Rozhovor Haló novin s vědeckým pracovníkem Stanislavem Fischerem, bývalým poslancem a někdejším kandidátem KSČM na prezidenta

Antarktida je mírový kontinent

Narodil jste se v obci Ledce na Kladensku, v níž váš dědeček byl prvním komunistickým starostou. To bylo ještě za první republiky.

Ano, narodil jsem se v roce 1936, takže už jsem také tak trochu pamětník. Dědeček, povoláním zedník, byl starostou Ledců ve 20. letech 20. století. Díky tomu, že nebyl ve funkci starosty za KSČ až do doby těsně předcházející období německé okupace, tak přežil a nacisté po něm nešli. To se však říci nedá o jiných prvorepublikových komunistických funkcionářích. Můj tatínek se také narodil v Ledcích.

Jsem šťastný, že se děda dožil toho, jak jsem se stal studentem Moskevské státní univerzity. Když jsem se po prvních prázdninách po prvním ročníku s ním při odjezdu do školy loučil, doprovázel mě na nádraží. Takovou měl z toho radost. A když jsem se po dalším ročním pobytu v Moskvě vrátil, dědeček už nežil. Pro něho to bylo něco obrovského, výjimečného, že vnuk studoval na tak prestižní škole.

Ve vaší širší rodině byl akademik Ladislav Štoll (1902-1981), marxistický literární historik, který mj. po válce uspořádal dílo Julia Fučíka. Kým byl ve vztahu k vám?

Akademik Štoll byl strýcem mé manželky Hany. A představte si, že s jeho synem Ivanem mě pojilo přátelství, protože on i já jsme začali svá studia v Praze a pokračovali v Moskvě. Společně jsme v roce 1955 na studia odjížděli, oba na Moskevskou státní univerzitu.

Jak si vysvětlujete, že to, co bylo dříve tradiční pro Kladensko, tedy dělnické proletářské prostředí, které vychovalo mnoho příznivců a voličů komunistické strany a levice obecně, je pryč?

Řekl bych, že je to částečně důsledek zvýšené životní úrovně. Mnozí lidé si velmi dobře žijí – i díky socialismu, tak proč by se jakkoli angažovali v hnutí, jehož podstatou je sociální emancipace, zajištění důstojných mezd apod. Někteří lidé také velmi rychle s vysokou životní úrovní zapomněli, že to, jak si žijí, není samozřejmé ani dnes v mnoha částech světa, že svět je stále nespravedlivě rozdělen.

V současném světě, v němž hrozí třetí světová válka, je Antarktida, kterou jste měl možnost poznat tak jako nikdo z nás, příkladem mírové spolupráce. Vidíte to také tak?

Ano, Antarktida je příkladem, kdy se uskutečňuje spolupráce i těch zemí, které jsou členy znepřátelených bloků. Měl jsem příležitost, byť v malé míře, se seznámit s Američany, kteří přijeli na sovětskou výzkumnou stanici Vostok, kde jsem rok jako mladý vědec pracoval. Američané tam přiletěli na inspekci naší práce. Tehdy jsme tam byli, kromě sovětských kolegů, z Československa dva – já a dlouholetý pracovník Fyzikálního ústavu ČSAV v Praze Blahoslav Slavík.

Jak se to přihodilo, že jste získal tak mimořádnou pracovní a životní zkušenost v Antarktidě?

Musíme začít zeširoka od mých studií a prvního zaměstnání po vysoké škole, protože nabídka jet na Vostok nespadla náhle z nebe.

Vystudoval jsem na Moskevské státní univerzitě jadernou fyziku, ale jí jsem se vlastně nikdy nevěnoval. Mým oborem bylo kosmické záření, což je na hranici několika fyzikálních oborů. Původně jsem chtěl studovat astronomii, to jsem si vysnil při svých gymnaziálních studiích. Proto jsem se přihlásil na Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy, kde se astronomie studovala.

Brzy po nástupu do prvního ročníku si několik studentů, mezi nimi i mě, svolal děkan a ptal se nás, co bychom chtěli dělat. Přímo na astronomii v tom roce nebylo směrné číslo, takže tento obor jsem studovat nemohl. Ale v průběhu prvního ročníku jsem dostal nabídku studovat vysokou školu v Moskvě, a této nabídky jsem využil.

