Rozhovor s historikem Miroslavem Grebeníčkem

Před 170 lety se narodil první československý prezident T. G. Masaryk

Sto sedmdesát let uplynulo od narození Tomáše Garrigua Masaryka. Jak dnes hodnotit jeho odkaz?

Pravdivě a bez zbytečných mýtů. Pravdou je, že Masaryk se zabýval především tím, co sám nazýval »českou otázkou«. Napsal řadu studií a na univerzitě přednesl řadu přednášek, které zaměřil nejen k problémům »české filozofie«, ale i k vymezení českého národního programu a postavení českého národa v Evropě.

Jeho publikační tvorba vyvrcholila vydáním dvou pozoruhodných prací: Česká otázka a Naše nynější krize. Prezentuje zde jak systematický výklad své koncepce, tak i ofenzivnost aktuálních politických požadavků.

Bylo to v době, kdy v krizi se nacházela celá habsburská monarchie, Evropa a vlastně celý svět. Lidstvo totiž vstupovalo do  nové epochy svých dějin, kdy základní kontury světové imperialistické války byly už zřejmé. A tak Masarykovy práce lze chápat nejen jako ideologickou reflexi krize české společnosti, ale i měnící se mezinárodní situace.

Konstantou českých dějin je pro Masaryka především »humanita« a »realismus«, z nichž pak vyvodil: »Ne násilím, ale smírně, ne mečem, ale pluhem, ne krví, ale prací.«

Humanitu chápal i ve smyslu sociálním. Odmítal však revoluci jako historicky neorganickou a zastaralou. Kriticky se postavil již proti radikalismu »pokrokového hnutí« studentské a dělnické mládeže, které kulminovalo v bouřích roku 1893. Vývoj chápal evolucionisticky, což se promítlo i do jeho odmítání revoluce sociální.

Masarykova Česká otázka, i když její ideové východisko téměř nikdo nepřijal v celém rozsahu za své, přece jen výrazně ovlivnila české politické myšlení.

A co komunisté? Počátkem padesátých let minulého století se k jeho osobě stavěli dost negativně. Proč?

Nejde jen o komunisty a »padesátá léta«. Již před první světovou válkou s ním totiž podstatná část české společnosti zacházela způsobem, který si dovolím přirovnat k vymítání ďábla. Stal se »Koniášem« a »americkým vetřelcem«, bylo vysloveno podezření, že byl vyslán z Vídně, aby v Praze paralyzoval národní život.

Na stránkách Národních listů jej spisovatel Ferdinand Schulz dokonce vyzval: »Jdi, přimkni se k nepříteli, jemuž sloužíš, zapomeň, že jsi se narodil z české matky, že jsi kráčel po české půdě, my tě z národního těla vylučujeme jako šerednou hlízu.«

Když se stal univerzitním profesorem, tak se útoky proti němu ještě stupňovaly. On totiž znovu a znovu prohlašoval, že hlavní a závazný proud našich národních dějin začíná husitstvím, pokračuje obrozením a vrcholí humanitní demokracií nové doby. A když pak svou známou zahraniční akci z první světové války zdůvodňoval názorem, že končí éra feudálních teokracií (tedy společností řízených církví) a střídají je demokracie, byl opět oheň na střeše. Pozitivističtí historici v čele s Josefem Pekařem dokonce prohlašovali, že »znásilnil české dějiny«.

Pro dokreslení připomenu rok 1907, kdy Masaryk vedl na Valašsku volební kampaň za zvolení do říšské rady, při níž katolíci proti němu vystoupili s heslem: »Kdo miluje svou vlast a jazyk, nevolí Masaryka.«JanHerben nazval Masaryka dokonce »nejosamocenějším mužem v české veřejnosti«. A tak jen v pražské intelektuální obci začal být Masarykův předválečný filozofický, sociologický či etický postoj přece jen přijímán.

První světová válka však stvořila nového Masaryka. Z nezávislého myslitele se stal politik, který razil nové heslo: »Když má být jeden zabit, ať je to ten, který má zlý úmysl.« Pokud však člověk sám posuzuje cizí úmysl, může to znamenat mnohé. Pochopitelně i úkrok k násilí či k porážce údajného nepřítele.

Jde tedy o zásadní kroky od poloh akademické filozofie humanity k praxi vytváření státu, k účasti na vládnutía udržování moci?

