Rodný dům Jindřišky Vrobelové v obci Morávka. Kolem něho slídili příslušníci německých protipartyzánských oddílů a policie se psy a šířili mezi lidmi obrovský strach.

Vzpomínám a do očí se derou slzy

75 let od konce války, osvobození a vítězství nad fašismem

»Je to již mnoho let. Hodně se změnilo. Zestárli jsme. Něco se vytrácí z paměti, něco si nesu celý život. Vzpomínky, které se vryly hluboko, jsou válečná léta,« napsala nám ve svém nevšedním článku 89letá paní Jindřiška Vrobelová z Jerlochovic, části města Fulneku v okr. Nový Jičín. Začtěme se do jejích vzpomínek, které pro nás laskavě zaznamenal její syn Ladislav Blahuta.

Narodila jsem se v malebném prostředí Beskyd v obci Morávka, v části Nytrová, v početné rodině. Bylo nás devět, já byla nejmladší. Před válkou se nám žilo poměrně dobře. Rodiče se o nás dobře starali, byli jsme soudržná rodina.

Od mládí, jako malá holka, jsem pomáhala v domácnosti s vařením, úklidem, se vším, co bylo potřeba. Dělala jsem to ráda a měla radost, že mohu svým rodičům pomáhat. Sourozenci již byli z domu, a tak jsem se dělila s rodiči a starší sestrou o vše, co s domácností souvisí.

Rodiče nás vedli od útlého dětství k práci. Rodičů si velmi vážím, naučili nás pracovitosti, čistotě, slušnému chování. Lež a přetvářka tu neměly místo. Byl to poctivý dar do života. Rodiče byli velice hodní. Vzpomínám na jejich lásku a péči. Maminka byla přísnější, tatínek mi ledacos dovolil a přimluvil se za mě. Například, když jsme šli dlouhou cestu na pouť nebo do kostela, měla jsem hlad, viděla různé pamlsky, to bylo lákadlo, tak mi je koupil. To víte, moc jsme toho neměli. Ale tatínek mi vždy dopřál. Maminka byla přísnější a na cestu brala svačinu z domu. Byla velice šetrná. Chodila bosa a teprve před cílem své cesty se obula.

Při svých cestách jsme často potkávali za války Hitlerjugend. V uniformách a jednom šiku pochodovali obcí. Raději jsme se jim vyhnuli. Na koho se zaměřili, ten měl veliké potíže. Báli jsme se jich pro jejich hrubé chování a nadřazenost, kterou neskrývaně dávali najevo.

Na horách byla práce velice namáhavá. Spoléhali jsme na své síly, obdělávali políčko, sekali louku, chovali zvířata. Vyráběli jsme si na přilepšenou a něco málo prodávali turistům.

Tatínek pracoval jako lesní dělník, těžil a stahoval z lesa dřevo. Byla to práce velice těžká. Tehdy se těžilo ručně, pilou, sekerou. Odvoz byl koněm na skládku. Maminka byla v domácnosti a pomáhala tatínkovi na pasekách. Svítili jsme petrolejkou, vodu brali z místního potůčku a topili dřevem i šiškami. Přesto jsme si žili spokojeně. Panoval u nás klid a pohoda. Žili jsme skromně, ale šťastně.

Vzpomínám na Vánoce. Stromeček vyzdobený domácími výrobky. U jednoho stolu. První musela být zaopatřena zvířata. Když bylo vše hotovo, usedali jsme k štědrovečerní večeři. Bylo to krásné, když jsme se všichni sešli.

Náhle se život zcela změnil

Zlom nastal, když nás zabrali po Mnichovu Poláci. Chodili jsme do polské školy. Pak nás zabrali němečtí nacisté a museli jsme do německé školy. Když vypukla světová válka, život se úplně změnil. Vše bylo najednou jinak. Lidé se začali jinak chovat. Žilo se těžko a ve strachu, co přinese nový den okupace. Báli jsme se o své rodiče. Školu nám Němci zavřeli a nastěhovali tam vojáky. Museli jsme chodit hodně daleko do školy.

