Rozhovor Haló novin s publicistou Jiřím Jírovcem

Bojím se tupých, světovlády chtivých obličejů

Čtenáři a čtenářky Haló novin vás znají z naší literární přílohy LUK (Literatura-Umění-Kultura), kde často publikujete. Jak jste se dostal ke spolupráci s LUK a také ke členství v Unii českých spisovatelů?

Jsem původním povoláním chemik, který začal publikovat. Moje publicistická kariéra začala koncem roku 1997. Poslal jsem tehdy do Britských listů článek, který reagoval na naprosto pitomou cestopisnou črtu Václava Klause. BL v té době byly jakési dvojité diskusní fórum. Autoři spolu polemizovali a pod nimi se zkratkovitě hádali čtenáři. Orientace BL se změnila a spolupráce s nimi se stala obtížnější, a tak jsem ji v roce 2014 ukončil.

Neměl jsem kam psát a oslovil mě redaktor Parlamentních listů, že by se mnou rád udělal rozhovor. Stal jsem se (dočasně) publicistou za honorář. Rozhovory byly postupně asi tři, když se ozval Radovan Rybák, že by se mnou taky udělal rozhovor. Tak jsem se dostal do kanceláře Karla Sýse. Tam jsme chvíli klábosili, rozhovor nějak nedopadl, ale nakonec začalo přátelství s Karlem Sýsem. To byl začátek spolupráce s LUKem a mého členství v Unii českých spisovatelů.

Ve svém životě jste žil i mimo české luhy a háje. V kterých zemích?

Seznam těch zemí obsahuje jen protektorát, Československo, Kanadu a Českou republiku.

V Kanadě jsem byl dvakrát. V roce 1969 jsem si s odpuštěním umanul (jak kdesi říká Švejk), že pojedu do Kanady, když tam už je několik kamarádů z fakulty. Nakonec to vyšlo a na rok mě přijala Queen‘s University v ontarijském Kingstonu.

K tomu bych dodal, že se nedávno předsedkyně TOP 09 (patrně s hloupostí jí vlastní) obula do Babiše, že se zákaz vyjet z ČR kvůli viru dotýká lidí, kteří před rokem 1989 nemohli cestovat, kdežto on byl jako prominent v Maroku. Pekarové bylo v roce 1989 pět let a ví o tehdejších možnostech cestování velké kulové, abych zůstal slušný. Život v Československu nebyl jen hnus a devastace, jak se domnívá jistý Farský. Kdo chce, může se zeptat mého vrstevníka Václava Pačese (bývalý předseda Akademie věd – pozn. aut.), jak bylo možné, že on, jako skaut a nestraník, strávil dva roky na univerzitě v USA a Kanadě, stejně jako jeho žena. Mohl by se dozvědět, že nestraníci z Geologické sekce Přírodovědecké fakulty UK, Čepek, Pertold, Přibil jr., Kratochvíl, Pačesová, Dostál, Schröfel a Jelínek absolvovali rok nebo dva na zahraničních univerzitách. Patřil jsem mezi ně i já, nestraník z nestranické rodiny. Když jsem v září 1969 odjel na roční studijní pobyt v Kanadě, byli tam současně tři nebo čtyři kolegové z této skupiny.

Platí, že všude je chleba o dvou kůrkách, nebo někde létají pečení holubi do pusy?

Tato otázka může někomu připadat hloupá, ale odpověď by mohla zabrat celou knihu. Cizinec se ocitá, stejně jako kdokoli jiný, v bublině vytvořené prací, kterou nalezne, postavením, které v ní získá, vzděláním a řekněme koníčky, které má.

Turista, který přijede na několik dní, nezná jazyk a pro jistotu chodí do McDonalda, který je všude stejný, nepochopí vůbec nic.

Když jsem byl v Kanadě na univerzitě, žil jsem ve studentské bublině. Z té země jsem za rok nepochopil vůbec nic. Byl jsem v programu MSc, měl jsem stipendium a relativně dost peněz. Nevěděl jsem nic o dluzích, které má mnoho studentů, ani o problémech se sháněním zaměstnání.

Pod povrch jsem se dostal, když jsem v roce 1987 do Kanady emigroval se svou druhou ženou a malou dcerou »natrvalo«. To byl ten druhý pobyt v Kanadě. To nastal normální koloběh, kdy jdou děti do školy, hledáte práci, občas potřebujete zdravotní péči, řešíte bydlení a snažíte se zapadnout do společnosti. Dostanete se do bubliny, která vás chrání, ale často zamezuje tomu, aby vás jiná část společnosti přijala.

