Reklama
Rozhovor Haló novin s historikem a poslancem docentem Miroslavem Grebeníčkem

Před 140 lety se narodil Bohumír Šmeral, významná postava našeho i mezinárodního dělnického a komunistického hnutí

Uplynulo 140 let od narození Bohumíra Šmerala (1880-1941). Jak byste dnes hodnotil jeho osobnost?

Jako jednu z nejvýraznějších postav českého, československého i mezinárodního dělnického a komunistického hnutí. Ohromné nasazení Šmeralovy politické aktivity, jež zahrnuje období od devadesátých let 19. století do roku 1941, je vskutku pozoruhodné.

Již jako šestnáctiletý student třebíčského gymnázia byl tajně přijat za člena sociálně demokratické strany. Právě angažovanost v českém dělnickém hnutí jej bezvýhradně a neodvolatelně spojila s ideálem sociální spravedlnosti.

V roce 1898 byl Šmeral přijat na pražskou právnickou fakultu, kde založil kroužek marxistických studentů. O rok později se stal redaktorem a vydavatelem Studentského sborníku. Ve stejném roce, tedy v roce 1899, byl přijat za člena redakce Práva lidu.

Znalost dostupných marxistických prací, mimořádná novinářská plodnost a řečnické schopnosti jej pak vynesly mezi přední sociálnědemokratické osobnosti. Avšak i rakouská policie zaznamenala, že ve Šmeralovi roste ofenzivní socialista. A tak se záhy setkal s policejním rozpuštěním sociálnědemokratických schůzí, byl stíhán a vyšetřován.

Byl u mnohých dějinných událostí. Dokázal je ovlivnit a zaujmout správné stanovisko. Proč však nepostřehl, že spojení s Rakouskem už odzvonilo, a stále se za Velké války přidržoval austromarxismu, což ho stálo funkci předsedy sociální demokracie?

Po promoci na právnické fakultě podnikl Šmeral několikaměsíční cestu po hlavních městech západní Evropy. Zejména v Berlíně a Londýně důkladně studoval teoretické i praktické zkušenosti tamních sociálních demokratů.

Po návratu v dubnu 1905 se dostal přímo do centra bouřlivých událostí vyvolaných nejen první ruskou revolucí, ale také vrcholícím bojem za všeobecné volební právo.

Od roku 1909 patřil Šmeral již jednoznačně k předním osobnostem Českoslovanské sociální demokracie, neboť byl zvolen členem jejího výkonného výboru. O dva roky později se stal i poslancem Říšské rady.

Ale nyní už k jádru vaší otázky. Tak jako se kontinuálně nevyvíjelo mezinárodní dělnické hnutí, jako se nevyvíjela českoslovanská sociální demokracie, nevyvíjela se kontinuálně ani osobnost Bohumíra Šmerala.

V posledních předválečných letech vrcholil v dělnickém hnutí celého Rakouska reformismus, oportunismus a nacionalismus, což předznamenalo selhání při střetu s obludnou realitou světové imperialistické války. Byl to skutečně především takzvaný austromarxismus, který značně ovlivňoval ideové klima dělnického hnutí, a to nejen v Rakousku.

Austromarxismus bývá spojován s teoretickou aktivitou Karla Rennera a především Otto Bauera. Výsledkem jejich snažení byla pak teoretická glorifikace reformistické práce. Šmeral potom nějaký čas žil a pracoval pod dojmem jejich mohutného sugestivního vlivu, což se promítlo i do jeho přístupu k řešení komplikované národnostní otázky v mnohonárodnostním habsburském soustátí. Rennerova a Bauerova rozsáhlá tvorba věnovaná této problematice vycházela z předpokladu, že podstata národnostní otázky je kulturně jazyková a že národnostní otázku lze vyřešit prostřednictvím »národnostní autonomie«. Jejich přístup byl tedy reformisticky konstruktivní a jeho cílem bylo učinit rakousko-uherské soustátí životaschopným.

Bohumír Šmeral se však stále vracel k otázce perspektiv českého národa v exponované střední Evropě. Dosavadní tradici přístupu k české otázce, jak ji v polovině 19. století založil František Palacký, spojil s chápáním národnostní otázky a představ státoprávního uspořádání střední Evropy, jak se vytvořily v dělnickém hnutí v Rakousku. Ve své politické praxi pak Šmeral prosazoval perspektivní myšlenku, že řešení české otázky je možné jen ve spojení s mezinárodní demokracií a socialismem.

