Bělehradská radost v podání Antonína Panenky a Mariána Masného.

Krásná vzpomínání s Antonínem Panenkou

Současný český fotbal stále více působí tak, jako by mu ujel vlak. Nepatří mezi světovou ani evropskou špičku, a tak jen s nostalgií vzpomínáme na veleúspěšné generace z minulosti. Do jedné takové patřil »fotbalový básník« Antonín Panenka - muž, jejž po celém světě proslavil legendární »vršovický dloubák« z finále mistrovství Evropy 1976, po němž si Československo mohlo užít historické zlato. Do výčtu úspěchů kovaného Bohemáka patří mj. i evropský bronz z roku 1980 či dva tituly mistra Rakouska s Rapidem Vídeň. Ale naše dnešní vzpomínání začalo ještě mnohem dříve v čase…

Když se podíváme daleko do minulosti, docela by mě zajímalo, zda si vybavíte, kdy jste dostal první míč?

Vzpomínám si, že míč bylo něco, co mně odmalička učarovalo. A bylo jedno, jakou měl velikost. Klidně jsem šel do školy a kopal si s tenisákem narážečky o zeď. Vždycky platilo, že kdo měl míč, ten byl největší borec a všichni s ním chtěli kamarádit (úsměv). A já jsem si pokaždé o Vánocích přál také dostat svůj kožený míč, jenže se mi to nikdy nevyplnilo. Až jednou v červnu, kdy mám svátek. To mi mohlo být osm nebo devět. Ten míč byl klasický kopačák, jen tehdy nebyla známa technika výroby jako dnes. Na míči byly švy, jako jsou u bot tkaničky. A nepříjemné bylo, když míč letěl a člověk se trefil při hlavičkování zrovna do toho šněrování, bolelo to jako prase a umělo to i roztrhnout čelo. Proto jsem nikdy moc nehlavičkoval a zůstalo mi to i do další kariéry (smích). Musí ale dodat, že i tak bylo prima mít svůj vlastní kopačák!

Míval jste nějaký fotbalový vzor?

Když jsme jako děti kopali na hřišťátkách, dělilo se to z 90 procent na slávisty a sparťany, a takhle jsme hráli mezi sebou. Každý kluk si hrával na hráče z pražských »S«, ale já jsem na tom byl trochu jinak. Jednou jsem v novinách – v Československém sportu – objevil malinkatý snímeček, samozřejmě černobílý, černošského fotbalisty ve světlém dresu. Pod ním bylo napsáno, že je to tvořivý hráč brazilského národního mužstva a jmenuje se Didi. To jméno mě zaujalo, je to dost neobvyklé slovo. A tak když jsme si hrávali s klukama, říkal jsem, že jsem Didi. Nikdo sice nevěděl, o koho jde, ale byl to hezký idol. A to jsem ho nikdy neviděl hrát, a kdyby se jmenoval jinak, určitě jsem si to ani nezapamatoval (úsměv).

Jak jste se vlastně dostal do Bohemky?

Zajímavé je, že já jsem do oddílu ani nechtěl. Bavilo mě hrát s klukama, které jsem znal, a nechtělo se mi do cizího prostředí, kde budu poznávat nové lidi. Byl jsem takový stydlivější, ale táta říkal, že něco umím a byla by škoda toho nevyužít. Tehdy jsme hodně chodili na Slavii, a tak mě tam vzal jako první. Trenér mě vyzkoušel, nechal mě kopnout levou i pravou nohou, a řekl, že jsem sice šikovnej, ale slabej. Ať prý přijdeme za rok, až zesílím. Byl jsem rád, že nikam nemusím, ale táta mě odvezl na Duklu. A tam se situace opakovala! Zase jsem byl rád, jenže táta se mnou pokračoval na Bohemku. Tu jsme měli nejblíž – asi 400 metrů od baráku. Na zkoušku si mě vzal trenér Holeček, tatínek našeho slavného hokejového brankáře, který se tam věnoval mládeži. Řekl, že jsem šikovnej a okamžitě mě bere. Zítra ať přineseme vysvědčení a fotografii. To byla středa, ve čtvrtek už jsem byl zaregistrovanej a v sobotu hrál první zápas za žáky.

S rouškou sledoval Antonín Panenka víkendový duel Bohemians – Sparta (0:1).

Jaké to bylo?

Pamatuji si to jako dnes. Bylo to na Tesle Žižkov a já jsem tehdy dal i nedal gól…

Prosím?

Tehdy se děti nedělily na starší a mladší žáky, bylo to promíchané. A tak se mnou hráli kluci, co byli o dvě hlavy větší. A já jsem se tak nějak motal u brány, když ke mně přiletěl míč a stačilo ho kopnout do prázdné branky. Jenže jeden holomek, co byl větší a silnější než já, okamžitě přiběhl a kopnul do mé nohy. Gól tak byl jeho, ale moje noha ho dala fyzicky.

Kdy jste začal hendikep dohánět? Jak dlouho trvalo, než jste vrstevníky ve fotbalových dovednostech předběhl?

