Rozhovor Haló novin s kandidátem KSČM do Zastupitelstva Jihomoravského kraje Václavem Fišerem

Obnova krizového řízení do úrovně někdejší civilní obrany potrvá jednu generaci

Pracujete v Brně v oboru krizového řízení a připravenosti a letos již osmý rok ve zdravotnické záchranné službě. Nakolik je kraj a stát připraven na řešení rozsáhlých epidemií, krizí? Nakolik to bylo před první vlnou koronavirové epidemie, nakolik dnes? Proč je tomu tak?

Je třeba především podotknout, že se v obou případech ptáme na připravenost státu Česká republika, jen v jiných úrovních řízení, v rámci legislativně vymezené dělbě odpovědnosti příslušných orgánů za připravenost na mimořádné situace, ať v úrovni mimořádných událostí nebo krizových situací. A ty mohou být způsobeny mnoha různými příčinami. Ale otázka je kladena na připravenost na současnou situaci spojenou s nemocí COVID-19. Zjednoduším to tak, a do značné míry to jde uplatnit obecně, bez rozdílu úrovně řízení, že formální připravenosti v podobě analytických a plánovacích dokumentů krizového řízení byla a je věnována zásadně větší pozornost, než zajištění odpovídajících zdrojů.

Průběh řešení pandemické situace to odhalil dost nemilosrdně. Situace připomíná pověstnou Potěmkinovu vesnici. Dokud nehrozilo nic zásadního, a na to se bohužel dost naivně spoléhalo, byla naše připravenost na epidemii oficiálně hodnocena s uspokojením a na kritiku nebyl brán zřetel. Věděli jsme prý jak, měli jsme dokumenty řízení a to bylo prý důležité. Jenže ono to zásadní ohrožení přišlo a najednou jsme byli postaveni před poznání, že když nemáme čím a nakonec vlastně ani kým, tak to papírové »jak« prostě nestačí a bez ohledu na dokumenty a dokonce i právní předpisy improvizujeme, jak se dá. Konkrétně ve zdravotnictví dnes jde o dost tristní obraz dopadu předchozího nekoncepčního přístupu k řízení resortu na úseku bezpečnostních úkolů, kvůli kterému se mimo jiné ocitl v kritický moment bez potřebných prostředků. Až tak, že nedostatek přehlušil odpovědnost státu za udržení cen v krizové situaci a přinejmenším z tohoto pohledu stát evidentně selhal.

Takže zdravotnictví není řízeno koncepčně. Proto chcete obnovit krajský zdravotnický holding, obdobu před 30 lety zrušeného, leč úspěšně fungujícího krajského ústavu národního zdraví?

Pokusím se být stručný. Ale abychom si správně rozuměli, nejsem zdravotník a o nekoncepčnosti zdravotnictví hovořím jednak z pohledu celostátního a jednak z pohledu tzv. krizové připravenosti. A v případě podobnosti holdingu s KÚNZ jde o podobnost dosti vzdálenou. Bez zabíhání do diskuse o rozdílu mezi již desetiletími vzdálenou minulostí a současností to nejde dobře vysvětlit, ale rámcově pokud nebudou moci být do holdingu zapojeny zejména fakultní nemocnice, zřizované ministerstvem zdravotnictví, tedy státem a také řada dalších zdravotnických zařízení jiných zřizovatelů, navrhovaný krajský zdravotnický holding nebude a ani nemůže být nástroj zajištění komplexní zdravotní péče o obyvatele kraje s odpovědností za ni, jakým býval KÚNZ a pod ním okresní stupeň OÚNZ.

My navrhujeme a podporujeme zřízení krajského holdingu krajem zřizovaných zdravotnických zařízení, tedy hovorově nemocnic, protože to především umožní efektivnější řízení a kontrolu jejich financování. Samozřejmě také usilujeme o sjednocené zvýšení kvality služeb nemocným i péči o zaměstnance. Také o vůbec lepší koordinaci ve všech ohledech činnosti včetně návaznosti na ostatní poskytovatele služeb v území, například záchranku a v neposlední řadě také zvýšení úrovně již zmíněné připravenosti holdingem spojených poskytovatelů na poskytování zdravotních služeb při mimořádných událostech a v krizových situacích. Nebo jinými slovy chceme takříkajíc oživit alespoň část podstaty dřívějšího KÚNZ a vytvořit nástroj přehledného a lépe řiditelného zdravotnictví v odpovědnosti kraje.

Co se v oboru už podařilo napravit z chyb minulosti, vybudovat k bezpečnosti státu z toho, co bylo zničeno jako přežitek komunismu? Co se daří a co nedaří a proč tomu tak je?

Především se musím ohradit proti termínu přežitek komunismu. Je to silně matoucí už proto, že u nás, stejně jako jinde ve světě žádný komunismus nebyl. Byla tu společnost řekněme socialistická, v níž měla zásadní vliv komunistická strana. To ale není komunismus. V této souvislosti mi promiňte malou odbočku. Bude to asi ojedinělé, ale uzákonění vedoucí role KSČ osobně považuji za selhání právě této role a základ nevyhnutelné budoucí politické havárie. Ale to by bylo nadlouho.

