Reklama
Rozhovor Haló novin s profesorem Milanem Zeleným

Ztratili jsme důvěru v suverenitu vlastního myšlení, přestali jsme být svéprávnými a svobodnými jedinci

Pane profesore, je přirozeným jevem, že světová ekonomika, podle mého názoru, po POUHÝCH třech čtyřech týdnech koronovirové »okupace« hlásí stav vážného ohrožení? Vinou neřízeného pohybu pracovních sil, de facto po celém světě, se teď ocitá v problémech řada odvětví závislá právě na zaměstnávání zahraničních dělníků. Co lze z tohoto faktu usuzovat?

Ano, je to »přirozený« jev, který vyplývá z velmi nepřirozeného a umělého přežívání tzv. globalizace. Ta měla už dávno být nahrazena re-lokalizací – tj. posílením místní samosprávy, soběstačnosti a nezávislosti (jako býval Zlín za slávy Baťů). Hospodářské vyrovnávání regionů je předpokladem zvýšení celkové národní imunity, což je základem řešení všech »virových« útoků, od monokultury zemědělství a průmyslu, až po současný gleichschaltung v myšlení, vzdělávání a podnikání.

Tzv. globalizace byla jen krátkou a sebelimitující aberací (odchylka, pozn. red.), která se snažila využít levnou pracovní sílu, jejíž hodnotu tak nutně časem sama zvýšila. Pak už se nedalo využít nic, ale pouze ještě zneužít k produkci »co nejdále od konečného spotřebitele« – opět, jde o nestoudné porušení principů ekonomického myšlení a odkazu českých Baťů: tj. výroba »co nejblíže« ke konečnému spotřebiteli – proto také vyvezli svých »Zlínů« do světa přes sedmdesát (jen ve 30. letech).

Spadlo do toho i Česko, které lákalo zahraniční podniky právě na láci své pracovní síly: stalo se tak »montovnou« - vzdalo se vlastnictví podniků světového renomé. Dnes nikdo neví, a ani se nesnaží vědět, jak to vše dostat zpět, anebo alespoň vytvořit znovu…

FOTO - Wikimedia commons

Další moment, který COVID-19 vysvlékl donaha, přesouvání samotné výroby nadnárodních společností nejen do Číny. V čem je tato strategie, která se stala jakýmsi obludným trendem, obzvláště nebezpečná?

Na to jsem již odpovídal výše. Nebezpečí je právě v té obludnosti: namísto zaměstnanců máme námezdníky, namísto přidané hodnoty a zisků mzdy a platy, namísto soběstačnosti prohlubujeme svoji závislost, a to nejen na virech, ale i na té virově se šířící bezradností »Jak dál?« Jak využít krize k potřebné obrodě naší, tj. české, ekonomiky?

Velmi mě zaujala myšlenka »Mysli globálně, jednej lokálně«. Podle mě tato »pouhá« čtyři slova v sobě obsahují precizně formulovaný a dnes jediný možný návod pro fungování lidstva jako takového. Jaké konkrétní poznatky a zkušenosti vás k formulaci této myšlenky vedly?

Vždy jsem si říkal: postavit v ČR deset takových Zlínů, to by bylo něco! Pak bychom opět mohli užívat výraz »česká ekonomika« s hrdostí, a ne jen jako průsvitnou nálepku na tvrdou realitu: »ekonomika na českém území«.

Další vaše myšlenka… »Je jen jeden opravdový úspěch: umět žít svůj život podle svých představ, ne podle představ druhých«. Myslíte si, že toho jsou lidé dnes ještě schopni? Není to hlavní nebezpečí v tom, že člověk se díky masivním mediálním masážím už natolik ztotožnil s představami druhých, že uvěřil, že to jsou představy jeho a že o těch SVÝCH nemá ani tušení?

Ztratili jsme důvěru v suverenitu vlastního myšlení, přestali jsme být svéprávnými a svobodnými jedinci. Zvolili jsme podřízení se davu, kmenu, partě či partaji, zaměnili jsme to SVÉ za JEJICH, a musíme tedy »držet krok«. Této »virózy« bude mnohem těžší se zbavit – ztratili jsme totiž imunitu proti stádnosti. Navíc jsme kultura pouhých názorů; fakta a pravda straníkům nic moc neříkají…

Pane profesore, neztratili jsme také smysl pro povinnost? V Listině základních práv a svobod, jak už název napovídá, se hovoří výhradně o právech a svobodách občana. Neschází dnešní společnosti také jakási Listina základních povinností občana?