Emigrace má tři stupně: zvládnutí řeči, nalezení práce a přijetí společností. Poslední stupeň je nejobtížnější, protože musí existovat ochota emigranta přijmout. Překážkou může být rasismus, xenofobie, ochrana určité profese (například u lékařů) nebo závist.

Mohu uvést dva příklady. Na našem maloměstě žil Kanaďan. Jako expert na pracovní právo dostal nabídku profesury na Novém Zélandu. Vydržel tam rok a vrátil se, protože tamní společnost ho nepřijala. Zřejmě někoho místního přeskočil.

Někdy se vše zvrtne do extrému. Na Concordia University v Montrealu pracoval ruský emigrant Valery Fabrikant, matematik, který očekával, že bude jmenován řádným profesorem. Nakonec k tomu nedošlo a on, z pociťované křivdy (tvrdil, že mu kolegové kradli nápady a připisovali se na jeho práce) přišel na univerzitu a v roce 1992 zastřelil několik kolegů.

Pečení holubi jsou metafora. Patrně pochází z pohledu na USA padesátých let, kdy tam byla poválečná konjunktura, každý dělník měl před domem ameriku a brouka VW a jeho žena nemusela pracovat.

Před časem byly v americkém městě Baltimore nepokoje. Napsal jsem o tom článek pro Parlamentní listy. Cituji v něm nezávislou kanadskou novinářku: »Vždy jsem se divila, co by [mladí lidé žijící ve středu města] dělali, kdyby věděli o krásných domech a soukromých školách, které vypadají jako univerzity. To vše patnáct minut autem od jejich existence podobné třetímu světu. Odešla jsem, protože jsem nemohla snášet zoufalství a pohled na úpadek kolem mě, když jsem v centru chodila po ulicích. Nemohla jsem se dívat na děti, které věděly, že nemají žádnou budoucnost.« Pečení holubi tam nějak nedoletěli.

Platí Dykovo »Opustíš-li mě, nezahynu, opustíš-li mě, zahyneš« (viz jeho báseň Země mluví)?

Kdesi jsem četl, že v sovětském Rusku bylo jeden čas vypovězení považováno za rovnocenné trestu smrti. Proto z Ruska přicházeli emigranti do Československa. Emigrace z Československa měla daleko víc materialistický než duchovní charakter. Byla období, kdy emigranti byli zatracováni, zvlášť ti, kteří se zapojovali do akcí proti vlastní zemi. To souviselo se studenou válkou.

Ono opuštění se netýká těla, ale duše. Lidé, kteří odjeli před válkou, či válkami, věděli, že se zpátky jen tak nedostanou, ale pečovali o duši, která s nimi šla. Proto existovaly české spolky, proto si hráli divadlo a cvičili po sokolsku.

Svět se postupně zmenšil, hlavně díky internetu, a lidé se mohli duší vracet domů. Měl jsem kamaráda, který emigroval v roce 1968 a tehdy mi říkal, že přijme řeč i kulturu nové země. S internetem to bylo všechno jinak, začal psát o Česku a své oblíbené italské renesanci. V Kanadě by, řečeno s básníkem, jako Čech zahynul.

V čem se liší život u nás a v Kanadě?

Můj pracovní život se dělí půl na půl mezi Československo a Kanadu. V letech 1948-89 v naší zemi probíhal pokus o vytvoření sociálního státu. Byl samozřejmě ovlivněn geopolitickými zájmy tehdejších velmocí. Lidé, kteří se dostali k moci po roce 1989, nechali ono období označit za protiprávní a rozjeli propagandu, která dehonestuje každou minutu naší minulosti.

Jako občan bych pro jistotu neměl ani naznačovat, takže se omezím na jediný »výdobytek« té doby, jímž byla existenční jistota.

V Kanadě jsem pracoval v polostátním podniku Atomic Energy of Canada ltd. Při první schůzi našeho oddělení jsem nestačil zírat, jak živě a kriticky se diskutovalo o plánech a projektech i o vedení podniku. Jenže pak se začal snižovat rozpočet a některé výzkumné programy byly na zrušení. No a najednou bylo po diskusích a lidé se začali tlačit do kouta, aby na ně nebylo vidět. Nakonec jsem zbyl sám, kdo diskutoval. Měl jsem totiž pocit, že šéfovi chybí, kdo by se ptal, stejně jako feldkurátu Katzovi polepšenej hříšník.

Ono se příliš nemluví o tom, že odbory nejdou po penězích, ale po opatřeních, která zmenšují existenční nejistotu.

