Reklama
Rozhovor s bývalou starostkou obce Hvozd, myslivkyní a všestranně aktivní ženou Alexandrou Nágrovou

Na čekanou s sebou ráda beru vnoučata

Jste jednou z nositelek Čestného uznání v rámci Ocenění Žena roku 2020, kterým KSČM oceňuje ty své členky, jež jsou mimořádným přínosem pro svou obec, kraj, komunitu, celou společnost. Vy k takovým ženám patříte. Prošla jste veřejnými funkcemi doslova »od píky«, několik volebních období jste byla starostkou obce a zastupitelkou různých stupňů. Kolik let pracujete pro veřejnost?

Pro veřejnost pracuji již více než 50 let. Začínala jsem jako členka SSM (mládežnická organizace v ČSSR – pozn. aut.) pracovat s dětmi v malé vesničce Lité na okrese Plzeň-sever. Jako ocenění mé práce mi bylo nabídnuto členství v komunistické straně, které jsem s úctou přijala.

Které z vašich úkolů, jež jste řešila pro veřejné blaho, byly nejtěžší, nenáročnější?

Nejtěžší byla 90. léta, kdy jsem se jako členka Závodního výboru ROH Lesního závodu Plasy podílela na snaze zabránit rozpadu Státních lesů na Lesy České republiky a akciové společnosti. Pracovala jsem tehdy jako technička výroby na polesí Lipí.

Když v roce 1993 dostaly obce zpět majetek, byla jsem požádána starostou naší obce, zda bych nechtěla spravovat 400 ha lesů, které byly obci vráceny. Tuto nabídku jsem přijala, a tak jsem se stala jednou z prvních obecních hajných - a to ještě jako žena - na okrese Plzeň-sever.

Nebylo to vždy jednoduché, nebylo kde čerpat zkušenosti, vším se člověk musel prokousávat sám. Les jsem milovala od dětství, maminka pracovala jako lesní dělnice a za manžela jsem si vzala hajného. Obecní lesy jsem spravovala jako své vlastní do dubna letošního roku, to je 27 let. Velmi mě potěšilo, že jsem lesy mohla předat do rukou svého mladšího syna, kterého Zastupitelstvo obce Hvozd odsouhlasilo za mého nástupce.

Alexandra Nágrová s manželem. Spojuje je láska k lesu, psům a myslivosti.

Kolik let jste stála v čele obce Hvozd?

V čele obce jsem stála dvě volební období, to je osm let. Po dvouletém starostování jsem byla zvolena i do Zastupitelstva Plzeňského kraje, kde jsem působila tři volební období. V letošním roce jsem již nekandidovala, protože zastávám názor, že veřejné funkce bychom jako komunisté měli vykonávat dvě, maximálně tři volební období, a pak dát možnost zase dalším kandidátům a kandidátkám.

Co vám starostování obce vzalo a dalo?

Starostování mi vzalo vlastně všechen můj volný čas, protože u mne vždy byla a je na prvním místě rodina. Mám sedm vnoučat a starostování vyžaduje být k dispozici v jakoukoliv denní či noční dobu. K tomu jsem ještě vykonávala, jak jsem již uvedla, svoji práci obecní hajné.

A co mi starostování dalo? Byla to například radost dětí při otevírání nově vybudovaných dětských hřišť. Jejich rozzářené oči při rozsvěcování vánočního stromku nebo při lampionovém průvodu, pořádaném k výročí vzniku Československa. Také společná posezení s dětmi na konci školního roku, kdy jsme společně probírali, co se jim v obci líbí a co bychom mohli vylepšit, mi dávala inspiraci a chuť do další práce.

Také mě potěšila podpora spoluobčanů v mé práci starostky, ať v hojné účasti na veřejných zasedáních, na brigádách, ale i na kulturních akcích. A na co nikdy nezapomenu, je moje poslední veřejné zasedání, kdy mi spoluobčané děkovali za mou práci starostky kyticí a dárkem, na který se složili, a zastupitelé mě obdarovali poukazem na zájezd dle vlastního výběru.

Jak se občané dívali na to, že jste členkou komunistické strany? Nevadilo jim to například v komunikaci s vámi? Ptám se proto, že je v ČR místy silná antikomunistická atmosféra. Jaké bylo složení Zastupitelstva Hvozdu v době vašeho starostování?

