Po jedné stopě s básníkem Písaříkem

Martin Písařík, známý filmový a televizní herec, ač na to nevypadá, už má nějaký ten pátek za sebou čtyřicítku. Možná pro svou věčnou usměvavost a věčně chlapeckou tvář klame duší i tělem, každopádně ať hraje grázlíka (např. před drahnými lety Snowboarďáci), nebo jakéhokoli sympaťáka (tyhle party u něj převažují), nikdy se na něj nemůžete zlobit. Je vstřícný, pohodář, a jak předvedl v motorizovaném cestopisu Po jedné stopě do Iráku/Afriky, tak i odvážný skaut do nepohody. Třináctidílné africké pokračování třídílné zkušební Jedné stopy do Turecka a iráckého Kurdistánu začala Česká televize vysílat právě tento týden, první díl kromě iVysílání bude reprízován na ČT2 dnes (v sobotu 26. září) odpoledne, každý další na vás čeká vždy ve středu kolem 21.30 taktéž na ČT2. My jsme se před lety potkali v muzikálovém Divadle Broadway, kde doposud hreje mj. v hitmuzikálu Mýdlový princ. Broadway nám ale při našem druhém povídání odpustí, téma tohoto rozhovoru bude úplně jiné…

Z filmového plátna, TV obrazovky a divadelních prken jste se v posledním VIP projektu posunul na pozici motorkářského cestovatele a bleskového básníka. Jak se rodil tenhle dočasný přerod?

Rodil se dlouho a bolestně, o to víc si ale cením všech lidí, kteří stáli při mně a dovedli toto dílo až na televizní obrazovku. Jsou za tím tři roky práce a pro mne nové zkušenosti - při přípravě celého projektu - které jako herec jen tak nezískám.

Nejste první herecká a pěvecká hvězda, která se na motorkách pokusila překonat sebe sama a poznat kus exotického světa. Parta kolem Hudebního divadla Karlín už podobné cesty odjela minimálně tři (Blažek, Kulhánek, Noid, Révai, Liška a další), vy jste ale jeli jen ve dvou, navíc se zkušeným bardem, jenž na motorizovaném jednostopém »domečku« projel celý svět. Inspirovali vás i VIP kolegové a jejich motoseriál, nebo právě životní cesta Igora Brezovara?

Určitě mě inspirovali. Egon Kulhánek byl dokonce strůjcem setkání mé maličkosti a Igora, za což jsem mu vděčný. Museli jsme se také nějak vymezit vůči Pavlu Liškovi a Honzovi Révaiovi, kteří velmi aktivně pokračují na cestách pod vlastní značkou. Proto jsem také oslovil Českou televizi a koncept cestopisu od kluků trochu odlišil. Aby se divák mohl s radostí dívat jak na ně, tak na nás. A být po boku Igora pro mne byla od začátku velká výzva a šance na skvělou životní zkušenost.

Na stroji jaké tovární značky jste jel? Byla to ta samá pro Irák i Afriku?

Ne ne, do Iráku jsem jel na své KTM 1090 Adventure R a Afriku projíždím na BMW 850 Adventure GS. Je to dáno tím, že zastoupení společnosti KTM nemělo zájem o spolupráci a komunikace z jejich strany byla, jak to říct, více než nedbalá. Oproti tomu BMW se k tomu postavilo se zájmem a s aktivitou, která do takového projektu patří. Navíc pro mne bylo zajímavé zkusit i jiný stroj a musím říct, že BMW si v Africe vede skvěle.

Proč padla tréninková volba právě na Turecko a irácký Kurdistán? Kdo vybíral právě tuto trasu?

Já ne (úsměv). Mě by to nenapadlo, já bych tam nejel (smích). Byl to Igorův nápad s jasným cílem dojet do země, která je dostupná na motorce z ČR v poměrně krátkém čase a je navíc zajímavá pro diváka, a i pro něj samotného, protože Irák mu na mapě světa chyběl. Celkem Igor otálel s tím mi to říct - bál se, že cuknu. Ale já mu od začátku věřil a byl jsem vlastně zvědavý.

Co nejvíc vás dostalo při tomto zkušebním testu?

Ta nesvoboda, uzavřené hranice, válka všude kolem, nejistota ohledně budoucnosti. To, co naši rodiče zažívali během totality, ale tady s mnohem fatálnějšími následky. Vše obklopené krásnou krajinou a plné zajímavých a často milých lidí. A my přitom cestou projeli hranice několika států a ani jsme si toho skoro nevšimli.

A s kým jste konzultovali africkou trasu? Byl to i někdo z mistrů původního Dakaru?

Nešlo nám o závodní trať, ale o místa, lidi a o příběhy. Trasu plánoval Igor a já postupně přidával zajímavosti, co jsem našel na netu, nebo mi někdo poradil atd… Je ale pravda, že dodatečný trénink na africké cesty by mi neuškodil. Naším cílem ale není ujet etapu na čas, ale dojet až do cíle, a ještě u toho natáčet a sbírat informace a kontaktovat se s lidmi. Proto musíme jet velmi opatrně.

Kde jste zažili nejvíc nebezpečí?