Kanada je, stejně jako USA, zemí s rozvinutou demokracií. V Česku se to prý teprve učíme. Rozdíl je v tom, že Kanaďané jsou si vědomi, že dvě nebo tři politické strany mají rozdané karty a často nějaké to falešné eso v rukávu. Rozvinutá či zavedená demokracie odpolitizovává život. Občan se neangažuje, protože ví, že nemůže nic změnit.

Takže Kanaďané nevedou s kolegy v práci občasné řeči o politice?

V našem podniku byly dvě přestávky na kávu denně. Absolvoval jsem jich asi 10 000. Pamatuji se, že jednou, skutečně jen jednou, padla zmínka o politice. To, když se Mark Wilson stal 40. kanadskou obětí v Afghánistánu. Kdysi bydlel u jednoho kolegy z oddělení a ten to oznámil. Kdosi řekl, že ho lituje, a někdo ukončil diskusi konstatováním, že to je smůla. To bylo vše a hovor se stočil na povolenky pro odstřel losa a situaci v klubech NHL Toronto Maple Leafs či Montreal Canadians.

To je přesně, kde moc chce mít občany. Někteří naši hlupáci to ještě neprokoukli a ochotně drží nad hlavou jednoduchá hesla. Třeba demisi.

Máte nějaké vysvětlení, že výskyt COVID-19 je v Kanadě 20krát menší než v sousedních USA? Je to kvalitou a jiným systémem zdravotnictví?

Na tuto otázku nelze jednoduše odpovědět. Počet nakažených závisí na administrativně-politických opatřeních: roušky, omezení kontaktů mezi lidmi včetně zákazu velkých akcí, omezení letecké dopravy a uzavření hranic. V Kanadě jsou momentálně velice striktní omezení pohybu i nakupování.

Rozdíl mezi kanadským a americkým systémem se nepochybně projeví v rozdílné úmrtnosti. V USA bude úmrtnost vyšší, zejména ve skupině chudých lidí, kteří mají omezený přístup k lékařské péči. K tomu lze dodat, že život v chudobě zkracuje podle amerických statistik očekávaný věk dožití o osm let.

Vzpomínám na film Michaela Moora »O kapitalismu s láskou«. Tam je kanadské zdravotnictví vydáváno za vzor, minimálně pro Američany.

Americké zdravotnictví je pro-ziskové a tečou do něj obrovské peníze. Problém je nejen v tom, že asi 30 milionů Američanů nemá zdravotní pojištění, ale ne každé pojištění kryje všechny náklady. Je zajímavé, že pokusy o zavedení univerzálního pojištění jsou vždy spojeny s varováním, že si mnozí pojištěnci pohorší.

Hráč amerického fotbalu Dylan Reda, který působí v Česku, odletěl kvůli přestávce na Floridu, tam onemocněl a byl pozitivně testován na koronavirus. Prý se vyléčil, a aniž zaplatil účet na 20 000 dolarů, upláchl zpátky do Česka.

Jaké je kanadské zdravotnictví, když ho srovnáme s naším?

České zdravotnictví, tedy univerzální bezhotovostní péče, vznikla jako součást měnové reformy v roce 1953. O tom se nikde nepíše. Propaganda totiž prezentuje reformu jako okradení lidí, obelhaných Zápotockým, a následně protestujících v Praze a Ostravě.

Kanadský systém má původ v provincii Saskatchewan. Jeho otcem byl sociální demokrat Thomas Douglas. Ze začátku silně narazil. Stávkovali proti němu lékaři, ale v roce 1961 byl nový zdravotní systém v provincii uzákoněn. Liberál Pierre Trudeau pak v roce 1964 prosadil jeho rozšíření na celou Kanadu. Tento systém zdravotní péče se postupem času stal rodinným stříbrem.

Současný český systém je rozsahem srovnatelný s kanadským. Liší se způsobem financování. V Kanadě neexistují odvody na zdravotní péči, systém je financován z daní. Dále platí pravidlo, že lékař nemůže mít soukromou klientelu za peníze. Tedy může, pak ale musí zůstat zcela mimo provinční systém. Lze předpokládat, že existuje několik gynekologů, psychologů a psychiatrů s luxusní klientelou.

Rozpočet a ceník jednotlivých úkonů stanoví (provinční) ministerstvo zdravotnictví. Finanční vyrovnání mezi lékaři a ministerstvem má v péči jediná pojišťovna. Sedm českých pojišťoven je nezřízený luxus.

Kanadský zdravotní systém umožňuje připojištění na krytí léků na předpis (bezplatné je jen jejich podávání při hospitalizaci) a na krytí dentální péče, která není kryta. Připojištění je většinou součástí benefitů poskytovaných velkými zaměstnavateli. V žádném případě se netýká upřednostnění pacientů.

