Milan Pavýza v galerii Jazzové sekce mezi svými kolážemi válečných plakátů z druhé světové války. FOTO – archiv M. PAVÝZY
Rozhovor Haló novin s Milanem Pavýzou, jedním z autorů výstavy válečných plakátů v areálu Jazzové sekce v Praze k 75. výročí vítězství a osvobození od fašismu

Žijeme v podivné době. Historie se překrucuje

Proč jste se zapojil do přípravy právě této výstavy? Jaké byly vaše pohnutky?

Společně s Karlem Srpem, který je takovým hlavním duchovním tahounem této myšlenky, jsme si řekli, že takováto výstava je právě nyní velmi potřebná. Je tomu 75 let od konce druhé světové války a dnešní doba je, co se týče informací o tomto největším světovém konfliktu, velmi podivná. Mnohé věci se překrucují, zamlčují, vypouští se kontext, vytrhávají se jednotlivé epizody, detaily, aniž by se vysvětlily souvislosti. Dochází k vyloženému obracení pojmů dobro a zlo. Proto jsme se rozhodli, že uskutečníme tuto výstavu, která nebude doprovázena textovými informacemi, ale na diváka bude působit čistě emočně-vizuální silou dobové grafiky tehdejších propagandistických výtvarníků.

Jako vyjádření hrůz této války a také obdivu k bojujícím spojeneckým vojákům, kteří vybojovali svobodu a mír, jsme použili plakáty zemí, které se podílely na druhé světové válce – tedy ty země, které vedly obrannou válku, i ty, které byly agresory a pachateli válečných zločinů, resp. byly státy kolaborantskými či byly okupovány nacisty a fašisty.

Jedním z kritérií, dle kterého jsme na výstavě seřadili plakáty států do kolážových roll-upů (rolovacích bannerů – pozn. aut.) v galerii Jazzové sekce, je počet obětí. Vždy jedna země dvě koláže. Nejvyšší ztráty vojáků, i civilního obyvatelstva, měly národy Sovětského svazu. Domníval jsem se, že druzí v počtu obětí z řad vojáků bojujících armád byli Američané, ale to není pravda – druzí byli Britové. Tak jsem musel upravit pořadí těchto koláží.

Návštěvníci mají k dispozici 15 roll-upů uvnitř prostor Jazzové sekce a 15 velkoplošných tisků umístěných v zahradě, dále jsou venku i vevnitř zavěšeny stovky dalších válečných plakátů jednotlivě, úmyslně nahodile pro vizuální porovnání působení výrazových prostředků výtvarníků zemí, účastníků války. Já jsem si s nimi dal dost práce, opravil je a upravil a vytvořil velké tematické koláže.

Odkud plakáty pocházejí?

Většina je z archivu Jazzové sekce Artfóra, některé jsme získali ještě jiným způsobem.

Které plakáty považujete za mimořádně zajímavé, na které byste chtěl návštěvníky upozornit?

Tak například jsou to plakáty, kde nosnou ideu tvoří člověk, a tento na nás, co se na plakát díváme, ukazuje prstem. Tak se plakát velmi vemlouvá do mysli pozorovatele. Takového efektu je dosahováno využitím ukazováčku, kterým tato postava, většinou se ve tváři i mračící, ukazuje přímo na člověka. To mělo – a stále má – velký psychologický dopad. Takovým plakátem je například celosvětově známý plakát sovětské ženy Matky Vlasti, která v ruce drží a jakoby předkládá list s vojenskou přísahou. Dále americký notoricky známý »strýček Sam« i anglický premiér Winston Churchill. Tvůrci dalších zemí také okopírovali toto silné gesto.

Pak jsou tu i další zajímavosti, například jeden ze sovětských plakátů ukazuje vojáka odkrývajícího beránčí kůži z vlka. To je nadčasový symbol. Varování před vlky v rouše beránčím, něco jako nepřítel nespí a zpočátku se vetře do podoby beránka, aby - když mu uvěříte - vzápětí ukázal svou pravou tvář. Nebo jsou zde plakáty – a jsou to zase sovětské válečné plakáty, které akcentují spolupráci v protihitlerovské koalici, tedy využívají grafiky tří praporů spojenců: sovětského, amerického a britského. Takové náměty vyjadřující společnou koalici zemí jsem u amerických a britských plakátů z války zatím nezaznamenal.

Také bych rád upoutal pozornost vašich čtenářů, a v tomto případě i čtenářek, na ženy: Tuto »ženskou« koláž jsme koncipovali jako hold ženám v boji a odboji, v obranném průmyslu, kde se musely zapojit namísto bojujících mužů. Protože ony trpěly na všech stranách konfliktu. Každá válka je strašná pro všechny ženy. Je rozpoutána silami, za kterými stojí bankéři, majitelé monopolů, zbrojovek, vojensko-průmyslového komplexu, jak se moderně říká, zkrátka velmi bohatí lidé, a ti, kteří v ní bojují, jsou obyčejní lidé, muži i ženy, a právě ti trpí. Ve válkách platí ono hrozné, že například knihovník jde zabít učitele z nepřátelské armády, a ani vlastně neví proč. Prostě musí...

Nemáte tu u plakátů žádné popisky, takže lidé se mohou orientovat jen podle nápisů na nich, a ty jsou rusky, anglicky, německy. Vyznají se v tom lidé?