Zastupitelstvo v obci Hvozd bylo devítičlenné. Stály proti sobě dvě kandidátky - ODS s KDU-ČSL, a KSČM s nestraníky. První kandidátka získala čtyři mandáty a my pět mandátů. Bylo to poprvé od revoluce, kdy se poměr mandátů otočil ve prospěch levice.

Se zastupiteli ani s občany jsem během svého starostování neměla žádná nedorozumění. Snažili jsme se řešit problémy vždy společně a ve prospěch všech spoluobčanů.

Jaké jste měla jako starostka za KSČM vazby na kraji? Často totiž škarohlídi říkají, že na »kraji« vyjdou více vstříc svým stranickým kolegům.

Členství v Zastupitelstvu Plzeňského kraje mi pomáhalo v mé práci starostky hlavně tím, že jsem měla blíže k informacím o vyhlašování různých dotačních titulů v Plzeňském kraji, které jsem mohla využít i pro naši obec. O tom, že některé pravicové vlády v kraji opravdu upřednostňovaly obce, kde byl jejich starosta, to jsem se dozvěděla na setkání starostek, které jsme každoročně pořádaly.

Jako starostka za KSČM jsem neměla nikdy žádná privilegia, i když jsme mé první volební období byli tichými společníky vládnoucí ČSSD a druhé volební období jsme vládli v Plzeňském kraji společně s ČSSD, a měli dva radní. I mně byla tehdy nabídnuta funkce radní, ale tu jsem s díky odmítla, protože jsem nechtěla odejít od rozdělané práce starostky v polovině volebního období a obě funkce se, podle mého názoru, zodpovědně vykonávat nedají.

Co za vámi v obci zůstalo, na co jste pyšná?

Je toho, myslím, docela dost, co se podařilo zastupitelům naší obce po dobu mého starostování v našich vesničkách Hvozd a Hodoviz vybudovat.

Jedna z prvních akcí byla výstavba víceúčelového hřiště a dětského hřiště pro nejmenší, dále rekonstrukce veřejného prostranství s vybudováním bezbariérového přístupu do víceúčelové budovy, v níž je obchod, pošta, kanceláře a zasedací místnosti obecního úřadu. Zvelebovali jsme budovy v majetku obce výměnou oken, novými fasádami, nábytkem atd. Vysazovali jsme i nové aleje stromů v našem katastrálním území a mnoho dalších akcí, které nelze všechny vyjmenovat.

Nejvíc jsem ale pyšná na vybudování části kanalizace v obci Hvozd a následně nad ní vyprojektování a dotažení až ke stavebnímu povolení průtahu obcí s chodníkem dlouhým jeden kilometr k autobusové zastávce. Jednalo se nám hlavně o bezpečnost dětí, které dojíždějí do škol. Neměly se někdy ani kam uhnout před projíždějící zemědělskou technikou. Bláhově jsem si myslela, že se nám ho podaří i realizovat, ale bohužel byrokracie v naší republice je neskutečná. Tato akce byla plánována ve spolupráci se Správou a údržbou silnic Plzeňského kraje, které komunikace patřila. Do rozpočtu kraje byla zařazena až v následujícím volebním období.

No a ten kilometrový chodník už se postavil?

Ano, už lidem slouží několik let.

Kolik volebních období jste pracovala jako zastupitelka kraje? Na čem jste tam spolupracovala?

Jako zastupitelka kraje jsem pracovala v letech 2008-2020 v různých výborech a komisích. V posledním volebním obdobím jsem byla členkou výboru pro oblast investic a správu majetku.

A co říkáte výsledkům krajských voleb?

Výsledky voleb mě nemile překvapily, nečekala jsem až takový propad naší strany. Myslím, že to je následek nejednotnosti naší strany, netáhneme už všichni za jeden provaz a vytrácí se i soudružské jednání. U nás v kraji jsme za mého působení měli v prvním volebním období 11 mandátů, ve druhém 12 mandátů, ve třetím šest mandátů a v letošních volbách jsme získali pouze dva mandáty, což je velice smutné.

Jste angažována také v ženském hnutí, v Českém svazu žen. Jak spolupracuje ČSŽ s Levicovými kluby žen?