Asi uprostřed obrovské toxické skládky v Accře (hlavní město Ghany – pozn. autora), kde nejsou lidé vstřícní ke kameře. Nebo v malých a úzkých uličkách marockých či senegalských trhů. S kamerou nebo foťákem jste tzv. na ráně. V Nigérii jsme měli respekt před agresivními a opilými vojáky, ale vždy jsme se uměli »vykecat«. Velké nebezpečí byl i štír v poušti, který se k nám přišel v noci ohřát…

Splnila i vysněná africká tour navzdory své nepoměrně větší náročnosti vaše očekávání?

Určitě. Ale je to teprve půlka. Naším cílem je dostat se až do Kapského města. Projeli jsme pouště, hory, sahel, viděli tance, různé zvyky i kultury, ale ještě nás čeká rovníková a jižní Afrika. Zvířata, džungle atd. V tom se Igor nemýlil: Afrika má mnoho krás a témat a sama je nabízí. Doufám, že se nám tam podaří brzy vrátit.

Váš cestopis je obohacen o velmi zajímavé a většinou velmi povedené rýmy. To byl váš nápad? Jakési know how tohoto projektu?

Vzniklo to vlastně spontánně a náhodou. Prostě jsem nevěděl, co říct, a tak jsem řekl na kameru svůj pocit ve verších. Režisérce Janě Škopkové se to následně ve střižně zalíbilo, a tak se z toho stal jeden z principů vyprávění. Je mi to blízké, je to něco ze mě. Verše dávají nadhled a určitou emoci a odlišují nás s Igorem od sebe. Jsme dvě osobnosti, které jsou spolu, ale navzájem se nemusí podobat.

A vznikaly ty rýmy vždy během jednotlivých přesunů? Zapisoval jste si je při pauzách, nebo jste nápady držel v hlavě průběžně?

Jakmile mě něco napadlo, musel jsem to natočit, protože bych to hned zapomněl. Někdy verše vznikaly během jízdy v helmě, a to se pak těžko člověk soustředí a stačí chvíle a báseň je pryč. Žádné verše v záloze jsem neměl. Bylo spíš těžké někdy vůbec najít chuť na báseň a také při následném psaní komentářů jsem musel v sobě najít ten správný pocit a rým…

Kdy přesně jste odjeli Irák a kdy první Afriku? Komplikovala jednu z cest koronavirová krize, nebo jste jí naopak ujeli?

Irák byl v roce 2018 a z Afriky jsme se vrátili v únoru 2020, takže těsně před vypuknutím koronavirové krize. Bohužel jsme nemohli odjet na poslední etapu v červnu 2020 a jak to zatím vypadá, tak i odjezd na kraji roku 2021 se komplikuje. Nicméně materiálu jsme přivezli spoustu, takže ve všech 13 dílech z Afriky se bude na co dívat!

Každopádně jste si splnil sen, jaký bude ten další? Zas nějaký cestovatelský – na motorce či bez, nebo už zpátky branžovní?

Teď se spíš snažím plnit svůj sen být otec, a tak bych rád věnoval co nejvíce času přítelkyni a našim dvěma malým raubířům (smích). Ale toulavé boty mě neopustí, takže jestli bude svět opět otevřen, budu se do něj chtít podívat. A také bych se rád dostal na moře, na plachetnici…

Jaké ostatně máte pracovní plány v nejbližší době? Kde vás vaši obdivovatelé mohou vidět – umožní-li to korona?

Poslední divadelní premiéru jsem měl v divadle Ungelt. Je to báječná hra o třech chlapech, kteří řeší své problémy nejen se stárnutím. Nejdřív mě to vyděsilo (úsměv), ale uvědomil jsem si, že už se mě určitá krize také týká. Nicméně s Honzou Holíkem a Petrem Stachem je nám na jevišti báječně, tak se přijďte pobavit.

Dál pokračují inscenace v Divadle Na Fidlovačce (Sugar a Srnky), a to jsou všechno pro mne skvěle strávené večery. A také HDK a Sestra v akci se skvělou Lucií Bílou. To je pro mne čest a zážitek stát tam a zpívat a nebát se (úsměv).

Teď se odpremiérovala pohádka Princezna zakletá v čase, kde také hrajete, jak se vám pracovalo s týmem lidí, který tuto vlastně takovou českou fantasy připravoval?

To je velmi příjemné »zjevení«. Režisér Petr Kubík, na to, jak je mladý, ví přesně, co chce, umí mluvit s herci, zbavuje je návyků a postavil kolem sebe svěží a profesionální tým. Na pohádce je to vidět. Je to čerstvý vítr do trochu zatuchlého světa pohádek poslední doby. Těším se na druhý díl, do kterého jsem se už také obsadil, jen jsem to ještě nikomu neřekl (smích).

A kam příště vyrazíte s rodinou na cesty? Do Turecka, do Afriky, nebo jinam?

Myslím, že budeme rádi, když budeme hlavně spolu. Stačí třeba na chatě v lese, kterou jsem začal opravovat - je to krásné místo uprostřed přírody. Nebo někam na hory, projít se, uspat děti a pak si dát s přítelkyní víno a doufat, že ráno k nim vstane ona (smích). Nám je prostě spolu dobře, kdekoliv jsme.

Roman JANOUCH

FOTO – Radek STRNAD (2) a Martin J. POLÁK


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 2.7, celkem 29 hlasů.

Roman JANOUCH

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.