Ilustrační FOTO - Pixabay

Sucho zůstává nadále problémem i hrozbou

Sucho je nejen v Česku velký problém. Vyrovnávání se s jeho následky není vůbec snadné. Názory, že konečně pořádně zapršelo a zásobní prostory přehrad se naplnily, takže se na další boj se suchem můžeme vykašlat, jsou zjevně mimo realitu. Proč?

Předně pokračuje rozvrat světového, evropského i českého klimatu. Světové emise lidmi vyprodukovaných (antropogenních) skleníkových plynů oxidu uhličitého a metanu, hlavních původců zhoubného oteplování klimatu, neustále rostou. Zpomalení jejich růstu stávající koronavirovou krizí má zřejmě jen dočasný charakter. Závazky ze světové klimatické konference v Paříži v roce 2018 se neplní buď vůbec (klasicky v dopravě, odkud jde největší negativní tlak na životní prostředí a na stabilitu klimatu), nebo jen liknavě (bezuzdné krátkozraké sobectví se zde netýká zdaleka jen brazilského prezidenta Jaire Bolsonara a prezidenta USA Donalda Trumpa, jak si někteří myslí). Účinné mechanismy snižování těchto emisí nejsou. Dokud bude vládnout neoliberální ekonomie a velké hospodářské lobby, tak nebudou. Zle působí i protijaderná ideologie nejen zelených a diletantství vedení Evropské unie. Zelená dohoda pro Evropu z prosince 2019 má správný cíl (dosáhnout do roku 2050 klimaticky neutrální ekonomiky), ale špatné či žádné cesty k jeho dosažení.

Jestliže antropogenní emise skleníkových plynů jsou problém globální, pak následky sucha jsou problém lokální. V Česku tím spíš, že jsme prakticky odkázáni jen na vodu, která u nás spadne v podobě srážek. Buď ji zadržíme, nebo ne, buď s ní šetrně hospodaříme, nebo ne. Naše půda není s to dostatečně vodu zadržovat a málo komu to vadí. V žalostném stavu je jak půda lesní, zemědělská, tak i půda niv, o likvidaci půdy často nesmyslnou zástavbou nemluvě.

Umírající lesy, plundrování půdy

Sucho vážně prohlubuje rychle postupující zkáza většiny našich lesů, zvláště pak smrkových a borových v nižší a střední nadmořské výšce. S lesy se hroutí i jejich mimoprodukční funkce včetně funkce vodohospodářské, tj. schopnosti za dešťů zadržovat velké množství vody a za sucha ji postupně uvolňovat. Loňské dvě novely řešily jen ty největší díry v zákonu o lesích. Sucho ukazuje, jak špatná byla transformace lesního hospodářství v Česku v letech 1990-95 (rozbití komplexního podniku Státní lesy) včetně zrušení většiny pracovních míst v lesním hospodářství (snížení asi z 50 000 na 13 000 osob) i jak děravá byla ochrana lesa novým lesním zákonem z roku 1995. Přitom to dlouho málokomu vadilo. Hlavně když lesy každý rok sypaly miliardy korun zisku z dřevní produkce.

Ano, intenzivně se vysazují nové lesy a v nich mají mnohem vyšší zastoupení listnaté dřeviny na úkor smrku. Problém je, že nově vysazované lesy budou dorůstat celá desetiletí (jejich mimoprodukční funkce budou celá desetiletí zásadně oslabeny) a přitom budou čelit mnoha nesnázím, suchem počínaje.

Plundrování zemědělské, a zvláště pak orné půdy je evergreen. Po roce 1989 se sice podařilo zastavit nesmyslné scelování polí do stále větších lánů, spojené se zhoubným ničením rozptýlené zeleně, rozorávání protierozních mezí a napřimování vodních toků, ale nově uzákoněná povinnost chránit, udržovat a obnovovat územní systémy ekologické stability krajiny se až na výjimky neplní. Velkou překážkou jsou majetkové vztahy k pozemkům. S množstvím vlastníků se špatně jedná, nezájem a nejednou i nejrůznější předsudky jsou na denním pořádku. Eroze půdy, její vysoušení a další degradace zůstávají na velmi vysoké úrovni, schopnost odolávat narůstajícímu suchu je dál nízká. Samostatnou kapitolou se stalo opovrhování ochranou zemědělské půdy před zábory pro výstavbu, prosilniční dopravní politika a rozbití územního plánování, bez kterého nelze racionálně využívat území.

Velkou překážkou je i velmi špatný stav našeho zemědělství, způsobený diletantsky prováděnou transformací po roce 1989 a přistoupením na zjevně diskriminační podmínky podnikání našich zemědělců vyjednané se vstupem ČR do Evropské unie k 1. 5. 2004. Česko ztratilo potravinovou soběstačnost, tuzemští zemědělci bojují o své pouhé přežití a zastávají názor, že si obnovu územních systémů ekologické stability krajiny nemohou dovolit. Zemědělce v zásadě živí pěstování obilí, kukuřice a řepky olejky, což je kombinace vylučující šetrný osevní postup, o zrušení ztrátové živočišné výroby ve většině zemědělských podniků nemluvě. Udržujte ale úrodnost zemědělské půdy, když není k disposici chlévská mrva z chovu dobytka, zejména skotu. Orná půda trpí silným nedostatkem organických látek, uhlíku.