Tak jako naprostá většina sociálně demokratických stran nebyla však ani česká sociální demokracie schopna postavit se na principiální protiválečné pozice. Navíc jí hrozila perzekuce ze strany monarchie. A právě v této svízelné době převzal plnou odpovědnost za politiku strany Bohumír Šmeral. Nejprve se 7. února 1915 stal řídícím redaktorem Práva lidu a 30. října 1916 byl zvolen i předsedou výkonného výboru strany.

Bylo to v době, kdy byla ohrožena nejen sociálně demokratická strana, ale i sama existence našeho národa. Většina vedení české sociální demokracie se proto rozhodla pro politiku jisté loajality k Rakousku, jež měla národ zachránit před nejhorším. Šmeral kvalifikoval tuto taktiku jako politiku přezimování. Přistoupil dokonce na vytvoření společného orgánu poslaneckých klubů všech větších českých politických stran.

Uvnitř sociálně demokratické strany se však postupně vytvářela a aktivizovala nacionalistická opozice kolem F. Modráčka, G. Habrmana, L. Pika, F. Tomáška a R. Bechyně. Většina z nich patřila již před válkou k Masarykovým obdivovatelům a někteří začali spolupracovat s Maffií. Sociálnědemokratičtí nacionalisté spojili kritiku dosavadní prorakouské politiky téměř výlučně s útoky proti Šmeralově osobě a činili za ni odpovědnou jeho ideovou orientaci na »německý marxismus«. Když pak při svém prvomájovém projevu v roce 1917 mluvil o »úporném hledání revoluční cesty pro stranu českého proletariátu« a k tomu dodal »Cílem naším je, aby z převratu této světové války vzešla podstatná revoluční přeměna dosavadních politických a hospodářských řádů«, bylo vymalováno.

Šmeralovy názory byly označeny za nebezpečné a staly se signálem k nehorázným útokům na jeho osobu. V září 1917 opozice pronikla do vedení sociální demokracie a v dohodě s dosavadními členy vedení F. Soukupem, A. Němcem, V. Tusarem a dalšími přinutila Šmerala k rezignaci. Poprvé se však výrazněji objevily i první obrysy budoucí marxistické levice.

Nebyl pro něj tento postoj jistým problémem po vzniku republiky?

Bohumír Šmeral již v předválečné době vynikal jako teoreticky mimořádně fundovaný představitel českého sociálnědemokratického hnutí. Z jeho pera vyšla řada pozoruhodných statí usilujících o upevnění internacionalismu v českém sociálnědemokratickém hnutí i o prohloubení jeho marxistického charakteru. Zároveň však počítal s perspektivou klidného vývoje a s možností další demokratizace, federalizace Rakouska.

Rakousko-uherská vláda řízená po smrti Františka Josefa I. novým císařem Karlem se totiž rozhodla poněkud zmírnit perzekuci, propustila část vězňů, především poslance. Čeští poslanci sociální demokracie se pak v jednotě s poslanci ostatních českých stran orientovali na státoprávní prohlášení, jímž se dovolávali přetvoření habsbursko-lotrinského mocnářství ve spolkový stát svobodných, rovnoprávných národů.

Pod vlivem Říjnové revoluce v Rusku a jejích dekretů vypukla však v Rakousku v lednu 1918 velká protiválečná stávka. Datum stávky českého dělnictva bylo stanoveno na den, kdy v říšské radě zahajovali čeští poslanci boj za takzvanou Tříkrálovou deklaraci. Tato deklarace se dovolávala zásady sebeurčení národů a mluvila o osvobození českého národa a jeho »slovenské větve«, i o budoucím svrchovaném, plnoprávném, demokratickém, sociálně spravedlivém českém státě. Rámec habsburské monarchie však výslovně ještě nerušila. Mnohé ovšem nasvědčovalo tomu, že Šmeralova »politika přezimování« očividně končí. Mezi dělnictvem stále populární Šmeral byl pak delegován do Socialistické rady, kde pak především jeho zásluhou se mluvilo nejen o svobodné československé republice, ale i o revolučním vystoupení dělnictva.

Projevilo se to i na XII. sjezdu sociální demokracie ve dnech 27. až 30. prosince 1918, kde Šmeralovo křídlo propagovalo Marxovu třídní politiku, obhajovalo Říjnovou revoluci i komunisty vracející se z Ruska.

