Rozhovor Haló novin s národohospodářem Jaroslavem Šulcem

Zažijeme test míry globální solidarity

Když odhlédneme od lidského rozměru současné složité situace, tak nutno konstatovat, že čeští vtipálkové již překřtili koronavirus na korunavirus. A tato drobná změna o na u má náhle velký obsah. Souhlasíte?

Jako postarší suchar jednak nemám špetku smyslu pro humor, jednak tomu vtipu nerozumím. Vůči euru koruna ukrutně podražila, ale benzín už kupuju o deset procent levněji než vloni. Ale jinak se Švejkovy geny v Češích nezapřou, to je na té stoleté novodobé české státnosti konstanta, bohudík.

Jaké ekonomické následky bude mít nouzový stav vyhlášený v České republice?

Bude hodně záviset na délce jeho trvání, na jeho případném změkčení, či naopak přitvrzení.

To je ale hodně obecná odpověď. Prosím specifikujte své odhady ekonomických ztrát plynoucích z toho, že je řada sektorů národního hospodářství v danou chvíli paralyzována. V tento okamžik kulturní, sportovní, školské a náboženské subjekty nemohou konat žádné akce, k tomu omezení gastronomických podniků...

Ta předchozí věta samozřejmě platí, ale pokusím se ji trochu rozklíčovat. Jakkoliv není možné podceňovat zablokování zmíněných kulturních, sportovních a jim podobných akcí vyhlášenými preventivními opatřeními srážejícími tržby, přece jen toto nejsou ti praví tahouni přidané hodnoty české ekonomiky. I když k nim přičteme ochromené služby cestovního ruchu včetně ubytování či zmíněného stravování, leteckou či příměstskou dopravu, tak se dostáváme pořád jen na necelou desetinu tvorby hrubého domácího produktu. Takže v tomto případě odhaduji důsledek krajní varianty jejich až asi jednoměsíčního totálního umrtvení nejvýše na 35 až 40 miliard korun. Pochopitelně, pokud by se ukázala dosavadní opatření málo účinná, pak je třeba přitvrdit, ale výpočet odhadu škod je pak záležitostí elementárních počtů.

U celkových dopadů na ekonomiku tedy bude opravdu hodně záležet na délce trvání zatím však poměrně dobře dávkovaných nezbytných preventivních opatření. A až potom je možné dělat serióznější odhady přímých a vyvolaných nákladů a z toho plynoucích důsledků.

Co tím máte na mysli – jakých důsledků?

Makroekonomické souvislosti. Na letošní rok předpokládaný asi dvouprocentní přírůstek HDP představuje nějakých 110 miliard korun. A to je materiální základ všech uvažovaných bonifikací příjmů ať důchodců či učitelů, tak zdravotníků, samozřejmě vždy prostřednictvím výdajů státního rozpočtu. Pokud by ale nebyla zmíněná asi stomiliardová suma zvýšení HDP snad zčásti nebo zcela zrealizována, tak si umím představit i značně střízlivější politiku, než jaká se obecně jevila jako udržitelná ještě před půlrokem na podzim při schvalování rozpočtu jen se čtyřicetimiliardovým schodkem.

Nemůžu si ale odpustit jedno sebekritické odbočení: zatím pořád mluvím o penězích. Ale tady přece v první řadě nejde o finanční ztráty, byť by byly nakonec vyčísleny v řádu mnoha desítek miliard! Tady nyní jde hlavně o důvěru běžného občana, že se »jeho« stát – i za vysokou cenu – postará o jeho základní lidské právo – právo na život. Zatím to vychází, a v tom vidím úžasný kladný moment celé té koronavirové lapálie.

A co pracovní kolektivy ve výrobních závodech?

A jsme u ekonomické podstaty možných největších ekonomických dopadů epidemie. Opravdu mnohem větší starosti než »prodloužené jarní prázdniny u dítek školou povinných« či prázdné ochozy fotbalových hřišť mi dělají zatím jen teoretické varianty výskytu nějaké plošnější karantény v regionech. Takové, která by postihla kmenové zaměstnance především průmyslových či dopravních firem, u kterých je nezbytná jejich osobní přítomnost ve firmě, kdy nepřichází v úvahu práce z domova. To při současné hluboké dělbě práce ve výrobních řetězcích, kdy se často prolíná subdodavatelská a finalizující pozice, může být velký problém.