Tehdy, to se psal rok 1955, odjela velká skupina československých studentů studovat na vysoké školy v různých místech SSSR. To už se pak nikdy v takovém rozsahu neopakovalo. Odjeli jsme společně, byl pro nás vypraven zvláštní vlak. Bylo to vůbec celé dobrodružné. Nejdříve nás vlak přivezl do Moskvy a teprve tam jsme zjistili, v jakém městě a na jaké univerzitě budeme studovat. Já a Ivan Štoll jsme zůstali s většinou svých československých kolegů v Moskvě, další lidé jeli dále, například do Leningradu, Kyjeva a dalších měst.

Co jste dělal po absolutoriu?

Když jsem získal v roce 1961 vysokoškolský diplom, šel jsem - vzhledem ke své specializaci kosmické záření – pracovat na Lomnický štít do Vysokých Tater. Ono to zní luxusně, ale pracovní i životní podmínky tam pochopitelně byly skromné.

Na Lomnickém štítu jste také bydlel?

Ano, žili a pracovali jsme v režimu 14 dnů práce na štítu, pak 14 dnů pobyt doma. Jedenkrát za období služby na štítu jsme mohli sjet lanovkou dolů a nakoupit si v obchodě potraviny. Z potravin jsme si tam vařili v malé kuchyňce. Střídali jsme se v naší skupině dva pracovníci.

Ovšem východ a západ slunce ve výšce 2634 metrů nad mořem musely být nádherné. Takže máte jistě hezké vzpomínky.

To ano, ale horské scenérie jsou krásné pro toho, kdo je v takové výšce krátce, a také je-li krásné počasí. Ale když tam pracujete stále, tak už tolik té romantiky nevnímáte. To už je rutina. Pro mě to bylo prostě pracoviště. A když přišla bouře nebo vánice, tak to nic příjemného nebylo.

V čem spočívala vaše konkrétní práce na Lomnickém štítu?

Měřil jsem kosmické záření. Tak jako mají význam meteorologické stanice, které sledují počasí a měří všechny údaje s ním související, tak my jsme sledovali a měřili kosmické záření. Pro laiky to vysvětlím tak, že tok částic se mění v závislosti na sluneční aktivitě. Občas dochází k erupcím na Slunci, které vyvrhnou oblak částic, a ty, když dopadnou na Zemi, způsobí geomagnetickou bouři. Tedy naruší, mimo jiné vlivy, například rádiové vlny. Takže vidíte, že i Slunce a jeho aktivita má dopad na náš pozemský život.

Tato služba se tam provádí stále. Lomnický štít, který je v péči Slovenské akademie věd, je součástí sítě světových stanic měření kosmického záření.

Tato zkušenost zřejmě byla určující pro vaši cestu do Antarktidy.

Ano, měl jsem již zkušenosti v práci s aparaturou, byl jsem mladý a ničeho jsem se nebál. Jako zaměstnanec Slovenské akademie věd jsem využil další nabídky, která přišla, a v roce 1962 jsem rok pracoval v Antarktidě na základně Vostok. Tam s námi putovala i aparatura československé výroby ze zrušené stanice měření kosmického záření ve Fyzikálním ústavu ČSAV v Praze, kde jedním z pracovníků, kteří na ní do té doby pracovali, byl i můj již zmíněný kolega Blahoslav Slavík. Na Vostoku jsme se vzájemně doplňovali, on pečoval o aparaturu, já zpracovával data měření.

Co to bylo za přístroj, který úspěšně fungoval v těžkých podmínkách Antarktidy?

Byl to neutronový monitor pro registraci intenzity kosmického záření vysokých energií. Tato aparatura, jak jsem řekl, do té doby prováděla registraci toku kosmického záření vysokých energií v Praze. V Evropě ale už byla síť podobných stanic dostatečně hustá a naopak tyto stanice chyběly v polárních oblastech, kde je tok kosmického záření nejvyšší a změny jeho intenzity v souvislosti se změnami sluneční aktivity jsou nejvýraznější.

Kde přesně se Vostok nachází?

