Lockheed U-2. FOTO - Wikimedia commons

Francis Gary Powers a jeho syn

Prvního května 2020 tomu bylo 60 let od sestřelení amerického letadla U-2, které pilotoval Gary Powers, nad územím Sovětského svazu. V listopadu 2015 jsme po předpremiéře filmu »Most špionů« v pražském kině Světozor předávali Powersovu synovi spolu s kolegou Vladimírem knihu šéfa naší vědeckotechnické rozvědky (VTR) Věroslava Sobka »Pomohli jsme sestřelit Powerse«. Jeho další kniha Přežil jsem totalitu už má na zadní stránce foto Garyho z našeho pražského setkání. Uvádím některé detaily, jak k sestřelu došlo.

Sestřelení amerického rozvědného letadla U-2

Píše se 1. květen 1960. V Moskvě na tribuně mauzolea stojí celé politické vedení země v čele s Nikitou Chruščovem, který se zanedlouho chystá na setkání s představiteli USA. V jednu chvíli za ním na tribunu přibíhá čtyřhvězdičkový armádní generál a něco mu vzrušeně šeptá do ucha.

Chruščov rázně mávne pravou rukou, generál zasalutuje a odbíhá vyplnit rozkaz nejvyššího představitele supervelmoci. V ten okamžik, nehledě na připravovanou významnou zaoceánskou návštěvu, dává pokyn sestřelit americký rozvědný letoun U-2, který v té době ve výšce 20 km už přelétl Čeljabinsk a podle letového plánu »Grand Slam« měl pokračovat na Severodvinsk, Murman21sk a přes severní cíp území Finska a Švédska na norskou základnu, v moment pokynu se blížil z pákistánské letecké základny do oblasti Sverdlovska. Byl to již další přelet U-2 s kvalitní fotografickou aparaturou, která zaznamenávala nesmírně citlivé vojenské oblasti SSSR.

Velící stanoviště protivzdušné raketové obrany státu urychleně stahuje z prostoru všechna civilní i vojenská letadla, až na dvě na cíl vyslané stíhačky MIG 19, které se nestihnou z dostřelu raket vytratit. Baterie raket země-vzduch dostává povel k sestřelu narušitele. Střelami se nešetří, vždyť akci sleduje vrchní velitel stojící na mauzoleu.

Prolog

Počátkem roku 1960 Američané získali informace, že v Plesecku na severozápadě SSSR probíhá výstavba odpalovací základny mezikontinentálních balistických raket. Z této oblasti by rakety SS-6 mohly ohrozit severovýchod USA včetně Bostonu, New Yorku a Washingtonu. Asi po čtyřměsíční pauze prezident USA Eisenhower schválil přelety špionážního U-2 v termínu duben 1960. Problémem však byla nadcházející pařížská konference na nejvyšší úrovni svolaná na 16. květen 1960, po níž měla v červnu následovat Eisenhowerova návštěva SSSR.

Trasa dubnového průzkumného letu měla vést napříč celým SSSR. Po startu z Péšávaru měl U-2 letět nad Stalinabadem, Čeljabinskem, největším sovětským zařízením na výrobu jaderných zbraní ve Sverdlovsku, nad předpokládanými základnami balistických raket v Jurji a Plesecku, poté nad ponorkovou loděnicí v Severodvinsku a námořní základnou v Murmansku. Přistát měl v norském Bodo. Let vyžadoval nejlepší letadlo i nejlepšího pilota.

Powers byl připraven ke splnění úkolu, ale počasí mu nepřálo. Pro zdar průzkumného letu bylo nutné, aby nad celým SSSR panovala jasná viditelnost. Když termín 25. dubna uplynul, prezident byl požádán o prodloužení lhůty. Vzhledem ke světelným podmínkám nad severně ležícím Pleseckem mohla být tato lokalita fotografována pouze mezi dubnem a počátkem září, přičemž v tomto období bývalo jen několik jasných dní v měsíci. Pokud by Pleseck nevyfotografovali nyní, mohla by pařížská konference a Eisenhowerova návštěva v Moskvě zpozdit let natolik, že by už meteorologicko-světelné podmínky nevyhovovaly. Prezident Eisenhower nakonec souhlasil s 1. květnem 1960 jako s posledním přípustným datem.