Kdo tyto ztráty bude sanovat a jak? Rozdělme si je na ztráty občanů, kteří jsou ekonomicky aktivní - to je první skupina. Jedná se o důsledky nucené karantény=nemocenská nebo jeden rodič hlídá děti, které nemohou chodit do základní školy. A druhá skupina jsou ztráty organizací, které musí hospodařit, vykazovat nějakou bilanci, realizovat tržby apod.

Začnu tou druhou částí otázky: Když jsem na fakultě kdysi přednášel ekonomii, tak jsem byl jako zlínský rodák hodně ovlivněn batismem. A někde jsem u Tomáše Bati, když mluvil o tom, co dělá firmu skutečně konkurenčně silnou, našel jeho postřeh – parafrázuji: Firma není silná ani tak tím, jak velký zisk dokáže vytvořit, ale s jak velkou ztrátou se dokáže vyrovnat, či něco v tom smyslu.

Obávám se, že řadě lidí ještě třicet let po listopadu 1989 nedošel vlastní obsah tehdejší revoluce, chcete-li převratu. A sice pokud jde o privátní firmy – a ty u nás jasně dominují, »rodinného stříbra« tu přece moc nezbylo, státní socialistický paternalismus už dávno skončil! Logika trhu je přece neúprosná: Ty firmy, co krizi nejsou schopny zvládnout, musí trh vyklidit pro ty odolnější, přizpůsobivější. Ostatně podívejte se na dopady globální finanční krize řádící na konci minulé dekády - ta jen vyčistila trh a dramaticky zvýšila koncentraci. To platí pro většinu oborů. Dnešní počínající krize má sice zcela jiný impulz – Covid-19, ne hypotekární spekulace. Čínský Wu-chan, ne americký Středozápad. Ale výsledek bude nejspíš tentýž.

Samozřejmě si umím představit nějaké výjimky, a to, když by kolaps nějaké velké privátní firmy s mnoha zaměstnanci a vazbami hrozil vyvolat katastrofální sociální a politické důsledky v daném regionu, nedej bože celostátně. Pak platí »too big to fail«, aneb firma je příliš velká, než abychom ji nechali padnout…

Ale tak daleko ještě nejsme, byť průmysl meziročně v lednu mírně spadnul o 1,4 %, únor by nemusel být horší. Navíc mě tady uklidňuje potřebná souhra sociálních partnerů, se kterou přicházejí na tripartitní jednání s vládou. Ze šuplíku třeba vytahují polozapomenutou varianta kurzarbeitu, možná teď konečně dojde sluchu. Asi se prohnou zdravotní pojišťovny s částečnou náhradou mzdy pro zatím zanedbatelný počet lidí v domácí karanténě, uvidíme, ministryně Alena Schillerová nabízí přechodný pardon nové vlně abonentů EET, ministr Karel Havlíček zaúkoloval Českomoravskou záruční a rozvojovou banku atd.

Vraťme se k občanovi, k domácnostem.

Ano, tak tedy pokud jde o první část otázky, začnu tím, že zkraje týdne přišli statistici s pozoruhodnými daty o finanční situaci českých domácností. Těm vloni vzrostly reálné příjmy o skoro pět procent. Zatímco v roce 2018 měla velký problém vyjít s penězi skoro každá pátá domácnost (18 %), vloni už »jen« každá sedmá (14 %), což je jasný pokrok, nicméně pořád zhruba desetina domácností zůstává pod hranicí příjmové chudoby. Ví se, že v průměru dvě domácnosti z pěti nemají peněžní rezervu na pokrytí výpadku příjmu přesahujícího čtvrt roku, a to je dlouhodobý malér, jedou takzvaně »na doraz«.

Koronavirus v tomto smyslu – pokud by snad došlo k delšímu výpadku či citelnějšímu snížení příjmů zejména u těchto nízkopříjmových kategorií – může mít nepříjemné důsledky především na rodiny splácející jak hypotéky, tak běžné spotřebitelské úvěry. Což bude tristní v okamžiku, kdy se někteří dostanou do platební neschopnosti a nebudou mít dost majetku na krytí těchto splatných dluhů. Tady naopak snahu vlády pomoci těmto poměrně početně silným kohortám domácností velice vítám, jinak to bude snadné sousto pro různé finanční predátory, lichváře a jiné šmejdy. Pochopitelně s rychlou politickou radikalizací.

Vzhledem k tomu, že jsou nyní na trhu, který je trhem kapitalistickým, nedostatkové některé potřebné druhy zboží, například roušky, antibakteriální gely apod., tak se našinec může ptát, jaký je rozdíl mezi plánovitě řízenou socialistickou ekonomikou, která také v jistých ekonomicky problémových dobách vykazovala výpadky některých druhů zboží, a kapitalistickou ekonomikou, když ani ta neumožní plynulé dodávky sledovaného zboží?