To se už konečně dostáváme ke zmíněným negativním postojům komunistů. Když například 19. září 1921 navštívil jižní Moravu prezident Masaryk, vítali jej zástupci všech politických stran až na komunisty, kteří své stanovisko vyjádřili následovně: »Dělnictvo není dosud osvobozeno, jeho osvoboditel ještě nepřišel.«

Byla to reakce na vládní útoky proti revolučnímu dělnickému hnutí, jejichž taktika byla dohodnuta na poradách u prezidenta Masaryka. V prosinci 1920 byl v Praze zastřelen jeden dělník, v Mostě devět dělníků a ve Vráblích čtyři dělníci. Připomenu střelbu do stávkujících textilních dělníků v Trenčíně, kde byl v říjnu 1924zabit jeden dělník. S obdobnou brutalitou se na přelomu března a dubna 1925 setkali i dělníci na Ostravsku, přičemž čtyři z nich byli zabiti. Nelze opomenout ani střelbu do průvodu mládeže v Radotíně, kde v dubnu 1930 četníci těžce zranili dvě děti a tři členy Komunistického svazu mládeže.

V letech 1930–1933 bylo pak za stávkových a protiexekučních bojů a při akcích nezaměstnaných v Československu zastřeleno 29 osob a 101 zraněno. A tak komunisté před prezidentskou volbou v květnu 1934 vydali leták »Ne Masaryk – ale Lenin!« Následovalo vydání zatykače na komunistické poslance K. Gottwalda, J. Krosnáře, V. Kopeckého a J. Štětku.

Masaryk byl pochopitelně informován nejen o řádění henleinovců v našem pohraničí, ale ministrem zahraničí E. Benešem i o situaci ve střední Evropě, o politice vůči Německu i Sovětskému svazu, se kterým byla 16. května 1935 podepsána československo-sovětská spojenecká smlouva. Když se pak jednalo o rozpuštění Sudetoněmecké strany, tak to prezident Masaryk nepřipustil, přičemž se vyjádřil, že svůj odchod z nejvyššího úřadu v republice nezakončí rozpuštěním politické strany. Ovšem 14. listopadu 1935 Masaryk oznámil, že chce z funkce prezidenta odstoupit, a za svého nástupce doporučil E. Beneše. O měsíc později skutečně odstoupil. Proti Benešově kandidatuře se však postavila agrární strana podporovaná Národním sjednocením a henleinovci. Proti tomuto bloku stály národně socialistická, sociálně demokratická a lidová strana. Jejich vyhlídky na úspěch byly značně posíleny moudrým rozhodnutím komunistických poslanců a senátorů podpořit právě Beneše.

Po úmrtí T. G. Masaryka 14. září 1937 pak někteří henleinovští funkcionáři účelově prohlašovali: »Konrád Henlein je pro nás sudetské Němce, jako byl Masaryk pro Čechy a Hitler pro říšské Němce. Jak musel u Čechů přijít Masaryk, tak musel v Německu přijít třeba Hitler, aby povznesl německý národ do výše, tak v Itálii Mussolini.«

Jiná však byla situace po skončení druhé světové války, kdy se připomínal Masarykův záporný vztah k Velké říjnové socialistické revoluci. Vyhlásil sice k ruské občanské válce neutralitu, ale po vypuknutí vzpoury československých legií v květnu 1918 souhlasil s jejich aktivní účastí v protisovětské frontě. Připomínáno bylo i jeho vystupování proti marxistické levici a kolísavá zahraniční politika, kdy nevylučoval i jistý způsob »soužití« s nacistickým Německem.

Kriticky byla posuzována i Masarykova publikace Světová revoluce, v níž obhajoval svou válečnou a protisovětskou politiku. Byl dokonce označen za vášnivého protivníka marxismu, kdy byla zmiňována především jeho práce Otázky sociální.

Jaký je postoj komunistů k němu dnes?

V návaznosti na tuto otázku se mně vybavuje konference předních amerických harcovníků antikomunismu konaná v září 1968 na známé Stanfordově univerzitě v Kalifornii. Z žargonu stanfordských »rozumbradů« tenkrát znovu vyplynulo, že historie vždy byla v podstatě vědou politickou. Byla jí i tehdy, když se její exponenti sebevíc dušovali a zapřísahali, že nemají s politikou nic společného, že pěstují jen čistou vědu. A zůstává nepopiratelným faktem, že jejich díla byla vždycky více nebo méně poplatná době, ve které příslušná historická díla vznikala.