Ano, v grafické části výstavy nepoužíváme žádné textové doplňky, necháme člověka si to projít a prohlédnout, aby si udělal sám představu z dobových obrazových materiálů. Dále jsou zde k vidění různé originální výtisky novin, především protektorátní. Víte, já myslím, že se lidé zorientují i bez znalosti cizích jazyků. Grafické ztvárnění je jasné a návodné.

Rád bych upozornil, že styl práce výtvarníků byl typický pro ten který stát. Opravdu mnoho plakátů je velmi dynamických, mají jasný způsob vyjadřování, jsou propagandisticky vynikající. Tvořili je také profesně dobří malíři. Vůbec většina plakátů z doby druhé světové války je zajímavá výtvarně, některé plakáty jsou svým grafickým pojetím vyloženě soudobé, ty německé působí mnohdy i dojmem dynamického komiksu, americké gesty, a například japonské válečné plakáty svou lehce minimalistickou formou jsou velice moderní.

Jak dlouho vám trvala příprava této výstavy?

Dá se říci 2,5 až tři měsíce čistě počítačové grafické práce, když nepočítám proces shromažďování a přípravy materiálů.

V Mostě odhalili památník údajně k 75. výročí ukončení války, ovšem použili k tomu maketu velkého německého děla, kanónu, kterým Němci ostřelovali spojenecká letadla, a tedy zabíjeli naše osvoboditele. Co tomu říkáte?

Na oslavu vítězství byla použita zbraň agresora? To tedy koukám...

Je to fascinující. To je právě jeden z důkazů, že v dnešní době se někteří lidé chovají podivně, některé okolnosti, souvislosti jsou zamlčovány a překrucovány a z agresorů se dělají oběti, ba hrdinové. Děti z toho musejí mít zmatek.

Co říkáte strhávání soch osvoboditelů?

To je také fascinující. Jsou to vlny šílenství, které zachvátí v určitý čas nějakou společnost, toho času i u nás. Není to poprvé v historii lidstva. To je projev toho, že se začíná dít něco špatně. Socha přece vznikla v nějaké době, je to výraz doby a její vybudování bylo podloženo tehdejším společenským povědomím. Každá současná generace se totiž domnívá, že je jediná vyvolená a jedině ona má tu pravou pravdu. Mnohdy nerespektuje práci a oběti vlastních předků, kteří měli v sobě hrdost a s ní budovali svou zem.

Dříve jsem se domníval, že existuje něco jako společenská zkušenost nebo moudrost, že generace dnešní si bere ponaučení z generací minulých, aby se neopakovaly chyby minulosti. Ale opak je pravdou. Proto se historie neustále opakuje od války k válce…

Historie je historie. Prostě jen je. Pak přijde někdo, po letech, po desetiletích, že je všechno jinak. Stržení takové sochy je přepisováním dějin, a to je velmi nebezpečné. Proto jsme připravili i tuto výstavu, aby se dějiny nepřepisovaly.

Problém také je, že část společnosti se o tyto věci moc nezajímá, lidé jsou příliš zatíženi vlastními starostmi, jak vůbec žít a fungovat. A tak ti, kteří strhávají sochy osvoboditelů, mají velké pole působnosti.

Nad vchodem do galerie Jazzové sekce vlají po dobu výstavy tři vlajky. Americkou a sovětskou poznají všichni, ovšem tu uprostřed málokdo. Přibližte nám, o co jde?

Zpravidla nikdo z příchozích nepozná vlajku protektorátu Čechy a Morava. Chápu, že to někdo může chápat jako bizarnost, ale cílem je upoutat pozornost a taky vzdělávat. V době druhé světové války jsme byli protektorátem, to je pravda pravdoucí. I je pravda například to, že hrdinové odboje umírali, zatímco mnozí lidé tehdy hledali ve svém příbuzenstvu německé kořeny a houfně se hlásili k německému občanství.

Co říci závěrem?

Ještě bych rád upozornil, že si na výstavě lidé mohou prohlédnout také koláž věnovanou právě protektorátu Čechy a Morava a tuto expozici chceme ještě v dalších dnech rozšířit, máme totiž hodně materiálu. Mohou si také přečíst první strany protektorátního kolaborantského tisku, který v originálech Jazzová sekce schraňuje. Prostě, přijďte se podívat!

Mimořádná opatření proti pandemii nám znemožnila slavnostní otevření této výstavy i za účasti politiků a diplomatů v námi plánovaném termínu 30. dubna. Možná to prodlení bylo k něčemu dobré, protože nyní si můžeme v hezkém teplém počasí výstavu vychutnat. Tak zvu vaše čtenáře a čtenářky, přijďte si udělat vycházku po Malé Straně a zavítejte do Valdštejnské ulice 14. V zahradě je možné si také v klidu posedět.

Výstava je zdarma, je otevřena denně v době zhruba od 11 do 17 hodin, v době, kdy je otevřena Jazzová sekce. Je, myslím, hodně důležitá i pro mladou generaci, vlastně hlavně pro ni. Jestli se ovšem odlepí od svých počítačů...

Monika HOŘENÍ


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 2, celkem 122 hlasů.

Monika HOŘENÍ

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.