Ilustrační FOTO - Pixabay

Valorizace důchodů a příjmová solidarita

Moji staří známí, většinou důchodci, se dělí na zhruba stejné poloviny podle toho, s jakou mírou nevlídnosti komentují každoroční valorizaci svých důchodů. Jedni žehrají, že dostali přidáno méně, než byl celkový průměr – tu o desetikoruny, tu o stovku či dvě, kdežto ti druzí ani s nadprůměrným přidáním spokojeni nejsou, protože i tak se zvětšuje odstup jejich penzí od poměrů, kdy si vydělávali. A teď jen znovu koukají, o kolik rychleji jdou ty mzdy a platy ve srovnání s růstem důchodů nahoru. Jen menšina – co si to nedokáže pořádně spočítat, je s tou valorizační skoro tisícovkou spokojena – to dříve nikdy nebývalo! A na volebních preferencích je to trvale vidět.

Nejobtížněji se mi to vysvětluje těm přátelům a známým s nejnižšími důchody a také s nejmenším přidáním. Jejich argument je na první pohled neprůstřelný: všem je třeba přidat absolutně stejnou částku, třeba tu tisícikorunu, vždyť žaludky máme všichni stejné a na lékařských předpisech skoro stejně drahé léky, tak k čemu nějaké rozdíly? Nesporně kus pravdy mají. Myšlenka podvědomého rovnostářství má přece rozumový základ – potřeby lidí jsou zvláště u jídla či léků v určitém věku skutečně hodně podobné, nehledě na to, že dnešní důchodci prožili svou mladost a dospělost v socialismu, kde rozdíly v příjmech nebyly nijak závratné, spíše až hloupě malé, srážející iniciativu.

Obvykle se ptám: »Když už požaduješ stejně vysokou – co do částky – valorizaci, tak to bys byl i pro absolutně stejnou výši starobní penze pro všechny?« Kupodivu jen menšina přitaká, kdežto převážná většina cítí, že by to byla přece jen křivda vůči těm, co odchodem do důchodu ztráceli více v poměru k dříve nadprůměrným platům. A odtud je jen krůček k mé druhé otázce: »Takže souhlasíš s tím, že by se i v přidávání důchodcům mělo přece jen rozlišovat. To znamená neměřit všem stejnou absolutní částkou, přidávat dejme tomu tu tisícikorunu všem, ale spíše přidávat stejným procentem, tedy jen relativně stejně k předchozí výměře důchodu? Někomu tudíž jen 900 korun a někomu naopak 1100 korun?«

Protože je obtížné chtít po někom, aby během minuty, dvou rozmluvy zcela změnil svůj dlouhodobý názor, přidávám ještě jeden argument k definitivnímu zviklání. A sice údaje o tom, jak dramaticky se zhorší příjmové poměry lidí odcházejících do starobního důchodu. Dosavadní výpočet důchodů je důsledně jánošíkovský – »bohatým brát a chudým dávat«, učeně se tomu říká »příjmová solidarita«. Zatímco lidem s podprůměrnými příjmy je starobní důchod běžně vyměřován od dvou třetin až ke čtyřem pětinám předchozí čisté mzdy (nezřídka i více), u těch nejvyšších příjmových skupin bývalých zaměstnanců a manažerů je to přesně naopak: těm je starobní důchod vypočítán klidně ve výši jen pouhé čtvrtiny, pětiny a nezřídka šestiny předchozího příjmu – čím dříve více vydělávali, tím vyššího krácení se jim přechodem do penze dostane. Průměr – dnes těsně pod 40 procent náhradového poměru mezi důchodem a hrubým příjmem – je jen průměrem a neříká prakticky nic, důležitější jsou odchylky nahoru a dolů.

Ještě jinak: pohled do poslední příjmové statistiky (3. čtvrtletí 2019) říká, že desetina nejvyšších příjmů u přibližně čtyř set tisíc zaměstnaných osob je okolo 52,5 tisíce korun, což je 3,4krát více, než bere stejně velký soubor asi čtyř set tisíc zaměstnaných osob s nejnižšími příjmy, tvořících první příjmový decil, který činí 15,7 tis. Kč.

A jak tyto rozdíly vypadají u penzistů? Jestliže první, nejnižší příjmový decil zahrnující zhruba čtvrt milionu penzistů činí 9,1 tis. Kč, pak – v případě, že by byly zachovány poměry vysokých a nízkých důchodů přesně v té výši, v jaké panovaly v době zaměstnání u mezd a odměn za práci, tj. zmíněného 3,4násobku - pak by nejvyšší příjmový decil zhruba opět asi čtvrt milionu nejbohatších penzistů měl být přes 30 tis. Kč. Ale ve skutečnosti je o deset tisíc korun měsíčně nižší – asi 20,2 tis. Kč. Natvrdo řečeno: protože není dost možné a schůdné, aby byl výpočet důchodů prováděn u lidí odcházejících do důchodu podle zcela stejného vzorce bez ohledu na výši příjmu, pak ze snížení penzí o přibližně deset tisíc korun u desetiny nejbohatších důchodů jsou plně pokryty potřeby na výplatu penzí pro zhruba desetinu nejchudších důchodců.

Proto varianta přidávat při valorizaci penzí všem absolutně stejnou částku by znamenala dál míru přerozdělování prohlubovat a míru solidarity jen dál šponovat, už tak je na hraně. Jakkoliv je možné mít k dnešní podobě valorizace výhrady, zřejmě nic rozumnějšího, než kombinovat rozklad valorizace na navýšení jednak čtvrtinové pevné části starobního důchodu o jednotnou částku (všem absolutně stejně v řádu jen mála jednotek stokorun) a větší, tříčtvrtinovou zásluhovou složku starobního důchodu navyšovat stejně vysokým procentem, tedy relativně v řádu asi až téměř tisícikoruny, zřejmě jen tak nevymyslíme.

Ale počkejme, jak dopadne další pokus o penzijní reformu, a pak se můžeme bavit i o řešení tajenky valorizačního schématu.

Jaroslav ŠULC


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 4.6, celkem 15 hlasů.

Jaroslav ŠULC

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


havlikjo
2020-03-26 16:46
Vážený pane Šulci, já vidím problém někde jinde. A to v platech
před důchodem, který je jakýmsi základem pro výpočet důchodů.
Nemyslím si, že rozdíly v měsíčních platech (jedni tisíce a druzí
statisíce) jsou vždy obhajitelné.
Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.