Takže opět k otázce. Jde o to, na chyby jaké minulosti je první část otázky směrována? Jestli podle druhé části soudím správně, pak se shodneme v tom, že takřka úplná destrukce dřívějšího systému zajišťování bezpečnosti státu po převratu v roce 1989 byla zásadní chyba. Jako obecný příklad za všechny poukážu na rozvrat dřívější civilní obrany, dokončený zrušením posledních tzv. služeb civilní obrany v roce 1994. Zanedlouho ale přišly první opravdu velké povodně v roce 1997 a od té doby je horko těžko systém reakce na takovéto události budován znovu. No a k tomu, jak na tom jsme, co se daří či nedaří, na to jsou různé názory. Přičemž tomu, nakolik a co se daří nebo ne a proč byla, je a jistě ještě bude věnována řada odborných konferencí i mnoho finančních prostředků.

Ale ptáte se na můj názor. Takže tedy myslím si především, že nelze vstoupit dvakrát do téže řeky a nebylo by racionální usilovat o obnovení téhož v úplně jiných podmínkách. Je budován systém podobný. Nicméně zdrojové kapacitě předchozího systému uspořádání CO, napojeného na obranné mobilizační plánování, se dnešní systém ochrany obyvatelstva ani neblíží a bez ohledu na obětavost a nasazení zejména lidí ve složkách IZS a v orgánech krizového řízení bude trvat ještě přibližně generaci, než se to podaří vyrovnat. Není to ale jen o penězích. K budoucí změně k lepšímu dojde jen za předpokladu, že se změní mimo jiné obecný pohled na roli občana při zajišťování bezpečnosti. Nelze se spoléhat jen na profesionály a dále přihlížet individualistickému pošlapávání podstaty kolektivního vlastenectví, praktikované občanské sounáležitosti. No a tomu můžeme na úrovni kraje dost pomoci.

Když sirény a sdělovací prostředky oznámí třeba akutní nebezpečí obyvatel z chemické či průmyslové havárie, jaderného záření či vypuknutí války, lidé na pracovištích, ve školách, doma nevědí, co mají dělat. Kdo co dělá k obnově obranyschopnosti obyvatelstva alespoň na úrovni, jakou si lidé prakticky osvojili za socialismu? Můžete uvést příklady?

Navazujeme tedy na předchozí. No, ona situace, kterou nazýváte »lidé nevědí«, dnes obecně už rozhodně není tak kategorická. Týká se ve většině hlavně generace ve věku mezi pětadvaceti až čtyřiceti, padesáti lety. Situace se v posledních deseti až patnácti letech výrazně mění k lepšímu hlavně mezi mládeží na základních, středních, ale i mnohých vysokých školách. Je to hlavně díky úsilí ministerstva vnitra a konkrétně hasičského záchranného sboru, kterému se podařilo v těsné spolupráci s ostatními složkami IZS, mj. třeba právě záchrankami a také školami a ministerstvy právě do těch škol vrátit předmět ochrany obyvatelstva za mimořádných událostí. To kromě úsilí samozřejmě znamená také nemalé náklady jak státu, tak samosprávy, tedy i krajů. To je snad odpověď na otázku, co dělají k obnově ne snad až obranyschopnosti, ale ke schopnosti zvládat následky havárií všichni zapojení profesionálové. Je přitom dost k zamyšlení, když jsou to povětšinou zaměstnanci ve veřejné správě, či řekněme státní zaměstnanci, kterých by někteří chtěli mít co nejméně…

Už z otázky ale plyne to, co bylo dříve řečeno k zapojení obyvatelstva. A tady si myslím, že naše civilní populace se dosud zapojuje nedostatečně. Málo čerpá především ze všech zdrojů, které nabízí současný věk informačních technologií. Všechna potřebná doporučení a postupy, jak se chránit, kde a před čím jsou dnes na internetu a tak veřejně dostupné! Profesionálové v záchranných složkách nemůžou zvládnout vše. Už jen kvůli objektivní době dojezdu na místo události po obdržení tísňové informace. Je to asi jako ve starém úsloví, které si dovolím upravit: »Člověče, buď připraven pomoci sobě, nebo jinému v nouzi, a pomoc státu, tedy těch profesionálů, bude účinnější.« Takže osvěta a svým způsobem i vlastenectví.

Co očekáváte od listopadového XI. sjezdu KSČM v Brně, zvláště co se týká vaší specializace?

Že otázky bezpečnosti budou vzaty mezi ty základní, které budou tvořit nosné jádro programů dalšího směřování KSČM. A tady nemám na mysli nějaké rozpracování programů ochrany obyvatelstva nebo výstavby obranné infrastruktury, ale jednoznačné odpovědi na otázky vůbec zachování existence České republiky, české kultury a schopnosti českého státu zajistit svým občanům bezpečí v době velmi nebezpečné. Bez toho se zajišťování bezpečnosti od autenticky levicové politiky utrhne a to považuji ne za chybu, ale už za tragédii.

Co byste sám řekl tzv. od plic nejen čtenářům a čtenářkám Haló novin?

Toho by bylo hodně, ale pokusím se to vyjádřit stručně: Nestačí být jen »v obraze« a vědět, je třeba také konat. Protože budoucnost nevyčekáme, ale musíme ji vytvořit. A naším cílem je socialismus, ne stěžovat si na kapitalismus! Nepřipouštějme přitom zločinnost myšlenky. Ale připusťme sami sobě, že zločinnými byly činy konkrétních osob, a to nejen u nás, které myšlenku socialismu vystavily a vystavují ztrátě důvěry a autority.

(vž)


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 6.5, celkem 11 hlasů.

(vž)

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


hajek.jiri51
2020-10-03 19:15
A někdo chce něco obnovovat po vzoru "zločinného" režimu?
Jako třeba jesle a školky?
Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.