Na sjezdu se však projevil silný vliv nacionálních a reformistických iluzí o novém státě, což se projevilo i při hodnocení politiky strany z války. Řeč byla i o sjednocování českých socialistických stran. Sjezd pak vzal na vědomí rezignaci Bohumíra Šmerala na členství v Národním shromáždění i v redakci Práva lidu.

Čeští komunisté vracející se ze sovětského Ruska měli za to, že je třeba urychleně založit komunistickou stranu, která by využila poválečné atmosféry »v boji za nastolení diktatury proletariátu«. Šmeral však na rozdíl od nich vycházel z toho, že i v řadách dělnictva jsou hluboce zakořeněny obavy o osud mladého státu a víra v brzké sociální osvobození, které bude automaticky následovat za osvobozením národním. Chtěl proto trpělivým přesvědčováním a především výchovou mas v konkrétních akcích působit k postupné obrodě sociální demokracie tak, aby to bylo pochopitelné členské základně. Nakonec se Šmeralovu křídlu podařilo o správnosti tohoto postupu přesvědčit i zmíněné komunisty, kteří vstoupili do sociální demokracie, aby tak vytvořili nejradikálnější křídlo.

Šmeralova politická dráha nebyla tedy nikdy bez problémů, ani před vznikem ani po vzniku samostatného československého státu.

Dobu po 28. říjnu je také nutno spojovat s jeho jménem, protože nelze pominout jeho podstatný vliv na události roku 1920 a následně vznik KSČ. Nebo to chápu až příliš zjednodušeně?

Ne, vůbec ne. Šmeral se totiž po vzniku Československa postavil do čela marxistické levice. V roce 1920 navštívil sovětské Rusko, odkud posílal pravidelné články do kladenské Svobody. Pro Šmerala bylo bezprostřední setkání s ruskou revolucí i osobně s V. I. Leninem pro další politickou práci rozhodující, což se promítlo i do jeho vystoupení na XIII. sjezdu sociální demokracie koncem září 1920. Jím navržený akční program se stal novou linií v československém dělnickém hnutí. Uvedený sjezd vyslovil zásadní souhlas s 21 podmínkami Komunistické internacionály a marxistická levice se na něm ustavila jako samostatná politická strana pod názvem Československá sociálně demokratická strana dělnická (levice).

Nelze opomenout ani fakt, že již 21. září 1920 vyšlo v Praze první číslo Rudého práva, jehož prvním šéfredaktorem byl právě Bohumír Šmeral.

Situace se však v českých zemích i na Slovensku v prosinci 1920 značně vyostřila. Vypukla totiž generální stávka dělnictva proti útoku vlády a reformistů na marxistickou levici. Šlo o důraznou odpověď na násilné obsazení pražského Lidového domu, sídla vedení marxistické levice, policií a četnictvem. Stávka přerostla v některých místech v ozbrojování dělnictva a v obsazování továren, závodů a velkostatků na Kladensku, Slánsku, Oslavansku, Hodonínsku, ve Vrútkách i jinde. Vláda vyhlásila v Praze a v dalších městech mimořádný stav a v některých regionech stanné právo. Při potlačování stávky bylo zastřeleno 13 dělníků, desítky byly zraněny a přes tři tisíce uvězněno.

Prosincovou porážkou skončilo období přímého náporu na novodobé mocipány a jejich státní moc. Šmeral opět doporučoval postupovat opatrně a uváženě. Obával se, aby netrpělivost levicových radikálů neodradila mnohé z těch, kteří s dělnickou stranou sympatizovali. Ultralevičáci totiž znovu propagovali myšlenku vytvoření sice malé, ale patřičně ofenzivní strany. Rozporů využívali centristé, kteří měli zase svoje představy o zformování vlastní strany. To vše přinutilo vedení levice v čele s Bohumírem Šmeralem k ráznému kroku. Ve dnech 14. až 16. května 1921 se sešli v Praze na ustavujícím sjezdu KSČ delegáti zastupující na 300 tisíc členů československé sociální demokracie. Po sovětském Rusku a Německu byla tehdejší KSČ třetí početně nejsilnější komunistickou stranou světa.

Hlavní referát přednesl Bohumír Šmeral, který byl pak zvolen místopředsedou výkonného výboru. Předsedou byl zvolen Václav Šturc. Sjezdové závěry lze koncentrovaně vyjádřit následovně: marxismus tkví v umění určit, jakou politiku je třeba provádět za těch či oněch podmínek.