Základna Vostok leží blízko geomagnetického pólu, kde se právě nejvýrazněji projevují vlivy »kosmického počasí« na Zemi. Jedná se o vnitrokontinentální stanici, leží asi 1300 kilometrů od pobřeží Antarktidy. Nachází se ve výšce 3500 metrů nad mořem a je to nejstudenější místo na světě. Devadesát stupňů pod nulou tam bylo naměřeno za polární noci. My jsme mívali »jenom« minus 80 stupňů, letní teploty se pohybovaly kolem minus třiceti. Uvědomte si také nadmořskou výšku, tedy ještě ke všemu méně kyslíku pro lidi. Dýchali jsme přes vlněný šál, takže to bylo opravdu dosti náročné. No, a v těchto podmínkách jsme museli pracovat.

Základna byla rok opuštěná, takže jsme ji nejprve půl roku přestavovali a obnovovali a zbytek roku na ní pracovali, než nás přijel vystřídat dr. Pavel Chaloupka, který také prošel praxí na Lomnickém štítu.

Jak jste věděl, že náročné přírodní podmínky vaše tělo zvládne?

Věděl jsem, že to musí zvládnout. Žádné zdravotní testy jsem před cestou neabsolvoval.

A měl jste nějaké zdravotní potíže z velkého mrazu?

Měl. Zpočátku mi z mrazivého vzduchu namrzly plíce, plival jsem krvavou pěnu. Měl jsem vysokou horečku.

Jak jste do Antarktidy cestovali?

Nejprve jsme odcestovali do Leningradu, kde jsme se nalodili na sovětskou loď Estonia a s ní jsme vyrazili oceánem směr jih. Cestou jsme měli dvě zastávky: v senegalském Dakaru a v jihoafrickém Kapském Městě. Tam zase bylo vedro. Na lodi všichni účastníci expedice dostali speciální teplé oblečení, péřovou bundu a kalhoty, válenky.

Když jsme připluli do Mirného – to je hlavní ruská, dříve sovětská polární základna v Antarktidě, přístav ležící těsně za jižním polárním kruhem - tak se objemný náklad, který jsme vezli, přemístil na tahače, které jej dovezly na Vostok. Tyto tahače musely dovézt potraviny, přístroje, naftu na vytápění ad. Mezi Mirným a základnou Vostok probíhá během dvou letních měsíců jakási konvojová doprava. Těžké náklady, pohonné hmoty atd. se vezou konvojem pásových vozidel, která jedou nepřetržitě několik dnů až na stanici. Muži, kteří v těchto mimořádně náročných podmínkách konvoje řídí, ve vozech i spí.

A vy jste tam dojeli jakým způsobem?

Jedině letecky. Letadla létají pouze v létě a jen s tím, co nesmí zmrznout, tedy s lidmi a případně s některými potravinami. Tamní léto trvá čtyři měsíce a během nich Slunce nezapadá, je to tzv. polární den. Polární noc trvá také čtyři měsíce. A Vostok je obydlen celý rok.

A jak to tehdy bylo s těmi americkými vědci, kteří náhle přiletěli na Vostok?

Jednou k nám na základnu přiletělo, bez předchozího ohlášení, americké letadlo. Byli to američtí specialisté, kteří si všechno na Vostoku pečlivě prohlédli a vyfotografovali. My jsme samozřejmě nic neskrývali, protože jsme dělali vědeckou práci. Po jednom dnu stráveném na základně zase nasedli do svého letadla a odletěli. Antarktida je společná, kdo chce, může tam provádět své výzkumy, ale i kontrolovat ostatní účastníky výzkumů, zda neporušují mezinárodní smlouvu a nevyužívají tento mírový kontinent k vojenským účelům.

Jak jste na základně topili?

Vhodným druhem nafty. Jak už jsem řekl, stanice byla před naším příjezdem celý rok zavřená, protože se tam rok předtím nepodařilo zavézt dostatečnou zásobu paliva. Takže byla totálně promrzlá a dlouho hodně nekomfortní, řeknu-li to velmi uhlazeně. Vše se po příjezdu muselo vyměnit, protože například zapomenutá zmrzlá voda v čemkoli roztrhala potrubí apod. Prakticky jsme budovali všechno od píky znovu.

V místnostech, kde jsme spali, klesala teplota v době polární noci k minus třiceti stupňům! Byli jsme zachumláni do spacáků, a tak se spalo. Normální život, přesněji normální práce začínala někdy v dubnu, kdy jsme dali pořádně dohromady topení.

Jak vydatně a co jste jedli a pili?

