S bratrem Tomášem na akci Prague City Swim, kde společně přišli podpořit pacienty s onemocněním ALS.

David Svoboda: Sport je ideální cesta k sebepoznání

David Svoboda je olympijský vítěz z Londýna 2012, mistrem Evropy z roku 2010 a dvojnásobným vicemistrem světa. Jako bývalý světový i olympijský rekordman v moderním pětiboji má ke sportu stále velice blízko, a to i díky spolupráci s bratrem Tomášem, který je mu až k nerozeznání podobný. Ačkoli již dávno pověsil závodnické náčiní na hřebík, jeho kalendář je stále velmi nabitý. Bylo to evidentní už jen z té skutečnosti, jak těžké do něj bylo vměstnat naši schůzku kvůli následujícímu rozhovoru…

Váš den je i nyní, po skončení kariéry, dost hektický. Co všechno vlastně děláte?

Mám toho opravdu hodně. »Hektický«, to je přesná definice, ale na to bývají pětibojaři tak trochu zvyklí. Poté, co jsem před třemi lety skončil s vrcholovou reprezentací, stal jsem se trenérem mládeže ASC Dukla. To je jedna část - a potom pokračuju ve svém vlastním podnikání, ve své živnosti, která se týká reklamy a marketingu. To mi také zabere dost času. A pak jsem se rozhodl, že konečně dodělám magisterské studium na fakultě tělesné výchovy. Doufám, že se mi to už brzy podaří - vypadá to dobře, musím to zaklepat na dřevo. No a vedle toho mám se svým bratrem-dvojčetem, rozjetý jistý sportovní projekt, který souvisí s profesionálním týmem a s výchovou talentů. K tomuhle všemu se pořád snažím věnovat charitě a dobrovolné činnosti. Třeba v rámci českého olympijském výboru, kde jsem předsedou komise sportovců. To je velmi zajímavá práce, ale jedná se o dobrovolnickou činnost, takže občas se těch věcí najednou nakupí opravdu hodně…

Baví vás práce s dětmi?

Ano, momentálně trénuji kategorii do 19 let, takže už to úplně děti nejsou, ale mě to moc naplňuje. Hlavně je vidět, jak se zlepšují a že to někam vede. Existuje tu velký převis poptávky po kvalitním vedení dětí od rodičů, a to nejen po sportovní stránce, ale i po té vzdělávací. A to se s bráchou pokusíme zařídit. Takže platí, co jsem vždycky říkával - že bych rád zůstal ve sportovním prostředí tak dlouho, jak to jen půjde. Ideálně až do smrti. A tohle, pokud se to povede, vidím jako ideální cestu.

Kolik času vám zbývá na svůj vlastní pohyb?

Na vlastní sportování jsem zdaleka nerezignoval! Sice v tom návalu povinností je to občas náročné, ale držím zásadu minimálně hodiny tréninku denně. Snažím se každý den alespoň plavat, běhat nebo cvičit v posilovně. Ideálně obojí. Se svými sportovci šermuji v rámci jejich přípravy a občas si chodím zastřílet. Ještě mi chybí víc příležitostí a času na koně...

David Svoboda na charitativní akci pro Jedličkův ústav.

Jak narušila váš život pandemie COVID-19 a jarní nouzový stav?

Pocítil jsem obrovské omezení jak v práci se svými svěřenci, tak v mém vlastním tréninku. S tím souvisela účast na závodech doma i v zahraničí – skoro všechno bylo zrušené. A když se ptáte na běžný život, ten měli, a pořád mají, nabouraný prakticky všichni. Já mám značnou část u příjmů z marketingu – z reklam, veřejných akcí, přednášek – a to se také z velké většiny nekonalo. Přišel o řadu obchodních příležitostí, a nejen já. A i když třeba někdo měl to štěstí a o příjmy nepřišel, zažil omezení všude možně. Nemohlo se za kulturou, do školy ani do hospody. Přitom dnes už víme, že většina omezení bylo nesmyslných a neopodstatněných.

Pojďme tedy raději na jiné téma. S pětibojem jste začínal až v šestnácti letech, kdy jste přestoupil z plavání. Znamená to, že vás dosavadní sport přestal bavit?

Závodně jsem plaval asi šest nebo sedm let, ale vždycky jsem měl rád různé druhy sportů. A plavání je přeci jen, přes všechnu svoji krásu, monotónní. Člověk se vyskytuje pořád ve stejném prostření, ve stejném bazénu, plave ode zdi ke zdi spousty kilometrů. Ano, můžete střídat čtyři plavecké způsoby, ale ve srovnání s vícebojem, a hlavně pětibojem, je to pořád málo… No a druhým důvodem bylo to, že jsem do plavání investoval hodně času a energie, a moje výkonost nebyla úplně taková, jakou jsem si představoval. Byl jsem dobrej, ale nevypadalo to, že bych se někdy dostal do evropské nebo světové špičky. Takže jsem šel celkem přirozeně cestou vícebojů, ke které jsem měl de facto blízko už od malička. A plavání jsem navíc využil po celou svou kariéru pětibojaře.

Jaké všechny sporty jste dělal do oněch šestnácti let, kdy jste se dal na dráhu pětibojaře?

Od každého trošku, ale první seriózní příprava od trenéra přišla opravdu až od toho plavání. To znamená od nějakých dvanácti let. S bráchou jsme do té doby dělali několik let karate, což byla výborná průprava po stránce fyzičky a koordinace. Chodili jsme na přípravku bruslení, na lyže, s rodiči jsme jezdili na kole. Spoustu času jsme trávili venku jak v Praze, tak hlavně na chalupě v jižních Čechách, kam jsme jezdili každý víkend. K pohybu jsem tedy měl blízko odmalička.