Nedlouho před zahájením III. kongresu Komunistické internacionály se však opět diskutovalo o otázkách komunistického hnutí v Československu. V souvislosti s tím, že proces vytváření KSČ měl řadu stupňů – nejprve přeměna levého křídla v samostatnou stranu, jejímiž členy se stala většina bývalé sociálně demokratické strany, a potom další přeměna této strany v komunistickou stranu – byla politika vedení strany a zejména Šmerala ostře kritizována »levičáky« v Kominterně. Leví připisovali Šmeralovi div ne otevřené odmítání KSČ, prohlásili ho za centristu a žádali jeho odstranění z vedení KSČ. Nechápali, že díky pružné politice vedení marxistické levice v čele se Šmeralem se v Československu podařilo zachovat masový charakter komunistické strany.

Lenin však Šmerala hájil, přičemž ocenil jeho kvalifikovanou oponenturu »snaze vyvolávat uměle bojovou situaci bez ohledu na podmínky«. Zároveň ocenil i Šmeralovu snahu podporovat »aktivní hnutí mas, stávky, protestní demonstrace i vzpoury vyvolané nedostatkem potravin, protestní demonstrace proti konkrétním projevům násilí«. Lenin věnoval pozornost i Šmeralovým slovům o tom, že k získání mas »je nutná taktika klidného vysvětlování, trpělivosti a snášenlivosti«.

Mohla by se bez Šmerala vůbec ustavit Komunistická strana Československa?

Ve vývoji dělnického komunistického hnutí se odráží mnohé. A zásadní rozpory mezi údajným revizionismem a oportunismem na straně jedné, a takzvanou revoluční levicí na straně druhé, marxistická historiografie nikdy neopomíjela. Šmeralův život a Šmeralovy politické názory či postoje před vypuknutím první světové války nelze však chápat ani jako pouhé hledání, ani jako vývoj nevyhnutelně vrcholící v květnu 1921. Zásadním mezníkem je i pro Šmeralův politický vývoj listopad 1917. Teprve období jeho činnosti po Říjnové revoluci lze chápat jako prehistorii ustavujícího sjezdu v květnu 1921.

A obdobným vývojem prošli i mnozí jiní představitelé sociální demokracie. Například Josef Hybeš, další výrazná osobnost českého a mezinárodního dělnického hnutí. Ten ve známém Manifestu k voličům 9. listopadu 1920 uvedl: »Prohlašuji hrdě a v plném vědomí odpovědnosti, že přihlásil jsem se cílevědomě do řad marxistické levice a že jako senátor na této cestě za každou cenu hodlám setrvati…« Na stránkách Rudého práva a Rovnosti se pak svým Májovým pozdravem v květnu 1921 přihlásil i k založení KSČ.

Byl to však především Bohumír Šmeral, který měl výrazný podíl na založení silné, vlivné masové strany, strany, která obstála ve zkouškách času, přečkala krize, selhání, pády, ústupy i zradu. Moc dobře věděl, že takové situace přijdou. Proto odolával tlaku netrpělivců, sektářů i nejrůznějších kariéristů. Když Šmeral poprvé řekl: »Jsme komunisté«, cituji ze vzpomínky jednoho z pamětníků oné události, »jako by posluchači projela jiskra«. A připomenu i slova dalšího z účastníků onoho sjezdu: »Buďme sobě vědomi, že největším revolucionářem není ten, kdo ve slovech je radikální, nýbrž kdo nejvíce pro naši spojenou stranu vykoná…«

Ne, netroufám si tvrdit, že by bez Šmerala KSČ nebyla ustavena. Na jejím vzniku měl však obrovský podíl. Je také příznačné, že na ustavujícím sjezdu Komunistické strany Čech a Moravy v březnu 1990 se tato strana přihlásila ke Šmeralově koncepci revoluční levice, tradicím boje za národní osvobození a proti fašismu.

Proč brzy po zmíněném sjezdu z vedení strany odešel, nebo spíše byl odsunut?

Dovolím si tvrdit, že obojí odpovídá skutečnosti. Šmeral prosazoval radikální socialistický program, jenž měl být kompatibilní s podmínkami poválečné střední Evropy. Důležitými body programu bylo i rozšíření samosprávy zřízením dělnických rad a široká socializace velkokapitálu při zachování soukromého vlastnictví na úrovni drobného a středního podnikání. Jeho koncepce však od počátku narážely na odpor levičáků jak uvnitř KSČ, tak i Komunistické internacionály. Krizí v komunistické straně v polovině 20. let minulého století v průběhu takzvané Bubníkovy aféry bylo dokončeno faktické vymanévrování Šmeralova křídla z vedení KSČ. Byl však brzy povolán na práci do aparátu Komunistické internacionály.

