Marianna Polyáková potřebuje diváka cítit

Slovenská kráska Marianna Polyáková je další z bezpočtu divadelních talentů zpoza řeky Moravy, které v ČR zachraňují reputaci muzikálového žánru. První rozhovor s ní jsem editoval na letišti v Sao Paulu při návratu ze Světového sociálního fóra v Salvadoru. Těsně před ním jsme se sešli osobně, její kouzelný úsměv jsem si nemohl nechat ujít. Tentokrát nás zpropadený koronavirus donutil si pouze napsat…

- Když jsme se spolu bavili v březnu 2018, nenapadlo mě, že příležitost k dalšímu rozhovoru bude tak brzo. Protože vám se v tom posledním období dařilo víc než velmi. Připomeňme ale zkraje ještě jednou, jak jste se vlastně dostala k hudbě.

Ano, za ty dva roky od našeho setkání jsem pár nových a hezkých inscenací postíhala a mám z toho radost. Ale tedy od začátku (úsměv): Moje cesta k hudbě, nebo spíš k muzikálu a divadlu obecně, se vyvinula tak nějak přirozeně. Už jako malá jsem navštěvovala spoustu kroužků, chodila na tanec, zpěv, flétnu, recitovala na různých recitačních soutěžích a jelikož se jevilo, že mě tyto umělecké disciplíny opravdu baví, podala jsem si přihlášku na konzervatoř, kde jsem vystudovala hudebně-dramatický obor. Hned po maturitě, jsem se dostala na JAMU do Brna, kde jsem vystudovala obor Muzikálové herectví.

- A kdy jste měla jasno v tom, že se přestěhujete dělat kariéru do velké Prahy?

To byla spíš taková náhoda. Popravdě jsem to nijak zvlášť neplánovala. Už od druhého ročníku na JAMU jsem pomalu začala hostovat v Městském divadle Brno, ale v posledním ročníku jsem nakoukla i do Plzně. Pořád jsem však neměla jasno, co bude a kde bych se tak mohla usadit. Jediné, co byl pro mě opravdu strašák, bylo zůstat jako umělec na volné noze. Přišlo mi, že potřebuji mít angažmá a usadit se, že takovou svobodu nezvládnu. Ale díkybohu, osud to zařídil za mě. A když jsem zrovna zkoušela West Side Story - svou první hostovačku v Plzni, ještě pořád jako studentka, odběhla jsem si jednou z Plzně do Prahy do Divadla Broadway na konkurz muzikálu Michala Davida Muž se železnou maskou. Doteď si pamatuji, že jsem měla číslo 100 a ještě po mně byla spousta dalších uchazeček. Šla jsem to tehdy jen tak zkusit, s nulovým očekáváním, a nikdy by mě nenapadlo, že se mi konkurz povede a Michal David s režisérem Liborem Vaculíkem mě obsadí do hlavní ženské role – Louisy. Měla jsem z toho neuvěřitelnou radost a přišlo to i zrovna vhod, protože jsem v tom období psala diplomovou práci a končila studium, čili to byl jasný impulz přestěhovat se po studiu do Prahy.

- Asi největším úspěchem ve zmiňovaném posledním dvouletém období je ve vašem případě právě hlavní role Maríi v ostravském nastudování slavné West Side Story. V plzeňském DJKT to tehdy nebyla María?

Přesně tak. Za roli Maríe jsem strašně vděčná. Je to překrásná a opravdu náročná role po všech stránkách, a tímto děkuji panu režisérovi Jiřímu Nekvasilovi za obrovskou příležitost. Nic těžšího jsem zatím v životě nezpívala, a tudíž to pro mě byla velká výzva a pořád velká zodpovědnost. V Plzni jsem hrála Teresitu, jednu z Maríiných kamarádek.

- Takže dobrá zkušenost pro Ostravu. Co vás na Bernsteinově Westce, jak se jí přezdívá, baví nejvíc? Ta hudba plná úžasných hitů? Nebo příběh a poselství titulu? Velký prostor v legendární roli? Inscenační zpracování tam či tam

Ve Westce mě baví asi úplně všechno. Bernsteinova hudba je propracovaná neskutečným způsobem a srší emocemi sama o sobě. Příběh a poselství je pro mě asi úplně zásadní. Je plný bezbřehé lásky, naivity, obrovské nenávisti, rasismu a násilí. Westka je vlastně příběh Romea a Julie přenesený do ulic New Yorku. Myslím si, že tohle klasické dílo je tak celosvětově proslulé, že diváky a ani nás umělce nikdy nepřestane bavit a překvapovat…

- Kde je podle vás Westka pro diváka o něco atraktivnější? Co jí dala Plzeň a co ostravské Národní divadlo moravskoslezské?

