Luboš Xaver Veselý přebírá cenu Egona Erwina Kische.

Luboš Xaver Veselý: Netoužím nikoho zašlapat do země

Kariéru rozhlasového moderátora zahájil v roce 1996 v soukromém Rádiu Brno. Od roku 2002 působil na rádiu Frekvence 1, kde moderoval dopolední show Křížový výslech, později polední show Xaver na Frekvenci 1, od roku 2011 pak pořad Pressklub. Bez přestávky zde působil celkem 17 let. Od ledna 2015 moderoval pravidelné rozhovory s prezidentem republiky Milošem Zemanem v pořadu s názvem Prezidentský Pressklub, poté, co prezident odmítl pokračovat v pořadu Českého rozhlasu Hovory z Lán. Od roku 2017 začal moderovat v internetové televizi XTV pořady přebírané i televizí Seznam. Co dodat? Takhle Luboše Xavera Veselého charakterizuje internetová Wikipedie. Ovšem nejvíce si o jeho názorech uděláte na základě osobního setkání. A z toho našeho vznikl následující rozhovor…

Víte, kolik jste za svůj život udělal rozhovorů?

To bohužel nevím. Když jsem byl na Frekvenci 1, tak jsem si to dlouho počítal, ale někdy u tisícího rozhovoru jsem přestal a od té doby jsem ztratil přehled. Určitě jsou to již tisíce.

Jste dokonce zapsán v Knize rekordů, protože jste absolvoval 24hodinovou rozhlasovou talk show.

To byl výsledek sázky s Petrem Novotným. Někde na internetu jsme si přečetli, že jakýsi Kanaďan moderoval v divadle takovou šou osmnáct hodin v jednom tahu. A Petr Novotný, jak bývá jeho zvykem, mě ponoukl otázkou, jestli bych zvládl 24 hodin. Tak jsem do toho šel. Točilo se to v divadle Palace v Praze, myslím, že v roce 2007. 24 hodin se tam střídali hosti, já vždy 50 minut moderoval a pět minut byla přestávka. Před tím jsem vše raději konzultoval s lékaři. Co před tím jíst a nejíst, jak nakládat s kávou a energetickými limonádami, co mám dělat, kdyby přišla spánková krize apod. Naštěstí jsem vše přežil ve zdraví.

Stává se vám, že zpovídaní hosti se stanou vašimi přáteli?

Stalo se to párkrát, například v případě Jana Saudka nebo Františka Ringo Čecha. U mě je na to našlápnuto, protože se považuji za nekonfliktního, ba snad i kamarádského člověka.

Je to výhoda či nevýhoda zpovídat kamaráda?

Podle mě výhoda. Aspoň tedy já bych řekl, že si ke kamarádovi při interview dovolím víc.

Naštval jste někdy někoho tak, že vám chtěl odejít ze studia?

Mockrát. Prvním takovým úlovkem byla kdysi Iveta Bartošová, která odešla s pláčem. Ale v tomto případě jsem přesvědčen, že jsem v tom byl nevinně. Iveta už tehdy byla v psychickém stavu, ve kterém na veřejnosti asi vystupovat neměla. Také když jsem dělal politické Press kluby, otevřel jsem samozřejmě často věci, které politikům příjemné nebyli. Na druhou stranu nejsem typ moderátora, který chce někoho nachytat, ztrapnit, zašlapat do země. A myslím, že se to o mně i ví.

Mnohokrát jste zpovídal i prezidenta republiky Miloše Zemana. V čem je to jiné?

Je to těžké. Současný prezident totiž není vůbec lehký soupeř. Mít ho před mikrofonem je výzva, jak se dnes říká. Miloš Zeman je vynikající rétor a umí vybruslit takřka ze všeho. Těžko ho něčím dostanete. Ale všiml jsem si, že při rozhovorech na Frekvenci 1 mu příliš nevyhovovaly dotazy posluchačů, které byly často překvapivé a někdy i přísné. Myslím, že i takový rutinér jako Miloš Zeman byl někdy zaskočen.

Jste po těch letech rutinér vy? Nebo si před rozhovorem ještě pořád děláte pečlivé rešerše?

Takříkajíc »z voleje« si troufnu jít dělat rozhovor málokdy. Něco jiného jsou mé příspěvky na Youtube, kde vyjadřuji vlastní názory, ty naopak často dělám právě »z voleje« a užívám si to. Jinak pro rozhovory v XTV nebo v Českém rozhlase mám vždy připravené rešerše. Platím si dva studenty, kteří mi je dodávají.

S Milanem Chárou (vlevo) a Tomášem Magnuskem ve filmu Jedlíci aneb Sto kilo lásky.

Co vás zlákalo k osobním komentářům na Youtube?

Mám rád moderní technologie. A na Youtube, což není nic jiného než jistý druh sociální sítě, se mi líbila ta bezbřehá volnost. Unese to všechno. A každého - za pár korun si pořídíte základní techniku a můžete dělat takříkajíc »vlastní televizi«. Můj youtube kanál má zatím asi 33 tisíc odběratelů a asi sto tisíc uživatelů občasných. Žádný velký byznys to není, zatím to uživí jen technika, který se mi o to stará. Ale souboj o pozornost s mladými mě baví. Mě je 52 let, tudíž budu mít vždy starší publikum a těžko se mi tudíž soupeří s nejslavnějšími youtubery, které sledují statisíce dětí, což jsou samozřejmě hlavní konzumenti tohoto světa. Ale kdo má aspoň trošku co říct, tak myslím, že si tam svoje publikum najde.

