Miriam Němcová je vynikající soudobou českou dirigentkou, je známa i ve světě. Patří mezi nástupkyně legendární dirigentky Vítězslavy Kaprálové. FOTO - Facebook M. NĚMCOVÉ

Ženy se umí postavit i před velké orchestry

V této době nemůžeme osobně navštívit žádný koncert, kde bychom se mohli setkat s dirigentkou. Nemám na mysli dirigentky malých komorních těles, tím spíše pěveckých sborů, ale velkých symfonických orchestrů. Je zvláštní, že ačkoli se hudbě a hudební výchově věnuje ve světě opravdu mnoho žen a v komunitě sbormistrů/sbormistryň, započítáme-li i školní sbory, dozajista převládají ženy, pak dirigentek symfonických ansámblů mnoho není. Povězme si tedy něco o nich.

Když se řekne v české hudbě dirigentka, každému a každé se jistě hned vybaví Vítězslava Kaprálová, po domácku Vitka. Tato nesmírně talentovaná hudebnice, dirigentka a skladatelka se narodila v Brně 24. ledna 1915 a – k lítosti všech – ve svých pouhých 25 letech podlehla 16. června 1940 ve francouzském Montpellier zákeřné nemoci. Letošní rok je tedy i Rokem Vítězslavy Kaprálové: 105 let od jejího narození a 80 let od její smrti.

Vítězslava Kaprálová byla múzou a také milenkou hudebního skladatele Bohuslava Martinů. Chcete-li se s životem a láskami Vítězslavy Kaprálové seznámit podrobně, doporučuji přečíst román Jiřího Muchy Podivné lásky. Spisovatel Jiří Mucha, syn malíře Alfonse Muchy, byl krátce manželem Kaprálové, do jejího skonu. V tomto románu autor na pozadí reálných lidských vztahů řady známých osobností uměleckého světa vylíčil drama doby - nástup fašismu v Evropě.

Dirigentka Alondra de la Parra v černé a temně zelené krajce. I na dirigentském můstku může být půvab. FOTO - Wikipedia

Kaprálová studovala na brněnské konzervatoři skladbu u Viléma Petrželky a dirigování u Zdeňka Chalabaly. Pokračovala studiem na mistrovské škole pražské konzervatoře u profesorů Vítězslava Nováka a Václava Talicha. Co jméno, to pojem! Graduovala svou nejznámější orchestrální skladbou Vojenská symfonieta (op. 11), kterou osobně provedla s Českou filharmonií. Dílo věnovala prezidentu Edvardu Benešovi. Poté – to se psal rok 1937 - odjela díky francouzskému státnímu stipendiu studovat na hudební konzervatoř do Paříže, kde ji v oboru dirigování vzdělával Charles Munch a skladbu soukromě studovala u Bohuslava Martinů, dlícího ve Francii. S Martinů se sblížila velmi osobně a také ho uznávala jako hudebního skladatele – však také uváděla jeho skladby. Dirigovala také prestižní BBC Orchestra.

Lehko lze domyslet, že kdyby osud Kaprálové daroval další desítky let života, dočkala by se česká a československá kultura od této talentem obdařené ženy velkých výkonů. Velká škoda! Ovšem navzdory krátkému času, který jí byl vyměřen, složila více než čtyři desítky hodnotných skladeb klavírních, komorních, orchestrálních a vokálních.

V Brně je po ní pojmenována ulice a Základní umělecká škola v Králově Poli. Vznikla o ní divadelní hra, jejíž autorkou je Kateřina Tučková. V brněnském Divadle Husa na provázku ji režírovala Anna Petrželková.

Následovnice

V současném českém hudebním prostředí je známa dirigentka a hudební skladatelka Miriam Němcová (*1961), absolventka kompozice a dirigování na pražské AMU. Působila v Komorní opeře Praha, v Divadle F. X. Šaldy v Liberci, ve Státní opeře, ve Filharmonii Hradec Králové a v dalších divadlech či v čele různých těles. Je známa také jako pedagožka a vedoucí oddělení dirigování pražské konzervatoře, vede mezinárodní dirigentské kurzy.