To je těžká otázka. Každý režisér a choreograf má svoji osobitou vizi, jak by si inscenaci představoval a dle toho tvoří. A pak záleží také na každém divákovi - co má rád, co upřednostňuje, jestli ho nejvíc baví sledovat choreografie, nebo ho zaujmou pěvecké výkony a barvy hlasu jednotlivých rolí, nebo třeba kostýmy a scéna. Ale v zásadě bych řekla, že jsou docela podobné. V některých scénách tam si možná choreograf víc pohrál se svými nápady tanečních variací a vedle si zase režisér potrpěl na detailnějším aranžování činoherních scén.

- Já jsem výše zmínil velkou Prahu, ale vy právě za rolemi i dost cestujete – po celé ČR. Po Brně jste teď často byla doma na kolejích do Ostravy – nejen na Westku, ale i na Kočky. Nevytvořila jste si v metropoli Slezska už pomalu svůj druhý domov?

Ano, najezdila jsem se opravdu hodně. Občas mi už přišlo, že bydlím ve vlaku a do Prahy, kde žiju, jedu jen na návštěvu (smích). Hlavně když člověk zkouší novou inscenaci na druhé straně republiky, je to cestování už docela náročné a vyčerpávající, protože to zabere i tři měsíce. Do toho samozřejmě hraju v Praze, v Plzni, takže jsem to mnohdy několikrát během týdne otáčela a o víkendech měla představení v Praze, volný čas byl na bodě mrazu. Ale pak ta radost z nově nazkoušeného představení je obrovská!
V Ostravě jsem si to moc oblíbila. O hostující umělce/externisty se tam moc hezky starají, máme vždy zařízené ubytování, takže během zkoušení tam pokaždé několik dnů přespím, a to samé i po odehrání večerních představení. Myslím si, že jsme se v Ostravě sešla taková dobrá parta lidí a ráda se tam vracím. Konkrétně v Kočkách je skoro celé představení obsazené z externistů především z Prahy a Brna. Ve Westce už je dost velká část obsazení i ze Slovenska, takže jsem během zkoušení mluvila s kolegy spíš slovensky než česky (smích).

- Teď vše komplikuje zavření divadel kvůli koronavirové pandemii – jaké to je pro činorodého umělce zůstat najednou doma a být ve spojení s fanoušky, s diváky maximálně na internetu, ve streamovací formě?

To s volným časem na bodě mrazu se kvůli koronaviru otočilo o 180 stupňů a času mám doma v karanténě na rozdávání. Bohužel. Byl to jednoznačně šok - přijít ze dne na den o práci, která je nejen vaším koníčkem, ale hlavně stálým příjmem. S diváky samozřejmě komunikuji přes sociální sítě, ale do nějakého velkého streamování v podobě zpívání nebo něčeho podobného jsem se zatím nepustila.
Nevím, jestli je to úplně pro mě.
Potřebuji diváka vnímat v hledišti a cítit, že je naladěný na stejnou vlnu příběhu a emocí, které zrovna na jevišti prožívám.

- Dovedete si představit, že by se tohle neštěstí mohlo natáhnout/přenést i do příští sezony? Někteří odborníci straší druhou vlnou šíření viru i po jeho případném prvním brzkém zvládnutí…

Já jsem takový věčně pozitivní a trochu naivní člověk, že doufám a pevně věřím, že se to nestane a od září v plné síle nastoupíme do divadel. Je to teď zvláštní a neobvyklá situace a nikdo v momentální době nedokáže na říct, jak se to vyvine. Hlavně abychom to ve zdraví všichni zvládli.

- Budeme doufat, že se vše vrátí co nejdřív k normálu. A že se na vás budou moci diváci přijít podívat třeba i v Praze do Divadla Kalich, kde máte další hlavní roli v už druhém hitmuzikálu s peckami kapely Elán, Voda (a krev) nad vodou. Viděla jste jako divačka někdy Osmý světadíl, který si doslova podmanil Prahu před Vodou?

Ano, ačkoli se Osmý světadíl hrál asi osm let, stihla jsem se na něj přijít podívat až někdy v červnu, měsíc před tím, než jsme začali zkoušet Vodu - tedy mou první inscenaci v Divadle Kalich.

- Teď jste tedy za hvězdu a diváci se nemohou dočkat, až vás znovu uvidí po boku Tomáše Löbla, Honzy Kříže a dalších kolegů. Čím je pro vás Ďurovčíkova Voda nejsilnější? Přece jen na rozdíl od Osmého světadílu, Voda je celkově rockovější, i ústřední megahit zpíváte v trochu jiné než originální verzi…

Tak hvězdou bych se rozhodně nenazývala, ale z hlavní role Terezy mám samozřejmě velkou radost a jsem za ni vděčná. Zároveň i za možnost pracovat v tak příjemném prostředí, vedle mých inspirujících kolegů s profipřístupem. Voda je představení, které mě nabíjí neskutečnou energií. Jelikož jsem Slovenka, tak jsou pro mě některé písničky od Elánu notoricky známé, a i jejich různé hudební úpravy vmuzikálu jsou tedy příjemným zpestřením originálu. Dialogy jsou v češtině a písně samozřejmě ve slovenštině, takže se mi zpívá i velmi přirozeně. Voda mě hrozně baví svou velkou energií, která z ní srší od začátku až do konce, a zároveň je plná hereckých střihů a vypjatého emočního zpívání. Mám to představení moc ráda a přirostlo mi k srdci.