Co vás v současné době nejvíce rozčiluje?

Mluvil jsem o bublině, z níž je těžké vystoupit. Mně se to nechtěně podařilo, protože jsem v Praze začal podporovat nemocného člověka a nahlédl směrem na dno chudoby.

Nemohu říct, že to, co kolem sebe vidím, mě štve. Spíš se bojím, kam to šmejdi mezi poslanci dotáhnou. Deset procent populace žije na hranici chudoby, co bude, až jich bude 20 %, co bude až »spodina«, jak některé občany nazývá bourač pomníku Kolář, obsadí Hrádeček nebo vilu Veškrnové, protože nikomu se nechce zmrznout na ulici.

Momentálně jsme svědky úžasné komedie: Kdosi si povšiml občanů, kteří nemají roušky, shlukují se a hlavně nezdržují se doma. Co taky čekat od bezdomovců? Tak jim stavíme malé koncentráčky se stany v předepsané vzdálenosti. Ty jim pak sebereme, aby nezchoulostivěli. Jenže, co když se rozmnoží a přijde další vir - budeme jim stavět větší koncentráčky a u nich krematoria?

Vzduchem teď létají miliardy, což je nejlepší doba pro militantní blondýnku a pošahané generály, zachytit co nejvíc peněz na zbraně. Prý potřebujeme odstrašovat nepřítele. Bojím se války. Bojím se těch tupých, světovlády chtivých obličejů, které dělají křoví Trumpovi. On sám by možná rád vstoupil do historie jako terminátor Korejské války, jenže kdyby začal mávat smlouvou, že se mu to povedlo, někdo ho hned na schodech z Air Force One odpráskne jako J. F. Kennedyho, protože by na tom Amerika prodělala těžké miliardy.

Bojím se těch, kteří si ukradli Havla pro svůj vlastní prospěch. Jsou to srabové, kteří by měli připomínat, že býval proti zbrojení i válkám. Tedy dřív se nechal omámit poplácáváním po zádech a čestnými doktoráty. Bojím se zpráv, že Američané modernizují svoje jaderné zbraně v Německu. Bojím se, že Černochová bude ve Sněmovně do úmoru litovat ubohé Američany, kteří přece nemohou platit za naši bezpečnost. Oni nemusí a neplatili by, kdyby jejich systém dovolil zvolení lepší vlády. Nebojím se říct »jděte s tím vším do hajzlu«.

Kdysi jsem měl představu, že u vchodu do kina, kde se bude promítat film s násilím, bude stát člověk velikosti vyhazovače z baru a každému dá pěstí na solar, aby si uvědomil, že násilí bolí.

Co pro vás znamená 75. výročí osvobození od fašismu a vítězství ve druhé světové válce, když Československo i Kanada byly součástí protihitlerovské koalice?

Koalici dávno rozboural Churchill projevem ve Fultonu.

Víte, se světovou válkou jsem se vypořádal na naší zahradě. Chodil jsem tam hlídkovat, a když mě hlad zahnal do kuchyně, řekl jsem mamince, že tam už nikdo není, že jsem je všechny postřílel. Pak se mi to asi zdálo přehnané a hlášení jsem poopravil: »No, on tam byl jen jeden, a když jsem na něj namířil, tak utekl.« Bylo mi něco přes čtyři roky, a tak mi nepřišlo, že byl konec války.

Jak hodnotíte současné období a různé projevy kolem výročí konce války, jak se říká nepřesně. V souladu s historickou pravdou je to osvobození a vítězství.

Myslím, že jde o období přípravy na další válku, na vytvoření protiruské a protičínské nenávisti. Vlastně to začal Havel projevem v Kongresu. Noam Chomsky o něm řekl, že to byl servilní projev jako z nedělní školy. Slouhů je vždy dost. Kolářové a bývalí komunističtí generálové to nemají z vlastní hlavy.

Teprve po sametové revoluci jsme si svobodně přiznali, že jsme byli jako »smějící se bestie« také pěkní hajzlové a nechali odsunované Němce trpět a umírat jako odplatu za protektorát. Vztahy se oteplily a naši politici začali mluvit o »milých krajanech«. Berlín nám naše provinění velkoryse odpustil, nejspíš výměnou za souhlas, že nebudeme požadovat válečné reparace.

Koněv zmizel na poslední chvíli před 75. výročím konce světové války. No, alespoň něco, může někdo říct. Hurá, teď ještě stihnout přejmenování Koněvovy ulice v Praze 3.

