Lara Morr: Hudba spojuje lidi

Veronika Morávková alias Lara Morr. Herečka, zpěvačka, tanečnice a textařka. Absolventka prestižní brněnské JAMU, oboru muzikálové herectví, v ateliéru Petra Štěpána a Miroslava Ondry. Narodila se ve slovenských Gbelech na Záhorí, k hudbě ji vedla jako první maminka. Dnes se uplatňuje jak v muzikálových divadlech (Hudební divadlo Karlín – Legenda jménem Holmes, Jesus Christ Superstar, Studio 2, Divadlo Na Fidlovačce, ale i ostravské Divadlo Jiřího Myrona; za sebou má i účinkování v plzeňském DJKT, v Romeovi a Julii Divadla Hybernia či v Rockym a Mamma Mia! Kongresového centra Praha), ale i jako sólová diva v rytmu r’n’b. Více na www.veronikamoravkova.com.

+* Kudy vedla vaše hudební cesta ze Slovenska do Prahy?

Přes Brno a tamní JAMU (úsměv). K hudbě mě ale vedla už moje máma, odmalička jsem chtěla zpívat, být zpěvačka. Chodila jsem proto na ZUŠ, na hodiny kytary, zpívala se studentskou kapelou, věnovala se tanci – závodně jsem tančila disco dance, street dance, ale zároveň mě bavilo i kreslení.

Takže jsem začala studovat střední školu stavební, a protože mě zajímala architektura, začala jsem pak studovat vysoké učení technické. Vedle toho jsem se ale pořád věnovala zpěvu a tanci. Jednoho dne mi zavolal kamarád, jestli nechci zkusit talentové zkoušky na JAMU, že se tam otvírá ročník pod vedením Petra Štěpána a Miroslava Ondry, tak jsem to zkusila a ono to vyšlo…

Na základě toho jsem opustila VUT a rozhodla se věnovat tomu, co mě baví nejvíc + divadlu. Ukončila jsem také spolupráci se svou pop-rockovou kapelou, protože to by při studiu JAMU, kdy jsme »jeli« od půl deváté ráno do půl osmé do večera, se stíhat nedalo – to byl fakt velký zápřah prakticky každodenní!

+* Kdy vás začalo bavit i divadlo?

No díky JAMU, tomu skvělému vedení, které jsme měli, poměrně záhy. Našla jsem si k němu hlubší vztah. Ale teď jsem zároveň dospěla do určitého věku a začala psát vlastní texty a melodie, což přišlo tak nějak přirozeně, tak jsem se rozhodla i pro tu sólovou dráhu jako Lara Morr.

+* K tomuto eroticko-tajemně znějícímu uměleckému pseudonymu se samozřejmě dostaneme později, pojďme si ještě projít zbytek vaší cesty za splněním dětských snů. V tom Brně jste se po škole příliš neohřála.

Ne, to ne. Měli jsme tam projekty v Divadle na Orlí, což je studentské divadlo vlastně, a pak jsem dělala jeden projekt v Městském divadle Brno, v Buran Teatru – to byla činohra Faust a Markétka. No a pak už jsem jela zkusit konkurzy do Prahy.

+* A ono leccos vyšlo…

Přesně tak, naštěstí (úsměv). Plus jeden projekt v Plzni. Tak jsem tak nějak vycítila, že vlastně ta moje cesta, ten směr bude Praha a okolí.

+* Praha a okolí a… Ostrava!

(Smích). To až později…

+* Praha kvůli architektuře, nebo prostě proto, že to je velký svět?

Spíš to druhé (úsměv). Je tu víc příležitostí, agentur, všeho. Ale kochám se i krásnými historickými místy a budovami, určitě.

Ze začátku to každopádně bylo těžké, protože jsem tu nikoho neznala. Tak jsem pracovala i za barem, abych se mohla uživit. Postupně ovšem vyšlo HDK, pak jsem naskočila v Divadle Na Fidlovačce do Šakalích let, až jsem zakotvila ve Studiu 2.

+* Kde vám to k srdci přirostlo nejvíc? A proč?

Právě ve Studiu 2 na Václavském náměstí. Strašně mě baví zdejší inscenace. Byla jsem se nejprve podívat na Evitě, Šíleně smutné princezně, Děvčátku a Vánoční koledě, a v tu chvíli jsem věděla, že si strašně přeju hrát v tomto divadle. U Děvčátka a Koledy jsem dokonce brečela, dostaly se ke mně ty emoce, byla jsem tím divadlem doslova pohlcena.

Tak jsem jim to napsala – že bych si tam moc přála hrát – a oni se mi asi po půl roce ozvali, že si přečetli můj životopis, že chystají nový projekt Starci na chmelu, tak že by mě rádi vyzkoušeli… Ta spolupráce je tam fakt příjemná, mezilidské vztahy, všechno.

+* Takové rodinné divadlo?

Přesně tak. Jsem za to moc ráda. I že mě pak oslovili do dalšího projektu – do Saxany, také jsem naskočila do Funny Girl, kde jsem dostala hezkou roličku Emmy, asistentky té velké herečky Funny Briceové, kterou hraje Monika Absolonová. A teď je taková čerstvá novinka, že budu naskakovat i do Šíleně smutné princezny.

Cítím se tam zkrátka strašně dobře. Je tam cítit ta láska, ten cit, to sdělení – co se nám stává v životě, a je to všechno odzrcadlené ve všech těch inscenacích. Došlo to ke mně skutečně hned v době, kdy jsem byla pouhým divákem v hledišti. To se opravdu nestává moc často – vstřebat, pochopit kompletně tu myšlenkou, kterou dané dílo v sobě nese. Tady je to přitom přirozené.

