Spolek Vančurovců v roce 2008 při inauguraci ZUŠ Vladislava Vančury v Háji ve Slezsku. Ladislav Ludvík vpravo.
Rozhovor Haló novin s Ladislavem Ludvíkem, členem Rady Spolku Vladislava Vančury

Bude, či nebude Rozmarné léto 2020 v rodišti Vladislava Vančury?

Zasáhne mimořádná koronavirová situace i letošní kulturně-společenskou akci Rozmarné léto? Pokud ano, jakou volíte náhradu?

I letos si připomeneme spisovatele Vladislava Vančuru, národního umělce, který se v Háji ve Slezsku, místě konání našich akcí, narodil 23. června 1891. Tradičně je to spojováno s pořádáním hojně navštěvované slavnosti Rozmarné léto, která vytváří pěknou atmosféru pro vystoupení folklorních a dalších zájmově uměleckých souborů z regionu i ze zahraničí.

Letošní situace si vyžádala organizační a termínové změny. Začátek letošního Rozmarného léta připravujeme na neděli 21. června od 15 hodin formou komornější vzpomínkové akce u Vančurova pomníku. Festivalovou část – umožní-li to podmínky – jsme přesunuli na září. Snad se do té doby situace uklidní natolik, že budou moci přijet soubory alespoň z polského příhraničí a lidé budou moci přijít do přírodního prostředí Dohnálkova parku v Háji ve Slezsku.

Rodák z Háje ve Slezsku Vladislav Vančura se těší pozornosti veřejnosti, ačkoli byl levicového přesvědčení a do roku 1929 dokonce členem KSČ. Čím je to podle vás dáno, že nebyl po listopadu 1989 zpochybňován a dehonestován tak jako například Julius Fučík?

Vančura i Fučík patří bezesporu k významným osobnostem naší historie. Oba svými životními postoji i tvorbou hledali pro lidi lepší životní úděl. U Vančury připomenu, že to byl prozaik, dramatik, filmový režisér a autor filmových předloh, lektor, filmový a divadelní kritik, lékař, ale především člověk, který měl rád život a lidi. Byl nesmiřitelný ke všemu, co život hyzdí, oklešťuje, co jej zbavuje jeho tvořivosti, plnosti a smyslu. Byl shovívavý k lidským slabostem a pokleskům, ne však k lidské zlovůli. Vančura byl též zakládajícím členem a prvním předsedou Devětsilu – sdružení mladé levicově orientované generace začínajících umělců, představitelů meziválečné umělecké avantgardy. Letos v říjnu tomu bude sto let od jeho založení v roce 1920.

Též vstupem do komunistické strany v roce 1921 Vančura manifestoval své přesvědčení o nezbytnosti společenských proměn, které by odstranily třídní rozdíly a nastolily spravedlivější vztahy mezi lidmi. Je známo, že v roce 1929, inspirován Ivanem Olbrachtem, podepsal prohlášení skupiny spisovatelů, kteří se distancovali od tzv. bolševizace komunistického hnutí, a byli proto ze strany vyloučeni. Běh života nikdy není jednobarevný.

V těžké době fašistické okupace se Vančura zapojil do ilegálního Výboru inteligence. Koncem května roku 1942 byl gestapem zatčen a za stanného práva 1. června na Kobyliské střelnici v Praze pro výstrahu české inteligenci popraven. Těsně po válce v osvobozené vlasti byl v roce 1946 in memoriam prohlášen národním umělcem.

Po roce 1990 byly snahy i Vančuru a jeho dílo vytlačit do zapomnění. Stačí připomenout například postoje zbraslavské radnice z té doby, místa, kde Vančura žil a tvořil (a odkud ho odvezlo gestapo – pozn. aut.). I v naší obci byly snahy o jeho zpochybnění a bylo přetřásáno zejména to, že si jeho jméno přivlastňuje komunistická strana.

Jak je vnímána akce Rozmarné léto ve vašem regionu občany i představiteli kraje a jak k ní přistupují orgány samosprávy v místě i v kraji?