Osmdesáté výročí bude nepochybně ve znamení oslav statečnosti německých vojáků, kteří byli na pokraji vítězství nad komunismem. Akorát v tom falírovali Židé, roztok jejich elementu byl v Německu příliš silný a organismus se bránil. Tak psal Peroutka.

Hitler Židy neměl rád, Mein Kampf mu nikdo neodmaže, ale takový Heydrich přece posílal Eichmanna za Brity, aby si nějaké vzali do Palestiny. Oni je tam nechtěli, a tak to s nimi dopadlo. Časem se dozvíme, že Heydrich byl vlastně slušný člověk, šermíř, hudebník a papá od čtyř dětí. Vyhlazení českého národa budeme považovat za metaforu. Nějaký badatel jistě zjistí, že nechtěl víc, než aby Češi mluvili dobře německy. To by se nám teď šiklo. O statečnosti německé armády, zbraních i generálech se dozvídáme z médií čím dál častěji.

Před několika dny byl v Seznamu.cz odkaz na krásný a dlouhý článek o gen. Heinzi Guderianovi. Musel mnohé obětovat, když předstíral, že je věrný Hitlerovým idejím, aby mohl se svými vojáky provozovat vojenské umění, jemuž se kdysi vyučil.

Proč je obrazoborectví u nás stále tak úporné?

Asi to je taková kratochvíle. Ateisti by mohli bořit pomníky sv. Jana Nepomuckého. Nebo k nim dávat cedule, že jde o podvod katolické církve, protože zpotvořila historku o jeho konci. Ve vodě se ocitl jako mrtvola přinesená z mučírny, kde s ním středověce nakládali nikoli kvůli zpovědnímu tajemství, ale kvůli piklům, které kul proti Václavu IV. s Janem z Jenštejna.

Symboly se odstraňují, když nehrozí žádné nebezpečí. Werich vyprávěl, jak dav strhával z rakouských úřadů nenáviděné orlíčky a házel je v roce 1918 do Vltavy.

Jak prožíváte současnou dobu koronavirovou?

Jde o předvolební boj. Zatím vede Babiš, a pokud na něj nepřijde zase nějaké šikovné udání, mají Fiala s Bartošem »po ptákách«. Jinak sedím doma a těším se, že půjdu s Karlem Sýsem na pívo.

Monika HOŘENÍ


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 3.2, celkem 166 hlasů.

Monika HOŘENÍ

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


hajek.jiri51
2020-04-25 19:16
Tak mluví člověk, který má v hlavě mozek a ne sečku. Početl jsem
si.
novotnyjaro
2020-04-25 16:14
Výborný a objektivní článek Jiřího Jírovce. Mohu jej potvrdit
osobními skušenostmi , kdy jsem byl 2x v kanadském Vancouveru, po prvé
jako mezinárodní rozhodčí na MS veteránů v stolním tenise v roce
2000. Mohl jsem se opřít o organizátorskou elitu MS, vedenou Slovákem a
hlavním rozhodčím MS panem Ziduliakem. Pan Ziduliak je hlavním garantem
pro školení rozhodčí v table tenise pro severní a jižní Ameriku. Byl
jsem v nemocnici SDaint Paul na Nelson stret, kde jsem mohl porovnávat
kanadské a slovenské zdravotnictví. Velký rozdíl nebyl. Co se týče
plateb, do zdravotnictví, ten je v Kanadě jednodušší. Vše formou
daní, které jsou sice mastné, ale odpovídají součtu našich odvodů
do zdravotnictví, sociálky a daní.Vancouver jsem projel křížem
krážem a dodnes mám na to zajímavé i materiálni vzpomínky. PO druhé
to bylo po úmrtí mého strýce, kde jsem organizoval převoz jeho
ostatků. Dostal jsem se na místa budoucí Olympiády do Whistleri, na
nevětší vysutý most Suspension Bridge, Stanley parku a další
významná místa, mezi jiným i do hokejové haly Vancouver Cannucs, kde
byl závěrečný ceremoniál MS-.Souhlasím s autorem, že se vše chystá
na válku, ale nevěřím slovům, že ji chce Rusko. To si prošlo toto
martýrium ve / vítězných/ válkách proti Mongolům, Tatarům,
Turkům, Francouzům a Německým náckům-. Nejdéle se Rusové zdrželi v
Evropě těch 44 let po válce a potom odešli. Ale USA dodnes Německo
okupuje a to i místa, které si nevybojovalo. Viz bývalá NDR! A
koronavirus? Věřící říkají, že to je trest boži, my ateisté
poslední zásah přírody aby se lidstvo ve vzájemných válkách
nevyhubilo!
Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.