Rozhovor Haló novin s předsedou Odborového svazu pracovníků zemědělství a výživy – Asociace svobodných odborů Bohumírem Dufkem

České zemědělství je na velmi vysoké úrovni

Již řadu let Agrární komora ČR vyvíjí na představitele našeho politického a hospodářského života stále důraznější tlak, aby se v České republice postupně zvyšovala soběstačnost ve výrobě základních potravin. Co je vlastně cílem tohoto tlaku nevládních zemědělských organizací?

V posledních dvou měsících, kdy také u nás vypukla koronovirová krize, se ukázalo, jak je potřebná soběstačnost každého státu, a to zejména v základních potravinách. Vždyť kamionová doprava, která umožňovala převoz potravin, zejména ovoce, z jednoho koutu Evropy do druhého, se kvůli opatřením jednotlivých států EU v podstatě snížila na minimum, a dá se říci, že i v některých komoditách klekla málem na nulu. Právě tato skutečnost podtrhuje myšlenku, kterou razí naše nevládní zemědělské organizace, jako jsou Agrární komora ČR a Zemědělský svaz ČR, že je nutné se ve výrobě základních potravin, především hovězího, vepřového a drůbežího masa, ale i jiných komodit, postupně vrátit na úroveň počátku 90. let minulého století. Byli jsme – než byla u nás zahájena společenská a ekonomická transformace – ve výrobě základních potravin soběstační. Ale je to bohužel běh na velmi dlouhou trať.

Z jakého důvodu?

Odpověď je poměrně jednoduchá. Tehdy počátkem 90. let jsme se otevřeli světu. Starší generace si určitě pamatuje, jak tehdejší ministryně obchodu a cestovního ruchu ČR Vlasta Štěpová otevřela naši republiku zahraničním obchodním řetězcům, a to téměř bez stanovení jasného vymezení mantinelů jejich působení u nás. Ano, ono je to hezké, když se naši občané najednou mohli podívat na pulty supermarketů a hypermarketů a viděli tam zboží ze zahraničí, které bylo do té doby pro ně více méně vzácné. Takže lidé u nás začali ochotně nakupovat v těchto supermarketech a hypermarketech.

Navíc v této souvislosti musím připomenout, že v 90. letech tehdejší premiér české vlády Václav Klaus razil heslo, že trh vše vyřeší, a jeho hospodářští ministři pro změnu tvrdili, že vše potřebné se k nám doveze. Mimochodem, někteří ministři bývalých vlád to říkali ještě před takovými deseti, sedmi roky, než přišla nová koaliční vláda ČSSD, ANO a KDU-ČSL v roce 2014.

Ale vraťme se k pultům našich obchodů. Zahraniční zboží, které se na nich objevovalo a nabízelo zákazníkům, bylo v řadě případů levnější než to od českých či moravských zemědělců. Výsledkem bylo, a to mohu jako předseda zemědělských odborů plně potvrdit, že docházelo k postupnému útlumu zejména živočišné výroby u nás, protože náš trh byl postupně stále více zaplavován potravinami ze zahraničí. To se navíc vystupňovalo, když jsme v roce 2004 vstoupili do EU a kdy se náš trh zcela otevřel.

Přitom se dá říci, že české zemědělství a potravinářství je na velmi vysoké odborné úrovni, což se projevuje i ve výrazné kvalitě českých potravin, které by mohly úspěšně soutěžit o pozornost zákazníků na pultech supermarketů a hypermarketů u nás ve srovnání se zahraničním zbožím, kdyby pro to měly solidní a rovné podmínky.

Když hovoříte o snižování živočišné výroby, tak jak se to promítá ve ztrátě soběstačnosti u těchto produktů?

Problém vidím v tom, že přestože neustále vyzýváme k tomu, abychom zvýšili živočišnou výrobu, tak se zatím příliš nedaří rozšířit chovy u jednotlivých druhů hospodářských zvířat. Proto je soběstačnost v těchto komoditách velmi nízká. Ve výrobě vepřového masa se pohybuje mezi 36 až 38 procenty, u drůbežího je to 55 procent, u vajíček 60 procent a u mléka kolem 85 procent. To by se mělo postupně změnit, což ale není jednoduché, a to na základě podmínek, které naši zemědělci mají v rámci jednotného trhu v EU.

Proč? Můžete to vysvětlit?