Slavnost Rozmarné léto má své pravidelné návštěvníky. Organizátoři, kterými jsou od roku 2003 členové Spolku Vladislava Vančury, se snaží, aby spisovatelovo dílo v dnešní době nezůstalo jen v učebnicích, ale aby bylo trvalou součástí našeho života, neboť nás má čím obohatit. K rozvinutí kulturního povědomí v regionu přispívá festivalová forma slavnosti za účasti špičkových zahraničních folklorních souborů. Slavnost doprovázejí výstavy s vančurovskou tematikou, drobné publikace vydávané spolkem apod. Letos například byla připravena a v květnu vydána brožura s názvem Vladislav Vančura – životní a umělecká dráha v datech.

Rozmarné léto je také příležitostí k setkávání návštěvníků s významnými osobnostmi kulturního a společenského dění. Akce jako taková je podporována obcí Háj ve Slezsku a také Moravskoslezským krajem. Neděje se tak automaticky, vždy to vyžaduje úsilí místních organizátorů.

Můžou knihy Vladislava Vančury něco říci současné generaci čtenářů? Přece jen, jazyk, kterého Vančura užíval, je velmi svébytný a poněkud vzdálený současné mluvě.

Vančurův jazyk je svébytný, jedinečný a krásný. To, co mohou Vančurovy knihy říci čtenáři, už před léty výstižně charakterizoval literární teoretik Jan Mukařovský. Vyslovil názor, že ve Vančurových knihách je zachycena »touha, aby člověk mohl žít a tvořit podle zákona své přirozenosti, aby se mohl v jistém slova smyslu vrátit sám k sobě. Proti krizovým zjevům soudobé společnosti Vančura vyzvedal ideál života vášnivého, bezprostředního, osvobozeného od pout sociální nerovnosti, sobectví, přetvářky, malichernosti…« Domnívám se, že je to inspirace i pro dnešek.

Ostatně citlivá zfilmování jeho děl patří do českého a československého zlatého fondu...

Ano. »Film byl Vančurovou velkou láskou,« píše v pamětech jeho žena Ludmila. Rád chodil do kina, ale s úrovní filmů 30. let minulého století, kdy žil a tvořil, příliš spokojen nebyl. Nakonec se odhodlal vstoupit též do filmové tvorby jako scenárista a režisér.

I mnohé z Vančurových knih byly předlohou pro filmové zpracování. Připomenu velmi úspěšný film režiséra Jiřího Menzela Rozmarné léto z roku 1967 v titulní roli s Rudolfem Hrušínským coby plavčíkem Důrou, film Markéta Lazarová (1967) režiséra Františka Vláčila, filmový povídkový snímek Luk královny Dorotky, kde uměleckou režii měl Jan Schmidt (1970) se skvělou Janou Brejchovou…

Před několika lety v místní knihovně a infocentru si mohli návštěvníci Rozmarného léta prohlédnout ojedinělou výstavu plakátů k filmům, inspirovaným právě Vančurovým dílem. Výstava vzbudila nebývalý živý zájem návštěvníků. Je zásluhou filmových tvůrců, že více přiblížili Vančurovy nejlepší literární práce širokému okruhu diváků. Někteří po zhlédnutí filmu třeba zatouží přečíst si Vančurovy knížky.

Kdy se Základní umělecká škola v Háji ve Slezsku pojmenovala po Vančurovi?

Pojmenování je od roku 2008. V tu dobu to bylo 30 let od vzniku »lidušky« v obci. S nápadem přišel tehdejší ředitel Mgr. Petr Hanousek. Čestný název ZUŠ se vlastně přímo nabízel pro spisovatelovo místo narození v tehdejším Háji u Opavy. Stačilo jen zařídit některé organizační věci – jak se skromností poznamenal Hanousek. A též kus odvahy – dodávám za něj. Tohoto názvu si žáci i pedagogové váží a dokazují to svou činností. Umělecká škola má za sebou řadu úspěchů a ocenění v kraji i v mezinárodních bienále. Pravidelně její žáci a učitelé vystupují v programu slavnosti Rozmarné léto. Ani letos v červnu tomu nebude jinak.

Nad Hájem ve Slezsku se tyčí Ostrá hůrka, místo táborů lidu. Kdy naposledy se tam konala nějaká akce?