+* A o to se snažíte i ve svých singlech?

Určitě. Ačkoli to všechno začalo tak nějak přirozeně. Pro mě psaní textů je spíš taková příjemná terapie. Ale když píšu, dávám tím všanc kousek sebe – svých pocitů, myšlenek, názorů, příběhů, které se mi v životě staly. A ty zase vygenerovaly i určitou tu melodii, harmonii. Rozhodně jsem nic neplánovala, nekalkulovala.

+* Nehrál v tom trochu roli i váš přítel, člen známé kapely Support Lesbiens?

I on mě popostrčil, inspiroval, jistě. Paradoxně ale před ním jsem se nejprve ale spíš zpívat styděla. Když jsme spolu začínali, tak já jsem před ním ani necekla.

+* Když předáváte nejen svými singly Dýchaj a Múza svou filozofii, získáváte první publikum, neplánujete celý nosič, celé debutové CD?

Ano, dokonce materiál na něj už mám celý napsaný, hotový, už to mám v šuplíku (smích) a dál na tom ovšem pracuju… Dokonce bych řekla, že toho mám tolik, že bych ráda psala i pro ostatní lidi.

+* Kteří pochopí tu vaši filozofii, váš pohled na svět?

Ano. Buď se to mé sdělení, ta hloubka, někomu bude líbit, nebo ne, no… Já do toho zkrátka dávám své srdce a počkám, kdo všechno to pochopí, uslyší to mé volání (svým způsobem).

+* Na určité kompromisy, v zájmu zákonů nabídky a poptávky, byste šla?

Kdybychom s tím potenciálním vydavatelem našli tu správnou hranici kompromisu, tak bych to zkusila, proč ne? Musela bych v tom ale dál být já, stát si za tím. Muselo by mě to dál bavit.

+* V divadle je to naopak. Tam jste v první řadě interpretkou, herečkou – ne písničkářkou. To vám nevadí?

Ne, to je právě super, že v divadle si můžu vyzkoušet různé postavy, různé charaktery. Tam jsem Veronika Morávková, která si přičichne k různým projektům, žánrům, tématům, různé látce, zatímco tady jsem ta Lara Morr, kterou lidi mohou poznat skrze její hudbu, texty, přístupy k životu, k okolnímu světu.

+* Proč vlastně Lara Morr? Čí to byl nápad? Nemate to trochu? Nezpíváte přece anglicky, ale jak vám ústa narostla, naštěstí…

My jsme zjistili, že už existuje jedna má jmenovkyně v hudební branži, tak kvůli tomu jsme se rozhodli vytvořit umělecké jméno, a právě rok 2020 mi přišel jako ideální start pro tu změnu, proto jsme hned v jeho počátku vydali singl a klip Múza.

Lara Morr vychází jednak z kousku mého příjmení a Lara je jméno, které se mi strašně líbí. Už vím, že když jednou budu mít dceru, tak bych ji tak chtěla pojmenovat. Jinak ale milujem slovenčinu, svou rodnou řeč, která vychází ze mě, i když tedy v ČR mluvím česky (úsměv).

+* A proč r’n’b?

Od malička mi tenhle styl byl nejbližší, ujížděla jsem si na Alicii Keys, která byla mým největším vzorem tak před 10 lety ještě, ale pořád ji obdivuju a mám ji hrozně ráda. A vždycky mě bavila černá hudba a ten houpavý rytmus. Jazz, funk, r’n’b, soul.

+* Fascinoval mě váš videoklip k Múze. Také z vaší hlavy?

Když píšu texty, promítají se mi v hlavě určité obrazy, ale i scénáře, jak by měl vypadat videoklip. Takže ano. Ale teď jsem natrefila na skvělého režiséra Adriana Kútného, který mi režíroval právě klip k Múze, tak bych s ním ráda spolupracovala i dál, uvidíme…

+* Co bude dál? Pokračování příběhu?

Další singly budou už trochu jiné, nenavazující. Každá písnička má jiný nádech, jinou myšlenku, bude to takové pestré, barevné.

+* Pojďme se ještě naposledy vrátit k divadlu. Čím vás oslovily nejvíc Kočky, které hrajete v Ostravě mj. se svou další slovenskou kamarádkou a spolužačkou z JAMU Mariannou Polyákovou?

Že jsou hlavně taneční. A vůbec tou kombinací všech tří prvků - je tam těžké zpívání, těžký tanec, a zároveň musím být stylizované v té kočce, v Kňouře Mžouře, po celé 2,5 hodiny držet ten postoj…

+* Co z toho, co jste v divadle zatím dělala, byl pro vás absolutní vrchol. Jeden titul. Dá se říct?

Asi Ondřeje Brzobohatého Legenda jménem Holmes v HDK.

+* A jakou máte vysněnou divadelní roli, která ještě nepřišla?

Velmu Kelly z muzikálové klasiky Chicago...

+* Co dál v životě, v práci?

Mám takový další sen, další level, který bych chtěla dosáhnout. Ráda bych vedle zpívání a koncertování napsala taky knížku. A točila nějaké dobové historické filmy (zasněně). Mám ráda židovskou tematiku. Je důležité si připomínat dějiny a různé historické chvilky – jak to kdysi bylo a jak bychom se k sobě neměli už příště chovat jako lidi.

+* A přece to neustále děláme… Dá se s tím něco dělat?

Nevzdat se. A každý přispět tím, co milujeme. Třeba hudba přece spojuje lidi. Tak hudba jako pozitivní zbraň (úsměv závěrem)?

Roman JANOUCH

FOTO – Jerry HÁŠA


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 5.1, celkem 7 hlasů.

Roman JANOUCH

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.