Vrátím se však k vámi položené otázce o postoji dnešních komunistů k prvnímu československému prezidentovi. Ten odpovídá dosaženému stupni historického poznání.Komunisté si nezacpávají uši a nezavírají oči před rozumnými či objektivními argumenty. Plně respektují například to, že v Paříži bylo 14. listopadu 1915 vydáno Provolání Českého komitétu zahraničního, které představovalo první oficiální vystoupení československého odboje. Toto provolání koncipoval právě T. G. Masaryk spolu s Edvardem Benešem, kteří jménem českých a slovenských krajanů v Rusku, Francii, Velké Británii a Spojených státech poprvé zcela zřetelně formulovali požadavek samostatného československého státu. Argumentovali tím, že se Rakousko-Uhersko za podpory Německa zvrhlo na nástroj německé dobyvačnosti a že vznikl útvar »bez vlastního pozitivního cíle, neschopný vytvořit organický státní celek rovnoprávných a kulturních národů«.

I to byl důvod, proč komunisté v roce 1992 ostře vystupovali proti hrobařům společného státu, u jehož zrodu stál právě T. G. Masaryk.

V čem je, alespoň podle vás, skutečný či největší Masarykův přínos?

Je skutečností, že Masaryk byl před prvnísvětovou válkou kontroverzní postavou vědeckého i politického života. V podmínkách Rakousko-Uherska kategoricky odmítal nejen feudální pozůstatky, ale i národnostní protiklady. Vnímal neudržitelnost tehdejších poměrů, což jej vedlo k četným srážkám s exponenty šovinismu, klerikalismu a antisemitismu. Tím si zjednal pověst»bojovného pokrokáře, vůdce hnutí realistů«.

V tomto duchu se koncem 19. a počátkem 20. století začal živě zajímat o poměry mezi dělnictvem. Dokonce podporoval některé jeho akce. Mám na mysli zejména boj za osmihodinovou pracovní dobu a později za všeobecné volební právo, což mu vyneslo značnou popularitu i mezi dělnictvem.

Když se pak mnohokrát proklínaný, nepohodlný a v tisku vláčený Masaryk triumfálně vrátil 21. prosince 1918 do hlavního města státu, který na dálku z exilu spoluvytvářel, lidé mu připravili mohutné ovace. Konec války tedy vše napravil, Masarykův úspěch se dostavil. Obraz komplikovaného a především obtížně následovatelného myslitelepřekryla tvář vítězného politika či prezidenta nově vzniklého samostatného československého státu.

Dnes je režimními ideology dáván na roveň Masaryka Václav Havel. Jde podle vás o trvalý trend, nebo o přechodné období, které postupně odeznívá, až odezní?

Každá společnost má své mýty a každé společenství lidí se snaží shodnout na tom, které příběhy si bude vyprávět a které si vyprávět nebude. Nebo je bude i zamlčovat, jako by vůbec nebyly. Dospělí vzdělaní lidé by se však měli obejít bez falešných ideologických berliček, bez polopravd i dokonce zjevných lží.

Ne, nechci odpovědí na vaši otázku rozpoutávat polemiku o Masarykově a Havlově mýtu, o tom, co z jejich odkazu odpovídá skutečnosti, co bylo uměle či mediálně budováno a co je jen docela obyčejná manipulace s veřejným míněním. A už vůbec nechci srovnávat nesrovnatelné, což v případě Masaryka a Havla přivedlo mnohé prorežimní ideology k planému tlachání smíšenému s několika polopravdami a tu a tam i pravdami. Jde tedy i v tomto případě o nikdy nekončící dialog mezi současností a minulostí.

Po převratu se Václav Havel a lidé kolem něj odvolávali na myšlenky T. G. Masaryka. Řídili se jimi, anebo šlo jen o zástěrku jejich vlastních plánů a v současnosti se jeho odkaz omezuje jen na položení květin ke hrobu v Lánech nebo soše na Hradčanském náměstí v Praze?

Je sice skutečností, že Masarykova reálná politika měla k obrazu hodného tatíčka národa poněkud dál, než by chtěl dnes kdekdo připustit. Jeho popularita byla však obrovská. Jako univerzitní profesor se netajil tím, že věda v jeho pojetí má daleko k akademickému odborničení a že vědecké poznání, jakkoli svobodné a nezávislé, má sloužit lidem. Jednoznačně vyzněla i jeho politická orientace: Československo bude republikou, občané budou požívat všech standardních práv a svobod, ženy budou rovny mužům, národnostní menšiny získají rovná práva, církev bude odloučena od státu, armádu nahradí milice, proběhne pozemková reforma a zruší se šlechtické výsady.

Pro mnohé to bylo natolik přitažlivé, že iniciovali zrod petice Znárodněte dílo Masarykovo!, žádající, aby jeho spisy vyšly v milionovém nákladu a byly zdarma distribuovány do všech československých rodin. A tak se zrodil Masarykův kult, k jehož vzniku přispěla i legenda o československých legiích.