Hlad nebyl, jídla tam bylo tolik, že jsme ho ani za celoroční pobyt nesnědli. Dovezli jsme obrovské cihly hovězího a vepřového masa. Chleba se pekl tam. Je jasné, že jsme měli s sebou kuchaře, který vařil a pekl pro celou naši vědeckou partu, to bylo 13 lidí. Vodu jsme brali ze sněhu, jeho rozmražením. Takže jsme pili »sněhový« čaj.

Neměl jste nutkání se z Vostoku vrátit?

Podívejte, když jste na takovém místě, tak máte dvě možnosti: zvládnout to, nebo zmrznout. I když jsem měl ještě »v létě« problémy s plícemi, musel jsem to zvládnout. Pobyl jsem pár dnů v Mirném na léčení a pak jsem měl lékařem doporučený kratší klidový režim, který spočíval v tom, že jsem nevycházel ven na mráz, pracoval jsem uvnitř a po dvou měsících jsem se plně aklimatizoval.

Zcela unikátní je deník, který jste si vedl během pobytu na Antarktidě. Zaznamenal jste v něm každý den. Nevydáte ho?

Já nevím, o to nemá nikdo zájem. Snad jednou by to mohlo nějakého nakladatele zaujmout, ale už je to dávná minulost a vyžadovalo by to řadu doplňků a vysvětlujících úprav.

V lednu to bylo 200 let, co expedice vedená cestovatelem Bellingshausenem přijela k Antarktidě. Takže v lednu jsme mohli tak trochu slavit antarktické výročí.

Ano, máte pravdu. Tato Bellingshausenova výprava viděla Antarktidu jen zdálky, kvůli ledu se na pevninu její členové nedostali. Víte, že Bellingshausen, Mirnyj a Vostok mají spojitost?

To mě zajímá, jakou?

Totiž Mirnyj byla plachetnice, jedno z plavidel legendární první ruské antarktické expedice kolem světa v letech 1819-1821, jíž velel z válečné korvety nazvané Vostok právě důstojník ruského carského námořnictva, mořeplavec a kartograf Fabian Gottlieb (Fadděj Faddějevič) Bellingshausen. Tento muž je považován za objevitele Antarktidy.

Prvním člověkem, který vstoupil na antarktický kontinent, byl Nor Carsten Borchgrevink. Stalo se 27. ledna 1895. V zimě na přelomu let 1899/1900 Borchgrevink a jeho přátelé jako první lidé přezimovali v Antarktidě. To bylo na Adareově mysu.

První Čech, který vstoupil na území Antarktidy, byl 27. ledna 1929 československý polárník Václav Vojtěch. Bohužel v mladém věku utonul při převrácení své kánoe v Labi nedaleko Sadské. Teprve po válce, od roku 1947, se na Antarktidě začaly zřizovat vědeckovýzkumné stanice.

Kromě vaší vědecké práce jste byl v letech 1998-2002 a 2004-2006 poslancem za KSČM. V roce 1998 jste dokonce kandidoval na prezidenta. Jak na to vzpomínáte?

Kandidoval jsem proti Václavu Havlovi a to byla ona volba, kdy Dagmar Havlová ve Vladislavském sále pískala na prsty a poslanec SPR-RSČ Miroslav Sládek, jenž také kandidoval, byl před volbou zatčen, aby mohl být snáze zvolen prezidentem ve druhém kole volby – v prvním nikdo nedostal potřebnou většinu hlasů – Václav Havel. Jistě, že tenkrát byly emoce, ale ty už vyprchaly. Už je to 22 let.

Monika HOŘENÍ


Dne 1. 12. 1959 byla podepsána Antarktická smlouva, která uzákonila mezinárodní právní postavení Antarktidy, mírovou vědeckou spolupráci a demilitarizaci oblasti, zakázala budování vojenských základen, nukleární pokusy, vojenské manévry a těžbu nerostů. Antarktická smlouva vstoupila v platnost 23. 6. 1961. Antarktida je kontinent a jižní polární oblast.

V roce 1989 byla Antarktida vyhlášena chráněným národním parkem. V roce 1994 vypracovaly členské státy Antarktické smlouvy protokol o ochraně životního prostředí, kterým se předpokládá úplný zákaz využívání ložisek nerostných surovin. (Wikipedia)

 


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 5.5, celkem 26 hlasů.

Monika HOŘENÍ

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.