Reklama

Motorem je pro nás dětský úsměv

Odběratelé Haló novin znají Helenu Kočovou jako redaktorku našeho deníku již patnáct let. V posledních letech ale, jak pozorní čtenáři stránek Humor vědí, se věnuje i farmaření. »Není nic lepšího než po hodinách strávených před počítačem v redakci si jít odpočinout mezi zvířata, trochu si manuálně máknout při čištění a krmení nebo vyrazit s koňmi na procházku,« říká sama. Chov a mazlení ale není hlavní náplní farmy, kterou provozuje na kraji Prahy 9 v městské části Miškovice. Proč ji vlastně založila, a jak zvládá práci, farmu a rodinu dohromady v dobách koronakrizových opatření?

V redakci již pracuješ nějaký ten rok a máš za sebou již stohy vydaných článků. Jak se ale z redaktorky, holky ze sídliště, z kanceláře, stane farmářka v holinkách?

Poslední dobou se mi stále vrací jedna hláška z filmu Vesničko má středisková, kde pan doktor říká: »Když jsi jedinej, kdo to může udělat, tak to prostě udělat musíš.« Takže, když sousedé opustili zahradu a zůstalo tam několik zvířat, králíků, slepic, morčat, koček, o které se bylo potřeba postarat - a my jediní měli přístup a zájem - tak jsme prostě museli. Prostě život nám nabízí šance a záleží na nás, jak se k nim postavíme. Kdysi se můj životopis nepřímo dostal k Miroslavě Moučkové, tenkrát šéfredaktorce Haló novin. Zavolala mi a nabídla mi místo v redakci. A jsem tu už víc než patnáct let a svou práci miluji. A stejně tak zvířata mi byla vždy koníčkem, a když mi osud (či čemu věříte) přihrál příležitost, chopila jsem se jí. Ale tuhle příležitost bych nezvládla bez manžela, který je tím hlavním pracujícím motorem. Já si něco vymyslím a on to oddře. Ale baví nás to oba. Respektive všechny - i s dětmi.

Ty ale nemáš jen pár slepic a králíků pro radost a nějakou tu obživu.

Ne, přímo ne. Máme samozřejmě slepičky na vajíčka, nějaké ty kačenky, co se u nás vylíhnou, či králíky. Ale nejsem z těch, kteří ve zvířatech vidí hlavně maso (i když vegetarián rozhodně taky nejsem). To je jen vedlejší produkt nutné regulace chovu, aby nás to nesežralo… Hlavní poslání našich zvířat je dělat radost a ukazovat svou důležitost ve vztahu k člověku. Zní to možná šroubovaně, ale myslím si, že v dnešní hektické, přetechnizované době bychom my, ale hlavně naše děti, neměli ztrácet kontakt s přírodou. A s tvory, kterým vděčíme za to, že jsme tam, kde jsme. Protože přeci bez domestikace koz a ovcí bychom pravděpodobně dosud běhali za stády s oštěpy. Bez koní bychom tak rychle neobjevovali svět a nedokázali se technicky rozvíjet. A ostatní zvířata zaručovala dostatek živin pro rozvoj lidstva. To vše se snažím ukázat a předvést návštěvám a exkurzím školek a škol, kteří k nám chodí. Jen tu krávu u nás kvůli prostoru nemáme.

Co ale bylo impulzem založit Centrum ekologické výchovy?

Dětské úsměvy. V úplných začátcích jsme měli jen ochočeného kohouta, králíky a zvědavou kozu. Ale i to málo, co se dalo pomazlit, lákalo děcka z okolí. Nabídla jsem možnost výletu družině naší školy. Přišlo všech dvě stě dětí (postupně). Možnost kontaktu se zvířaty jsem nabídla i sousedce, která pracuje ve školce pro zdravotně hendikepované děti. A ty byly nejkouzelnější. I děti, které nejevily zájem o okolí, najednou s králíkem v ruce zpozorněly, začaly vnímat. Chlapeček, který téměř nemluvil, u nás s kohoutem v náručí nezavřel pusu. A začalo nás to tak bavit, že jsme se rozhodli dvoreček rozšířit a otevřít kontaktní farmu. A samozřejmě dcera miluje koně. Takže byla jedním z hlavních impulzů i ona. A jak rostou naše děti, roste i farma a její osazenstvo.