Masaryka symbolizovala i jeho prezidentská standarta, kde z původně navrženého hesla Jiřího z Poděbrad »Pravda Páně vítězí« na ní zůstal slogan, jemuž vypadlo prostřední slovo, což pochopitelně změnilo smysl, neboť za Masarykova následníka se pak mohl považovat každý, kdo si myslel, že má v něčem pravdu.

A Václav Havel?

Ten vyrostl ve známé pražské podnikatelské rodině spjaté s českým i německým uměleckým světem. Ekonomickou fakultu nedokončil, a tak hledal uplatnění v pražských divadlech. Stal se jevištním technikem, působil v roli asistenta režie a dramaturga. Jeho první absurdní drama Zahradní slavnost signalizovalo snahu o zesměšnění tehdejšího autoritativního režimu. Sepětí kumštu s kritikou veřejných záležitostí řízených komunistickou stranou pak prostupovalo veškerou Havlovou činností.

Když stanul v čele československého státu, ozývaly se z jeho úst mnohdy jen zamlžené signály nemající s realitou mnoho společného. To vše zakrýval různými rádoby filozofickými úvahami a občas i mystikou typu »tajemná poselství záhadného řádu věcí«. Jeho destabilizující amnestie stála životy více než tři sta nevinných lidí. Připomenu i různé defraudanty, tuneláře či privatizátory, kteří se dodnes těší beztrestnosti i v rámci zákonů podepsaných prezidentem V. Havlem.

Mnozí asi znají knihu Václav a Dagmar Havlovi – dva osudy v jednom svazku, o níž kritika napsala: vůbec nejde o práci seriózní, nýbrž o oslavný paján, o jakési burlivyje aplodismenty přecházející v ovace, při nichž zřejmě mají čtenáři povstat a delší dobu setrvat. Ani Havlova politika nebyla příliš seriózní. Od Masaryka sice »převzal« jistá kréda, ale příliš se jich nedržel. Vrcholem politického selhání nejhlubšího zrna byl jeho podíl na rozbití Československa, kdy opět usiloval jen o jistý druh osobní moci a popularity. Bezbřehou manipulací obcházel demokratické procedury formování veřejného mínění i politického rozhodování. A tak s odstupem času obvyklá vyjádření obdivu až podlézavosti k tomuto novodobému »kultu« tak trochu mizí, přičemž převažuje rozpačitost a krčení ramen.

Naplňuje současný český stát a společnost ideály, z nichž se zrodila Československá republika, nebo jde spíše o jejich popření?

Vznik samostatného československého státu byl naplněním dávné tužby českého lidu, který svou státní samostatnost ztratil na Bílé hoře, i tužeb Slováků, kterým hrozil zánik pod tisíciletým jhem maďarských magnátů. »Prezidente osvoboditeli, odkazu, který jste vložil do našich rukou, věrni zůstaneme,« prohlásil Masarykův následník na jeho pohřbu pouhý rok před Mnichovem. Beneš zůstal Masarykovi a samostatnému Československu podobně jako většina Čechů věrný, i když fašistická okupace byla realitou. On totiž respektoval tezi, že první povinností každého státníka je hájit na mezinárodním poli zájmy lidu země, jejímž je představitelem.

Mnichov byl o velmocenské politice, o politice těch nahoře. Lidí dole se nikdo neptal. Postavili je před hotovou věc. Trpká zkušenost s jednáním »o nás bez nás« se pak opakovala při likvidaci federace v roce 1992, kde se jasně ukázalo, že nejenom jakýsi fantom Mečiar, ale především pánové Václav Klaus a Václav Havel nesou odpovědnost za rozbití společného státu.

Jaroslav KOJZAR


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 3.5, celkem 100 hlasů.