Ostrá hůrka je místem, kam nejen Háječané rádi chodí. Je odtud krásný výhled do širokého okolí kolem řeky Opavy. O historii táborů slezského lidu se lze mnohé dovědět z letos nově renovované informační tabule. Větší akce se tady naposledy konala v září 2018. Bylo to v roce stého výročí vzniku samostatné Československé republiky. Oslava byla připravena přesně na den, kdy se před 100 lety – 22. září 1918 – uskutečnil třetí Tábor slezského lidu. Tehdy, ještě před vznikem samostatné republiky, se na táborovém shromáždění objevil nápis »Československo«.

U příležitosti stého výročí program začal průvodem na Ostrou hůrku. Nechyběl v něm ani Spolek Vladislava Vančury. Na Ostré hůrce proběhla oficiální část a další program. Přizvaná agentura to ne zcela zvládla. Hlavní projev se opozdil téměř o tři hodiny. Pro přítomné bylo též nepochopitelné, že po dobu celé oslavy se po Ostré hůrce promenádovali muži v uniformách wehrmachtu na obrněném transportéru z doby okupace naší republiky v době druhé světové války! Možná, že za to nemůže agentura, možná, že to chtěl někdo jiný! Takže – přes všechno úsilí zejména místních organizátorů – ne vše se podařilo. Přesto smyslem akce bylo připomenout význam obou výročí z roku 1918. Některým totiž tato výročí pro dnešek už nic neříkají.

Ostravsko-opavská operace byla nejtěžší bojovou operací Rudé armády probíhající na území současné České republiky. Jak se dotkla Háje ve Slezsku?

Historická skutečnost je taková, že Hájem prošla fronta. Byly zde urputné boje a velké oběti na životech. Na katastru obce Háj ve Slezsku padlo téměř na devět set sovětských vojáků. Oběti byly i z řad obyvatel. Boje o obec a nejbližší okolí trvaly více než týden od 18. do 25. dubna a v lesích až do 28. dubna. V cestě k osvobození průmyslové Ostravy stála na území obce smolkovská tvrz, vybudovaná pro obranu Československa ve druhé polovině 30. let minulého století. Paradoxně ji museli zdolat příslušníci Rudé armády a 1. čs. armádního sboru.

Po přechodu fronty byl dle pamětníků na obec zdrcující pohled. V první chvíli se považovalo za nemožné všechny rány a celou tu spoušť odstranit a znovu obnovit běžný život. Hrozilo nebezpečí morových nákaz. Velké škody vznikly na obytných a hospodářských budovách, byly poničeny mosty, silnice, velmi zle bylo s pitnou vodou, zásobování neexistovalo…

Jaké pomníky a památníky připomínají osvobození vaší obce?

Po osvobození z vděčnosti občané v každé místní části postavili pomníky. Vzpomenu pomník padlým rudoarmějcům na křižovatce silnic Jilešovice – Dobroslavice, kde při osvobozování obce proběhla velmi tuhá bitva. V místní části Smolkov válečné události připomíná památník s tankem T-34 věnovaný hrdinům Ostravské operace. Nachází se v místech bojů o smolkovskou tvrz. V místní části Lhota byl v roce 1965 odhalen pomník osvoboditelům a nedávno nově umístěn v malém parčíku. V okolí obce se nacházejí i další němí svědkové oněch událostí – pozůstatky opevnění a bunkrů.

Jak jste si vy osobně i spolek připomněli 75. výročí osvobození?

Osobně jsem mnohé z těch pomníků navštívil. U žádného z nich v dubnu nescházely květiny. Nejinak tomu bylo i v okolních obcích.

Co se týká spolku Vančurovců, v roce 75. výročí osvobození jsme v únoru měli besedu s náčelníkem smolkovské tvrze o budování prvorepublikového opevnění Moravské Ostravy na úseku Bohumín – Opava a nad dokumenty z doby osvobozování Ostravska.

Jsme svědky snah o překrucování historie druhé světové války. Jak to vnímáte?