Dne 27. dubna se počasí konečně zdálo být příznivé a Powers s pomocným personálem vyrazili do Péšávaru. Průzkumný let měl odstartovat v 6.00 následujícího dne zrána. Powerse a náhradního pilota probudili již ve 2.00, ale téměř vzápětí se počasí zhoršilo. Totéž Powers podstoupil následujícího jitra, ale počasí se opět zhoršilo, tentokrát na celých 48 hodin. Teprve v neděli 1. května, v poslední možný den, se obloha vyjasnila natolik, že let mohl být proveden.

Když Powers překročil sovětskou vzdušnou hranici, zjistil, že počasí je horší, než očekával. Před ním se rozprostíral celistvý příkrov oblačnosti. Asi po hodině a půl letu zahlédl první trhliny v mracích. Letoun se mírně odchýlil od kursu a Powers učinil opravu. V hloubce pod sebou spatřil stopu patřící sovětské stíhačce MIG 19. Nyní věděl, že Sověti jeho U-2 sledují.

Jakmile U-2 dosáhl Tjuratamu, mraky se opět rozplynuly. Oblast s odpalovacími rampami zakrývalo několik velkých cárů bouřkových mračen, ale okolní území bylo vidět jasně. Pak se opět zatáhlo. Když se po třech hodinách letu oblaka začala rozestupovat, Powers pod sebou uviděl město. Za použití palubního radiokompasu zaměřil nejbližší sovětskou radiostanici a opět opravil svůj kurs. Asi 80 km jižně od Čeljabinsku se mraky konečně protrhaly a Powers spatřil zasněžené vrcholky Uralu.

V tom okamžiku Powersovi vypověděl autopilot. Nyní ho čekal obávaný úkol řídit ručně. Viditelnost už však byla dobrá a letoun se blížil k polovině trasy. Powers se proto rozhodl, že se nevrátí, ale že poletí dál.

U-2 se blížilo ke Sverdlovsku ve výšce 21 600 metrů, když ho zachytil další sovětský radar. Za U-2 navíc vystartoval prototyp stíhačky Su-9, která se nacházela teprve ve fázi testů a nebyla ani vyzbrojena. Přelétávala ze sibiřského výrobního závodu do Běloruska. Rozkaz zněl – »zničit cíl taranem«. Letec šel na jistou smrt. Zničit cíl taranem na takové výšce bez výškové kombinézy, bez kyslíkové masky... Pilot Su-9 však Američana pro velkou rychlost svého letadla M2 nedokázal objevit a navíc byl 8 km těsně před cílem kvůli vystřeleným raketám stažen. Předtím za letadlem Powerse odstartovaly i dva plně vyzbrojené pohotovostní migy 19, ale se svým maximálním dostupem 19 800 metrů na U-2 nedosáhly.

A pak se to stalo. Powers dokončil zatáčku o 90 stupňů a nalétával nad svůj další objekt k fotografování. Do palubního deníku zapsal, že po něm zahájila palbu baterie SA-2. Jedna střela explodovala nízko za letadlem. Powers zahlédl oranžový záblesk. Tlaková vlna otřásla pravým stabilizátorem. U-2 se ještě chvíli držel v rovnováze, ale poté se stabilizátor odlomil, letoun se převrátil na záda a ulomila se mu křídla. Powers se snažil vysoukat z rotujícího trupu. Nemohl spustit destrukční systém letadla. Ve výšce 4500 metrů se mu podařilo vyprostit se a seskočit padákem.

Sověti netušili, že se jim už U-2 podařilo sestřelit. Piloti migů 19 sice viděli explozi, ale mysleli si, že střela minula cíl a poté se automaticky zničila. Padající trosky U-2 naplnily obrazovky radiolokátorů signály, ale Sověti se domnívali, že se jedná o staniolové pásky vypuštěné z U-2 k rušení radarů. Nejméně tři rampy SA-2 pokračovaly v palbě – údajně bylo vypuštěno celkem čtrnáct SA-2. Jedna střela zasáhla MIG a zabila pilota nadporučíka Sergeje Safronova. Pilot druhého migu, zkušený kapitán Boris Ajbazjanov, když to viděl, provedl prudké klesání se zatáčkou o 180°, což je protiraketový manévr... a vyvázl. Krátce po zasažení prvého migu bylo potvrzeno sestřelení U-2.