Mají to dnešní děti těžší, z hlediska aktivního pohybu, když mají vedle sportu tolik jiných možností, jak trávit volný čas?

Já asi nejsem v tomhle směru úplně objektivní. Jsem z toho sportovního prostředí a potkávám se s mladými lidmi, kteří sportují. Ale je pravdou, že dnes u dětí výrazně ubývají spontánní pohybové aktivity a nebývají moc vidět, jak se samy baví třeba při různých hrách venku na hřišti. Většinou už je to vše řízené buď při škole, nebo trenéry v rámci sportovních klubů. Vím, že sportování dětí i dospělých je dnes velké téma, a i proto jsme s bráchou přišli s nápadem sportovní školy, protože poptávka dětí, respektive jejich rodičů, kteří chtějí svým dětem nabídnout všestranný rozvoj, jak jsem řekl, existuje.

Která z disciplín moderního pětiboje vám šla ze začátku nejhůře?

Já jsem měl velké štěstí, že jsem hned od začátku míval u všech disciplín vyrovnaný výkon. Což není obvyklé. Pravdou ale je, že jak jsou ty disciplíny rozdílné, tak člověku dlouho trvá, než se je všechny naučí. Je logické, že zvládnout dobře technicky běhat (když pro to máte fyzické předpoklady) je jednodušší než si osvojit dobře šerm nebo jízdu na koni. Střelba mi šla relativně rychle a během roku nebo dvou jsem se dostal na úroveň tehdejších reprezentantů. Plavat jsem celkem uměl, tedy pořád jsem se měl kam zlepšovat. A co se týče běhu, měl jsem přirozené nadání, které stačilo rozvíjet pravidelným tréninkem. Takže šerm a jezdectví byly v tomhle ohledu nejtěžší. Šerm je ale neskutečně zábavný a já jsem měl základy z toho karate. Když to tedy shrnu, tak disciplína, do které jsem šel úplně zčista, bylo jezdectví.

Měl jste nějaké cíle hned získat medaile nebo to přišlo až s časem?

Nejdřív jsem měl sny a ty se postupem času přeměnily v cíle. Na počátku jsem pochopitelně nedokázal odhadnout, na co budu mít. V té době, kdy jsem přešel k pětiboji, tady fungovala velmi silná generace – Libor Capalini, Michal Sedlecký, Michal Michalík. Díky tomu jsem se docela rychle učil, protože jsem měl kolem sebe ty nejlepší, což byla skvělá výhoda. Vzpomínám si, že v tu dobu vyhrál anketu Pětibojař roku Michal Michalík, protože se stal juniorským mistrem světa, a mně, jelikož jsem toho ještě moc nechápal, přišlo být fajn dokázat totéž. A tak se prvním cílem stalo získat titul juniorského mistra světa. Aniž bych tušil, jestli je to možné, nebo není. A ve chvíli, kdy jsem v rámci naší reprezentace usiloval o kvalifikaci na olympiádu, tak už jsem vlastně musel překonat absolutní světovou špičku. Česká republika měla jen dvě místa, a pro mě to znamenalo být lepší než alespoň dva světoví borci, mezi něž Capalini, Sedlecký i Michalík patřili. A tak pro mě byl logicky rozdíl mezi tím, kvalifikovat se na olympiádu a mít na to ji vyhrát, jen velmi malý. V českých podmínkách šlo skoro o totéž…

Po vítězství na olympiádě 2012 jste se stal vyhledávanou celebritou. Jste rád, že ten největší boom pominul, nebo vám to naopak chybí?

Jsem šťastný, že už je všechno mnohem víc v klidu. Roky 2013 a 2014 jsem nazval jako nejtěžší v mém životě. Po Londýně se všechno ocitlo vzhůru nohama. Spousta změn, nových lidí, ale také zranění, na což já jsem nebýval zvyklý, protože jsem celý život byl zdravý. Jenže organismus z toho koloběhu už asi zkrátka nemohl. Potřeboval jsem tehdy změnu a odpočinek. Hodně jsem se v té době naučil, což bylo nutné, ale vzpomínám na to vše jako na extrémně náročné, až pekelné období. Po všech stránkách! Po stránce společenské, vztahové, zdravotní i finanční. Některé mezilidské vztahy byly drsné. Najednou jsem měl kolem sebe spoustu »kamarádů«, ale také závistivých lidí. Na mnoho důležitých rozhodnutí jsem měl jen omezený čas a chyběl mi potřebný klid. Strašně moc věcí se událo, strašně moc chyb jsem udělal, ale žádná z nich naštěstí nebyla taková, že bych si ji s odstupem času neodpustil. Naučilo mě to, co mám dělat v určitých situacích, a především vyléčilo z přehnané důvěry v lidi, které neznám. O tom bych mohl vyprávět fakt dlouze!

Kdybyste měl na závěr našeho povídání nalákat děti k modernímu pětiboji, co byste uvedl? Jaké jsou podle vás největší přednosti tohoto sportovního odvětví?

Je to nádherný sport. Jedná se o jediný multisportovní víceboj, navíc nechybí v programu olympijských her. Člověk díky němu zažije spoustu zábavy, a navíc se o sobě spoustu věcí dozví. Je to unikátní cesta k sebepoznání. Na to je moderní pětiboj dokonalý!

Petr KOJZAR

FOTO – Haló noviny/Roman BLAŠKO (1), Alsa z. s. (1) a ČTK/AP


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 4, celkem 6 hlasů.

Petr KOJZAR

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.