Poslední stránka z vydání z roku 1923. Ilustrační FOTO - Wikimedia commons

Ústava národa československého slaví sté narozeniny

 

Dnes je to přesně 100 let, co přijalo Revoluční národní shromáždění Ústavní listinu Československé republiky – základní zákon první republiky. Bylo tak dovršeno uspořádání ústavních poměrů po vzniku nového státu. Ústava nahradila Prozatímní ústavu z 13. listopadu 1918.

Od té doby se Československá, resp. Česká republika řídila pěti ústavami: z let 1918, 1920, 1948, 1960 a z roku 1993, která je stále v platnosti. Ústava z roku 1920 byla výrazem demokratičnosti a i přes některá negativa měla vliv na ústavy následující.

Ústava z 29. února 1920 měla vzor zejména v ústavách americké a francouzské, vycházela i z rakouské prosincové ústavy z roku 1867 a některé partie přebrala i z mírových smluv – např. pasáž o ochraně menšin či postavení Podkarpatské Rusi. Zakotvila demokratický charakter ČSR a garantovala všem jejím občanům plná občanská práva, svobodu podnikání a ochranu soukromého vlastnictví. Definovala však také ČSR jako unitární stát československého národa, takže hlavní problém národnostní otázky – vztah českého a slovenského národa – nijak neřešila.

Zákonodárnou mocí ústava pověřila dvoukomorové Národní shromáždění. Poslanecká sněmovna (300 členů) měla širší pravomoci, pouze ona mohla vyslovit důvěru nebo nedůvěru vládě a v zákonodárství měla poslední slovo. Senát (150 členů) byl konstruován jako instituce odborná, kontrolující a zbavená přímého politického vlivu. Výkonné pravomoci svěřila do rukou prezidenta a vlády, zakotvila i ústavní a volební soud.

Ústava formálně platila až do května 1948, fakticky jen do podzimu 1938. Mnichovským diktátem a následně vznikem Slovenského státu a protektorátu Čechy a Morava se ústavní a parlamentní režim vytvořený v roce 1920 úplně rozpadl. Účinnost ústavy byla pak obnovena na základě ústavního dekretu prezidenta Edvarda Beneše z 3. srpna 1944 o obnovení právního pořádku.

Ústava Čs. republiky z roku 1948, tzv. Ústava 9. května, kodifikovala státoprávní, politické, hospodářské a sociální změny po druhé světové válce a po Únoru 1948. ČSR prohlašovala za lidově demokratickou republiku a za jednotný stát dvou rovnoprávných národů Čechů a Slováků. Unitární charakter kompenzovala uznáním slovenských národních orgánů – Slovenské národní rady a sboru pověřenců. Nejvyšším zákonodárným orgánem bylo jednokomorové Národní shromáždění. Ústava zakotvila soustavu národních výborů jako nositelů a vykonavatelů státní moci a správy. Zakotvila rovněž znárodnění rozhodujících výrobních prostředků, potvrdila výsledky pozemkové reformy.

Zásadní změna přišla v roce 1968

Ústava ČSSR, přijatá 11. července 1960, platila 32 let. Vedle deklarace socialistického charakteru Československa a změny názvu státu poprvé právně zakotvila vedoucí úlohu KSČ ve společnosti. Zavedla hierarchizaci vlastnictví na státní, družstevní a osobní a zvýraznila rozhodující úlohu státu v ekonomice.

Zásadně změnil ústavu v roce 1968 ústavní zákon o čs. federaci. Unitární stát byl přeměněn ve federativní stát dvou rovnoprávných národů Čechů a Slováků, takže nadále ČSSR tvořily dvě suverénní republiky: ČSR a SSR. Zákon vymezil kompetence federace i republik a jejich orgánů.

