Reklama

Halina Pawlowská: Moje zážitky z karantény

»I když se svět do pekel řítí, tak lze pořád šťastně žíti!« Plná pocitů. Strachu, rozrušení, vzteku i naděje. Taková byla Halina Pawlowská během jarní karantény. Zavřená doma s celým rodinným ansámblem – dcerou, zetěm, vnukem, přítelem, tchýní, synem, sestřenicí a dvěma psy, psala každý den. Co si počala, když ji koronavirová karanténa na tři měsíce uvěznila v jednom domě s celou rodinou? Začala si vést deník o tom, jak bez úhony přežít i situace, které jsou na zabití! A vyšel v podobě její v pořadí již třiatřicáté knihy.

Již tradičně s postupujícím podzimem přichází na pulty, dnes tedy do online obchodů, vaše již 33. kniha, tentokrát s názvem Moje zážitky z karantény. Ptát se, o čem kniha je, je tentokrát asi zcela zbytečné. Zeptám se spíše, kdy vás napadlo se o své zážitky z jarní karantény podělit se čtenáři ve formě knihy?

Napadlo mě to desátého prosince 2020, když jsem si začala myslet, že skončíme v karanténě. Řekla jsem si, že by nebylo špatné zpracovat všechny ty emoce, které COVID přináší. Pak, když byla oficiálně vyhlášena karanténa, jsem všem obyvatelům našeho domu sdělila, že mohou klidně odejít, ale už se nemohou vrátit, že dům uzavírám, protože mám obavy z nemoci. Všichni zůstali.

Zavřená doma s celým rodinným ansámblem – dcerou, zetěm, vnukem, přítelem, tchýní, synem, sestřenicí a dvěma psy, psala jste každý den. A každý den pro celou rodinu také vařila. Jak jste ale dokázala skloubit péči o tak početnou rodinu s psaním?

Od své puberty píšu příběhy. Aby je člověk mohl psát, musí plánovat. Musí vidět začátek a tušit konec. Tenhle způsob myšlení mi pomáhá i při vaření. Vždy několik dní dopředu vím, co budu vařit. Vím, že si musím obstarat suroviny a snažím se střídat jídla tak, abychom měli dost zeleniny, masa i vlákniny. Podotýkám – všichni u nás doma jsou štíhlí. I psi. Jen já ne. A jsem ráda, že chutná naší babičce, které je devadesát dva let, a i díky mé stravě se cítí fit.

A nevadilo vám být zavřená doma, respektive fakt, že každý den byl omezen prostorem, lidmi, stereotypy?

Myslím, že mně tolik stereotypy nevadí. Dávají mi nějaký pocit jistoty. Jsem ráda, když dny probíhají zhruba stejně. Chybělo by mi to. Možná, že časem by mi to začalo lézt na nervy, ale zatím ještě ne… Možná je to díky vnukovi, který dává mým dnům dynamiku, můj vnuk skáče po schodech jako stádo koní, řve jak tur, dupe jako buvol a piští jako obrovská myš. Když se spojí s naším půlročním štěnětem a honí se, je po stereotypu. V neměnnosti dní mi taky nesmírně pomáhá práce pro Český rozhlas. Připravuji pro něj denně pořad Minutky a pak ještě sobotní hodinovky Co Čech to Němcová. Je to dost tvůrčí práce. Musím si pořady připravit, vymyslet, načíst, namluvit, nahrát. Takže vlastně pořád honím čas a nestíhám.

S knihou jsem se zasmála, ale i zvážněla. Je plná každodenního humoru, který dokáže vymyslet jen sám život, ale i vážných témat a zamyšlení. Je nějaká myšlenka, která vám při tvoření nejvíce ležela na srdci? Hnací idea, poselství?

Myslím, že ta myšlenka je ve mně dlouho, stále. Jen mne vždy zaskočí, když si ji uvědomím. A to, že je naprosto nezbytné děkovat za každé nové ráno!

V knize jsou hlavními iniciátory vašich zážitků vaše rodina a kamarádi. V domě žijete ve čtyřech generacích. Jak se dívají vaši blízcí na to, že o nich vyprávíte celému světu? Čtou a cenzurují vaše postřehy a zážitky, nebo vám nechávají zcela volné ruce?

Musím se trochu ohradit. Pozor! Já nepíšu deník. Nikdy jsem si ho nepsala. Mne inspirují reálné postavy a reálné okamžiky, ale zpracovávám je autorsky. To znamená, že rozvádím téma, přibarvuji, dodávám děj, měním charaktery. Nejsem kronikářka. Mé příběhy jsou absolutně pravdivé v mých emocích, ale nedá se přesně říci, že detailně popisuji přesně to, co se stalo. Takže… myslím, že mou odpověď mohu doplnit situací, která nastala, když mí rodiče zhlédli film Díky za každé nové ráno. Rodiče byli na premiéře. Bylo tam asi tisíc pět set lidí a můj otec měl tendenci jít ke každému divákovi a říci mu: »V tom filmu to nejsem já!« A když to říkal asi stopadesátému divákovi, tak toho má máma měla dost a pravila: »To je jasné, že v tom filmu to nejsi ty, protože ty… ty jsi mnohem horší!«

Vedete si systematický deník postřehů, zážitků, vyprávění, a stesků, které jste během dní zaslechla, protože podle obsahu vašich vyprávění je jich spousta, či si dokážete zajímavé informace zapamatovat a využít i po mnoha dnech?