Nejsem ideolog, ale ekonom, a proto tvrdím, že mezi tržní a řízenou ekonomikou nejsou prakticky žádné rozdíly v okamžiku, kdy se poptávka ocitne v násobcích proti nabídce a nejsou po ruce dostatečné zásoby. V extrémních situacích, když jde o holý život či spíše přežití, univerzálně nastupuje »přídělová ekonomika«, lístkový systém apod. Bez ohledu na režim.

Rozdíl v principu direktivních přídělů mezi válečným Leningradem a Londýnem není zas tak velký; bohužel drastický rozdíl byl v dostupném množství rozdělovaného zboží, resp. v denních dávkách na osobu. Kdo viděl Piskarjovský hřbitov, ten ví, o čem mluvím.

Málo se dnes ví, že příděly potravin zavedla britská vláda 8. ledna 1940, tedy pět měsíců po vypuknutí druhé světové války, kdy podvýživa či dokonce hladomor akutně hrozil i tam. Systém byl navržen tak, aby zajistil takový podíl pro všech 40 milionů Britů, aby mohli přežít. Zatímco 900denní blokáda Leningradu a hned zkraje vybombardované městské skladiště potravin tam vedly při zprvu jen 200gramových přídělech »chleba« fakticky ke hladomoru, Británie mohla být nepoměrně velkorysejší. I tak se příděly potravin týkaly slaniny, másla a cukru, později masa, tuků na vaření, čaje, sýra a některých konzerv, v zásadě podle toho, jak se dařilo zemi zásobovat přes moře. Přídělový systém se však netýkal pouze potravin. Mezi regulované komodity patřilo třeba kuchyňské nádobí, nábytek nebo textil či pohonné hmoty. Přednostní dávky určitých potravin byly dopřány dětem a nastávajícím nebo kojícím matkám, kdežto v Leningradu prioritně vojákům a pracujícím, zejména ve zbrojovkách – díky tomu Leningrad blokádu přežil. Málo se ví, že Britové přídělový systém zrušili až rok po tehdejším Československu, v roce 1954.

Direktivní příděly jsou prostě univerzální metodou zásobování domácností, když jde o život. Navíc je to jediný způsob, jak čelit panice. Jedna věc je panika domácích firemních investorů podobná té, která již plošně zachvátila světové burzy, ale to asi běžnému občanovi moc nevadí. Tady oceňuji koordinovanou akci tripartity ve snaze ulevit zejména střednímu a malému podnikání, aby se ekonomická aktivita nezadrhla více, než je objektivně nutné. Něco podobného platí i pro spotřebitelský trh, aspoň se do mouky a těstovin ve velkoskladech nepustí moli – ti budou mít pré v domácích spižírnách u těch, kteří to se syslením přehnali.

Tu domácí paniku – podíl psychicky labilních lidí je v každém režimu přibližně stejné procento – se zatím daří docela uspokojivě tlumit, naštěstí, protože v krizových situacích dělají právě panikáři největší neplechu. Byť až se bude dělat analýza obsahu především za prvních šest týdnů vysílání zejména veřejnoprávních médií po Novém roce, jsem na ni opravdu zvědav. Čekám, že právě médiím jistý podíl při vyvolávání nástupu hysterie zvláště u lidí se sklonem k panice jen tak nikdo neodpáře.

Jaký je váš názor na opatření, která vláda ČR vydává v souvislosti s koronavirem? Již jste naznačil, že je vítáte.

Až na to, že mohla cenovou a možná i množstevní regulaci zdravotních a hygienických pomůcek vyhlásit možná o měsíc dřív, než se části tohoto trhu zmocnili šmejdi, se mi postup vlády velice líbí. Jedná samozřejmě metodou »pokus – omyl – náprava«, ale ten je v dané situaci, kdy čelíme viru s mnoha neznámými charakteristikami, asi jediný možný. Informace jsou věcné, aktualizované třeba i během vysílání v přímém přenosu. Určitě nutno ocenit, že významný prostor dostávají i zcela praktické rady a nabádání k oprášení hygienických návyků.