V zimě napadlo mnoho sněhu a do školy se nedalo jít vůbec. Chaloupka zapadala až po střechu, jako v pohádce. Odhazovali jsme celý den sníh. Vytvořili jsme chodníčky okolo chalupy, ani nás v nich nebylo vidět.

Do školy jsem vyšla ráno a večer jsem se vracela.

Brzo jsme poznali, co je to nacismus

V okolí naší obce Němci pochytali válečné zajatce. Pro výstrahu je pověsili na sloupy u cesty, my museli chodit do školy kolem nich… Kdo pomáhal partyzánům a byl zajat, krutě s ním i rodinou naložili. Byl mučen a zastřelen. Rodina poslána do koncentráku, dům vypálen.

Jindřiška Vrobelová

Život za okupace byl čím dál obtížnější. V naší oblasti působil silný partyzánský odboj. Pravidelně chodili příslušníci »jagdkomanda« (protipartyzánské oddíly) a také pohraniční policie kolem našeho domu se psy. Chodili ve velkém počtu, báli se partyzánů. Bylo to pro nás velice stresující. V té době také, když jste nenahlásili, že chováte zvířata, byl za to koncentrák. Jednou jsme měli namále.

Znenadání stoupalo německé komando do hor a šli směrem k naší chalupě. Tatínek s bratry zrovna zabíjeli. Prase se vytrhlo, běželo ven. Naštěstí se jim ho podařilo včas chytit, než Němci došli k nám. Unikli jsme o vlásek. Maso se muselo odevzdávat, šlo na frontu. I za to byl koncentrák.

Často nad námi přelétávaly letecké svazy. Slyšeli jsme detonace v lesích, to když piloti odlehčovali a shazovali pumy. Bylo to blízko nás. Ohromné detonace se ozývaly, když bombardovali Ostravu.

Vzpomínám si - bylo to někdy v září roku 1944 pozdě v noci - vzbudil nás hukot letadla. Kroužilo nad námi. Tatínek s bratrem šli ven. Nebylo vidět. Zanedlouho se vrátili pro jídlo a zase odešli do tmy. Později jsme se dověděli, že zde vyskočili parašutisté z Anglie, ze skupiny Wolfram. Jeden z parašutistů zavadil o střechu domu a spadl. Polámal si obě nohy. Léčila ho teta, která bydlela výš v horách. Druhý se zachytil v korunách stromu. Bylo nutné mu rychle pomoci, zahladit stopy, zakopat padák, poskytnou informace o místě jejich seskoku. Bylo to pro nás velice nebezpečné. Tu noc seskočili nad naší obcí českoslovenští vojáci, kteří prodělali výcvik v Anglii a byli posláni do Beskyd. Jejich úkolem bylo bojovat proti nacistům, organizovat a rozšiřovat odbojovou činnost.

Následující dny fašisté pročesávali okolní lesy, hledali parašutisty. Jednoho parašutistu zadrželi. Byl to radista. A tak výsadek ztratil spojení. To jsme se však dozvěděli později.

Perzekuce se stupňovala

Ke konci války se perzekuce proti našim občanům ještě vystupňovala. Nacisté byli krutí k lidem, kteří pomáhali partyzánům. Do hor a širokého prostoru Beskyd postupovaly speciální německé protipartyzánské jednotky. Kanóny jenom duněly. Akce byla osobně řízena K. H. Frankem. Mnoho lidí tehdy zahynulo, civilisté, partyzáni, pomocníci odboje. Základna rozmetána. Avšak odbojové hnutí se jim nepodařilo úplně zničit. Ztrát na životech bylo však mnoho.

Muže stříleli, ženy posílali do koncentračních táborů, často i děti. Velice dobře si vzpomínám na svého učitele, měli jsme ho moc rádi - byl naší autoritou. Tehdy byl osmadvacetiletý, měl tři děti. Ve třídě byl přísný, neměl rád vyrušování a hluk. Nevěděli jsme, že je napojen na partyzány, prožíval velké napětí. Byl neustále ve střehu. Každou chvíli čekal, že si pro něho mohou přijít.