Základní povinností občana je dodržování zákonů a nařízení, schválených a vymáhaných volenými orgány státu. Jiné povinnosti občan nemá; nemusí ani volit, natož volit špatně, nenese za sebe zodpovědnost atd. Něco jiného je to v regionech a lokalitách, kde lze mluvit o dobrovolné povinnosti, kulturně zakotvené v přirozené snaze pomáhat, zvelebovat a rozvíjet svůj region, svoji vlastní komunitu. Opět, příkladem je Baťův Zlín: hospodářský, kulturní, vzdělávací a podnikatelský »zázrak« – bez státu, bez politických stran, s plnou a trvalou podporou všech Zlíňanů. Baťovo město se stalo světovým fenoménem – a Čechoslováci jsou držitelé, dědici a strážci takového odkazu. Prostě řečeno, jde o to, aby se Čáslav stala tím nejlepším, čím Čáslav může být. Pak je »povinností« Čáslavských, aby jim záleželo právě na Čáslavi, a ne na Praze. Čím úspěšnější budou regiony, tím úspěšnější bude celý národ. Takovou »povinnost« si umím představit – i když nevím, k čemu by v regionálních samosprávách měly sloužit právě politické strany.

Také jste řekl, že »Strategie není o tom, co říkáte, ale jen o tom, co skutečně děláte«. Co jsou potom činy politiků, rádoby ekonomů, kteří všude možně rozsévají spekulativní kapitál atd.? Vždyť oni přece také nejen »říkají«, ale i »skutečně konají«, byť nikoli ve prospěch lidské společnosti. Je to tedy ještě strategie, nebo co je to?

Strategie nejsou slova, ale činy. To učím své studenty a podnikatele celý svůj život. Strategii jedince či skupiny lze poznat snadno: nečtěte jejich hesla, nenaslouchejte jejich prohlášením na mediálně vnucených schůzích (vlastně na takové schůze není ani třeba chodit); stačí vnímat, co dělají, jak se chovají, co sledují – a kolik si za to berou. (V USA dvě strany, v ČR přes 250 stran a hnutí – to přece něco vypovídá samo za sebe.)

Pojďme teď od globálního myšlení k lokálnímu jednání. Hlavní potřebou člověka je jídlo. Česká republika ztratila za posledních 30 let soběstačnost v zásobování základními potravinami. Výrazně ubylo dojnic, jatečných zvířat, markantně poklesly plochy oseté obilovinami, brambory se pěstují takřka okrajově, o 40 procent poklesla hektarová výměra ovocných sadů, zeleninu skoro už jen dovážíme atd. Vnímáte ten stav jako cestu do pekla?

Máte pravdu, dá se to podložit fakty, pokud možno nezkreslenými. Cesta do pekla to není, pouze dočasné pobývání v očistci. Jde spíše o ztrátu skupinové imunity v chemicky, fyzicky i společensky ničeném prostředí, tedy v ráji pro viry, bakterie a mikroby vůbec, ať již přírodní, umělé nebo ty monokulturního vnímání a chápání.

Shodneme-li se na tom, že soběstačnost v pěstování a výrobě základních potravin by národní hospodářství mělo vnímat jako jednu z priorit, táži se, jakými postupnými kroky se přibližovat k nápravě?

Asi se na tom shodneme, ale neuděláme pro to nic. Odvykli jsme zodpovědnosti; necháváme to koňovi, tj. tomu, co má větší hlavu (i když bez většího obsahu). Volit je přece tak snadné; ale převzít zodpovědnost za svoji volbu vyžaduje přiznat selhání – a to bolí, ponižuje a trápí. Náprava vede přes zodpovědnost (dolů, ne nahoru) vlastní samosprávy, schopné a ochotné se učit z odkazu Baťů: co jen udělali ze Zlína, sami s občanskou iniciativou, bez státu a jeho dotací! Hospodářské, podnikatelské, vzdělávací a znalostní vyrovnávání regionů je strategií k nápravě. Nejde tedy jen o jídlo, jde o všechno. Dnes tomu říkáme Integrované Produktivní Prostředí a Lokální Kondenzační Jádra, samosprávná, spolupracující – a naše.