Vnímal správně další vývoj právě v KSČ, zvláště mně jde o rok 1929 a V. sjezd strany?

Pátý sjezd KSČ postavil do čela strany Klementa Gottwalda a jeho spolupracovníky. Právě toto uskupení se mělo stát zárukou takzvané bolševizace či leninizace celé strany. Hlavní referát přednesl právě Gottwald, který požadoval »definitivní odstranění sociálnědemokratických přežitků, doplnění funkcionářského aktivu mladými a třídně uvědomělými kádry a vybudování základních organizací ve velkých závodech«.

Tento sjezd evidentně zůstal zejména při posuzování některých širších strategicko-taktických hledisek v zajetí oněch levičáckých tendencí, jež se projevily na sklonku 20. let minulého století v celé Komunistické internacionále. Rozporné byly i některé jeho závěry k otázkám vnitrostranickým. Příliš negativně hodnotil celý dosavadní vývoj KSČ a přecenil váhu retardačního působení sociálně demokratických tradic. Tyto tradice spojoval především s takzvanou historickou pravicí a jmenovitě s osobou Bohumíra Šmerala, což vyústilo dokonce v tezi o takzvaném šmeralismu jako specifické československé odrůdě oportunismu. Ta teze absolutizovala některé odlišné Šmeralovy názory a levičácky kritizovala i jeho přínosné podněty a stanoviska včetně jeho koncepce budování KSČ jako silné masové strany. Projevila se i nepřekonaná předpojatost vůči starší generaci stranických funkcionářů, která pak ovlivnila volbu nového ústředního výboru. Poprvé od roku 1921 vypadli ze hry Bohumír Šmeral a Karel Kreibich. A ke zvolení Antonína Zápotockého došlo až pod nátlakem delegace Komunistické internacionály.

Přes to všechno se však Šmeral spolu s Kreibichem dopisem postavil za nové vedení KSČ a vymezil se vůči Gottwaldovým odpůrcům.

Domníváte se, že Šmeral přerostl svou dobu?

Ano, jsem o tom přesvědčen. Měl totiž pravdu, když vyslovil mínění, že »jsou období v dějinách, kdy správným jest jenom to, které dovede myslit nikoli ze stanoviska dne, nýbrž ze stanoviska století«. Šmeral to skutečně dovedl.

Velkou roli sehrála i jeho přirozená osobní autorita a schopnost formulace politických dokumentů, což se promítlo i do jeho práce v exekutivě Komunistické internacionály. V roce 1926 byl zvolen do jejího prezidia, sekretariátu i organizačního byra. V té době pobýval v Československu jen velmi zřídka, neboť působil jako funkcionář Komunistické internacionály na Blízkém a Středním východě i v Mongolsku, Berlíně, Paříži a Moskvě.

Na podzim 1934 se Šmeral vrátil do Československa, kde se věnoval přednáškové činnosti. Mimo jiné i o odklonu od negativistické politiky vůči československé státnosti a její případné obraně v konfliktu s nacistickým Německem. Pro tuto dobu Šmeralova působení ve stranickém vedení mu lze připsat roli »šedé eminence« mající značný vliv na mnohá přijatá rozhodnutí.

V letech 1935 až 1938 byl senátorem Národního shromáždění a v dubnu 1936 byl na VII. sjezdu KSČ opět zvolen do ústředního výboru. Pohyboval se sice mezi Prahou, Moskvou a Paříží, avšak ve vedení komunistické strany byl mimořádně činný zejména v období mnichovské krize. Po Mnichovu odjel i s rodinou do Sovětského svazu, kde pokračoval v práci v Komunistické internacionále i v exilovém vedení KSČ, v němž vznikaly zárodky lidově demokratické koncepce a jejího přerůstání v republiku socialistickou. Jeho plodný život však 8. května 1941 přerušila smrt.

A konečně: Je možné u Šmerala najít i něco, co by si měla vzít k srdci současná česká levice?

Šmeral žil sice v jiné době, ale i dnes platí, že v politice je zjevně nejobtížnější to, že vyžaduje racionální pochopení a vědomý souhlas těch, ke kterým se obrací. To se však v nedávných krajských a senátních volbách ani ČSSD, ani KSČM a ani nově vzniklým levicovým subjektům nepodařilo.