Ostudné je nepřijetí takzvané protierozní vyhlášky ani pět let po poslední významnější novele zákona o ochraně zemědělského půdního fondu. Tedy, ministerstvo životního prostředí jako gestor ochrany zemědělské půdy by ji mohlo přijmout i bez souhlasu ministerstva zemědělství, ale takový postup je problematický.

Dokud stávající velké lány nebudou rozděleny pásy stromové zeleně na pole o velikosti do 30 hektarů (lze toho dosáhnout zavedením praxe, že dotace na hektar zemědělské půdy se budou poskytovat jen na tu zemědělskou půdu, kde nebudou větší pole než 30 ha), ochrana zemědělské půdy se nezlepší, neubude vodní a větrná eroze, degradace zemědělské půdy se bude dál prohlubovat a následující sucho může být ještě ničivější než sucho let 2014-19.

Přehrady a retenční schopnost půdy

Nejvíce se sucho projevuje ve vodním hospodářství. Dlouhodobě se daří rozšiřovat vodovodní a kanalizační sítě a výstavbu chybějících a modernizaci stávajících čistíren odpadních vod. Kontroverzní redukcí průmyslové i zemědělské výroby a drastickým zdražováním vodného a stočného (asi 103krát v letech 1989-2018 včetně DPH) se podařilo snížit spotřebu vody na obyvatele asi na polovinu. Mohly tak být odstaveny čtyři velké problematické zdroje pitné vody a celkově zvýšena jakost dodávané vody. Snižování spotřeby ale způsobuje, že se pitná voda ve vodovodní síti zdržuje déle a její jakost tím trpí.

Ilustrační FOTO - Wikimedia commons

Sucho důkladně prověřilo stav našeho vodního hospodářství. Potvrdilo potřebnost minulé výstavby přehrad s výjimkou kontroverzních přehrad na Dyji pod Pálavou. Jak známo, nížinná přehradní jezera jsou velice problematická a Pálava zde není výjimkou. Sucho také prokázalo neperspektivnost řešení sucha prohlubováním studní, zpravidla na úkor sousedů. Zdá se, že jediné účinné řešení je napojení obcí s vyschlými studnami na místní či oblastní vodovody, byť to nemusí být snadné ani levné.

Šestileté sucho otevřelo i otázku případné výstavby dalších přehrad, prakticky po roce 1989 zastavené. Totiž, na jedné straně voda chybí, na druhé straně se nejedna vodní nádrž ocitla na suchu, zpravidla v důsledku citelných odběrů vody a nutnosti nadlepšovat průtok příslušného vodního toku. Nešlo přitom jen o drobečky typu Pařížovské přehrady na Doubravce, ale i o velké přehrady jako Pastvinská na Divoké Orlici či Nechranická na Ohři. Otázka, zda má smysl stavět za mnoho miliard přivaděč vody od Nechranické přehrady na suchem trpící Rakovnicko, je zcela legitimní. I řeka velikosti Ohře za většího sucha nebude stačit. Na stavu blízkém suchu se ocitlo opakovaně i dolní Labe, odvodňující prakticky celé Čechy, a to i přes nemalé nadlepšování jeho průtoku mnohými přehradami. Případná výstavba nových přehrad vážně poškozuje i ochranu přírody, někde i léčivých vod či stávající osídlení. Veřejnost jim rozhodně nakloněna není, ne náhodou naráží na silný odpor.

Necháme-li stranou stupňující se rozvrat klimatu, na kterém se ČR absolutně podílí málo, ale relativně hodně, zůstává jediná účinná cesta ochrany před suchem – cesta zvyšování retenční schopnosti půdy. Jen bude-li půda schopna vsakovat vodu ze srážek alespoň tak, jak byla schopna před sto lety, bude s to i dotovat vodní toky, rybníky a přehradní jezera potřebnou vodou. Zatímco vodohospodáři žádají výstavbu nových přehrad, protože z půdy pitnou vodu nevyždímají, ekologové žádají především opatření k zásadnímu zvyšování retence vody půdou, která je jedině s to posílit zdroje vodních toků a nádrží. Teoreticky by tyto požadavky neměly jít proti sobě. V praxi tomu ale tak není, protože vodohospodáři prosazují hlavně výstavbu dalších přehrad a opatřením k posilování retenční schopnosti půd se nedaří. Průtahy při přijímání protierozní vyhlášky jsou zde příznačné.

Jan ZEMAN


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 6.5, celkem 2 hlasy.

Jan ZEMAN

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.