Představitelé Agrární komory ČR jsou toho názoru, že v podstatě jsou příčinou Společná zemědělská politika a jednotný trh v EU. V nákladech na výrobu české podniky nemají problém konkurovat těm z jiných zemí, ale vlivem nerovnoměrných podpor jak na plochu, tedy na hektar zemědělské půdy, tak u kofinancování II. pilíře, tedy Programu rozvoje venkova, ale i v národních dotacích, jsou podpory v původních členských státech EU mnohem vyšší, než je tomu u nás. Například v Nizozemí a v Belgii tamější farmář pobírá kolem 400 eur podpor na hektar, zatímco v České republice je to cca 224 eur na hektar. U kofinancování II. pilíře, to je Programu rozvoje venkova, je Česká republika na 35 %, Spolková republika Německo a Holandsko na 60 %, Rakousko na 100 %. V podstatě jde o to, kolik dotací stát přidává z vlastních prostředků k podporám z EU. Národní dotace jsou u nás na úrovni přibližně 25 % ve srovnání se státy původní EU14.

Ostatně, já mohu tato fakta potvrdit, protože jsem také předsedou Asociace samostatných odborů, což je druhá největší odborová centrála u nás. Právě za odbory, a také za Českou republiku, jsem členem Evropského hospodářského a sociálního výboru, což je poradní orgán Evropské komise.

Takže co s tím?

Naše odborná zemědělská a potravinářská veřejnost je toho názoru, že pokud by se podařilo sjednotit či přiblížit Společnou zemědělskou politiku ve všech státech EU a nastolit jednotný trh, je velká šance k postupné změně ve zvyšování produkce našich, domácích výrobků, tedy k postupnému zvyšování soběstačnosti.

Mimochodem, prospělo by to i k podstatnému snižování uhlíkové stopy. Vždyť každý rok přijíždělo do ČR s potravinami více než 100 tisíc kamionů! Je sice pravda, že kvůli koronavirové krizi to ustalo, ale časem se volný obchod v rámci EU zase rozběhne. Byť to asi bude chvíli trvat, ovšem takového objemu, jako tomu bylo před koronavirovou krizí, se hned tak nedosáhne.

Ještě musím dodat další argument. Právě dovoz potravin ze zahraniční vedl k tomu, že postupně narůstalo saldo agrárního sektoru, kdy v loňském roce činilo 47,2 mld. Kč při nezapočítání kladné bilance tabákového průmyslu ve výši osm mld. Kč. Ve skutečnosti bylo, jak uvádějí statistiky, záporné saldo agrárního sektoru 55,2 mld. Kč. Přitom ještě v roce 1994 bylo kladné saldo ve výši téměř jedné mld. Kč.

Proto je podle nás, tj. zástupců našich zemědělců a potravinářů, cestou k další budoucnosti českého a moravského zemědělství zvyšování jeho soběstačnosti. Přičemž bychom se měli snažit co nejvíce se přiblížit k úrovni zemědělské a potravinářské výroby Německa a Nizozemí. Mimochodem, v sousedním Německu je 2,3krát vyšší výroba mléka na jeden hektar zemědělské půdy, 3,4krát vyšší výroba hovězího masa na jeden hektar a 5,1krát vyšší výroba vepřového masa na jeden hektar zemědělské půdy.

Když to shrnete, co čeká české zemědělství?

Řekl bych, že půjde o zásadní změnu, a to ve zvýšení stavu hospodářských zvířat, které přinese vyváženost mezi rostlinnou a živočišnou výrobou. Tím by se také zvýšila úrodnost půdy a současně by došlo k postupnému zvyšování soběstačnosti v živočišných komoditách. Ještě musím poznamenat, že výhodou pro naše občany je především to, že u nás vyráběné potraviny jsou průběžně kontrolovány příslušnými státními orgány, a to po celé vertikále jejich výroby, a spotřebitel má přesný přehled o kvalitě surovin i nad jejich zpracováním. Zatímco, u dovážených potravinářských výrobků tomu tak není. Především u třetích zemí nikdo neví, jak probíhá celý proces výroby či zpracování.

Ale to určitě nebude jednoduché, dosáhnout toho, že soustavně a trvale porostou stavy hospodářských zvířat u nás. Co tomu brání?