Vyprávění syna

Gary Powers junior je sympaťák od pohledu. Má živé oči, rád dává najevo emoce, zvláště smích. Na svého otce je hrdý, ale dokáže si poslechnout i argumenty protistrany. Když začne vyprávět příběh svého otce, dokáže ho podat tak vzrušeně, že máte pocit, jako by ho vyprávěl poprvé a ne bezpočtukrát.

»Otec uviděl oranžový záblesk. Odpadla mu zadní část letadla a ve spirále se po křídle začal řítit dolů. Po zásahu raketou se nestačil katapultovat, neboť byl při výkrutu letadla na záda z kabiny vymrštěn. Stačil ale otevřít padák a přistát na stepi. To mu zachránilo život. Kdyby se katapultoval, byl by nejspíš zařízením instalovaným na pokyn CIA usmrcen. Nepotřebovali, aby se živý americký pilot výzvědného letadla dostal do rukou Sovětů.

Postupně se odpoutal a vysoukal z kabiny, odpojil kyslíkovou hadici a z výšky 15 tisíc stop vyskočil na padáku. Krátce po dopadu byl zadržen, zatčen a obratem předán KGB.«

Sověti uvádějí, že byl sestřelen raketou na první pokus…

»Otec se pohyboval ve výšce kolem 21 km a bylo na něj vystřeleno celkem 14 střel, z nichž jedna explodovala poblíž ocasní části a poškodila ji. Ve stejnou chvíli byl sestřelen sovětský pilot letadla MIG, který ho pronásledoval a nebyl schopen dostat se z ohrožené zóny. Všechno se stalo ráz, naráz. V hlavním vojenském muzeu v Moskvě jsou vystaveny jak trosky letadla U-2, tak letadla MIG. Byl jednoznačně sestřelen sovětskou střelou v kódu NATO SA-2e Guideline SA2, v ruském názvosloví se střela nazývá S-75 M3 Volchov. Všechny ostatní teorie, včetně střetu s UFO, jsou nesmysly,« tvrdí syn legendárního letce.

Doplňme, že Chruščov po Powersově sestřelu zrušil státní návštěvu. Američanům neřekl, že pilot je živý, a oni podle toho i reagovali a udělali si pořádnou mezinárodní ostudu.

V květnu 1960 byla plánována konference »silné čtyřky« – USA, SSSR, Velké Británie a Francie – v Paříži, kde se očekávalo nové setkání hlavy amerického státu s Nikitou Chruščovem. A navíc byla na červen plánována následná návštěva prezidenta USA v Sovětském svazu (Chruščov navštívil Spojené státy v září 1959).

Vzpomínky syna

»Gary, řekni nám zpravodajcům, jak se tvůj otec vůbec dostal k programu U-2?« vyzvídáme. Narovnal si na klopě saka stříbrný odznáček letadla U-2 a vyprávěl.

»V roce 1955 ho naverbovala CIA jako pilota s cílem, aby se účastnil nového programu U-2 — lety nad SSSR a ostatními komunistickými zeměmi. Můj otec měl do roku 1960 celkem 27 úspěšných misí nad SSSR, Čínou, Indií, Pákistánem, Středním východem a východoevropskými zeměmi. Potom byl 1. května 1960 sestřelen nad Sverdlovskem. Byl zadržen, tři měsíce vyšetřován a soud rozhodl o jeho desetiletém vězení. V něm strávil 21 měsíců. Pak byl propuštěn a vyměněn na berlínském mostě špionů (Glienicker Brücke spojující Postupim s Berlínem) za sovětského nelegála Viljama Genrichoviče Fišera (též známý jako Willie či Rudolf Ivanovič Abel). Otec byl špion a já si myslel, že všichni otcové jsou jako on. V říjnu 1977 se mi otevřely oči a zjistil jsem, že ne každý otec byl vyměněn za sovětského špiona, že ne každý otec je pohřben na Národním hřbitově v Arlingtonu a ne každý byl několikrát vyznamenán.« Pomalu usrkával kávu a narovnal si svoji červenou kravatu.