Po 17. listopadu 1989 prodělala ústava podstatné úpravy, které odrazily změnu poměrů. Byla zrušena vedoucí úloha KSČ, poslanci Federálního shromáždění 29. listopadu 1989 jednomyslně odhlasovali i konec ústavních článků o postavení Národní fronty jako svazku pod vedením KSČ a o marxismu-leninismu jako státní ideologii. Byly přijaty ústavní zákony vztahující se k volbám prezidenta a k jeho ústavnímu slibu, byl stanoven postup při nahrazování poslanců, kteří ztratili důvěru voličů, změněn název státu, zřízen Ústavní soud ad. Historickou změnu znamenala i Listina základních práv a svobod z ledna 1991. Platnost ústavy skončila se zánikem Československa 31. prosince 1992.

Současná Ústava ČR, přijatá 16. prosince 1992 s účinností od 1. ledna 1993, je v historii české státnosti první ústavou, která byla přijata pro ČR jako svrchovaný a samostatný stát. Spolu s ní tvoří hlavní součást ústavního pořádku ČR i Listina základních práv a svobod.


Otázky Haló novin pro právníka a publicistu Zdeňka Jičínského

Vznik demokratického státu potvrdila demokratická Ústava

Připomínáme si 100. výročí Ústavy z roku 1920. Jaká byla?

Československá republika vznikla v roce 1918, ale bylo třeba určité doby, aby se vytvořila pro fungování nového státu nová demokratická Ústava. Tak se stalo. Je důvod, abychom vzpomněli tohoto významného dokumentu, protože Československá republika byla po první světové válce ve střední Evropě jediným skutečně demokratickým státem a její Ústava tuto skutečnost potvrzovala a zakotvovala. Byla to ústava demokratické parlamentní republiky a máme s ní spojenou i významnou tradici role prezidenta, otce zakladatele T. G. Masaryka. Když budeme mluvit o první republice a její Ústavě, nemůžeme toto jméno opomenout, je s touto dobou a s tímto dokumentem významně spojeno. To je důvod k tomu, abychom těchto skutečností vzpomněli. Jsou důvodem hrdosti, že Československá republika vznikla jako demokratický stát a měla také Ústavu, která ji vyznamenávala jako demokratický stát, kterých v Evropě tolik nebylo.

A myslím, že tradice Ústavy první republiky předznamenává i celý ústavní vývoj až do dneška. Sto let je dlouhá doba. A vývoj zejména v posledních desetiletích je až překotný a ústavy jako základní zákony státu se také musí měnit. Ale tu překotnost tolik nezaznamenávají, dávají změnám určitý rámec, v němž se vždy po nějakém období vývoj pohybuje, aniž se musí ústava měnit. Mění se jenom praxe, zacházení s ústavou, to, jak relevantní politické, společenské síly se v tom ústavním rámci dokážou pohybovat spolu s pravidly, které ústava předpokládá.

Kterou ústavu naší země považujete za nejvýznamnější?

Z dalšího ústavního vývoje bych chtěl připomenout rok 1968, kdy byl přijat ústavní zákon o čs. federaci, který znamenal významný posun v tom, jak se měnilo postavení i chápání vztahů českého a slovenského národa. V roce 1920 to byla Ústava národa československého, šlo o složitou problematiku vzniku Československé republiky jako státu, v němž žily dva národy, český a slovenský, a z řady důvodů bylo politicky významné i pro Slovensko, že tu byla koncepce jednoho československého národa. Ale v průběhu desetiletí se ukázalo, že tu jsou opravdu dva národy a koncepce československého národa je jen ústavní fikce. To se výrazně projevilo zejména v době druhé světové války, a projevilo se to i v Košickém vládním programu. A původní koncepce československého národa byla opuštěna. Československo se obnovilo jako stát dvou rovnoprávných národů Čechů a Slováků, ale tehdy ta rovnost neměla ještě významné ústavní postavení. To se stalo až v roce 1968 v době pražského jara. A je proto hodno vzpomenutí, že produktem pražského jara bylo právě i ústavní zakotvení rovnosti českého a slovenského národa v podobě ústavního uspořádání Československé federativní republiky. Je to důležité připomenout i proto, že v roce 1989, když u nás začínala sametová revoluce, byla i pod heslem, že tato základní změna společenských, politických poměrů, se bude dít ústavní cestou v ústavním rámci. To bylo možné proto, že tu byl právě ústavní rámec daný ústavním zákonem o čs. federaci.