Nepíšu si nic. Opět musím opakovat, že spíš situace domýšlím, než je opisuju z reality. Jako bych popisovala svět, který je v mé hlavě a ne ten venku. I když svět venku mne inspiruje, abych měla svět uvnitř. Je jasné, co říkám? Myslím, že ne. Ani mně samotné.

Jak sama píšete, v karanténních dobách je potřeba hlavně zůstat optimistou, opřít se o své blízké, pomáhat si a neztrácet hlavu. Zvládáte obdobně i druhou, poněkud tvrdší vlnu? A bude případně pokračování knihy?

Teď na podzim je to horší. Tuhle se mne někdo zeptal, na co se konkrétně těším, co mám v plánu. Díku koronaviru vím, že jsou plány zbytečným luxusem. Špatně se plánuje, že pojedete k moři a budete vystupovat v divadle, když COVID vládne. Na jaře jsem věřila, že v létě bude fajn, teď doufám, že snad jaro bude lepší… už se bojím doufat. Ale každý den děkuju, že dokážu vstát z postele, že moji blízcí jsou zdraví a denně vařím, denně připravuju své pořady pro český rozhlas a denně s kamarádkami probíráme situace ve společnosti, ve světě, v našich domácnostech, vztazích i duších. A to mě drží při životě. Asi napíšu další knihu. Nevím jistě, jestli se bude jmenovat Druhá vlna, nebo jestli to spíš nebude sága o mých karpatských předcích.

V názvu i v každém samotném příběhu je nějaký pokrm, který jste vařili v rodině k obědu. Přiznám se, že mě nejednou inspiroval. V závěru knihy je proto malé překvapení. Prozradíte jaké? A jde o rodinné poklady?

Je to nejen rodinný poklad, ale jsou tam i mé pokusy, které doma obstály v tvrdé kulinářské konkurenci. Mám na mysli recepty, které jsem napsala do knížky na závěr. Každý den karantény jsme totiž jedli, každý den jsem vařila. Někdy jídlo v mém příběhu – a většinou to tak bylo – nehrálo žádnou roli, ale vždycky se zkonzumovalo. Takže se musím vrátit k vaší otázce o tom, co je v knížce opravdu pravda. Opravdu stoprocentně pravdivé jsou všechny recepty, které jsem popsala a všechno jídlo, které jsme snědli.

Kde je kalorický příjem, musí být i výdej. Vás k výdeji inspiroval dárek v podobě chytrého náramku s měřením kroků. Máte náramek každý den (a vyšlapané cestičky na terase)?

Rozhodně jsem se nenechala strhnout k žádným sportovním výkonům. Docela mě iritují lidé, kteří podle hodinek nebo mobilu chodí, dýchají a outdoorově relaxují. Ale řekla jsem si, že když někdo chodí plavat, aby »udělal padesát bazénů«, že mohu denně »udělat padesát teras«.

Psaní ale není jedinou aktivitou. Každý víkend vás mohou lidé slyšet v pořadu na Dvojce Českého rozhlasu Pokračování za chvilku. A v něm dokonce poslouchat jednotlivé kapitoly vaší knihy jako autorské čtení. Uvažujete o vydání audioknihy? Stejně tak třeba i z kouzelných poledních Minutek? Nebo vyšlo již něco podobného?

O audioknize uvažuju a doufám, že ji natočíme, až bude možné jít do studia. Vidíte… že bych vydala Minutky mne nenapadlo… To je skvělý nápad! Chcete procenta?

Jinak jsem moc ráda, že mohu vystupovat v Českém rozhlase. Úplně tu práci miluju a fakt mne drží při životě!

Nedá mi to se nezeptat, jak situaci zvládáte ekonomicky. Přece jen vloni jste absolvovala přes šedesát vystoupení se svou one woman show. Kolik jich bylo letos? Chybí vám přímý kontakt s diváky?

Je to peklo. Nejhorší je, že pořád musím platit stejné položky, stejné sociální a zdravotní pojištění, zálohy na daně, dražší elektřinu, plyn… ale příjmy nejsou. Ani úlevy nejsou. Jen COVID je. A prioritou je, aby nebyl. Takže radši ať jsou nejtvrdší opatření krátkou dobu než mírnější opatření donekonečna… Knihkupectví jsou taky zavřená, takže jen doufám, že si čtenáři uvědomí, že lze knihy objednat v klidu domova na e-shopech.

Dříve jste také ráda cestovala, mnoho vašich zajímavých zážitků je právě z nejrůznějších výletů po světě. Nechybí vám cestování?

Chybí mi to moc. Strašně mi chybí Itálie a Paříž a sezení v kavárnách a očumování zahraničních fešáků a krasavic. Ale chybí mi i cesty po Česku, když jezdím na svá představení. Nenáviděla jsem D1, začíná se mi po ní stýskat…

Využíváte volný čas i k plánování aktivit, které rozjedete po konci karantény? Třeba nová vystoupení, návrhy na nové pořady, na které by se mohli diváci těšit?

Většina mých vystoupení je jen odložená, ne zrušená, takže se spíš těším, až bude možné zase »naskočit«.

Za dveřmi jsou již i Vánoce. Letos tedy bůh ví jaké… Už máte plán, jak je budete trávit, či to necháte osudu?

Mé plány jsou stejné už dlouho. Jsme doma s rodinou. Klasika. Kapr, salát, stromek, dárky, cukroví.

A na závěr, co byste přála všem čtenářům, posluchačům, divákům, prostě všem lidem?

I když COVID řádí, ať se máme rádi!

Mnohokrát děkuji za rozhovor

Helena KOČOVÁ


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 2.8, celkem 6 hlasů.

Helena KOČOVÁ

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama
Podrobné hledání
--
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.