»Rusové uvádějí, že když tvůj otec přistál na padáku na poli u vesnice Kosulino nedaleko Sverdlovska, že byl ihned zatčen KGB. Jak to bylo?«

»Nikdo ho nezatkl,« vyvrací informaci. »Byl sváteční den 1. máje, okolo jela svatba v automobilech značky Moskvič, a když viděli parašutistu, který právě seskočil, zastavili. Rusky nemluvil, ale protože bylo poblíž výcvikové středisko, kde se trénovali vojáci Varšavské smlouvy, včetně pilotů z jiných zemí, kteří také neuměli rusky, vůbec nebyli překvapeni. Ptali se ho: ‚Ty jsi Bulhar?‘ On odpověděl, že není. A oni zase: ‚Ale vypadáš tak‘. Vůbec nechápal, proč v téhle situaci kladou Američanovi tak divnou otázku. Možná se domníval, že to jsou speciální psychologické metody výslechu KGB.«

Gary Powers jr. s knihou »Pomohli jsme sestřelit Powerse«. FOTO - archiv

Nastupuje čs. vědeckotechnická rozvědka

Pro nově vyvinuté sovětské rakety země vzduch letoun ve výšce 20 km už sice žádný problém nebyl, doletěly tam, avšak naváděcí systém nefungoval spolehlivě. Tyto rakety vystřelovali za pomocí pozemních radarů, které letoun spolehlivě zjistily, ale šlo o zaměření orientačně prostorové. Finální navedení rakety přebíral v určité výšce po zachycení infračervených paprsků z reaktivních motorů počítač ve špici hlavice naváděné střely. 

Důležitou roli při tom hrál minerál korund, a to díky svému optickému jevu asterismu, což znamená, že paprsek světla dopadající na krystal pod jakýmkoliv úhlem se po průchodu rozptyluje. Přírodní korund se pro tento účel nehodí.

Od počátku minulého století se korund vyráběl synteticky z chemicky čistého oxidu hlinitého jeho spékáváním do kyslíko-vodíkového plamene o teplotě 2800 stupňů Celsia. Syntetický korund narůstá obdobně jako krápník-stalaktit a má podobu jakési karotky. Jeho tloušťka je dána především chemickou čistotou oxidu hlinitého, velikostí plamene i čistotou kyslíku a vodíku. Přítomnost cizích prvků způsobí ve vznikajícím monokrystalu prudké pnutí v mřížce a krystal praskne.

Sovětský problém spočíval v tom, že dokázali vyrobit monokrystaly, jejichž průměr představoval velikost české koruny. To však bylo pro jejich potřeby málo, neboť po rozřezání a následném vybroušení krystalů do podoby jakýchsi sklíček podobných UV filtrům u fotoaparátu se zmíněný optický jev aterismus nemohl plně projevit.

Konstruktéři naváděcích hlav protiletadlových raket věděli, že výroba syntetického korundu je spolehlivě zvládnuta v řadě našich sousedních zemí, v Německu, Rakousku a Švýcarsku. Obrátili se na nás s naléhavou žádostí o agenturní proniknutí do výroben a získání technologií. To si vyžádalo vynaložení značných prostředků i lidských kapacit. Nad požadavkem jsme se mírně pousmáli, protože výroba syntetického korundu v té době byla zvládnuta na špičkové úrovni i v ústeckém Spolku pro chemickou a hutní výrobu. Navíc na tloušťku našich korundů takový důraz kladen nebyl, protože byly určeny hlavně pro výrobu hodinových ložisek a ložisek řady přístrojů jemné mechaniky, jakož i výrobu české bižuterie.

V ústeckém Spolku zcela spolehlivě dosahovali tloušťky monokrystalu korundu 28 mm, tedy více než bylo potřebné… Žadatelé nás obratem požádali o převzetí našich zkušeností u této technologie.

Nad vzdušným prostorem SSSR nerušeně létala od roku 1956 rozvědná americká letadla U-2 a bylo nutné co nejdříve s tím skoncovat, všechny tlačil čas. Bylo proto nutné, aby do příslušného vojenského pracoviště urychleně odcestoval náš český specialista, který ovládá uvedenou technologii. Odborníka rovnou z ranní směny přepravili vrtulníkem na letiště Milovice, kde na něho čekala dvoumístná sovětská stíhačka. Oblékl leteckou kombinézu, na hlavu přilbu a letadlo odstartovalo. Pilot stíhačky s ohledem na cestujícího nabral jenom pozvolna výšku, pod křídly se mihnuly Krkonoše, ještě na pravoboku zaregistroval velké město s historickým půdorysem, asi polskou Vratislav, pak již jen oblaka a nad hlavou jasnou oblohu.