Ze známých důvodů panuje navíc mezi ČSSD a KSČM jistá animozita. Strašákem je zde nepochybně čtvrt století staré bohumínské usnesení, jímž si ČSSD zakazuje spolupráci na vládní úrovni s levicovou KSČM. Přitom mnozí na levici neustále skloňují ve všech pádech porozumění, solidaritu a spolupráci.

Bohumír Šmeral nebral komunistickou a sociálnědemokratickou orientaci jako vzájemně se potírající protiklady, ale jako dvě historicky podmíněné a určené metody, které se vzájemně nevylučují, ale liší se především mírou svého radikálního rozchodu s panující skutečností a vztahem ke konečnému cíli hnutí. To však znamená klást důraz nikoli na ideologickou strnulost, ale na otevřenost pokrokovým myšlenkovým proudům. Nikoli na trapné handrkování a uzavřenost, ale na spojení širším okruhem sympatizujících. A to zejména z řad nastupující generace, jejíž podstatná část je v zajetí pravicové manipulace. Skutečností také je, že pravicové strany dokáží vytvářet koalice a díky nim převálcovat levicové politické soupeře dokonce i tam, kde by jednotlivě žádná pravicová strana neuspěla.

Pokud se vedení ČSSD a KSČM zavčasu nevzpamatuje, může se klidně stát, že po sněmovních volbách v příštím roce skončí obě tyto levicové strany v politickém záhrobí, což by si Bohumír Šmeral, obrazně řečeno, určitě nepřál. A nepřeje si to ani moje maličkost.

Jaroslav KOJZAR


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 5.6, celkem 44 hlasů.

Jaroslav KOJZAR

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


fronda
2020-10-22 23:15
smiricky.jan: Ve skutečnosti nesou komunisti nejmenší vinu za zabíjení
lidí ze všech významných politických směrů. Navíc šlo jen o
excesy, které jsme už dávno odsoudili. Naopak "demokrati"
vydávají své vraždění za "humanitární mise", "boj
proti terorismu" atd.
smiricky.jan
2020-10-21 22:25
Frondo, to že Šmeral jako komunista nic nenamítal proti masovému
vraždění lidí je jasné, to je vlastnost vás komunistů...ale takový
soudruh Slánský taky žil v Moskvě, taky nic nenamítal proti diktatuře
proletariátu, a ta samá diktatura ho poslala na šibenici...holt
komunismus v praxi.
fronda
2020-10-19 23:28
Bohumír Šmeral zažil diktaturu proletariátu v Sovětském svazu a nic
nenamítal.
smiricky.jan
2020-10-19 21:34
Přesně tak...soudruh Šmeral měl v podstatě štěstí, že umřel za
války v Moskvě. Kdyby se dožil diktatury proletariátu, za kterou celý
život bojoval, mohli ho jeho soudruzi v rámci propagace humanitní
podstaty komunismu taky poslat na šibenici anebo na dvacet let do
kriminálu...
stanley58
2020-10-19 20:55
Někdy před nějakými 15-ti lety jsem četl takové delší pojednání o
Šmeralovi a pár let poté viděl tuším na CS History (podotýkám, že
to nemá nic společné s ČT) něco obdobného. Jednalo se o politickém
životopisu Šmerala. Je zbytečné se o tom rozepisovat, ale v kostce to
vyznělo tak, že ač byl Šmeral komunista, jež dokonce pracoval ve
vedení komunistické internacionály, přesto v srdci byl sociální
demokrat. S tím souvisí taky jeho problémy v české KSČ. No a závěr
těch dokumentů byl takový, že komunisté si z něj po 1948 udělali
jakousi modlu, jako z Fučíka. Jenže nebýt jeho smrti za války, čekal
se pro r. 1945 jeho velký střet s Gottwaldem, no a předpoklad by byl,
že by nakonec s největší pravděpodobností skončil jako Slánský. Na
oprátce. Takže nějaké povídání soudruha Grebeníčka o zasloužilém
a uvědomělém komunistovi, je úplně mylné.
jmarek3
2020-10-19 19:33
Šmeral by byl zapotřebí i dnes .Komunisté stále tápají a
hledají.Jednodušší to měl Babiš ,jako čerství oponent. To co
hlásala KSČM , přebral tento miliardář a uspěl.
Reklama
Reklama
Podrobné hledání
--
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.