Já jsem dostal odněkud seshora talent. Odmalička jsem si s míčem tykal. Nebyl pro mě problém kopat levou i pravou nohou, orientovat se v prostoru. Když jsem hrával jako dítě s klukama v parku, dal jsem si do brány jednoho z nich a klidně jsem hrál jeden proti pěti. Udržet balón, prodriblovat se – to byla dobrá škola. A když jsem přišel do klubu, byli tam i lepší, to ano, ale de facto od počátku jsem patřil k tahounům žákovských družstev.

A kdy vás napadlo, že by z vás mohl být reprezentant?

To mě nenapadlo snad nikdy. Opravdu! Fotbal mě strašně bavil, i když tehdy byly jiné podmínky. Všichni museli chodit do práce a mě by nenapadlo, že bych fotbal mohl mít jako profesi. Člověk si dává postupné cíle. Jako žáček se chcete dostat do dorostu, pak se chcete posunout do béčka Bohemky, následně do kádru áčka, potom chcete být v základní sestavě, dále dávat více gólů – a tak to pokračuje. Jak se tak člověk vyvíjí v kariéře, pokukuje po národním mužstvu, a důležité je, aby měl neustále motivaci. Když něčeho dosáhnu, chci ještě výše. V každé činnosti to tak chodí, nebo by aspoň mělo. Já nebyl výjimka. Třeba jsem si chtěl zahrát ve Wembley nebo na Maracaná. Na dvou jedinečných stadionech, z nichž jeden je v Evropě, druhý v Brazílii. I to se mi splnilo…

A máte nějaký nesplněný fotbalový sen?

Nedá se říci slovo »sen«, ale v duchu mě mrzí, že jsem nikdy nezískal s Bohemkou titul. Ve dvou nebo třech sezonách jsme k tomu měli našlápnuto a asi jsme měli ligu vyhrát, jenže nakonec se to nepovedlo. Malou náplastí pro mě bylo, že jsem se stal s Rapidem Vídeň dvakrát mistrem Rakouska. Ovšem s Bohemkou by to pro mě bylo jednoznačně pikantnější…

Není vám líto to, co jste již trochu nakousl? Že se dnes fotbalem na té úrovni, kde jste se pohyboval vy, dají vydělat obrovské peníze, což za vás nešlo?

Líto mi to není. Jen mě trochu mrzí jedna věc, že jsem nemohl díky fotbalu zabezpečit své děti, zatímco ti nejlepší dnes dokážou zajistit čtyři nebo pět pokolení. Ale tenkrát jsem si s tím hlavu určitě nelámal. Byl jsem šťastný, že jsem mohl hrát fotbal a nemusel chodit do práce. Měsíční plat jsem bral v ČKD a ten sport byl přilepšením. I když ne tutovým. My jsme byli placeni za vítězství a Bohemka nikdy moc nevyhrávala. A tak se stalo, že jsme za měsíc neudělali ani bod a zůstali jen u platu z fabriky. I tak jsme se ale měli líp než normální lidi. Všichni nás znali. Nemuseli jsme tak stát frontu na pomeranče, zelináři i řezníci byli naši nejlepší kamarádi, a když se nám porouchalo auto, měli jsme ho opravené přednostně. Jen chyběly podmínky k tomu, abychom se dokázali zajistit i do budoucnosti.

Víte, co by mě zajímalo? Zda jste někdy poskytl rozhovor, v němž by napadla otázka na vaši legendární penaltu z finále ME 1976?

Možná ano, ale většinou se na to řeč stočí.

Nevadí vám to?

Naopak! Mě nikdy neomrzelo o tom vyprávět. Jsem rád, že lidi zajímá čtyřicet let stará záležitost. Rád se o ty zážitky podělím.

A jak vás těší, když váš dloubák vidíte, a v poslední době i docela často, realizovat na vrcholné fotbalové scéně?

Moc mě to těší. Jsem rád, že po tolika letech ta myšlenka neumřela. Když to člověk umí a dobře provede, je skoro stoprocentní šance dát gól. Je příjemné, že tu penaltu napodobují nejlepší hráči světa a že se tomu říká »Panenka kick«. To opravdu potěší!

Máte dceru a syna. Vzpomínám si, že kluk Tomáš byl docela talentovaný na fotbal…

Ano, byl šikovný, dostal hodně talentu. Měl myšlenku, kreativitu i techniku. Uměl s míčem neuvěřitelné kousky, které člověk kolikrát nevidí ani v lize. Bohužel mu ale chyběla základní věc: sportovní srdce. Myslel si, že všechno zvládne bez tréninku a že si vystačí s tím, když si zahraje. Jsem přesvědčen, že se fotbalem mohl živit a klidně hrát i v zahraničí, kdyby produktivní část svého věku nepromrhal. Hráli v tom roli i špatní kamarádi, ale já jsem rád, že si teď spolu můžeme kopnout za staré pány Bohemky v jednom mužstvu.

Petr KOJZAR

FOTO – autor (1) a ČTK


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 4.6, celkem 15 hlasů.

Petr KOJZAR

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.