V duchu nad obláčky náš odborník přemýšlel, kdo dneska naseká trávu a dá vodu králíkům. Ty naváděcí raketový systém vůbec nezajímá. Ještě se prakticky nevymanil z šoku, když s ním pilot přistál na jakémsi vojenském letišti. Další vrtulník je dopravil do utajovaného vojenského výzkumného ústavu s kódovým označením RADUGA 2.

Své hodinky si mohl podle nástěnných hodin na vrátnici posunout o dvě hodiny dopředu. Před odletem nestihl ani svůj oběd v závodní jídelně, a tak s ředitelem pracoviště nejprve poobědvali, boršč se smetanou, kyjevský kotlet s opékanými brambory a salátovou přílohou, navrch blinčiky a silný čaj. Vodku vynechali, bylo potřeba se pustit do práce. Náš odborník se stále nemohl zbavit dojmu, že se mu to všechno jenom zdá. Ale to už stál v moderní výrobní hale obklopen svými sovětskými kolegy. Ti ho detailně seznámili se svým problémem praskání monokrystalů při dosažení jejich určité tloušťky.

Náš člověk si od nich vyžádal výsledky analýz čistoty vstupního oxidu hlinitého, jakož i kyslíku a vodíku používaných pro jejich plamen. Při zběžném pohledu na tyto hodnoty bylo zcela jasné, proč monokrystaly nevydržely. Oxid hlinitý obsahoval nadměrné množství cizích prvků.

»Škoda že jsem si v tom ranním fofru nestihl vzít trochu našeho oxidu hlinitého,« prohodil omluvně.

»To není žádný problém, tak vám požadovanou chemikálii obratem přivezeme,« odpověděli Sověti, což mu ten den způsobilo už druhý šok.

»Tak ještě přibalte pár lahví piva, třeba Olivětínskou jedenáctku, stíhačka to uveze,« dodal žertem, protože byl přesvědčený, že i oni si z něj před chvílí udělali »dobrý den«.

Letadlo skutečně odletělo do Milovic, kde po přistání je už vše potřebné připraveno, včetně basy lahváčů, jak v zelených, tak i hnědých lahvích. Našeho specialistu málem omývali, když ještě téhož dne rozbalil zásilku s originálním balením ústeckého oxidu hlinitého. Sedl si na židli, dal si pro uklidnění jedno pivo a pustil se rychle do práce. Během několika dní je zasvětil do tajemství výroby ještě o něco tlustších monokrystalů, než se vyráběly ve Spolku.

Na závěr práce byl požádán, aby popřemýšlel, jak by se dalo dosáhnout tloušťky monokrystalu 56 mm, která pro jejich aplikaci byla optimální. Na stíhačku si už zvykl, a tak při zpáteční cestě měl více času lámat si hlavu, jak dosáhnout požadované tloušťky. Doposud používaný technologický postup se neosvědčil, protože způsoboval v monokrystalu velké pnutí, že praskl.

Jako člověk technicky zdatný ten »oříšek« rozlouskl. Proč vyrábět monokrystal o tloušťce 56 mm dosavadním způsobem, když se přímo nabízela alternativa vyrobit jej v podobě lízátka, u něhož bude možno průměr libovolně měnit. Stačilo, když se mateční korund v podobě slabé tyčinky upevnil v kyslíko-vodíkovém plameni nikoliv jako dosud svisle, nýbrž vodorovně. Tím postupně dosáhne podoby placatého tvaru a dalším vybroušením dosáhne požadovaných rozměrů.

Vzorek o požadované tloušťce 56 mm vyrobil ve Spolku a byl s ním opět letecky dopraven do RADUGY 2. Šéf tamního výzkumu si svolal své odborníky. Vynadal jim, že na tak jednoduchý postup nepřišli. »Učte se u Čechů!« ukončil svoji litanii. Konstruktéři rakety tak měli k dispozici poslední detail do naváděcí hlavice nového typu rakety země vzduch S75.

»Kdyby to tenkrát tvůj táta věděl, tak by do U-2 k přeletům území ve vzdušném prostoru Sovětského svazu nenasedl, i když měl za sebou více než dvě desítky úspěšných akcí,« zakončili jsme rozhovor s Garym Powersem.