Sleduji-li dnešní vývoj ekonomiky, nutí mě to k poněkud kacířskému dotazu, zda by totiž státní vlastnictví strategických podniků nebylo vůči podobným krizím odolnější ve smyslu toho, že stát by do finančních ztrát a následných injekcí viděl mnohem zřetelněji, protože on by byl tím hlavním hospodářem. Zatímco teď stát lehce nadneseně řečeno nevidí do ničeho, ale všechny soukromé subjekty natahují ruku a křičí, »státe, oplať«. Mýlím se zcela?

Ne zcela. V 90. letech jsme se opravdu dostali ke státnímu vlastnictví strategických podniků. Ale prodali jsme je, a do zahraničí! Realizoval se jeden z největších a nejprůhlednějších projektů sociálního inženýrství v historii; vše bylo rozhodnuto státem, nic trhem. Stát tedy nemůže být spolehlivým hospodářem, protože jeho »vlastnictví« není přirozené, tržní, natož apolitické. Stát je v ČR měnící se řetězec politických stran. Státní vlastnictví by se muselo ústavně oddělit od stranického vlastnictví. Pak by to začalo dávat smysl.

Přestalo se plánovat. Jak plánovat v soukromém sektoru? Zůstanu-li u zemědělství, kdo by měl dnes z pohledu celostátního říci, bude se pěstovat tolik a tolik pšenice, brambor, kukuřice, slunečnic, potřebujeme takový početní stav dojnic, prasat, drůbeže, tolik hektarů jablek apod.? Tohle přece nelze neřídit, nelze neplánovat.

Nelze to v pohledu celostátním, a už vůbec ne politickém. Jen soukromé podniky mohou plánovat, a plánují. Nejvíce se přece vždy plánovalo ve Zlíně, u Baťů. Plánovaly se zahraniční výroby a prodeje, plánovalo se domácí zajištění – nejen obuví, ale i ve zdravotnictví, sportu, vzdělávání, atp. Plánovala každá dílna, plánoval každý zaměstnanec. Plánovat mohou soběstačné a sebeřídící regiony – nejen pro sebe, ale i pro své okolí (říkalo se tomu spolupráce). Bývaly doby, kdy plánoval i každý statkář a každý zemědělec. A jak! Celostátní hospodářství může vzkvétat, jen když vzkvétají jeho komponenty – lokální ekonomiky. Žádoucí ekonomický pohyb vzniká vždy v místě, v regionu, v oblasti, na podniku – nikdy ne na ministerstvu.

Jiný problém, který nám COVID-19 odhalil, je nerovnoměrné zastoupení jednotlivých oborů v podnikatelské sféře. Zatímco za posledních 30 let v ČR velmi výrazně ubylo řemesel (zedníci, elektrikáři, pekaři, řezníci, truhláři apod.), přibylo naopak takových subjektů, jako jsou cestovní kanceláře, hotely, restaurace, fitness centra, nehtová studia, masážní salóny, obchody se vším atd. Netvrdím, že po těchto subjektech není poptávka a že by se neměla uspokojovat, ale asi by neměly převažovat nad tradičními řemesly, že? Zdravý selský rozum mně velí, že řemeslo určitě přežije jakoukoli krizi s menší újmou než třeba cestovní kancelář nebo obchod s oděvy…

Zdravý selský rozum někdy nestačí. Svět, jeho technologie, přístupy, produkty, potřebné znalosti i profese se neustále mění - a to stále rychleji. (Ale také nerovnoměrně; podle států a společností.) Vezměte si evoluci dominujících sektorů: po lovu a sběru přišlo zemědělství, po zemědělství průmysl, po průmyslu služby, po službách stát. Obory podnikání se mění a dnes prolínají a integrují. Již jen některé kultury se brání budoucnosti a snaží se zakonzervovat to, co už bylo. To je ta opravdová cesta do pekel.