Máte pravdu. Zvýšit stavy hospodářských zvířat nebude opravdu jednoduché. Jde totiž o to, jak poukazují představitelé Agrární komory, že během několika let se vytvořily podmínky pro vznik praktické závislosti nově přijatých zemí EU, včetně České republiky, na přísunu kapitálu ze starých členských zemí EU 14. Původní EU významnou silou svých národních rozpočtů, a také nejednotnou dotační politikou pro státy přistoupivší v roce 2004, dokázala postupně utlumit zemědělství a potravinářský průmysl v nových zemích EU střední a východní Evropy. Na základě Společné zemědělské politiky v předchozích letech byla v podstatě v nových členských zemích nastavena nevhodná podpora na zemědělskou plochu bez podmínky chovu hospodářských zvířat. To přineslo obrovskou redukci jejich stavů. V porovnání roku 2018 s rokem 1989 máme pouze 28,8 % původního množství dojnic a 28,9 % prasnic, což nedokáže kompenzovat ani jejich vyšší užitkovost, k níž během let došlo. Tímto způsobem a za přispění vlastních maloobchodních prodejen země staré EU 14 dokázaly ovládnout trh s potravinami.

Ale až odezní koronavirová krize, opět se rozhoří velká diskuse o tom, jak bude vypadat Společná zemědělská politika EU na léta 2021 – 2027…

Někteří činitelé agrárního sektoru zdůrazňují, že v současné době se politika starých členských zemí EU, jak jsem před chvílí naznačil, i nadále prohlubuje. To se plně odráží i v prosazování takových opatření v rámci Společné zemědělské politiky na léta 2021 – 2027, která by vedla k omezování plateb pro velké podniky, přičemž staré země EU proklamují jen podporu malým farmám. To by mimochodem znevýhodnilo naše a také i slovenské zemědělce, neboť je to dáno tím, že díky scelování pozemků v průběhu 50. a 60. let minulého století jsou u nás, a to i po transformaci na počátku 90. let, velké zemědělské společnosti, z nichž některé mají stovky až tisíce hektarů půdy, zatímco taková průměrná rakouská farma rodinného typu má cca 20 hektarů.

V této souvislostí je ale nutné vědět, jak dále upozorňují představitelé Agrární komory, že podniky, které by přišly o podpory a dotace, vyrábějí u nás cca 90 % veškeré zemědělské produkce, která je určena pro zpracování v potravinářských podnicích nebo je nabízena přímo spotřebitelům. Pokud dotace a podpory představují přibližně 30 až 35 % příjmů, je nesmysl, aby je kompenzovala vyšší produktivita práce a koncentrace výroby. Ve skutečnosti kompenzují cca pět až 10 % podle jednotlivých komodit. Staré země EU mají podstatně více koncentrovanou potravinářskou výrobu, přes kterou – díky síti super- a hypermarketů zahraničních řetězců - velmi dobře ovládají náš maloobchodní prodej.

Agrární komora ČR dále poukazuje na to, že EU 14 stále mluví o Společné zemědělské politice a jednotném trhu, ale v nejlepších přírodních podmínkách, jako jsou v Nizozemí a Belgii, jsou platby na plochu téměř dvojnásobně vyšší a současně do jejich zemědělství míří 3–5krát vyšší národní podpory a skryté dotace například přes jejich ministerstva práce a sociálních věcí, ministerstva pro místní rozvoj, ministerstva životního prostředí a různé územně správní celky.

Tento postup starých zemí oproti nám, ale i dalším novým zemím, a zároveň i výše nastavené podmínky, vytváří další tlak na to, že nám hrozí postupná likvidace naší zemědělské a potravinářské výroby. To bychom neměli dopustit.

Tento stav je nutné řešit alespoň tam, kde je to možné. Nelze pokračovat ve vytlačování našich zemědělských a potravinářských produktů z vlastního trhu tím, že u nás lehce vytvořený zisk používají k dotování konečné ceny potravin a ovládnutí zbytku našeho trhu s potravinami.

K tomu mohu jen poznamenat, že Česká republika, ať již Ministerstvo zemědělství ČR nebo Agrární komora ČR a její členská organizace Zemědělský svaz ČR, se při jednáních v Bruselu snaží přesvědčit ostatní země EU, zejména přijaté po roce 2004 a v pozdějších letech, že není optimální pro rovnovážný vývoj EU přijímat takováto opatření v rámci Společné zemědělské politiky. Myslím, že na poli zemědělské diplomacie nás čeká ještě hodně práce.

Miroslav SVOBODA


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 5.5, celkem 22 hlasů.

Miroslav SVOBODA

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.