Je to smutné a hanebné. Pamětníků té doby je stále méně. Ukazuje se, že historie je politická. Takzvaní historikové vykládají dějiny, jak si to přeje vůdčí politická síla. V Evropském parlamentu – jak známo – k tomu přijali rezoluci o přepisování historie. Z českých europoslanců proti byla pouze Kateřina Konečná.

Jsou tyto snahy patrné i ve vašem regionu? V Krnově odmítl starosta položit květiny u pomníku osvoboditelů od fašismu, pokud u něho stojí členové Klubu vojenské historie v sovětských uniformách.

Ano, i ve Slezsku se projevuje mlžení a překrucování historie. Není to nic nového. Kdybych se vrátil k vančurovskému vidění světa, tak i dnes zažíváme dobu, kdy v podmínkách ziskuchtivé společnosti člověk nemůže realizovat své nejlepší lidské vlastnosti. Domnívám se, že k tomu patří i úcta k osvoboditelům od tyranů. Krnovský starosta je zřejmě opilý uplynulými třiceti lety, kdy se životní hodnoty převracely hlavou dolů a vydávají se za ty pravé.

Nebojíte se, že za pár let bude druhá světová válka vykládána jinak? Ve vašem kraji je mnoho památek na boje, jichž se účastnili také naši tankisté z 1. čs. armádního sboru, a Národní památník Hrabyně. Je expozice v něm dostačující pro to, aby to mladá generace pochopila?

Obávám se, že jde o globální promyšlený tah. I zmíněný památník v Hrabyni může být toho příkladem. Dnes se nazývá Národní památník II. světové války. Původně to byl Památník Ostravské operace. Byl postaven na připomínku těžkých osvobozovacích bojů a jako vděčnost vojákům Rudé armády, 1. čs. samostatné tankové brigádě a dalším osvoboditelům.

Základní kámen na Hrabyni byl položen 29. dubna 1970 za účasti prezidenta republiky armádního generála Ludvíka Svobody, který se osvobozovacích bojů osobně účastnil. Památník byl otevřen koncem dubna 1980. Po roce 1990 někteří usilovali o jeho zbourání. Jistou dobu chátral, aby pak byl tzv. rehabilitován na současný památník. Nyní je začleněn do Slezského zemského muzea v Opavě. Dá se říci, že po muzejně výstavnické stránce jsou exponáty na vysoké úrovni. Probíhají zde i tematické výstavy.

Co se týká obsahového zaměření, je poplatné době minulých 30 let. Mnohé, co připomínalo osvoboditele v Ostravské operaci, bylo z hlavního objektu se stálou expozicí odtesáno či uklizeno do depozitářů, aby nebylo snad na očích návštěvníků. Například Síň osvoboditelů se proměnila v Pamětní síň, kde už nejsou busty osvoboditelů v Ostravské operaci – hrdinů SSSR. U symbolického hřbitova padlých sovětských a našich vojáků zmizel nápis: »Věčná sláva vojákům 4. ukrajinského frontu padlým za osvobození Československa. Čest a sláva hrdinům, kteří položili životy v boji proti fašismu.« Dnes je zde jiný text v českém, anglickém a ruském jazyce: »Na památku těch, kteří trpěli a zemřeli za II. světové války.«

I tak celkem lehce lze měnit dějinné události a mlžit historii návštěvníkům a mladé generaci. Vančurovsky by se chtělo dodat, že »tento způsob ‚rehabilitace‘ zdá se poněkud nešťastným…«

Monika HOŘENÍ

FOTO – archiv L. LUDVÍKA


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 5.9, celkem 19 hlasů.

Monika HOŘENÍ

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


novotnyjaro
2020-06-03 23:37
Vladislav Vančura- významný český spisovatel, dramatik, filmový
režisér a na jeho Rozmarné léto si vždy rád dívám. Připomínám si
ho proto, že byl jednou z prvních obětí " Heydrichiády". A
patřil k elitě národa spolu s hudebním skladatelem Karlem Hašlerem a
Josefem Čapkem, kteří byli zavražděni za doby protektorátu.
Vzpomínám na Vančuru i proto, že jsem měl maturitní otázku z
výběru jeho děl, Markéta Lazarová, Luk královny Dorotky a Rozmarné
léto.
Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.