Možná nebudu úplně přesný v citaci, ale v první polovině 90. let jste říkal: »Ano, dejme soukromému sektoru výhodný úvěr, který nemusí splatit v případě, že za nějakou dobu prokáže, že onen úvěr efektivně investoval do výrobního procesu.« Nebyl jste vyslyšen a vše se zvrtlo v divoké vysávání bankovního sektoru – bez záruk, bez návratnosti, bez efektivních investic. Je právě toto jednou z hlavních příčin současných problémů české ekonomiky, českého hospodářství?

Ono se takovým »zvrtnutím« dá koupit mnohem více hlasů a zafixovat si tu pohodlnou minulost mnohem pevněji – dokud nepřijde ta pravá viróza. Ztratili jsme imunitu, národní odolnost, přirozenou resilienci (houževnatost, odolnost, pozn. red.) lidského druhu. Přestali jsme respektovat přírodu, učit se od ní; ona nás pak za to, a bez zlého úmyslu, prostě trestá. Vlastně my trestáme sami sebe: připravujeme se o budoucnost, zbývá nám už jen to, co bylo. (Proč jsme i dnes ještě montovnou, je třeba se zeptat bývalého guvernéra ČNB.)

Řečeno atletickou terminologií – česká ekonomika odstartovala počátkem 90. let do nové epochy pouhým okem viditelným ulitým startem. Myslíte, že teď by mohl nastat čas, kdy po 30 letech opětovně zazní výstřel startéra, který vrátí českou ekonomiku zpět na start? Kdo by měl být nebo bude oním startérem…? Á propos, jak tedy odstartovat podle pravidel?

Zakázat jakákoliv »zmrazení a rychlá rozmrazení« ekonomiky. Nikdy se nelze vrátit na start. Start už byl. Nic se nevrátí do starých kolejí. Nic nebude, jak bylo. Všechno bude jinak. Zpátečníci a konzervátoři jsou kuchtíci národní sebevraždy. Je třeba hledat novou, vlastní cestu. Jediná moudrost a pravidla, kterým je třeba naslouchat, jsou reakce, výzvy a nápovědy přírody. Vrátit se z centrály domů, zpět do života, co nejblíže k lidem, co nejblíže ke spotřebiteli, co nejblíže k zákazníkovi, co nejblíže k dětem… Optimismus nemůže pramenit z chlácholení, přibarvování na růžovo, z trumpovského vyzývání ke klidu, nebo z panikaření z nekonečných varování proti panice. Opravdový optimismus má jediný zdroj: fakta a pravdu.

Státní dluh Česka je k dnešnímu dni 1,796 bilionu Kč, což znamená zhruba 31,03 % HDP. Na každého Čecha tedy hypoteticky připadá dluh zhruba 169 000 Kč. Veřejný dluh Česka k dnešnímu dni je 1,775 bilionu Kč. Normálně uvažujícímu člověku to rozum nebere, jak v této dluhové pasti, v tomto obrovskými dluhy zamořeném prostředí může racionálně fungovat ekonomika. Nebo snad je hospodaření na dluh standardním jevem? Co to znamená pro budoucnost a existuje z toho cesta ven?

To jsou přece otázky spíše pro pana Singera: jak zamezit potvrzení budoucí ČR jako bona fide trvalé montovny? Nejde ani tak o dluh, jako o to, komu ten dluh patří. Vlastníci tohoto dluhu (jako Číňané) si dnes mohou koupit české podniky a udělat z nich nové montovny. ČR je země čísel, bez ohledu na to, komu ta čísla patří. K čemu je nám HDP, když nám nepatří? Co HNP a jeho rozvoj? Cizí podniky shrabují přidanou hodnotu a zisky, my zase shrábneme nízké mzdy. Je přece rozdíl mezi českou ekonomikou a ekonomikou na Českém území. Možná pamatujete to Klausovo »Vždyť je to jedno, komu to vlastně patří!« To byl útok na mě, když jsem argumentoval proti výprodeji české ekonomiky do zahraničních rukou - vlastně proti všem. Chtěl jsem zachovat Baťu, Škodu, Plzeň, české podniky v Číně atp. - abychom měli svůj vlastní kapitál. Prodali jsme cenný kapitál za pouhou »misku čočovice«, tj. vzali si za to pouhé peníze (kde jim je asi konec?). Současná garnitura stále tvrdí, že peníze »nemají mašličky« (tj. jsou bezprizorné) - to se to pak utrácí! Připomíná to Klause, když mával bankovkou a křičel, že »stovka je přece stovka!« (Aby se vyhnul kritice, že tzv. reforma umožňuje praní špinavých peněz.) »Podívejte, je čistá« - taková byla úroveň tehdejšího »myšlení«. Máme ho dodnes?