Ale stejně se republika rozpadla...

Vývoj potom byl složitý, ale ústavní koncepce federace dvou rovnoprávných národů umožnila, aby jejich budoucí vztah, který byl spojen s tendencí zejména na slovenské straně o samostatnost, se projevil v tom, že ke změnám docházelo relativně klidně, nemáme takové zkušenosti, které potkaly jugoslávskou federaci, která se rozpadla v krvavých bojích. U nás rozhodnutí o rozdělení Československa, i když značná část zvláště občanů ČR nepočítala s rozdělením státu, ale s tím, že tu bude demokratický federativní stát, vzali lidé na vědomí, že zejména většina Slováků chce samostatnost.

Československo se klidným způsobem rozdělilo a od 1. ledna 1993 tu máme Českou republiku a Slovenskou republiku. A v rámci ČR máme také od 1. 1. 1993 novou Ústavu ČR, která navazuje na ústavu z roku 1920, určitým způsobem pokračuje prezidentská tradice, máme i nadále silného prezidenta, ať už to byl Václav Havel, Václav Klaus a nyní Miloš Zeman.

Pane profesore, vy osobně jste byl u přípravy kolika našich ústav?

Jsem asi poslední účastník ústavní komise z roku 1960, a potom komise, která připravovala ústavní zákon o čs. federaci z roku 1968. Pak jsem se zúčastnil určitých jednání o ústavních změnách v rámci vývoje po listopadu 1989 až do 1. ledna 1993, kdy byla přijata Ústava ČR. Ale u její přípravy jsem přímo nebyl, po volbách 1992 v českých zemích zvítězila pravice a neměla zájem připouštět opozici, což byla tehdy např. ČSSD, do těchto jednání. Sociální demokracie připravila vlastní návrh Ústavy, ale pravice v ČNR ho na podzim odmítla s tím, že jsme nepředložili zásady, což bylo vysvětlení naprosto nedůvěryhodné, v době tak překotných změn na to nebyl čas, zejména když tu byl přesný ústavní text, který měl být přijat. Nebudu komentovat, co by mohlo být, kdyby se tehdy návrh Ústavy ČSSD stal relevantním návrhem nebo kdyby se jeho významné momenty staly součástí Ústavy. My jsme například počítali s jednokomorovým parlamentem, ale to už je pryč.

Ústava je první a nejdůležitější zákon země, chováme se k ní tak?

V české veřejnosti dnes nemá Ústava vždy potřebnou vážnost, což svědčí o tom, že politické síly se ne vždy chovají v souladu s Ústavou a s ústavní kulturou, a počínají si příliš mocensko-utilitárně sobecky. Příklad – pravice, zejména ODA, zdůrazňovala po listopadu 1989, jak je pro politickou demokracii v zemi důležitý Senát jako druhá komora, která zabezpečuje politickou stabilitu, dbá na hodnoty právního státu apod. Ale když se v rámci procesu přípravy dělení Československa na podzim 1992 měl utvořit Senát jako druhá komora parlamentu z federální reprezentace, kterou na české straně byla politicky první liga, tak se ČNR rozhodla, že veškerou moc zákonodárnou, a v tomto směru i ústavodárnou, si ponechá sama, že žádnou druhou komoru nepotřebuje. Senát byl naplněn až po volbách v roce 1996. A u části české veřejnosti, která byla předtím přesvědčována o významu Senátu jako garanta demokracie a politické a právní stability, to vyvolalo rozpaky a vedlo k tomu, že Senát ve volbách volí vždycky podstatně méně lidí než Sněmovnu. To už je jiné téma, ale s ústavní tradicí a kulturou je vhodné to vzpomenout.

(ku)


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 7, celkem 7 hlasů.

(ku)

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.