Když se podíváme do světa, nalezneme tam také následovnice Vítězslavy Kaprálové. Například na loňském Pražském jaru měla Symfonický orchestr Českého rozhlasu dirigovat mexická dirigentka Alondra de la Parra (*1980). Posluchače a posluchačky okouzluje svěžím přístupem k hudebním dílům, expresivním projevem a také půvabným zjevem. V roce 2017 se tato dirigentka stala šéfdirigentkou Queensland Symphony Orchestra a zároveň první ženou, která kdy řídila orchestr na australském kontinentu. Alondra studovala hru na klavír a violoncello, osm let navštěvovala baletní lekce, takže její dirigentský projev dosahuje také patřičného šarmu. Po studiích v Mexiku pokračovala na newyorské Manhattan School of Music. Dirigovala více než 100 orchestrů, spolupracuje s francouzskými, italskými či britskými filharmonickými orchestry. Není asi náhodou, že je kulturní ambasadorkou své vlasti - Mexika.

Žel, tato pozoruhodná žena se ze závažných důvodů z loňského koncertu Pražského jara, kde měla dirigovat mj. Stravinského a Šostakoviče, omluvila. Ovšem »náhrada« byla plnohodnotná – narychlo se na dirigentský stupínek ve Smetanově síni Obecního domu postavila výrazná australsko-britská dirigentka Jessica Cottisová (*1979). Vystudovala hru na varhany, klavír a muzikologii na Australské národní univerzitě v Canbeře. Nastartovala skvělou kariéru varhanice, kterou však ukončilo zranění zápěstí. Nerezignovala a v roce 2006 začala studovat dirigování na londýnské Royal Academy of Music. Ihned po studiích, která absolvovala s vynikajícím prospěchem, se stala asistentkou dirigenta BBC Scottish Symphony Orchestra a Sydney Symphony Orchestra. Její hlavní doménou je hudba 20. a 21. století, od roku 2014 je hlavní dirigentkou Glasgow New Music Expedition, který uvádí nejnovější skladby skotských autorů. Cottisová předává své zkušenosti dalším talentovaným »ženám s taktovkou«, vede totiž dirigentské kurzy pro ženy ve spolupráci s londýnskou Královskou filharmonickou společností. A podržte se, prý se ve volných chvílích učí pilotovat vrtulník.

Jsou i další slavná ženská dirigentská jména - uvedu přední americkou dirigentku Marin Alsopovou (*1956), jedinou studentku (rozuměj - vedle mnoha studentů) věhlasného Leonarda Bernsteina, či Giséle Ben-Dorovou, americko-izraelskou dirigentku uruguayského původu.

Ženské prvky namísto fraku

Zdá se tedy, že Češka Kaprálová má pokračovatelky, i když právě do této profese mnoho žen dosud neproniklo. Zajímavé také je, jak jsou dirigentky symfonických orchestrů při koncertech oblečeny. Zpravidla oblékají kalhotové kostýmy se slušivými blůzkami nebo atypická saka či různé variace v černé, resp. tmavé barvě (podle fantazie nositelky a jejího módního poradce), vždy doplněné dlouhými tmavými kalhotami. Neodívají se do pánských obleků, ale »dirigentských« s ženskými prvky. Dirigentka také nemůže mít vysoké podpatky u bot, na dirigentském stupínku, který je vyvýšený, musí stát stabilně.

Do této profese ženy pronikly zřejmě nejpozději z hudebních oborů. Můžeme se domnívat, že důvodem bylo, že by mužští hráči - donedávna výhradní členové symfonických orchestrů - nesnesli ženu v čele. Dirigent odjakživa musí být osobností, která musí prosadit při řízení tak velkého tělesa svou vůli. A teprve značným pronikáním hudebnic ovládajících prakticky všechny hudební nástroje do symfonických orchestrů (ženy jsou často i vedoucími nástrojových skupin) se tato genderová nevyváženost mohla začít napravovat.

Monika HOŘENÍ


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 5.5, celkem 4 hlasy.

Monika HOŘENÍ

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.