkazem profesorky Zuzany Růžičkové.

Monika HOŘENÍ


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 6.2, celkem 13 hlasů.

Monika HOŘENÍ

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.