Výhoda je, že nejstarší více než třetina populace byla v mládí procvičována v rámci civilní obrany na simulaci ochrany proti zbraním hromadného ničení, jmenovitě bakteriologickému útoku. Bohužel v nějaké divné polistopadové euforii byly tyto údajné »totalitní manýry« opuštěny. Ale shodou okolností z analýzy zpráv o věkové struktuře mortality ze zemí, kde již nyní mají desítky či stovky obětí Covid-19, plyne, že pravděpodobnost smrti je pro mladší polovinu »neproškolené« populace prakticky nulová. Byť mohou být tu a tam nakažení, tak umírají vlastně jen »ti druzí« – čím starší ročník, tím se pravděpodobnost zvyšuje.

Ale lékaři nám dluží podstatnou informaci: kolik je těch, kdo nepřežili útok viru, aniž by měli jinou vážnou chorobu, kterou ten virus jen vygradoval do nezvládnutelné situace. Odhaduji, že těch »čistě virových« obětí bude minimum, ale počkejme na finální data, asi se nebudou v tomto pohledu výrazněji lišit od klasické chřipky, kde se úmrtnost pohybuje okolo jednoho až tří procent z celkem nakažených.

Musím položit tuto otázku, protože i o takových souvislostech lidé přemýšlejí: Jak reagujete na dotaz, zda se nejedná o zkoušku jakési »biologické zbraně«? Co takováto situace, která není provázena užitím skutečných zbraní a přitom má vážný dopad na velké skupiny lidí, udělá se státy a jejich vládami, s lidským společenstvím? Vždyť touto cestou může nějaký šílenec ochromit lidstvo.

Otázka je bohužel logická a nabízí se sama. Budu však cynik – ono to je koneckonců úplně jedno, jestli na samém začátku tu byli ti pověstní wu-chanští netopýři, nebo zda to byl nějaký zcela pomatený atentátník v tamním supermarketu s rozprašovačem »nadějného« viru. Dopady jsou tak jako tak globální a je v dnešním propojeném světě jen otázkou času, kdy si odškrtne svého prvního infikovaného i poslední stát OSN.

Zase na druhou stranu je to nečekaný skvělý test míry globální solidarity, a to teprve epidemie začíná. Tak uvidíme, zda lidstvo pochopí, že je na jedné palubě a těm, co přípravu na pandemii podcenili, opravdu bratrsky pomůže. Třeba to trochu utlumí sílící bubnování na válečné tamtamy, příklad poslanců českého parlamentu může inspirovat.

Na mnoha místech světa se nacházejí v provizorních přístřešcích migranti v nedobrých hygienických podmínkách. A tito lidé se postupně vydávají dále na cestu. Jaké z toho mohou plynout důsledky? Neměla by sem být namířena finanční spolupráce například evropských států?

Obávám se, že to není ani tak otázka peněz, jako spíše kulturně–hygienického zázemí těch milionů nešťastníků, kteří tam vegetují. Jediná dobrá zpráva bude, že mají – díky dlouhodobému pobytu v těchto otřesných poměrech – už dost přirozené imunity, aby viru čelili. Jinak dostane otázka migrace úplně jinou dimenzi. A nemluvím o riziku, že virus doputuje do emigrantských enkláv jak mimo Evropu, tak přímo v metropolích v západní Evropě, které mají »no-go zóny«, a tím spíše do Afriky.

Hovořil jste o testu míry globální solidarity, o možném utlumení válečných tamtamů jako o pozitivech. Máte ještě něco povzbudivého na závěr?

Pokud to nebude vadit, bude to zase z »ekonomického soudku«. Těch firem, které pracují na vakcíně proti tomuto typu koronaviru, jsou po světě desítky. Chtěl bych mít akcie té firmy, která se prokazatelně nejdříve dostane blízko stoprocentní účinnosti a nabídne je s potřebným ziskem k prodeji na smrt vyděšeným vládám. To byl samozřejmě pokus o hloupý vtip.

Ale je jasné, že jak na jedné straně dnešní pandemie určitým oborům, firmám či regionům vystaví na dlouhou dobu stopku, či je dokonce z mapy byznysu odstraní, protože se s jejími dopady nevyrovnají, tak na druhé straně to pro někoho může být zase bonanza (zlatý důl, ložisko drahého kovu - pozn. aut.), neboť i na této krizi vydělají majlant. A berte to jako doplněk předposlední otázky, protože příběh ptačí chřipky a toho, co se odehrávalo okolo příslušné vakcíny někdy před patnácti lety, je dostatečně varující. A pro někoho možná i – bohužel – opět svůdně inspirující.

Monika HOŘENÍ


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 6, celkem 18 hlasů.

Monika HOŘENÍ

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.