Je smutné, že teprve virus musel odhalit bezperspektivnost cizí ekonomiky »na českém území«. Proto se snažíme o novou renesanci ekonomiky přes regionální rovnováhu a důraz na české vlastnictví. K vysokému zadlužení přece nemuselo, a nemělo, dojít. Tedy ne zamrazit a zase rychle rozmrazit to, co už bylo. To tady už bylo! Oligarchické zpátečnictví nám neumožní konkurovat v novém, rychle se měnícím světě (stále se máme co učit od českých Baťů).

Zbyšek KUPSKÝ


Globální profesor a ekonom Milan Zelený

Působí jako globální profesor systémů řízení a propagátor Soustavy řízení Baťa. Je zastáncem kapitalismu svobodného (ne volného) trhu, nestranického a neideologického přístupu k ekonomice. Dlouhodobě je na prvním místě nejcitovanějších českých ekonomů. 

Jako Professor Emeritus of Management Systems na Fordham University v New Yorku se specializuje v oblastech strategie, řízení znalostí, Soustavy řízení Baťa, multikriteriálního rozhodování, produktivity práce a systémů podnikového řízení. Působí také na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně, Xidian University v Xi’an v Číně a mnoha dalších.

Je autorem přes 500 odborných publikací (v angličtině) a kolem 600 esejů, povídek, populárních a novinových článků (mnohé i v češtině). Je zakladatelem a šéfredaktorem časopisu Human Systems Management (přes 33 let), členem desítky redakčních rad mezinárodních časopisů. Je autorem řady knih: Multiple Criteria Decision Making, Human Systems Management, Linear Multiobjective Programming, Autopoiesis: A Theory of Living Organization atp. Česky pak např. ČSFR očima exilového ekonoma, Ještě je čas, Cesty k úspěchu, Hledání vlastní cesty, Neučte se z vlastních chyb, Všechno bude jinak, To vám byl divný svět a dalších. (převzato: www.milanzeleny.com)


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 5.5, celkem 47 hlasů.

Zbyšek KUPSKÝ

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


novotnyjaro
2020-05-03 15:52
Také mne zaujala myšlenka profesora Zeleného" Mysli globálně
jednej lokálně!" Napadlo mne to v souvislosti s dnešní privátní
relaci moderátora Václava Moravce, kde jsem se nestačil divit.
Leitmotívem se stal fakt, že Rusové vydali zákon o potrestání činů,
které znesvěcují hrdiny II. světové války. Nato se ozval předseda
Bartoš, že jak se Rusové starají do vnitřních záležitostí ČR, že
chtějí vydat Novotného- jinak autora nápadu postavit vlasovcům pomník
v Řeporyjích, Koláře za demontáž sochy maršála Koněva a Hřiba,
jako primátora Prahy, který má, prý, právo schvalovat regionální/
rozuměj pražské/ rozhodnutí místních samospráv! Když předseda
KSČM argumentoval smlouvou o ochraně hrobů a památníků obětí II.
světové na území ČR, / podepsanou Jelcinem a Havlem! Snaha Václava m.
zahrát tuto smlouvu do autu byla až trapná! Tady už žádná
globalizace neexistovala. Tady jen primitívní lokální rozhodnutí
místních psychopatů. Proti nim, zaplať Pán Bůh se postavila většina
zdravě myslících občanů ČR!
1958Jirka
2020-04-29 12:27
Jsem stále svéprávný a svobodný jedinec. To vir a ani pan Zelený
nemůže ovlivnit.
jmarek3
2020-04-28 20:20
Pan Zelený Baťa se dobře poslouchá v tomto případě čte, ale jsou to
jen láry fáry jak se říká. Takto se společností nepohne a ekonomika
bude tam, kde je dnes, tedy na místě přešlapuje, aby se mohlo dále
rozkrádat.
Reklama
Reklama
Podrobné hledání
--
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.