Členkou Českého svazu žen jsem od roku 1975 a prošla jsem za tu dlouhou dobu mnoha funkcemi, nyní jsem členkou Ústřední rady žen. Za minulého režimu měl ČSŽ velkou členskou základnu jak ve městech, tak i na vesnicích. Po revoluci mnoho žen ukončilo členství a zakládaly nové ženské organizace. V této době vznikl také Levicový klub žen. U nás v kraji má LKŽ své organizace spíše ve městech.

A co se týče spolupráce, tak ČSŽ a LKŽ v Plzeňském kraji spolupracují dlouhodobě, například při krajské oslavě MDŽ v Plzni.

Jakou úlohu hraje ČSŽ v současné české společnosti?

Český svaz žen patří i v dnešní době k nejpočetnějším organizacím ženského hnutí v naší republice. Spolupracuje například s Radou vlády ČR, Odborem rovnosti žen a mužů, Evropskou unií žen, Českou ženskou lobby, dalšími ženskými a neziskovými organizacemi.

Čtenáři a čtenářky Haló novin znají coby aktivní myslivkyni někdejší poslankyni Zuzku Bebarovou Rujbrovou. Ovšem vy jste také členkou Českomoravské myslivecké jednoty. K tomu jste se dostala přes obecní hajnou?

Již od dětství jsem se zajímala o přírodu, velmi ráda v ní i pobývala a pozorovala všechna dění v ní. Když jsem se seznámila se svým mužem, který byl lesníkem a myslivcem, rozhodla jsem se udělat si také myslivecké zkoušky a v roce 1973 jsem se stala členkou Českomoravské myslivecké jednoty. V této organizaci, která je i dnes doménou hlavně mužů, bylo v té době žen velmi málo.

Myslivci plní významnou úlohu v udržování rovnováhy v přírodě. Jak často jste »v terénu« se zbraní? Jaké úkoly ve vaší myslivecké jednotě plníte?

V honitbě jsem každý den. S manželem chováme lovecké psy a ti potřebují být denně v terénu. Jezdíme přikrmovat zvěř, opravovat posedy, kazatelny a krmelce. V honitbě je po celý rok co dělat. Na čekanou s sebou ráda beru vnoučata, těší mě, že mají zájem o přírodu, a mohu jim tak předávat své zkušenosti. Oba synové také aktivně provozují myslivost, a jak se ukazuje, vyrůstá nám další generace myslivců.

Nebojíte se mít u sebe nabitou zbraň?

Mít u sebe nabitou zbraň jsem se nikdy nebála, ale vždy musí mít člověk na paměti, že s ní musí zacházet tak, aby nezranil sebe ani nikoho druhého.

Tím, jak stárne česká populace a prodlužuje se věk, rostou nároky na péči o staré spoluobčany. Vy sama s tím máte osobní zkušenost, pečovala jste léta o svou maminku a nyní pečujete o maminku svého manžela. Je systém péče o staré občany, resp. možnost, aby se o ně starali jejich potomci, u nás dostatečný? Je dostatek sociálních zařízení pro tyto lidi?

Víte, já si myslím, že pokud to je jen trochu možné, měla by se o své rodiče a prarodiče postarat rodina, a tím jim oplatit jejich péči. Ale bohužel se tento přístup v naší společnosti čím dál tím víc vytrácí, což není dobré znamení. Populace nám stárne, ale nová sociální zařízení přibývají velmi pomalu. Když už nějaké vznikne, je většinou soukromé a s tak vysokými poplatky za pobyt, že málokterá rodina na to finančně dosáhne.

Jak jste mohla ve funkci starostky ovlivnit rozhodování o těchto zařízeních pečujících o seniory?

V době starostování jsem takovou situaci řešit nemusela, protože zkušenosti z našich obcí jsou takové, že se rodiny o své blízké starají dlouhodobě. Do sociálních ústavů je umisťují teprve tehdy, když už se jejich zdravotní stav natolik zhorší, že už domácí péči neumožňuje.

Monika HOŘENÍ

FOTO – archiv A. NÁGROVÉ


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 1.4, celkem 121 hlasů.

Monika HOŘENÍ

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama
Podrobné hledání
--
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.