I o novinařině se říká, že je to profese mladých. Nebojíte se, že vás »mladé pušky« převálcují? Dovedete si představit, že byste dělal něco jiného? Třeba jen psal knížky, kterých jste už také vydal osm?

Dovedu si to představit. A mnohokrát jsem o konci moderátorské kariéry i vážně přemýšlel. Zatím jsem ale vždy znovu našel motivaci. Ovšem knížky psát chci. Mám rozepsané asi čtyři. Jenže žiju tak rychle, že teď nemám čas je dokončit. Existuje jenom jedno místo, kde jsem schopen psát deset hodin v kuse, a to je letadlo, když letím do Ameriky. Protože já v letadle neusnu. Zas tak často ale nelétám, abych v letadlech mohl všechny ty chystané knížky dokončit.

Prozradíte, o čem budou?

Chystám druhý díl knihy Moje Las Vegas. Už byl hotový, jenže nakladateli se to od půlky nelíbilo, takže musím přepisovat. Jednu knihu bych chtěl také ještě věnovat tématu zločinu v českých zemích. Materiálu už mám shromážděnu spoustu. Teď si k tomu jen sednout a najít sicflajš.

Vaše láska ke kasinům Las Vegas je proslulá. Řekl byste o sobě, že jste gambler?

To ne. Já jsem za svých 26 návštěv Las Vegas dohromady dal do hry maximálně 200 dolarů. Do hrací skříně jsem nikdy nehodil ani cent. Mě nejde o to vyhrát, ale zahrát si. Mám rád tu atmosféru. A v Las Vegas jsou skvělé šou, naposledy jsem například v jednom kasinu slyšel zpívat Lionela Richieho a hned po něm se na pódiu objevila Bette Midlerová. To se přiznám, že jsem byl u vytržení.

Sám jste původně country hudebník. Vracíte se ještě ke zpívání?

Ne. Patnáct let jsem nezpíval, a tak se tomu vyhýbám. Někdy se mi po zpívání strašně stýská, ale hlasivky jsou sval a ochabují, jako kterýkoli jiný sval, takže na pódium bych si netroufl už vylézt. Ale country samozřejmě pořád miluji. Kdysi jsem zbožňoval zvláště Johnyho Cashe, v současnosti je mým největším miláčkem Willie Nelson, na jehož vystoupení jsem měl možnost třikrát v životě být. Jemu na jevišti věřím všechno.

Objevil jste se i ve filmu. Láká vás herectví, nebo to byl spíš hec?

Byla to legrace. Herectví mě neláká vůbec. Zjistil jsem, že u filmu se pořád jen na něco čeká a je to strašná nuda. Ve filmu Jedlíci jsem navíc hrál vedle Martina Stropnického, Veroniky Žilkové, Jana Šťastného nebo Romana Skamene, tedy lidí, kteří hrát opravdu umějí, takže když se musel nějaký záběr opakovat kvůli mně, dost jsem se před nimi styděl. Ale musím říct, že byli velice kolegiální. Přesto vím, že by mě herectví jako profese nebavilo.

Jedlíci byli filmem o boji s nadváhou. Svými dietami jste proslulý. Je nějaká, za kterou dáte ruku do ohně?

Z diet nefunguje žádná. Jediné, co opravdu funguje, je disciplína a pohyb. Mám vypozorováno, že když se dokážu přimět hodinu denně chodit, tak můžu jíst v podstatě cokoli a pomaličku jde váha dolů. Ale je to celoživotní boj a chce to mít dost času.

Před časem jste dostal »anticenu« od Českého a televizního svazu FITES. Přišel jste si ji převzít, jako snad jediný v historii.

Víte, já jsem člověk, který se kritice nebrání. Kdyby mě někdo řekl: my jsme odborníci, pořádáme seminář, myslíme si, že to děláte blbě, pojďte s námi diskutovat, tak bych proti tomu vůbec nic neměl. Ale v tomto případě šlo o něco jiného. Chtěli mě protáhnout bahnem, aby mě zdiskreditovali před volbou do Rady České televize. Což se jim tak trošku povedlo, protože aranžmá bylo dobře vymyšleno. Mě bylo jasné, že to tak bude, přesto mi přišlo zbabělé tam nejít. A přišlo by mi to i neférové vůči mému publiku. Je potřeba říct, že svůj podíl na tom měla i Česká televize, ale dneska už to hážu za hlavu a rozhodně jsem se nenechal zvolit do Rady České televize, abych se někomu mstil. Jinak ovšem lidí z FITESu si hluboce nevážím. Je to partička lidí, kteří ve svém oboru bohužel neuspěli. Já jim přeju, aby ten úspěch někdy ochutnali. Sám jsem dostal za dvě své knížky Cenu Egona Ervína Kische a přál bych všem lidem z FITESu, aby něco takového také někdy zažili. Ono pak v sobě člověk nemá tolik zapšklosti.

Proč jste do Rady ČT šel?

Jsem tam proto, abych zastupoval občany, kteří si tu Českou televizi platí. Ti by měli mít pocit, že ta televize je jejich a mě se nezdá, že by tomu tak dnes bylo. Bude to samozřejmě těžké změnit. Nepochybuji také, že budu pod drobnohledem a budu muset spoustu věcí vysvětlovat. Ale stojí mi to za to. Když se na Českou televizi díváte, tak obal je docela pěkný. Otázkou je, jestli vevnitř nebují nějaká zhoubná nemoc. Mám obavy, že by tomu tak mohlo být. Ale třeba budou rozptýleny.

Jan STERN

FOTO – wikipedia.org (2) a archiv


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 2.8, celkem 62 hlasů.

Jan STERN

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.