Takže je to rodinná farma, či výukové centrum?

Tak trochu obojí. Teď, v době koronaviru, je to rodinná farma s možností návštěv zvenčí. S dezinfekcí, rouškami a dvoumetrovými odstupy, samozřejmě. Jen dcera a tři prověřené kamarádky mohou (na střídačku) venčit koně.

Jinak jsem během čtyř let, co ji pro veřejnost tak nějak cíleně provozujeme, vypracovala několik verzí exkurzí s přednáškou a kontaktem se zvířaty. A vyjížděli jsme s nimi i do školek a škol do okolí, či na akce v naší městské části a okolí. Ale to teď nejde a vše je zrušené…

Jak tedy zvládáte s farmou karanténní opatření?

Už na jaře nám opatření hned z počátku zarazila nasmlouvané exkurze, život se ze dne na den úplně zastavil. Ale zvířata péči potřebují a já jsem dnes vděčná i za tu práci, kterou jim denně musíme věnovat. Protože díky ní musíme každý den ven, každý den protáhnout tělo na čerstvém vzduchu. Zvířata karanténa nezajímá, všechna chtějí to svoje. Ze začátku tím trpěli koně, ale když se opatření kapku rozvolnila, začali jsme s nimi opět chodit ven na procházky. Potřebují práci alespoň pět dní v týdnu, jinak jankovatí. A my doma taky.

Prázdniny byly hodně vytížené, spousta lidí chtěla dohnat to, co dříve nestihla, a tak jsme měli jen minimum volna (cca dvakrát po týdnu za celé léto). Ale na podzim se vše postupně opět zastavilo. Dnes jsme opět v maximálním omezení. Už ani nevozíme děti na koních, protože tím nedodržíme dva metry odstup. Naštěstí spolupracujeme s místní prodejnou Tesco expres Čakovice, která nám dává neprodané ovoce, zeleninu a pečivo. Co nezkrmíme u nás, poskytujeme dalším známým zemědělcům v okolí a oni nám dávají své přebytky v podobě sena či zrní. A tak si navzájem pomáháme.

Jak dokážeš skloubit práci v redakci s exkurzemi na farmě?

Mám skvělého šéfa a klouzavou pracovní dobu. Když mám dopoledne exkurzi, jsem o to déle pak v práci. Nebo posílám články z domu. To je obrovská výhoda. Vlastně teď jedeme prakticky stále z domu. I když kancelář mi chybí. Tam je tvůrčí klid, a super kolektiv. Zato doma je manžel s dětmi, plná lednička, zapnutá televize a spousta dalších rušivých elementů, u kterých se jen těžko vyhecuju k soustředění.

A jaké máš plány po karanténě?

Plány jsou veliké. Farma, kterou provozujeme, jede stále v takovém provizorním režimu. Ale městská část Čakovice, pod které Miškovice spadají, přislíbila postavit v přilehlé budově zázemí, toalety, klubovnu a hernu s kuchyňkou. A vypadá to, že se snad konečně na jaře hnou ledy, prý je - po čtyřech letech - konečně připraveno stavební povolení. Pak budeme moci rozšířit nabídku, dělat více exkurzí, zájmových kroužků, tvořivých dílen, příměstské tábory… Jedno ale vím určitě – i když se činnost Centra ekologické výchovy bude rozšiřovat, své práce v redakci se nevzdám. Na to ji mám příliš ráda.

Roman BLAŠKO

FOTO – archiv Centra ekologické výchovy


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 2.5, celkem 18 hlasů.

Roman BLAŠKO

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama
Podrobné hledání
--
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.