Pilot a stroj

Francis G. Powers se narodil v Kentucky jako druhé ze šesti dětí. Studoval na Milligan College Tennessee. V roce 1950 vstoupil do letectva a sloužil jako pilot stíhacího letounu F-84 Thunderjet na základně v Georgii a v Koreji. Vzhledem ke svým výkonům na jednomotorovém proudovém letadle byl osloven americkou zpravodajskou službou CIA. Nabídku přijal a v roce 1956 se stal pilotem letounu U-2. Lockheed U-2 »Dragon Lady«, což bylo americké výzvědné letadlo, které bylo vyvinuto v 50. letech 20. století v tzv. Skunk Works firmy Lockheed Corporation v kalifornském Palmdala. Jeho hlavní předností byla schopnost dlouhodobého letu ve výškách kolem 20 km.

Stroj patřil k nejpřísněji utajovaným zbrojním programům a spadal částečně do působnosti CIA. Součástí utajení bylo i jeho kódové označení (»U« mělo sloužit pro lehká víceúčelová – utility – letadla). Bylo využíváno zejména na přelomu 50. a 60. let k přeletům SSSR. Fotografie U-2 také odhalily sovětskou raketovou základnu na Kubě, čímž začala kubánská krize. Později v jejím průběhu byl také jeden letoun Kubánci sestřelen. Jeho pilot major Rudolf Anderson zahynul.

Powers pracoval pro CIA čtyři roky, 1. května 1960 bylo jeho průzkumné letadlo Lockheed U-2 sestřeleno. Tato událost a navazující dění jsou známé jako Aféra U-2. Powers byl v Rusku odsouzen za špionáž na 10 let v pracovních táborech. Po dvou letech byl 10. února 1962 v Berlíně na tzv. mostě špionů vyměněn za sovětského špiona-nelegála Rudolfa Abela zatčeného v roce 1957 FBI, v rámci výměny dojednané americkým právníkem Jamesem B. Donovanem.

… most rozděloval východ a západ Německa. Bylo studené, tmavé a mlhavé ráno. Powerse přivezli v noci z Moskvy do východního Berlína a Rudolf Abel byl převezen do Západního Berlína. Výměna proběhla v šest hodin ráno. Když se Abel vrátil do SSSR, uspořádali na jeho počest přehlídku. Obdržel vyznamenání, hodinky ROLEX a byl prohlášen hrdinou Sovětského svazu…

Na Glienicker Brücke bylo v období 1962-1986 vyměněno celkem 40 osob, včetně Abela a Powerse, Karla a Hany Köcherových (11. 2. 1986) a dalších aktérů tajné fronty, kteří v podstatě svojí činností zabránili přerůstu studené války v horkou.

Po svém návratu do Spojených států byl Powers senior vyslýchán CIA a objevil se před vyšetřovací komisí Senátu. »Když se otec vrátil zpět do USA, rozpoutala se kolem něj bouře. Někteří mysleli, že emigroval, druzí, že s letadlem přistál, jiní zase, že v rozporu s rozkazy předal sovětským úřadům informace. Celá kampaň byla plná polopravd, nedorozumění, spekulací a nedůvěry,« vzpomínal Gary Powers jr. Kritika se snášela na pilotovu hlavu za to, že neaktivoval destrukční mechanismus průzkumných zařízení či nepožil kyanidovou kapsli. Vyšetřovatelé CIA i senátního výboru nakonec došli k závěru, že Powers za daných okolností nemohl jednat jinak.

O svých zážitcích napsal Powers knihu »Operation Overflight: A Memoir of the U-2 Incident«.

Konstruktér letadla U-2 Clarence L. Johnson jej později zaměstnal jako zkušebního pilota u společnosti Lockheed. Powers senior tragicky zahynul 1. srpna 1977 v Los Angeles při havárii jím pilotovaného vrtulníku rádia KNBC. Při návratu na heliport došlo palivo – příčinou byl pravděpodobně porouchaný ukazatel paliva.

Pochován je, jak již bylo uvedeno, na Arlingtonském hřbitově, kde jsou pohřbeni takové osobnosti jako J. F. Kennedy či jeho bratr Robert. Hroby všech jsem svého času navštívil a vzdal pietu. Bylo takové pochmurné odpoledne. Powers za své činy obdržel in memoriam několik vyznamenání.

Kniha již zesnulého Věroslava Sobka »Pomohli jsme sestřelit Powerse - tajemství vědeckotechnické rozvědky ČSSR« je po našem setkání s Powersem mladším v Praze vystavena v Muzeu studené války nedaleko Washingtonu D. C.

Ladislav KUBIZŇÁK


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 5.7, celkem 15 hlasů.

Ladislav KUBIZŇÁK

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.