V Praze jste k vidění i v Divadle Broadway. Po Trháku je to Kvítek mandragory, kde provázíte příběhem s dalšími kolegyněmi, již zmíněný Muž se železnou maskou a teď jste nastudovávali návrat Kata Mydláře, jakkoli je jasné, že původně plánovaná premiéra se 2. dubna neuskuteční. Dá se říci, že se Broadway stala vaší domovskou scénou? Minimálně v Praze?

Ano, začali jsme zkoušet muzikál Kat Mydlář, ve kterém budu ztvárňovat roli Mandalénky, dceru Mydláře. Bohužel kvůli šíření koronaviru jsme museli přerušit, ale snad se brzo všechno znovu dá do normálu, abychom mohli představení v klidu dozkoušet a úspěšně odpremiérovat. Když budu počítat i Kata Mydláře, tak ano, mám v Divadle Broadway nejvíc nazkoušených inscenací a moc ráda bych ji nazvala svoji domovskou scénou. Už proto, že jsem zde dostala svou úplně první velkou příležitost, a tím se usadila v Praze, tak má pro mě Divadlo Broadway velký význam i z osobní stránky. Taky je tam poměrně stálá parta lidí, kteří už se znají delší dobu, z více muzikálů, které spolu odehráli. Jsou na sebe tedy zvyklí a naladění, což vytváří hlavně v zákulisí divadla skvělou, uvolněnou atmosféru, kde se člověk rozhodně nenudí.

- Vracet se budete i do Plzně. Účinkovat byste měla už v listopadu v Lloyd Webberově Josefovi a jeho úžasném pestrobarevném plášti. Tedy po Bersteinovi další klasika. Lloyd Webbera znáte už jako Dželína z Koček, může vás v dalším svém titulu ještě vůbec překvapit?

Hudba A. L. Webbera je neuvěřitelně rozmanitá a nádherná. Myslím, že zrovna u tak velkého skladatele budu překvapená a pokaždé ohromená jeho skladatelským umem. Kdyby se mi v budoucnu ještě podařilo být součástí nějakého jeho dalšího muzikálu, budu šťastná.

- Zapomněli jsme na něco, co od našeho posledního povídání se vám v životě povedlo a chtěla byste to prozradit čtenáři? A jaké máte plány v nejbližších letech? Co takhle třeba sólová dráha, nebo filmová či seriálová tvorba? Dneska už se muzikálové umělkyně obsazují jak na běžícím pásu i do nekonečných seriálů. Nebo jsou vaše priority jinde?

Mám ještě dva krásné zážitky. Pár týdnů po premiéře Vody (a krve) nad vodou jsem si odběhla do Bratislavy do televize RTVS, kde jsem byla hostem v talkshow Petra Marcina - Neskoro večer.
Byli tam spolu se mnou i dva zajímaví hosté - zápasník MMA Karlos Vémola a rapper Majk Spirit. Byl to podle mě moc povedený díl, hrozně jsem se nasmála a moc hezky na to vzpomínám.
A druhý krásný zážitek mám opět z Bratislavy. S mým kolegou Romanem Tomešem a dalšími kolegy jsme měli tu čest si v listopadu zazpívat na slavnostním galakoncertě ve Slovenském národním divadle, na počest 30. výročí sametové revoluce. My jsme celý galakoncert uzavírali písní Voda čo ma drží nad vodou. Pro mě jako Slovenku bylo stát na jevišti SND a zpívat přímo oproti naší prezidentce velmi silným momentem a nepopsatelným zážitkem, na který budu ještě dlouho vzpomínat.
Co se týče sólové dráhy, na to se mě ptalo už víc lidí, ale moje odpověď je zatím stejná. V nejbližší době se asi na nic takového nechystám. Mnohem bližší je pro mě stát na jevišti v divadle, zpívat a prožívat příběh a emoce předávat divákovi v hledišti.
Každopádně ve filmu nebo seriálu bych si určitě ráda zahrála, ale na to potřebuje člověk mít asi opravdu štěstí, ještě větší než v muzikálu, aby se režisérovi přesně typově hodil do dané role. Ale nechávám tomu volný průběh a třeba to někdy vyjde, uvidíme…

Roman JANOUCH

FOTO – Martin J. POLÁK a Martin POPELÁŘ


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 5.5, celkem 8 hlasů.

Roman JANOUCH

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.