Jaroslav KOJZAR

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


tonytonda1
2020-03-15 15:31
Co vím, tak Klaus a lžidoktor Kalvoda měli zájem na rozbití
Československa a Mečiar chtěl nejdřív jen volnější federačku. A
Klaus ho dotlačil ke společnýmu rozbití. A Havel pomáhal k rozbití
Československý republiku už tím hloupým nápadem s papalášským
přejmenováváním co začala pomlčková válka, když zapomenu, že
Dubčekovi sliboval funkci prezidenta. A Havel taky dokončil s Klausem
rozbití tý masarykovský republiky, když si vyčenžoval za horlivý
útěk, odstoupení z funkce prezidenta Československý republiky, že ho
Klaus a ODS za odměnu udělají prezidentem českýho zbytku. Prostě
Havel tu Masarykovu republiku v nejtěžším čase zradil za slíbený
korýtko prezidentíka českýho.
jarprchal43
2020-03-12 19:47
donald.kaczerowski - to byste chtěl po Kořínkovi moc. On nikdy žádný
názor nemá. Jenom tady takhle trapně prudí.
donald.kaczerowski
2020-03-12 14:38
joska.korinek - Pokud máte pocit, že rozdělení Československa
proběhlo jinak, napište to. Takto ze sebe děláte jenom troubu, který
dehonestuje, ale sám ví prd.
joska.korinek
2020-03-11 09:24
Proč z rozdělení dělat vědu? Jeden komik to tehdy vystihl trefně.
„Dva kohůti na jednom smetisku je nedobré. Preto urobili smetiská
dve.“
joska.korinek
2020-03-11 09:12
Vida, i světoobčan Kaczerowski nám pomáhá vyznat se ve vlastní
historii.
donald.kaczerowski
2020-03-10 15:45
hajek.jiri51 - Když už nemají paměť pánové Grebeníček a Kojzar,
ať už záměrně nebo pro stařeckou senilitu, vy si opravdu nepamatujete
slovenskou deklaraci samostatnosti? Opravdu jste zapomněl na jednání
Klaus - Mečiar v brněnské vile Tugendhat? To jsou momenty rozbití
Československa, s nimiž Havel nemohl nic dělat. Ale mimochodem:
rozdělní republiky byla jedna z mála věcí, za kterou zaslouží Klaus
pochvalu. Byl to umělý slepenec dvou národů, které se tisíc let
vyvíjely samostatně.
jarprchal43
2020-03-10 14:17
hajek.jiri51 - A vy víte Hájku, jak může prezident vyhlásit
referendum?
hajek.jiri51
2020-03-10 12:36
Hm. A co udělal Havel pro zachování společného státu. Jak a kde dal
najevo svůj nesouhlas s rozpadem? Nemělo rozhodovat referendum? A nebylo
to "rozdělení" neústavní, tedy neplatné, jako darování
Krymu Ukrajině ?A proč je Grebeníček "stalinský" historik.
Protože píše pravdu? Anebo je to jen nenávistný tupý štěk?
jmarek3
2020-03-10 00:10
Děkuji pánové, napsáno velice dobře a je to pravda !Pan president
Masaryk se podílel na vzniku Československa a zato mu velký dík, že to
byla doba těžké roboty to je také pravda,proto musel zákonitě
přijít rok 1948 a vítězství pracujících. Pak si komunisté 40let
vychovávali Havla, pana absurdity. Bohužel došlo za pana Absurdity k
rozpadu státu, přitom oba národy se navzájem potřebují k vzájemnému
okysličování. Tak snad zase v lepších časech.
jarprchal43
2020-03-09 18:45
Nebyli by to stalinistický historik Grebeníček a normalizační
novinář Kojzar, aby nevyužili příležitosti a s pomocí lží si
nekopli do bývalého prezidenta Václava Havla. Když už zmínili, že
nedostudoval vysokou ekonomickou (mezi námi, dovedu si představit hodně,
ale Havla jako socialistického ekonoma opravdu nikoliv), proč nenapsali,
že vystudoval DAMU? Udělali z něj jakéhosi komunálního satirika,
jenomže Havel byl jedním z předních představitelů absurdního divadla
(ocenil ho i spoluzakladatel tohoto žánru Samuel Beckett) a jeho hry
Zahradní slavnost a Vyrozumění řešily zásadní otázky lidské
komunikace a odcizení. Nepovažoval se za filozofa, přesto jeho práce,
především Moc bezmocných, dodnes citují a uznávají filozofové a
přední světoví publicisté. A rozbití Československa? K takovému
aktu náš prezident podle ústavy nemá a nikdy neměl vůbec žádné
páky. Navíc je známo, že Havel si rozpad republiky nepřál. A pokud k
tomu mělo dojít, chtěl, aby se tak stalo na základě referenda.
Nemusíme mít ani sloní paměť, abychom nevěděli, že 17. července
1992 přijala Slovenská národní rada deklaraci o svrchovanosti
Slovenské republiky, který vyslovil požadavek samostatnosti Slovenska, a
že toto dílo dokonali Klaus s Mečiarem.
znovacek
2020-03-09 17:32
Za rozpad statu muze fantom. Ja jsem uzil ... , zatacka ne. Obdivuji
kontrolu, mne mazou, nebo mam padaka. Miru zdar.
Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.