Přišel však den, který jsme nečekali. Jako z čistého nebe byli všichni muži a chlapci ve věku 15 až 65 let odvedeni do místního hostince, včetně našeho tatínka. Probíhalo stanné právo. Muži byli postaveni do řady. Nacisté odpočítávali. Kdo musel, tak vystoupil. Pak byl odsouzen a zastřelen.

Byla to dlouhá noc. Čekali jsme dlouho na tatínka, čas se tak vlekl... Náš učitel byl jeden z prvních odsouzených a byl popraven. Spolu s ním řada dalších. Některé ženy poslány do vězení a koncentračního tábora. Mnoho z nich se osvobození nedočkalo. Tatínek měl štěstí, přežil.

Vždy, když si vzpomenu... Ne, nejde zapomenout! Vzpomínky jsou živé. I po tolika letech.

Je potřebné o válce hovořit

Moc bych si přála, aby naši potomci již nikdy nepoznali krutosti války, které jsme museli prožít. Nikdy jsme nechtěli vzpomínat na válku. Rodiče o tom neradi mluvili. Nedovedli jsme si představit, že by se něco podobného mohlo ještě opakovat. S přibývajícími lety si uvědomuji, že je potřebné o tom hovořit, vzpomenout na ty, kteří položili životy. Nezapomínám, a je mi úzko.

Po válce jsme se dozvěděli, že měl naši obec stihnout podobný osud jako Lidice. Dva moji bratři byli totálně nasazeni na nucené práce v Německu. Nejstarší v Berlíně při jednom bombardování utekl. Druhý v Hannoveru, ale je dodnes nezvěstný, nevíme, kde je pochován. Třetí bratr byl nasazen v Itálii v Římě a válku přežil. Vrátil se dlouho po válce a jeho návrat domů způsobil velkou radost. Nejstarší sestra padla v posledních dnech války, stala se obětí bombardování. Zůstaly po ní dvě malé děti.

Byly poslední květnové dny roku 1945 a vzduch voněl šeříky, fronta se nezadržitelně blížila. Nemohli jsme se dočkat a vroucně si přáli osvobození. Jak jsme jen byli šťastní, byl konec války! Dočkali jsme se. To, na co jsme tak dlouho čekali, se stalo skutečností.

Jak smutné: ještě v posledních dnech umírali lidé, vlastenci. Umírali vojáci, umírali civilisté. Jako by té krutosti nebylo dost.

Nejstarší bratr po útěku z nuceného nasazení v Berlíně se vydal k partyzánům do Beskyd. Zde se setkal s Murzinovou skupinou (sovětský důstojník Dajan Bajanovič Murzin byl od září 1944 zástupcem velitele Jána Ušiaka a od prosince 1944 velitelem 1. československé partyzánské brigády Jana Žižky – pozn. red.). Bratr byl však velice oslaben tvrdou prací, napětím z bombardování Berlína i nedostatkem jídla. Tvrdý život v horách by nevydržel. Proto se vrátil domů. Oholil se, upravil se a vzápětí si pro něj přišli nacisté. Měli již zprávu, spíše udání, že je v horách u partyzánů. Kdyby ho nezastihli doma, byl by to pro nás konec. Nebýt konce války, nepřežili jsme. Němci již utíkali…

Díky Rudé armádě a Spojencům

Dlouhých šest let strachu, dlouhých šest let jsme čekali na svobodu! Byli jsme vděční, že utrpení končí. Byli jsme vděční, že jsme přežili. Mnozí to štěstí neměli. Vzpomínám, a jako vždy se do očí derou slzy. Vzpomínám a vyjadřuji poděkování osvoboditelům, Sovětské armádě a Spojencům. Skláním se před padlými.

Vážím si, že žiji v míru. Mladé generaci přeji od srdce, aby nikdy nezažila, co jsme museli za okupace zažívat my. Nezapomínejme!

Jindřiška VROBELOVÁ, Jerlochovice, Fulnek

FOTO – archiv autorky


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 6.8, celkem 152 hlasů.

Jindřiška VROBELOVÁ

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


rosemil71
2020-07-25 21:14
Milá paní,ve všem máte pravdu,ale vemte na vědomí,že dnes se velebí
spíše Mašínové.To byli kanóni,hrdinové k pohledání.
Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.